Ronnie says

Maturita za dveřmi a Česko neví co deodorant jest

15. května 2013 v 16:42 | Ronnie
Ahojky moji Bronxňáci. Opět se hlásím a oznamuji, že pro tento týden je to nejspíš naposledy. Má lenost dospěla do bodu, kdy jsem znechucena sama sebou a vzhledem k tomu, že vedlejší třída maturuje už příští týden, facebook ve mě vyvolal správné obavy a nervozitu. Takže balím tašku a jedu se učit k babičce, která nemá počítač a přístup k internetu. Dobře, s tím internetem to není tak horké, ale internet v telefonu je internet v telefonu. Je pravda, že by to chtělo alespoň ten počítač a funkční word. Bohužel můj notebook se tak trochu rozpadá a to nepřeháním. Zkrátka a dobře není už ve stavu, kdy bych ho mohla převážet.... Ronnie pomlčka technik pomlčka elektronika mě nenávidí.


Co se týká dneška, už jsem nepekla, zato jsem měla pracovní pohovor, ze kterého mám docela smíšené pocity. Myslím, že to místo pravděpodobně nedostanu. Na druhou stranu, pozice má horší finanční ohodnocení než má současná brigáda, musela bych jezdit přes celé město a rozhodně to není má práce snů. Asi si teď říkáte proč tedy hledám jiné zaměstnání, když už práci mám. Na to mám jednoduchou odpověď. Přes léto tam nikdy není dostatek práce a tak jsou brigádníci na dobu neurčitou odvoláni. Není to pravidlem, ale za poslední 2 léta se mi to stalo už 2x a já byla přes léto bez peněz, což si před mým odletem do Anglie opravdu nemohu dovolit. Takže hledám. Mou další nadějí je prodavačka v luxoru. Pro tuto práci bych brečela, pane bože, vždyť je to prodejna knih. Literatury, svazků a úschoven lidského vědění! No dobře, to jsem se zase trochu zasnila. Budu doufat, že třeba vyjde tohle.


Po cestě jsem se stavěla v tescu a pokud máte malé velikosti bot, úchylku na šaty a velikost větší než S, vřele doporučuji udělat si výlet do jejich outletu. Vyhlédla jsem si hned troje perfektní boty, které by mě dohromady vyšly asi na 250 kč. Bohužel, velikosti 39 jsou téměř vyprodané a o čtyřicítkách se už vůbec nemůže diskutovat. Ve včerejším článku jsem přidávala fotku sandálků z CCC za 399 kč. V tescu mají velmi podobné sandálky všech možných druhů za 80 kč. Ne, to není překlep. Osmdesát korun českých.
Baleríny, kecky, žabky, lodičky, zkrátka všechny možné typy bot, na které si jen vzpomenete zde seženete do 200 kč a zdůrazňuji,že za 200 kč jsou už ty lepší dražší, před slevou.
Také zde najdete obrovský výprodej šatů, ať už letních či společenských. Je až k nevíře, že jsem si žádné nekoupila. Ano, také jsem v šoku. Našla jsem spoustu nádherných kousků od F&F, New look a dalších, ale bohužel, do velikostí 46 bych se s trochou nadsázky vešla dvakrát. Pravda, trochu jsem zaváhala, jestli nemám rapidně přibrat při pohledu na perfektní krajkované šaty za 180 kč, ale pak jsem si uvědomila, že pokud přiberu 40 kg, šaty na mě pak ztratí své kouzlo. No dobře, to trochu přeháním, ale velikosti 36 je v tescu a jeho outletu velký nedostatek. Oproti tomu 38 a 40 se už sehnat dá.


K nákupů v Tescu a cestě do Tesca a zpátky, musím podotknout jednu velmi smutnou věc. Nenávidím lidi. Je to venku. Dobře, najde se pár vyjímek, kterých se má nenávist netýká, ale s přicházejícím létem si uvědomuji, jak moc mi společnost masy lidí vadí. První věc, která je donebevolající, jsou úzké uličky. Samozřejmě, když jsou dva regály blízko u sebe, nedá se s tím nic dělat, je tam hold méně místa. Bohužel některá obézní prasata na tom akorát vydělávají. Nemyslím si, že 2 metry je zas až tak malý prostor, aby se dva lidi nemohli sobě vyhnout bez vzájemného dotyku. Né, bohužel, někteří jedinci trpí dojmem, že je v pořádku, když se na mě nalepí, začnou se o mě třít a ještě mě jako bonus mě pohladí po zadku. Ano místa je málo, ale ne tak málo. A i přes to, že jsem blond, dobře chápu vaše záměry. Je to odporný, odpudivý a na zvracení.
Věc druhá je narvané MHD plné zapáchajících lidí. Ještě nejsou úplné hice a už tak je v tramvajích a autobusech na padnutí. Ne z toho vedra, ale z toho pachu. Prosím, češi, apeluji na vás. Deodorant seženete i za 19 kč(ano je nekvalitní, ale pořád je to deodorant!!!). Prosím vemte na vědomí, že pokud je horko, tak se každý potí a v 99% případů to opravdu není přitažlivé, právě naopak. Prostě se voňte. Prosim. Prosim. Prosim. Pro mě. Děkuji.


No nic, to je ode mě vše. Ve třídě vedeme takzvaný čelenč s maturitními otázkami. Jde o to, kdo se jich v daném čase naučí nejvíc a já jsem velmi soutěživý člověk. To abyste chápali, pravou příčinu, proč se jedu učit k babičce.

PS: Dneska nám na email přišly výsledky didaktických testů z českého jazyka a literatury a angličtiny a jsem nadmíru spokojena, zvlášť co se češtiny týká. Mám 93% a v percentilech 97,7!! Což znamená, že jsem lepší než 97,7% všech letošních maturantů. No jsem na sebe jaksepatří pyšná!:)

PSPS: Maturanti, jak jste dopadli vy? Nematuranti, jaké je vaše vysněné zaměstnání?

Botky, Candice a božské dorty

14. května 2013 v 18:10 | Ronnie
Jako správný aktivní bloger jsem se rozhodla, že sem čas od času napíšu nějaké to shrnutí dne. Rozhodně to nebude pravidelně, ale čas od času ano.
Je pravda, že od té doby, co mi skončila škola, jsem tak trochu peciválek. Válím se zmožena celodenním poflakováním, jsem zavřená doma, kynu u televize a poslední věc, kterou dělám, je, že se učím na maturitu (což není úplně ideální přístup a tak se za mě 27.května modlete).


Na druhou stranu dnešní den bych popsala jako jeden z těch akčnějších. Konečně jsem si vybrala letní boty (dělám, jakobych měla mít jen jedny na celé léto). Uřpímně, jsem naprosto znechucena tím, jaké modely balerín jsou právě k dostání, a tak jsem ani nedoufala, že by mě páskové sandálky tak nadchnuly. Je pravda, že nejhezčí kousky jsou ty žabkové modely, ale i mezi normálními se dá najít. Hodně se milíbily boty v Pimkie, ale přeci jen 499 kč za boty, které nemám šanci vyreklamovat a je tu reálná šance, že si je vezmu 2x na nohy a ony se mi za chůze rozpadnou... To není úplně ideální. Naštěstí v CCC mají úžasnou kolekci a obrovský výběr. Kupodivu ani není takový nedostatek velikostí nad 38, což je v tomto obchodě naprosto běžná věc. Kromě mých sandálů jsem si zde vybrala i naprosto božské žabky s páskem kolem kotníku, ale jako správný čech si počkám, než je zlevní(haha).




Co dál? Navštívila jsem Rosmann a pokud scháníte nějakou tu péči o vlasy, mají slevičky na Syoss, GlissKur a Elseve, což se docela hodí(zvlášť pokud si v Německu koupíte místo šampónu a balzámu omylem 2 balzámy a tak živoříte na Shaumě, která vašim vlasům opravdu nesedí).
Jinak pokud scháníte make-up či BBcream, rozhodně vřele doporučuji výrobek od MaxFactoru. Nepamatuji si název, ale dělá tomu reklamu Candice Swanepoel. Měla jsem tu čest vyzkoušet si tuto kombinaci BB creamu a make-upu v Douglasu a jen co mi přijde výplata, okamžitě kupuji. Výborně se roztírá, neleskne se a perfektně kryje. Navíc ho stačí opravdu málo. Obvykle mi stačí make-upy či dokonce jen podkladové krémy tak do 120ti kč, ale myslím, že v tomto případě stojí za to zainvestovat.



Ačkoliv bych se měla zabývat především studiem biologie a psychologie, dávám přednost pečení - díky maturitě si přivodím cukrovku, či nadváhu. Nebo obojí. Jsem sice tak trochu antitalent a postrach veškeré kuchyně, myslím, že se začínám zlepšovat - zvládnu už medovník, perník, orea, bebe řezy a teď i božský ořechový dort. Myslím, že můj sen být úspěšná novinářka na volné noze a současně majitelka oblíbené Londýnské kavárny není tak nereálný. Jsem si sice vědoma, že mi máma opět vynadá, ale to už je úděl mého bytí. Dort se mi povedl(možná to bude znít trochu sebestředně, ale nazvala bych to orgasmem pro chuťové buňky) a pravděpodobně sem dám i recept - pokud nebudu líná ho přepsat.


No nic drazí čtenáři, užívejte zbytku dne a přejte mi, ať mě něco osvítí a já se konečně vrhnu na maturitní okruhy z biologie.

STRES, nepřítel hubnutí

11. května 2013 v 13:00 | Ronnie
Pravidelně cvičíš, jíš malé porce, hodně zeleniny, dodržuješ pitný režim a pořád ne a ne zhubnout? Příčinou může být stres!


Je prokázáno, že stres má velký vliv na metabolismus. Někteří v krizových situacích hubnou, někteří naopak přibírají. Pokud se snažíte už delší dobu zhubnout a i přes velké úsilí nepozorujete žádné výsledky, je velmi pravděpodobné, že problém je ve stresu. Zvlášť pokud máte krevní skupinu A. Jedinci s touto krevní skupinou jsou náchylnější vůči stresu a proto často přibírají v obdobích rozchodů či rozvodů, velkých zkoušek, úmrtí v rodině a podobně.
Abychom zvládli stres, je důležité naučit se správně odpočívat a relaxovat. O relaxaci si můžete přečíst zde.
Důležité také je, nastavit si jistý řád a pevný režim, pokud se potýkáte s náročnou životní situací. A to i jedinci, kteří si podobně jako já libují v chaosu. Denním plánem ušetříme spoustu času a nebudeme se zbytečně stresovat takzvaným "za pochodu".
K odbourávání stresu se také doporučuje kostička čokolády denně a běhání. Obojí totiž uvolňuje endorfíny, takzvané hormony štěstí, které navozují dobrou náladu.

Jak už jsem zmínila, na stres má vliv odpočinek, proto je velmi důležité dodržovat 8 hodin spánku denně. Pořádně vyvětrejte, zatáhněte si žaluzie a vyvarujte se jakékoliv elektroniky(hudba ve sluchátkách, televize apod.)
Naopak až vstanete, nezapomeňte roztáhnout závěsy. Pokud se budete schovávat ve tmě, stres akorát přiživíte.

Tip týdne 0.1

10. května 2013 v 22:08 | Ronnie
Co si přečíst?
Francis Scott Fitzgerald - Velký Gatsby
Song týdne:

Na co se tento týden podívat?
Vévodkyně s Keirou Knightley
Star týdne:
Demi Lovato

Talentovaná porotkyně X-factoru, jejíž životní příběh obletěl svět, tento týden vydává zbrusu nové album, na kterém se objevila například i Cher Lloyd a ode mě si za píseň Warrior vysloužila titul "Star týdne" :)
Motto týdne:
"I can and I will"
BRONXY tip týdne:
Strávit alespoň 2 dny v týdnu bez make-upu. Pleť si odpočine a navíc na jarním sluníčku se krásně opálíte.

Belieber zážitek z Vídně!

31. března 2013 v 21:45 | Ronnie
Je pátek, 29.března 2013 5 hodin 10 minut ráno. Přesně za pět dní mě čeká praktická maturita, ale kdo se stará o maturu, když už zítra uvidí Justina Biebera, kluka, kterého mohu směle nazývat svým idolem přibližně tři a půl roku.

Tímto úvodem končí má seriózní reportáž a tento článek bych spíše pojala jako hysterické fangirlingování zvěčněné písmem.
Na mé cestě začínající v 6:08 na vlakovém nádraží v Plzni a končící ve 14:10 na Vienna Miedling nebylo krom podivné existence sdílející kupé se mnou a dalšími čtyřmi lidmi a spožděním, nic zajímavého.
S holkama, Angí, Kristý, Lin, Bejbet a Domčou jsme se sešli po krátkém bloudění přímo na recepci hotelu Carina.
Rozdělili jsme se do pokojů a pak chvíli jen tak řešili náročný psychický stav beliebers den před Justinovo koncertem. Ano, Ano.
Samozřejmě, po chvíli jsme dospěli k závěru, že nemůžeme sedět na zadku v pokoji, když Justin dýchá stejný Vídeňský vzduch jako my a vyrazili k hotelu Ritz Carlton, ve ktrém měl být údajně ubytovaný.
Po nekonečném bloudění v zimě, podporované ledovým karamelovým frapučínem ze Starbucks, kolem veleluxusních hotelů jsme konečně objevili náš cíl. Ritz. Klidný Ritz. Ritz bez jediného vřeštícího beliebera. Něco je špatně!!!
Zastavili jsme se pod okny a nenápadně jsme na celou ulici zařvali "JUSTIIIN". Samozřejmě bez odezvy. Celé nám to bylo velmi podezřelé, a tak jsme zkusili zadní vchod. Nic. Samozřejmě jako správné beliebers, jsme se řídili motem NEVER SAY NEVER a opět nenápadně zahulákaly "Bieber" na dva muže v kvádru. Kupodivu opět bez odezvy.
Z celé situace jsme pochopili, že Justin je někde úplně jinde. Zamířili jsme tedy pro info k někomu lépe znalému a to k Vídeňským beliebers na facebooku tudíž na wifi v McDonaldu. Nutno dodat, že když jsme opouštěli Ritz, tak u něj zaparkovalo velmi podezřelé velké černé auto se zatmavenými skly. Dveře se otevřely a začal z nich vystupovat nějaký černoch. Neviděli jsme mu do tváře, ale já málem omdlela, protože jsem si myslela, že je to Kenny. Nevím jak holky, ale vážně to se mnou málem seklo. Samozřejmě, že když se otočil, nebyl to Kenny ani omylem.


Kouzelná wifi nám prozradila, že Justin je ubytovaný v jakémsi hotelu Sacher a tak jsme se k němu velmi kultivovaně rozběhli, až se lidi se smíchem otáčeli. Bůh ví jak, jsme hotel našli, ale dorazili jsme k němu vcuku letu. Sacher byl obklopený stovkou nadšených beliebers, přísně vyhlížejících, ale zároveň pobavených policistů a znuděných zvědavců.
Bylo naprosto neskutečné vědět, že tam někde byl a zase bude, nebo je ON! Holky se snažili dav rozezpívat(Já ne, nerada bych svým hlasem přivodila živelnou katastrofu přímo před Justinovo hotelem), ale nikdo se nepřidal. Původně jsme to braly jako projev arogance, sucharství a nedostatku elánu, ale později jsme se dozvěděli, že většina z nich tam čeká už 7 hodin. No věru, to by mi do zpěvu taky nebylo.
Každopádně původní zvěst byla ta, že Justin do hotelu přijede, protože se byl podívat po městě. Skutečnost však byla taková, že se sebral a odjel zadním vchodem. Pár beliebers vidělo jeho vlasy v autě a Kennyho. CRAZY!!

Dále jsme si tedy prošli část vídně(Dobře jen 100 metrů kolem hotelu), seznámili se s místními belieberkami a šli zpátky na náš hotel. Bylo na čase, už byla tma a na další den jsme museli být alespoň trochu ve formě.

No usnuly jsme kolem půlnoci a vstávaly v pět hodin třicet minut(Nechápu se, ale co bych pro něj neudělala). Lin, Bejbet a Domča se vydaly hale zatímco my se zkulturňovaly a později vyrazili pro něco k jídlu atd.(Tím atd myslím kartáček na zuby a pastu, protože žádný výlet není bez chybyčky a Ronnie je hlava děravá).


Jeden z otravných zvyků celého Rakouska je zásadně neotevírat před 8 raní. Tak jsme se prošli a v 7:50 se přidali k netrpělivě přešlapujícím důchodcům před vchodem do Lidlu(Všude je to stejné).
Nakoupili jsme si vše potřebné a vydali se tramvají a metrem k hale.
Vystoupili jsme z metra a co nevidíme! Believe tour bus!!!!
O narušení klidu jedné z vídeňských čtvrtí jsme se postarali dokonale. Nestihli jsme fotit ani natáčet, ale naštěstí jel za chvíli další, který jsme také s křikem přivítali.


Nejsem si jistá, ale pak jsme zamířili na toaletu, kde jsem si vyčistila zuby (Večer a brzké ráno jen o žvýkačkách. FUJ). Poté jsme pravděpodobně prozkoumaly krásy místního obchoďáku. Angí si koupila nové boty, protože současné jí tlačily a aby to mojí a Kristý peněžence nebylo líto, koupili jsme si je také.


V deichmanovi jsme se cvakli s Justinem, v Bille nakoupili Orea pro Freda, vyzkoušeli tělový krém someday a pak udělali reklamu jakési značce(název bohužel upadl v zapomění).


Přišel čas jít konečně k hale. Samozřejmě, že jsme kolem jedenácté dorazili na místo a kvůli zimě opět zamířili do tepla. XXX Lutz není sice můj šálek kávy, ale dejme tomu.


Co se týká celého čekání na koncert, zdržovaly jsme se nejvíce v teple uvnitř, protože jsme si díky M&G nemuseli hlídat svá místa a mrznout venku. Přes skleněné dveře jsme zahlédly Kennyho, seznámili se s dalšími cizími beliebery a tak nám čas pěkně uplynul.
Pak přišel čas M&G (dobře, na místo výdeje jsme dorazili s hodinu a půl dlouhým předstihem. SAmozřejmě jsme nebyly jediné, kdo byl pečlivý a tak jsme poznali další belieberky z celé evropy. Mám pocit, že na celém M&G bylo víc cizinců, než místních rakušanů. Ale komu to vadí.


V určený čas jsme dostali pásky, odvedli nás do haly, kde jsme asi hodinu čekali. Justin měl lehké zpoždění a tak se to trochu natáhlo. Povídali jsme si s místním informátorem, který z nás měl evidentně obrovskou srandu(Jeho smysl pro humor mě trochu vyvedl z míry. Později pár holek zahlédlo zlomek M&G ještě než jsme byli vpuštěni. Samozřejmě křičeli a my chtěli vědět, co se děje. On přišel a oznámil "Jeho neviděli. Jenom jeho kytaristu". JENOM viděli DANA KANTERA!!!!!!! hahaha Jenom hahaha).


No bylo naprosto nekonečné čekat tam s fanbook, trofejí a prostě vším, co jsme pro něj měli(+ orea pro Freda). Mezitím se začalo vpouštět do haly a my začaly být velmi nervózní, protože jsme chtěli být přímo u podia.
Nakonec nás pustili do další místnosti, kde jsme na stůl měli dát všechny dárky pro Justina(nesměli se brát k němu). Pak jsme se zařadili do fronty a nadešel okamžik na který nikdy, NIKDY NIKDY nezapomenu. Aneb můj první pohled na Justina, jako osobu z masa a kostí. Celé M&G probíhalo v místnosti, ve které byla vytvořena provizorní místnost ze závěsů, kde se fotilo. Jeden závěs se naptrně odhrnul a my ho zahlédly. Měl skloněnou hlavu, pak jí zvědnul a podíval se někam do dálky(ně na nás, nejspíš do foťáku:D). Byl to nejkrásnější okamžit v mém životě. Do té doby jsem brala Justina jako nějakou nereálnou imaginární postavu. Jenže teď jsem viděla, že on se hýbe, že je skutečný, že fakt existuje. V očích jsem měla slzy a i přes to, že se považuji za velmi apatického člověka, co se týká těchto záležitostí, křičela jsem. Krom ochranky pro nás měli všichni pochopení, aneb, když se nemusíš stydět za své 'vyznání' a dát mu volný průběh. Řekli nám, že si máme udělat skupinky po šesti s čímž jsme počítali(ti co si M&G zaplatili, se s nim mohli fotit zvlášť, výherci ne). Přibrali jsme si k sobě dcerku s tátou a těšili se. Mimochodem, stáli před námi dvě slečny, které bych jako jediné z čekajících vyčlenila a označila je za dívky volnějších mravů a charakteru. Zmalované jak obrázek, oblečené jak na E55 a arogantní až to bolí. No nebudu hrubá(ale to že na fotce vypadaly hrozně mi působí pocit zadostiučinění).

Teď přijde část, kdy jsme šli dovnitř, ale vlastně nemůžu to popsat. Bylo to asi tak 10 vteřin, co jsme tam byli. Sekuriťáci byli vážně nekompromisní. Náš původní plán byl, že Ivet a Angí, které lístky na M&G vyhráli, budou stát u Justina. Bylo to fér(dobře, k otci s dcerou asi moc ne, ale z naší čtyřky - já, Ivet, Angí a Kristý ano). Já jsem s tím počítala, byla jsem nadšená, že vůbec můžu jít a že mě Ivet vzala s sebou(pravidla výběru doprovodu jsou komplikovanější, ale to sem nebudu vypisovat) a myslím, že Kristý taky. Jenže přišel moment, kdy jsme vešli dovnitř a on tam stál a lehce se pousmál(pravděpodobně na Angí). Nepostřehla jsem ani, co má na sobě, prostě jsem stála a koukala na něj, ale mám zamlženo, co jsem viděla. Byla to otázka sekundy, kdy nás sekuriťák/ci začli rovnat a strkat. Viděla jsem, že Angí u Justina není. a začala jsem si říkat, co teď a stála jsem. Pak do mě sekuriťák strčil a já byla u Justina. Nebudu tu psát, že jsem odmítala a tak. Ne, já v tu chvíli netušila která bije, ale věděla jsem, že je něco špatně. Nepamatuju si foťák, divím se, ež jsem koukala do něj. Držel mě a já jeho a nemohla jsem uvěřit. Samozřejmě, že jsem byla šťastná, ale když si vezmu jak to dopadlo.... Po těch několika sekundách nás prostě doslova odtáhli. Nestačili jsme říct ani hi, jak to bylo rychlé, natož obejmout. Byla jsem celá mimo, ale cítila jsem zklamání. Né Justinem, to ani omylem, ale celým průběhem. Jestli za tohle dá někdo 13 tisíc a neví do čeho jde, bude naštvaný. Věděli jsme že to bude krátké, ale čekali jsme že budeme moct říct aspoň ahoj, jak je, já jsem, zeptat se na obejmutí. Nic, prostě ne. A nejsmutnější na tom všem bylo, že Ivet a Angí vedle Justina nestáli ani jedna. Byla jsem tam já a Kristý, my které jsme na to neměli nárok ani omylem. Jak jsem řekla, jsem strašně štastná, vybavuju si ty pocity, když mě chytil a já jeho, jak voněl, ale za tuhle cenu bych se toho vzdala. Možná že kdyby bylo víc času, hnula bych se a nebo nevím. Strašně si to vyčítám, nemáte představu, jak hrozně mi je, když to teď píšu. Ony nás tamvzali a jak to dopadlo. To není fér. Miluju ho nade všechno, ale prostě tohle jsou moji přátelé a já bych klidně stála na kraji, protože budu mít ještě určitě X šancí vyfotit se s nim přímo, chytit ho, dotknout se. Ale to zklamání, který jsem z krátkého průběhu, nulového rozhovoru cítila já, muselo pro ně být desetinásobné a mě je fakt pod psa. Myslím, že největší náraz byl v tom očekávání vs. realita. Čekali jsme prostě mnohem víc a ne jen hrubé zacházení sekuriťáků, 5 vteřin vedle něj a hned 'padej'. Já je chápu, oni nás neznají, neví, co můžeme udělat, navíc ani tašky nám nekontrolovali, tak kvůli jeho bezpečnosti, ale...

(Ano, jsem tam jako kůň)

K tomu pozitivnímu, je nádhernej, nádhernej, nádhernej, mnohem hezčí než na fotkách(ano asi to jde evidentně:D:D). Voní, má krásnej hlas, je to prostě Justin. Je sice o něco málo menší než já, ale on mě doroste :D:D

No pak jsme se procpali na svá místa. Vzduch byl strašný, strašný, strašný, ale to je na každém koncertě. Co se týká předskokana, jako pěkný byl, písničky také nebyly zlé, ale před Justinem? You must kidding.
Hodinové čekání po předskokanovi bylo vzhledem k vzduchu náročné, ale zvládli jsme to. Ano. A pak to začalo.
Nebudu rozepisovat jednotlivé písničky, prostě přišlo mi, že to bylo tak 20 minut a byla poslední písnička. Ale ono to byla hodina a 40 minut. Hrozně to uteklo. On byl úžasný, sice měl něco s hlasivkami a chvíli pravděpodobně díky jistým inhalačním přípravkům trochu šmouloval, ale v průběhu to bylo ok. Byl úžasnej, ta atmosféra, kdy celá aréna křičí, zpívá a doslova paří... Nepopsatelný zážitek.
Při All around the world jsme vyndali s Angí české vlajky a jsme si obě 100% jisté, že na ně koukal v jeden moment. No prostě nádhera, co víc si přát.
Z Justina byla cítit ta energie, že ho to baví a že si to užívá. Momenty, kdy si sundaval oblečení... Haha dámy, i nejapatičtější z vás by šly do kolen, věřte mi.


A pak to přišlo. Baby a konec. Konec, šmitec, ende, šlus. Nejhorší pocit v mym životě. Aspoň, co se týká do té chvíle. Vyšli jsme z haly, a já šla stát frontu do fanshopu pro tričko. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Setkala jsem se s mojí slovenskou skvělou úžasnou Nikolet! Měli jsme asi tak 5 minut, ani to ne. Bylo to jedno z nejlepších a nejupřímnějších objetí, jaké jsem kdy zažila a to dovršilo nejlepší den mého života.


Koupila jsem triko, Kristý Believe tour kartu a vyrazili jsme deštivou Vídní zase na hotel.
Musím se přiznat že to, co mě popadlo na tom hotelu. Jsem sice cíťa, ale nebrečím a nebo hodně málo. Ale když jsem si sedla na postel a uvědomila si, že je po všem, brečela jsem jak zjednaná. Štěstím, smutkem, steskem, vším. A teď musím konstatovat, že to bylo 10x horší než opouštět arenu. Brečela jsem asi hodinu v kuse a nemohla jsem přestat. Bylo to strašné a proto pro mě 30/3/13 je bezkonkurenčně nejlepším, ale zároveň také nejhorším dnem mého života. Stála jsem ve stejné pidimístnosti jako on a už je pryč. Je mi jedno, ež jsem byla jen další fanynka, fakt jo, ale ten stesk je strašnej a cítím to ještě teď. Nikdy na tento výlet nezapomenu, vážně nikdy.

Co s rozchody a zlomenými srdci?

20. února 2013 v 19:00 | Ronnie
Slzy, smutné písničky, roztříštěné vzpomínky... Jsem pevně přesvědčena, že to všechny známe velmi důvěrně.
Nemůžu mluvit za ostatní, ale já osobně se vždycky cítím absolutně mizerně. Celé dny ležím v hoře posmrkaných kapesníků s týden starou řasenkou nepravidelně rozprostřenou po celém obličeji.
Většině z nás tyhle stavy úplně rozhodí stravovací návyky a buď se proměníme v nezřízené otesánky, nebo naopak odmítáme cokoliv pozřít. Naneštěstí ani jedno z toho není nejlepší způsob, jak se vyrovnat se zlomeným srdcem. Mám tu hned několik tipů, které by Vám měly pomoci vyrovnat se s rozchodem.

1) Přiznejte si pravdu. Není nic horšího, než hystericky vyhlížející osoba, která svého bývalého pronásleduje dnem i nocí a jako maniak na něj huláká "Patříme k sobě!". Nepomůžete tím ničemu, maximálně to všechno ještě zhoršíte - pokud byste ráda zůstala se svým ex alespoň v přátelském kontaktu, hysterie a popírání není nejvhodnější cesta.
2) Tři dny až týden nechávám na povalování tj. takzvaná Kapesníková fáze. I kdyby vás rozchod nijak zvlášť netížil, alespoň ze slušnosti by se měl nějaký ten smutek držet. Dokonce je to i prospěšné. Jedna má známá i velmi bolestivé rozchody přechází, jakoby se nic nestalo. Zásadně netruchlí, rozchod a vlastně i celý rozpadlý vztah v podstatě vytěsná ze svých vzpomínek a žije dál. Možná teď uznale kýváte hlavou, ale vězte, že to je ještě horší, než probrečet celé měsíce. Smutek se hromadí, hromadí a hromadí až to jednou praskne.
Pár dní bychom zkrátka měli nechat průchod svým emocím.
3) Vemte si tužku a papír a napište dopis vašemu drahému, který vím zlomil srdce. Vypište se ze všeho, zvěčněte na papír to, co byste mu řekli, ale nemáte na to odvahu. Dopis samozřejmě neposílejte, slouží jen pro odbourání vašeho vzteku a smutku.
4) Najděte si ikonu, která vás bude inspirovat. Nejste jediná na celém světě, kdo kdy prožíval totéž co vy právě teď. Existuje tolik obdivuhodných žen, se kterými se život nemazlil a i přes to všechno překonaly nástrahy s hlavou vztyčenou a hrdě pokračovali dál ve své cestě životem. Momentálně mě napadá například Marilyn Monroe, Elizabeth Taylor nebo třeba Demi Lovato, ale může se jednat i o fiktivní postavu z knihy, filmu či seriálů. Vaší inspirací klidně může být i blízká osoba. Není důležité o koho se jedná, podstatné je, aby vás dotyčný inspiroval a dával vám sílu jít dál.
5) Sáhněte po knížce. Samozřejmě vynechejte slaďáky v podobě hárlekýnek nebo Stmívání. Skvělý je Harry Potter, díla Dana Browna nebo třeba Povídky Šimka a Grossmanna.
6) Upravte si svůj playlist. Týdenní truchlení už máte za sebou, proto ze svého ipody vymažte My heart will go on od Celine Dion nebo Raegovo Ty a já. Naopak na seznam přidejte písničky, které vás nakopnou - z mých favoritů jsou to třeba Prodigy, Beyoncé, Nicki Minaj a další.
7) Vyjděte mezi lidi. Nezůstávejte zavření doma, udělejte si čas na své přátele. Uvidíte, jak moc vám to prospěje.
8) Najděte si náhradní činnost, do které vložíte svou energii. Touto cestou se s rozchodem vyrovnává spousta celebrit. Proč myslíte, že tolik úspěšných lidí z ničeho nic založilo svou charitativní nadaci nebo si koupilo nového domácího mazlíčka?:)

Trendy jedem společnosti

15. února 2013 v 21:27 | Ronnie
Poslední dobou hodně přemýšlím o vašich komentářích na facebooku u fotek celebrit a podobně. Abych nastínila jakému tématu chci věnovat tento článek. Chci tak trochu rozebrat světové trendy podle hvězd a to konkrétně podvýživa vs. nadváha.
Když se podívám na hvězdy mého dětství, například Lindsay Lohan, Misha Barton, Nicole Richie, sestry Olsenovy a ze starších například Victoria Beckham.... Všechny spojuje jedna věc a to anorexie. Vím, že nás všechny děsí už jen onen název této poruchy příjmu potravy, protože se nám vybaví holky s 30ti kily, vyčnívajícími kostmi a propadlým obličejem.
Anorexie byla v Hollywoodu velmi rozšířená tak 10 let zpátky. Hodně mladých holek šlo po jejich vzoru a umírali doslova na hlad.
Oproti tomu dnešní doma uznává křivky, což se většině z nás zdá mnohem schůdnější řešení. Jenže opak je pravdou. Hned pro začátek si musíme uvědomit, že spoustu postav, které považujeme za normální je již slabá nadváha. Jako další věc bychom si měli porovnat čísla. Mentální anorexií trpí cca 1% obyvatel. Oproti tomu nadváhu má více než 50% populace. Smutné že? Možná by někdo mohl namítnout, že slabá nadváha nás na rozdíl od anorexie či bulimie přeci nezabije. Opak je pravdou. Musím přiznat, že anorexie zabije člověka o poznání rychleji, ale nadváha přináší pomalou a bolestivou smrt.
Rozhlédněte se kolem sebe. Kolik vašich známých a kamarádů už má za sebou operaci kolene, či jiného kloubu, například kyčle a to jim ani nebylo 18. Je jich více méně dost, že? Můžete namítat, že dělají náročný sport, či tancují. Jenže uvědomte si, že odjakživa se sportovalo a tancovalo. Před 10ti lety holky v mém věku nechodily na operace kolen a kyčlí i přes to, že dělali víc než náročný sport. Tak jak je to možné? Odpověď je opět nadváha. Přebytečná kila jsou pro naše pohybové ústrojí jen další zbytečnou zátěží a klouby to prostě nestíhaj a tak se problémy dostavují už v pubertě, což je na můj vkus velice brzy vzhledem k tomu, že tohle má být problém stáří.
A v čem je vlastně největší problém? Kámen úrazu je ve světových trendech a našich vzorech v celebritách, které media jen a jen přikrmují. Například Miley Cyrus vs. Selena Gomez. Jedna zhubla, druhá rapidně přibrala. Miley měla slabou nadváhu a rozhodla se s tím něco dělat. Pravidelným joggingem a návštěvami pilates si vytrénovala naprosto ideální postavu, ale i přes to všechno je medii nazývána anorektičkou a vlastně všechno je to celé špatně. Oproti tomu Selena Gomez, která se vždycky chlubila perfektní postavu přibrala neuvěřitelným způsobem. Problém je, že media to nastíní tak, že je to ve finále jen a jen dobře. Tím pádem naše ovlivnitelná ohrožená skupina nabyde dojmu, že žádné omezení v jídle a půlnoční svačinky o svíčkové s pěti knedlíkami není vlastně nic špatného. A co z toho plyne? Tloustneme a pomalu se doslova utápíme ve vlastní šťávě.
Nechci tu rozhodně obhajovat anorexii a další poruchy příjmu potravy, ale dnešní generace je tolik přecpaná výstrahami ohledně anorexie, že se jí obávají i jedinci, kterým žádné riziko nehrozí. Ale i přes to, to ženou ke druhému extrému, aby náhodou neměli mentální anorexii.
Možná mám trochu posunuté měřítko, ale samotná mentální anorexie mi přijde se svým 1% naprosto směšným problémem oproti nadváze, která je z 80% příčinou všech cukrovek, infarktů, problémům s klouby, žlučníkem a zažíváním... A tak apeluji na národ a celou populaci. Jezte, jezte, ale všeho s mírou. Chcete mít delší kvalitní život? Začněte žít zdravým životním stylem. Fast foody vám v tom moc nepomůžou.
 
 

Reklama