Ronnie says

10 důvodů, proč nejezdit vlakem

16. března 2014 v 14:13 | Ronnie
Všimla jsem si, že oněch deset důvodů mělo docela úspěch, a tak po cestě strávené v rychlíku z Prahy do Plzně přináším dalších deset proč, a tentokrát se to týká právě cestování vlaky.

1) Vlak skáče
2) Zapáchá po toaletní míse
3) Nezáleží, kam si sednete, ale buďte si jistí, že právě vaše kupé bude to nejplnější
4) Člověk sedící naproti vám pokaždé buď civí do vašeho výstřihu, vraždí vás pohledem nebo má potřebu si s vámi povídat. Nejhůře vše dohromady.
5) Když si čtete, někdo vám zajisté čumí přes rameno
6) Nejedete Bradavickým expresem
7) Čůrat se vám chce zásadně jen za předpokladu, že vlak stojí minimálně deset minut na stanici
8) Mahagon byste zde hledali skutečně jen těžko
9) Bertíkových fazolek, dýňového džusu a čokoládových žab s kartičkou Brumbála se budete prodavače s pojízdným občerstvenám dožadovat skutečně jen stěží.
10) O úpravách make-upu se rozhodně nedá ani přemýšlet, natož to uskutečnit

Na druhou stranu, cesty vlakem jsou i přes to všechno pořád lepší než autobusy. Co z toho plyne? Pořídit si létajícího Forda pana Weasleyho!

Už jen čtyři roky a je pryč

15. března 2014 v 13:31 | Ronnie
Je tomu už rok, co jsem se zklamala v českém národě a ztratila veškeré iluze o inteligenci obyvatel vlastnící právo voliče. Už rok je hlavou našeho státu Miloš Zeman. Dokonce i na tom bílém podkladě tato věta vyvolává hysterický smích, kterým se snažím zakrýt zoufalství nad tímto faktem.

Včera na hradě proběhly cituji "důstojné" oslavy tohoto smutného roku, a tak doufám, že všechny naše záchytky byly v pohotovosti, protože Viróza se Shrnovačem koberců zajisté splnily svůj účel.

Dnešní článek bych ráda věnovala největším momentům uplynulých dvanácti měsícům, které musí voliče Miloše Zemana naplňovat pýchou a hrdostí.


Když může Putin, jeho věrný fanda může přeci také, ne?


Co dodat.

Slavnou trojku bych mohla zakončit naprosto vytříbeným Vánočním projevem - novoroční kvůli Viróze samozřejmě nepřicházel v úvahu - ale je to trocu zdlouhavé, a na nervy lezoucí, proto přidám trochu starší perličku na závěr audiovizuální části článku.


Doufám, že jsou jeho voliči pyšní.

Dále bych ráda připomenula několik věcí, které jsou předzvěstí bouře a které bychom neměli přehlížet. Tak především je si začínám všímat, jak se v našem státě začalo smýšlet o Masarykovi s Havlem. Pro mnohé z nás jsou tato dvě jména symbolem síly a svobody. Bohužel se rozmohl trend házet na ně špínu - samozřejmě, že každý má nějakého kostlivce ve skříni. Jenže nazývat pana Masaryka s panem Havlem zrádcemi státu a podobně, to mi přijde nadmíru zpátečnické. Čtyřicet let se tu o Masarykovi nemluvilo, ale když už se může, pár chytrých a slizkých hadů se rozhodne to obrátit ve svůj prospěch. To je logické, když stát řídí banda proputinovských darmožroutů.
Dalším poměrně význačným varovným signálem bych viděla postavení českých politiků ke smrti Nelsona Mandely. Nad tím jsem do dneška tak znechucena, že to snad ani nebudu více rozebírat.
Do třetice všeho dobrého, nebo lépe řečeno zlého, bych zmínila nevídaný nárust moci komunistické strany. Jak je možné, že po čtyřiceti letech politických procesů, výslechů, období normalizace, pronásledování a omezení svobody, lidského práva a šíření vlatního názoru, se strana, která stála za touto totalitní krutovládou znovu dere k moci?
Kdykoliv se blížilo něco hodně špatného, jako první na to upozornili studentni a intelektuální menšina státu. Proto se ptám, jak je možné, že jsme se do teď nepoučili? Kolik chytrých hlav, kolik studentů volá, že to, kam se řítíme, je hodně špatně, ale stejně se nikdo nezastaví.

Velkým podílem na tomto problému je stárnutí populace. Není žádným velkým tajemstvím, že tyto komunistické strany - tím myslím nejen KSČM, ale Zemanovce a podobnou verbež volí především důchodci. Samozeřjmě, že je lákavé jít s tímto davem, s touto vizí, z krátkodobého hlediska je to zkrátka výhodnější. Jenže do budoucna je to jed. Jenže to je většině staršího obyvatelstva ukradeno. Vidím to na svých prarodičích. Dokud chodili do práce, kritizovali přístup levicových stran. Nyní jsou oba v důchodu, oba podporují tyto strany se slovy "A nám je to jedno, co přijde pak. My už tu nebudeme". Sobecké na to, že tu nechávají své děti a vnoučata. A jestli se k tomu takto staví každý, nemůže to tu vypadat jinak.

Proč si já myslím, že je to špatně? Dokud jsem studovala - v únoru jsem skončila se studiem na FEL, abych se mohla půl roku pořádně připravovat na studium ve Skotsku - všechno jsem to viděla jen z dálky a znala to teoreticky. Nyní musím kvůli pojištění docházet na pracovní úřad. Vidím, co tam chodí za existence a pro znázornění onoho kontrastu vezmu zástupce XY ve srovnání se mnou.
Přišla jsem na pracovní úřad s tím, že mám brigádu, skončila jsem se školou, ale brzy se na ní opět vracím. Nejsem líná, nečekám od státu nějakou pomoc, zkrátka se chci postavit na vlastní nohy. Bylo mi řečeno, že pokud mám brigádu, stát mi nedá ani halíř - s čímž se tedy dalo počítat, ale jako bonus, pokud si na brigádě vydělám víc, než 4000 kč za měsíc, budu vyřazena a nebudu mít nárok na pojištění od státu - ovšem z dohody o provedení práce pojištění také nedostanu. Jao bonus se mnou bylo jednáno jako s největším odpadem.
Pak vedle mě přijde zástupce XY, který sotva dodělal základní školu. Pracovat nechce, chová se jako hulvát a na úřad přijde s nataženou rukou se slovy "dej". Nehne prstem, má podporu od státu a ještě mu je zaplaceno pojištění. Tak si to zrekapitulujme. Pocitvý člověk, c se neštítí práce u nás absolutně nemá šanci na nějakou výhodu nebo pomoc, zato notoričtí lenoši, co se neumí chovat, nemají vzdělání a odmítají jakkoliv se sami přičinit o samostatný chod svého života, dostanou naprosto všechno. Dávky, pojištění, stravenky, poukázky na léky a spoustu dalšího. A já, když od státu nechci ani korunu, si ani nesmím vydělat větší množství peněz, abych nepřišla o pojistku. Smutné, ale tak funguje ona sociální demokracie.

To bylo jen něco k zamyšlení. Na závěr článku hodím song, který by si měl každý poslechnout alespoň dvakrát, aby si uvědomil, o čem to vlastně je.


Sbírám, sbíráš, sbíráme

14. března 2014 v 22:01 | Ronnie
Dneska jsem narazila na jeden blog, který mi vnuknul nápad na článek. Jde o to, že jedna blogerka sbírá dárkové tašky. To mě zarazilo, protože neznám nikoho, kdo by měl podobnou zálibu. Někteří moji přátelé sbírají poštovní známky, čaje(o to jsem se jeden čas také snažila, ale pokaždé jsem ty nejlepší vypila:D) a tak podobně, ale dárkové tašky? Nikdo! Je to okouzlující, především svou originalitou.
Mě nikdy sbírání čehokoliv moc nešlo. Asi v devíti letech jsem jako celá naše třída sbírala samolepky, ale byla to spíš otázka trendu než záliby. Jak jsem již zmínila, sbírala jsem čaje, protože mám čaje ráda. To také nedopadlo. Ovšem zapomněla jsem na svou asi trochu kuriózní sbírku, kterou jsem nevědomky založila už v deváté třídě. Sbírám ojedinělé prezervativy. Už ani nevím, jak přesně k tomu došlo. Pokud si dobře vzpomínám, jednoho dne jsme měli ve škole přednášku sexuální výchovy, a jak už to tak bývá, měli jsme doma rodiče požádat alespoň o jeden kondom. To bylo v mých třinácti letech poměrně stresující, protože se mě máma snažila udržet v iluzi ježíška ještě ve dvanácti letech. Ale zvládla jsem to.
V den přednášky jsme se jako správní puberťáci chlubili svými úlovky. Kamarádka přinesla prezervativ v obalu se srdíčky, což mě upoutalo a nadšeně jsem svůj trapný kondom v trapném obyčejném obalu vyměnila za ten se srdíčky. Poté se mi dostal do ruky zase jiný, s nápisem I ♥ London. A tak to asi vzniklo. Od té doby skladuji nečím ozvláštněné produkty sloužící k ochranně ve své jinak naprosto prázdné kasičce.
V mé sbírce je například svítící "guma", prezervativ kampaně Světového boje proti AIDS 2008 nebo třeba úlovek, který patří k mým oblíbencům, zakoupený v Londýně s nápisem "Do you want to see my Big Ben?" nebo tak nějak. Bohužel tento jedinec zmizel neznámo kam a já budu muset tedy znovu zamířit do Londýnského stánku se suvenýry.

(Z těchto nemám ani jeden, ale tuto fotku přidávám ke článku proto, abyste věděli, čím mi udělat radost:D)

A co vy, máte nějakou ojedinělou sbírku?

10 důvodů proč plakat

11. března 2014 v 22:36 | Ronnie
To je dneska zase den blbec! Už od rána se kazí všechno, co se dá a jakoby toho bylo málo, sluníčko se nám svou aktivitou vysmívá přímo do očí. Jsem tedy ve velmi mrzuté náladě, a tak jsem se rozhodla zveřejnit článek, který vás zaručeně rozpláče. Přeji (ne)příjemný zbytek včera!

1) Jsi mudla
2) Je jedno, který den právě teď je. Maximálně za týden nás všechny čeká zase to zrádné pondělí.
3) Nikdo tě nemiluje tak, jako Peeta miluje Katniss
4) Tvá skříň neukrývá tajný vchod do Narnie
5) Za číslem znázorňující stav vašeho konta není dostatečný počet nul
6) Po čokoládě se tloustne
7) Žádný ze songů Eda Sheerana nebyl napsaný o tobě
8) Zabezpečená wifi a ty neznáš heslo
9) Finnick umře na konci Mockingjaye
10) Lidé, kteří jsou šťastní

Občas všichni škudlíme

10. března 2014 v 18:31 | Ronnie
Komu z nás se někdy povedlo, aby si řekl "ták, teď mám docela dost peněz, to mi stačí"? Nejspíš nikomu, ale pokud patříte mezi ty vyvolené, ze srdce vám gratuluji. Bohužel zbytek planety toto štěstí nemá, a tak šetříme, kde se dá. Napadlo mě sepsat článek na téma úspory a levnější alternativy holčičích nezbytností, které ovšem nejsou na úkor kvality.

1) Vůně
Kdykoliv navštívím Sephoru či Douglas, srdce mi dostlova krvácí. Tolik nádherných vůní, ale co se týká ceny, obsahuje až moc nul. Chápu, že za značku i kvalitu se platí, ale přeci jen Jimmy Choo za téměř čtyři tisíce korun je už trochu moc. Naštěstí existují stránky jako parfums.cz, které nabízejí mnohem levnější alternativu těchto parfémů. A nebojte se, nejedná se o asijsou Miss Chior nebo KuKu Chanal. Pokud netrváte na výstavním flakónku(co si budeme povídat, nekteré jsou stejně nemožné a odrazují víc, než cokoliv jiného), již výše zmíněného Jimmyho Chooa seženete, aniž byste zasadili vaší kreditce ránu vyšší než 1000 kč. Jde jen o to, že místo klasické verze zakoupíte naprosto stejnpu vůni jen určenou jako tester. V kvalitě nenaleznete od běžného parfému ze Sephory žádný rozdíl, jen je možné, že parfém obdržíte bez víčka případně v obyčejném rozprašovači. Ale pokud jde o vůni, flakón na vás stejně nikdo neucítí.


2) Doplňky
Tak to je naprosto jasné. Trendy se neustále mění, ale pokud bych se jimi měla řídit a zároveň nakupovat v Sixu, Claire's a spoustě dalších obchodů s doplňky, vyhlásila bych Bankrot už druhém dni jednoho z mnoha týdnů módy. Naštěstí existuje chytrá stránka jako je ebay.com. Snad nikdy jsem zde nenakoupila doplňek dražší než 100 korun, ale obvykle se mé nákupy pohybují kolem dvaceti korun za kus. Abych byla upřímná, vždycky si vyberu v Claire's a pak si naprosto stejný model objednám zhruba o dvě stě korun levněji. Možná někdo namítne, že bude velký rozdíl v kvalitě. Omyl, vyzkoušejte to sami.
Jedinou nevýhodou je doba dodání, která se pohybuje mezi dvěmi až čtyřmi týdny.

3) Votocvohoz.cz
O co jde? Dá se říci, že je to takový online bazar nebo 'sekáč'. Rozdíl je v tom, že když přijdete do nějakého secondhandu, dočkáte se mnohy poměrně nevkusných kousků, které přejdete s výrazy pobavení, odporu a hrůzy. To se vám samozřejmě může stát i na této stránce, ale není to tak četné. Navíc můžete zde oblečení i měnit. Pokud máte ve skříni něco, co už nenosíte, ale na druhou stranu máte pocit, že by to někomu mohlo sedět, nabídněte to. Může se vám ozvat někdo, kdo má naopak v nabídce kousek, co by sedl zase vám. Stačí hledat a najdete zde skutečně pěkné kousky za velice příznivé ceny!


4) Isic karta
Tento průkaz je něco jako studenťák jen s tím rozdílem, že vám ho( na rozdíl od vaší školní průkazky) uznají téměř všude. Zvlášť pokud vyjedete na výlet do zahraničí. Zřízení Isicu stojí sice 300 kč, ale věřte, že se vám to v průběhu platnosti několikrát vrátí.

Devadesátky aneb zlatá myšlenka dítěte

8. března 2014 v 17:23 | Ronnie
Název článku rozhodně nemluví za vše. Takže o co vlastně jde? Rozhodla jsem se sepsat některé perličky z mé dětské logiky, aneb co jsem si myslela nebo nechápala, když jsem byla ještě malá. Snad vás to alespoň trochu pobaví, možná se v něčem také naleznete.

Jack Dawson a topení

Jako malá jsem na Titanic koukala téměř pořád, jen konec jsem vždycky přeskakovala. Zkrátka jsem se nedokázala vyrovnat se smrtí sladkého a okouzlujícího Jacka Dawsona. Navíc jsem několik let byla naštvaná na Rose, která Jackovo zmrzlé tělo pustila a sledovala, jak padá ke dnu. Vždyť mohl žít! Stačilo položit Jacka vedle topení a čekat než rozmrzne.
Až později mi bylo vysvětleno, že takhle lidské tělo nefunguje, takže má iluze o tom, že můžeme v klidu zmrznout a pak zase ve zdraví roztát, byla zničena.

Dopis z Bradavic
Od prvního momentu, kdy jsem se začetla do Harryho Pottera jsem očekávala, že mi v jedenácti letech přijde dopis s pozvánkou do Bradavic. Dokonce jsem škemrala, ať mi naši prozradí, že nejsme mudlové, že to stejně vím. Smutné je, že jsem to myslela smrtelně vážně. V jedenácti letech mě čekal poměrně šok.

Ježíšek a vánoční strom

Už od malinka mám zažitou představu o Ježíškovi. Je to Vánoční stromeček s očima!


Status: Bezpodmínečně přijata!

19. února 2014 v 20:56 | Ronnie
Tento článek vzniknul již před několika dny, ale při zveřejňování se nějakým nedopatřením smazal. Vytvářím jej tedy až nyní, protože bezprostředně po tomto mzrutém kyksu, jsem skutečně nebyla v náladě, kdy by se mi chtělo všechno sepisovat znovu. I teď jsem tak trochu znechucena a tak trochu stagnuji.

Nicméně téma článku je taková pecka, že se nenechám odradit, a přes všechny nesnáze jej dokončím. Někteří jste to možná zahlédli na mém facebooku případně twitteru. Pro ty, co netuší to napíšu i sem. Byla jsem BEZpodmínečně přijata na třetí nejstarší skotskou univerzitu, a to v Aberdeenu(Vím, že na facebook jsem psala podmínečně, ale z onoho šoku z přijetí, jsem se neoběžovala s nějakým doslovným překladem. A upřímně jsem ani nedoufala, že mě vezmou, natož bez jakýchkoliv dalších podmínek, takže jsem si to logicky pospojovala takto). Konkrétně mi bylo nabídnuto místo ke studiu neurověd s psychologií! Jsem naprosto nadšena, unešena a poprvé mám pocit, že jsem na sebe skutečně pyšná, protože si ani nechci představovat, kolik lidí se na tyto univerzity hlásí - už proto, že školné skotských univerzit je pro místní studenty a studenty z EU hrazeno jistou asociací. Zájem je tedy velký.


Ještě nevím všechny potřebné detaily, ale to hlavní mám za sebou. Jsem přijata. Zbytek se už nějak poddá.

Ovšem to, o čem chci psát, je fakt, že pokud všechno klapne, za pár měsíců se seberu a s největší pravděpodobností se trvale přestěhuji do Skotska - opustím své rodné město.
Nedavno jsem psala článek, ve kterém jsem naznačila, že jsem si na své prostředí docela zvykla a ačkoliv jsem vždycky chtěla Plzeň opustit, nějak mi přirostla k srdci. Je trochu ironie, že krátce po tomto uvědomění se dozvím, že je možnosti odjet a to pěkně daleko. A samozřejmě, taková nabídka se neodmítá.

Jak jsem zmínila, to hlavní mám již za sebou, ale to nejgtěžší ani zdaleka ne. Přeskočíme všechno papírování a přesuneme se rovnou k velkému zlomu, kterým bude samotné Sbohem, které budu muset dát přátelům i rodině. Samozřejmě, že ne nadobro, ale pokud budu studovat ve Skotsku, jak často je všechny uvidím? Dvakrát třikrát ročně?
Člověk si celý život říká, jak chce vypadnout. A co možná nejdál. Třeba do USA nebo do Británie. Ještě před pár týdny bych si klepala na čelo při setkání s člověkem, který váhá, zda-li přijme místo na prestižní univerzitě, protože se mu nechce od přátel a rodiny. Proboha, jde budoucnost, o nenahraditelné zkušenosti a prvotřídní vzdělání! Paradox je, že dneska to všechno chápu.
Lidé snadnou soudí a mají ve všem jasno, dokud to skutečně nestojí přímo před nimi. Dřívě bych řekla, fajn jedu, už abych byla pryč. Dneska jsem rozhodnuta, že udělám všechno pro to, abych mohla odjet, ale nestavím se k tomu jako k něčemu snadnému, co mi maximálně uleví. Nyní vidím, že opustit ono zažité prostředí bude ta nejtěžší věc, která mě v blízké budoucnosti čeká. Ani jazyková bariéra, ani náročnost oboru, ani zvládání brigády současně se studiem, abych ve Skotsku vůbec vyžila. Všechno to bude těžké, ale tomu velkému Sbohem se to rovnat nemůže.


Člověk je tvor přirozeně líný. Samozřejmě, že by bylo pohodlnější zůstat doma. Žádné papírování, stres, překládání složitých smluv a podobně. Všechno bych měla hezky pod nosem a v klidu. Jenže tohle je výzva a každý by měl čas od času přijmout nějakou tu výzvu ne?
To, co jsem si z tohoto přijetí odnesla, je poznání, že člověk může dokázat absolutně všechno, když opravdu chce. A proto se teď nezastavím, a skutečně se budu snažit, abych mohla v září v Aberdeenu nastoupit. Lidé se zkrátka nesmí zastavit jenom proto, že něco vypadá složitě, protože ve finále i ta velká gigantická překážka je složena jen z malých cihel a dá se postupně rozebrat.

Každopádně budu vás postupně informovat o vývoji a až to budu mít celé za sebou, napíšu návod, jak podat přihlášku a různé typy, a to i kdybych byla nucena nakonec zůstat v ČR.

Když se sjede DiCaprio

13. února 2014 v 17:09 | Ronnie
Jak většina z nás nejspíš dobře ví, Leonardo DiCaprio válcuje kina s novým filmem Vlk z Wall Street. Leo je skvělý herec, recenze na film jsou více než uspokojivé, a tak jsem se do kina po dlouhé době vydala stejně jako spousta dalších zvědavců.

Čekala jsem všechno. Dobře, téměř všechno, ale tohle rozhodně ne. Leonardo skutečně nezklamal a pokud nedostane ani letos Oskara, budu si klepat na čelo tak dlouho, dokud mu jej konečně nedají.
Film sám o sobě nejen, že srší humorem, penězi. návykovými látkami, sexem, ale také trefně poukazuje na spoustu společenských otázek. Jediné, co bych celému veledílu vytkla, je délka. Tři hodiny bez pauzy je skutečně hodně, a ačkoliv jsem se u filmu nenudila ani minutu, mé odchody na toaletu to poměrně narušovaly.


Film je skutečně kouzelný v tom, že se v kěterých situacích vidíte - tedy alespoň já. Každopádně bych být vámi Vlka z Wall Street nevolila jako film pro první rande, i když to asi záleží na osobnosti.

Na závěr přihodím jednu dle mého uvážení z nejlepších scén celého filmu a zároveň nejlepšího hereckého výkonu Leonarda DiCapria, při kterém mi tekly slzy od smíchu.

(Ten sladký, sladký Jack Dawson, že ?:D)


Ronnie jak ji neznáte aneb 7 podivností mého světa

8. února 2014 v 15:34 | Ronnie
Rozhodla jsem se poodhalit svou osobnost trochu víc, než je v mém případě zvykem, protože jak asi někteří víte, mé moto je Trust No1. Přidám sem pár podivných faktů, které jste o mně nejspíš nevěděli. Ještě než se do toho dám, udělám menší reklamu mému wattpadu, který naleznete zde.

1) Pletu košíky
Ano, je mi téměř dvacet a od svých třinácti let pletu košíky z pedigu.

2) Můžu se utlouct po vaječném koňaku
S alkoholem i bez něj. Vaječňák můžu pořád, kdykoliv a jakkoliv.

3) Pět let jsem byla zamilovaná do jednoho kluka, takže jsem o takové to dospívající wild období přišla. Nyní si to vynahrazuji(haha).

4) Občas poslouchám irskou hudbu a klasiku(dobře, obvykle jsou to filmové melodie od H.Zimera)

5) Na lyžích najíždím do méně zdatných lyžařů
Hrozné, co ?:D

6) Nemám ráda děti až na mou malou sestřenku(asi se tomu našemu příbuzenskému vztahu tak neříká, ale pochybuju, že je to vůbec pojmenováno) Kačenku.

7) Mám sklony ke gamblingu.
Od kasín se musím držet dál.

Marný úprk do neznáma

4. února 2014 v 12:03 | Ronnie
Jak jsem již naznačila, posledních pár týdnů hrálo klíčovou roli v zásadní změně mého pohledu na spoustu podstatných věcí. Například ještě před několika měsíci bych zaprodala svou duši, jen abych mohla vypadnout. Zkrátka odjet pryč, všechno opustit a začít někde znovu co možná nejdál od mého současného domova. Nyní si tím nejsem už tak jistá. Většina lidí, co mě zná, ví, jak moc jsem měla averzi vůči svému rodnému městu, ale něco se změnilo. Nejen že jsem si na onu přerostlou vesnici poměrně zvykla, dokonce mě začala představa odjezdu dost děsit. Našla jsem si nové přátele, vídám se s těmi starými a došlo mi, že se mi od nich tak nějak prapodivně nechce. A tak jsem si uvědomila docela důležitou věc.



Každý si snad alespoň jednou za život řekl, že by rád žil někde jinde, nejlépe v zahraničí. Samozřejmě, že dálky jsou lákavé a pokud se postavíme pod tu ohyzdně rezavě nabarvenou Eiffelovku, i ten nejzarytější vlastenec a milovník své domoviny, si v tu chvíli řekne, sakra tady chci žít! To je ono okouzlení něčím, co pro nás není úplně typické. Jenže spousta z nás chce odjet z úplně jiných důvodů. Čekáme, že jinde to bude lepší. Trpíme takovou naivní představou, že naše vrozená stydlivost a nízké sebevědomí, akutní nedostatek schopností, dělat si spoustu nových přátel, jako lustknutí s novým místem rázem zmizí. Ještě nedávno jsem tomu věřila. Teď mám trochu jiný pohled na věc. Je sice asi přitažlivější jezdit do práce kolem London Eye, než kolem začouzené Škodovky, ale i nakonec i to slavné vyhlídkové kolo časem zevšední a bude to ve finále jen další pitomé lákadlo na ještě pitomější turisty, kteří akorát zdržují provoz. Je to pro to, že utíkáme sami před sebou. Konec konců, můžeme se odstěhovat třeba na konec světa, ale ono nás to vždycky dožene.

Kapitola druhá

2. února 2014 v 1:06 | Ronnie
První měsíc roku 2014 je za námi a já tu sedím, půl hodiny po půlnoci přemýšlejíc o novém článku. Nejsem si jistá, zda-li mám dneska jen takové to prázdno, kdy visím na mrtvém bodě, a nevím, jak začít, nebo jen nemám odvahu vypustit do světa všechno, co se mi honí hlavou. Pravděpodobně to bude od obojího alespoň kousek. Ve skutečnosti bych mohla psát a psát a psát, ale kdykoliv se pokusím zajít k podstatě věci, z mých úst pronikne jedno vzteklé 'ughhhhh'.

Momentálně jsem v docela zajímavém rozpoložení, kdy si říkám "a co sakra teď?!". Člověk se čas od času dostane do situace, kdy si neví rady, a čím víc se v tom nimrá, tím víc se topí v pocitech bezradnosti. Říkám si, že by bylo nejlepší někomu všechno vyklopit a pak se nechat nasměrovat, protože nejsem v postavení, kdy bych všechno mohla vidět objektivně. Přála bych si, abych věděla, jak se zachovat správně, jenže na druhou stranu, chci na to přijít sama, nehodlám dělat to, co mi řekne někdo jiný. To je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, kterou by se měl člověk v životě naučit. Rozhodnout se a jednat sám za sebe a být připraven převzít zodpovědnost za své činy. Jenže jak?
Navíc mým velkým nedostatkem je netrpělivost, a tak kolikrát jednám až moc impulzivně, aby se věci daly trochu do chodu. To je pochopitelně docela malér. Řekla bych, že ona zbrklost souvisí s faktem, že se začnu brzy nudit. Čas od času se dívám na své přátele a říkám si - pání, ti se mají, v jejich životě se stále něco děje. Pak se jednou za čas dostanu i já do centra nějakého dramatu, a i to mě přestane po chvíli bavit. Proto dělám kraviny. Nebo se spíš podvědomě snažím zničit sama sebe? To jsem vážně ta sebedestruktivní? Možná ano. Pokud jste uprostřed nějaké události, dění a podobně, obvykle si počkáte, jak se to vyvrbí. Ne tak já. Já usoudím, že to jde nějak moc pomalu, a že už se nějak dlouho nic moc nestalo, a tak něco vyvedu bez ohledu na následky. Hlavně, že se něco stane. Drama narušeno dalším dramatem.

Jak je to vlastně na focení?

30. ledna 2014 v 12:58 | Ronnie
Ahoj ahoj. Jak jste si dobře povšmili, trochu jsem to tu zanedbávala a to především díky náporu zkouškového období. Samozřejmě, že jsem si většinu zkoušek nechala až na poslední chvíli a ještě do toho můj smysl pro techniku, kdy sotva chápu, že v počítači je nějaký hardisk, no chápete to!

Během těch týdnů hraní si na mrtvého brouka jsem se dostala k dalšímu focení, a tak se mi na twitteru nebo i facebooku dostalo několik dotazů. To mě přivedlo k myšlence, napsat o tom všem nějaký ten článek.


První otázka, která nás chudé studenty asi napadne, je kolik takové focení stojí. Řeknu to takto, záleží na fotografovi a vaší domluvě s ním. Jsou fotografové, kteří fotí zadarmo, ale jsou také fotografové, kteří chtějí i několik tisíc. Já osobně za fotky platila jen jednou. Jindy se domlouvám na takzvaném TFP focení, což vlastně znamená vzájemnou protislužbu. Fotograf použije vaše fotografie do porfolia a vy máte hezké fotky na 'fíbko'.

Kde takového fotgrafa vlastně najdu?
V dnešní době je velkým pomocníkem facebook anebo server fotopatracka.cz. Já osobně jsem se na fotopátračku obrátila asi dvakrát, jindy jsem byla oslovena na facebooku. Ovšem má to i svá rizika. Dotyčného neznáte a nemůžete si být jistí, že vás nikam nezatáhnou. Proto doporučuji domluvit si s fotografem schůzku předem někde na veřejném místě(třeba kavárna) a pak si na focení s sebou vzít doprovod. Já osobně s doprovodem fotim mnohem raději, jsem uvolněnější, méně se stydím a tak podobně.

Oblečou mě? Nalíčí?
Opět to záleží na domluvě s fotografem. Já se osobně setkala se vším. Někdy jsem měla mít čistě vlastní oblečení, někdy mě oblíkli sami, někdy to byla kombinace obojího. Co se týká líčení, obvykle se líčím sama. Pravda, párkrát mě také nalíčili, ale je to vlastně stejné, jako s oblečením. Záleží na domluvě.

Nemám metr osmdesát ani míry Kate Moss. Můžu i tak fotit?
Samozřejmě! Proč by ne? Vaše výška na fotkách není důležitá a osobně neznám tolik fotografů, kteří by si na tomto přímo zakládali. Pravda, nefotí zrovna pro Vogue, ale kdo ano ?:) Navíc existuje retuš. To opět závisí na fotografovi. Někdo rád předělává kompletně celou fotku, někdo má raději přirozenější snímky.

Styděla bych se?
Ano, ale záleží na osobnosti a předchozích zkušenostech. Každý má tak trochu trému, ale ta časem opadne. Je hodně důležité přijít na focení v dobré psychické pohodě. Pokud máte den blbec, rozešel se s vámi přítel, přišli jste o práci a ještě ve škole jste opět pohořeli, je lepší si focení přesunout. Jestli se budete cítit špatně, na fotkách to bude znát. Samozřejmě jde i o to, jaké prostředí vám fotograf vytvoří. Mě osobně se v tomto ohledu asi nejlépe fotilo s Honzou Strnadem(Pavlušku napsat nemůžu, protože jsme kamarádky, tak se to nepočítá:D). Měla jsem s sebou sestřenici, která je poměrně hovorný typ, takže ta tréma fakt moc nebyla. Navíc tneto fotograf procestoval půlku světa, takže nám vyprávěl o Číně a Indii a ještě nám dal ochutnat čínský čaj. To bylo vážně super.

S kým jsem zatím fotila:

Pavlína Cuřínová



Jak už jsem zmínila, s Pavluškou se známe, takže nemám absolutně problém s trémou a tak. Na druhou stranu je pravda, že když jsme se ještě moc neznaly, byla jsem dost zaražená. Ale to časem opadlo. S Pavluškou fotím fakt moc ráda. Je to ten typ člověka, co má to umělecké cítění a upřímně, chvílemi má ty momenty umělce, kdy se zarazí a začne být až příliš akční. A vy jenom stojíte a nechápete. Teď to možná vyznělo jako zápor, ale myslím to přesně naopak! Fotograf podle mě potřebuje vidět a Pavluška vidí :)
Kontakt: P.Curinova@seznam.cz
Kde se fotí: Převážně venku

Tomáš Bečaver

Focení s Tomášem bylo jediné, za které jsem kdy platila, ale i tak cena byla dost symbolická. Ze začátku jsem se dost styděla, ale později to bylo v pohodě. Měl s sebou slečnu, co mě oblékla, nalíčila, pak se pustila hudba a bylo to v pohodě. Na Tomášovi bylo vážně vidět, že je profík. Mám od něj fotky, kde mám přes prsa jen pásek, nebo Ivanky ruce(:D), což se také muselo nějak nastavit. Normálně se člověk lekne, když se má takhle vystavit před cizím člověkem, ale po pár minutách už mi to bylo jedno, protože jsem poznala, že na mě nekouká jako na 'prsaaa', ale hledá, jak by ta fotka vypadala nejlépe. Focení s tímto fotografem skutečně doporučuji.

Kontakt: https://www.facebook.com/pages/Tom%C3%A1%C5%A1-Be%C4%8Daver-Photography/184233634948545
Kde se fotí: Interiér i exteriér

Jan Strnad

S Honzou jsem fotila tuším rok zpátky. Byla to hodně zajímavá zkušenost, protože mi vyprávěl o spoustě zážitků. Například navštívil celostvětové finále Elite model look soutěže v HongKongu(tuším). A kolik znáte lidí, kteří jezdí dvakrát ročně do Číny? Já osobně moc ne. Navíc byl velmi vstřícný i k mojí sestřenici, která si pořídila fotoaparát a hodlá se fotografiemi zabývat. Hodně jí vysvětlil, co a jak se dělá. No byla bych konkrétnější, ale nejsem moc znalec. Oblékla jsem se sama a totéž i líčení :)
Kontakt: h.strnad@gmail.com
Kde se fotí: Uvnitř, ale tuším, že se zmínil, že fotí i venku

Milan Čečil


S Milanem jsem fotila je tomu přesně týden. Líčení a úprava vlasů zabrala zhruba hodinku, to samé focení. Oblečení jsem měla vlastní. Milan má rád módu a jeho oblíbeným kouskem jsou šaty, takže jsme si docela sedli - ano narážím na mou skříň s dvanáctery šaty. Navíc po mně nechtěl(na rozdíl od ostatních fotografů), abych se zbytečně zubila, což bylo jako závan čerstvého vzduchu :D. Navíc bylo super, že mi vždycky po pár snímcích fotografie ukázal. Já jsem se tak lépe zorientovala, pochopila jsem, jak se tvářit nemám, jak nemám naklánět hlavu, protože to na fotce nevypadá dobře a podobně. To moc fotografů nedělá. Navíc fotek jsem se dočkala skutečně záhy. Čtyři jsem měla dokonce ještě ten den.

Kontakt: https://www.facebook.com/MilanCecilFotograf?ref=ts&fref=ts
Kde se fotí: Interiér


Promile: Je to v krvi

17. ledna 2014 v 14:52 | Ronnie
Včera večer jsem s holkama vyrazila na karaoke party. Řeknu vám, byla to poměrně zajímavá zkušenost, zvlášť pokud naše trojice byla jediná, co v daném klubu měla spíš hudební hluch než sluch.

Po celé pěvecké záležitosti jsme usedli do jednoho z místních lokálů a dali se do řeči o takových těch ženských záležitostech - především opačné pohlaví. Nutno zdůraznit, že to byly plky stále o tom samém, jak to tak u těchto témat bývá. Jenže v jednu chvíli se kamarádka tak zarazila a prohlásila jednu bolestnou větu, nad kterou jsem se chtě nechtě musela zamyslet. "Já prostě s nikým neumím nic mít, když jsem střízlivá". A bylo to venku. Krutá pravda, která trápí spoustu z nás. Alkohol posiluje naši sebedůvěru a potažmo nám dodává dostatečné množství odvahy, abychom odhodili to naše stydlivé já. Problém je ten, že pokud někoho poznáme, a hodlámě se s dotyčným vídat i nadále, nebude úplně vhodné jít do kina s promilemi alkoholu v krvi aniž byste působili trochu prazvláštně. Jenže jak se poprat s tou náhlou výměnou osobnosti, kdy jeden večer působíte jako královna sebevědomí a další den se nervozitou celá třesete?
Říkám si, jestli je tohle celkově problém naší doby a generace. Děti místo toho, aby šli ven, sedí u počítače a místo odřených kolen a her na schovávanou si hrajou hry s kamarády ze školy online. Dá se pak očekávat jistá sociální deprivace a snížená schopnost navazovat normální vztahy. Jenže je to vážně dobou, nebo jsme jen využili možnosti zalést za naši obrannou zeď?


Jak jste na tom vy? Trpíte stejným problémem?

Zkoušky? Zápočty? Pomoc!!

13. ledna 2014 v 21:36 | Ronnie
Dnešní den se nesl ve znamení dvou zápočtů. Nutno konstatovat, že jsem toho skutečně moc neuměla. Už proto, že mě to nebaví a ono, pokud se dáte na obor, jehož látka vám dělala problémy už na základní škole, asi to nebude úplně to pravé ořechové. Kde nic není, ani smrt nebere.

Zahájila jsem úvodem do elektrotechniky a musím se přiznat, že průběh celého testu probíhal asi takto:


Dobře, přiznávám, že asistent vyučujícího se snažil hojně napovídat, ale jak už jsem jednou řekla, kde nic není ani smrt nebere. Jsem přesvědčena, že mé testy baví celou katedru - nebo nad nimi všichni profesoři hromadně pláčou, také možnost.

Následovalo PPEL - počítačová podpora v elektrotechnice, aneb programovací jazyk. Řekněme to asi takto, představte si, že máte něco vymyslet v korejštině. Asi tak to celé působí na mě. Ostatně, podívejte se, co na zkoušky říká Hitler.


Na druhou stranu, toto období má i své klady. Všechny neúspěšné a zoufalé studenty to celé tak nějak spojuje. Držíme jednu velkou ufňukanou partu, která se místo učení baví videi Mr.Beana, který se na testy tváří podobně, jako my všichni v reálu. Nedalo mi to, a místo učení jsem si vygooglila pár obrázků. Jeden z nich to vskutku vystihnul.


Tímto bych chtěla všem studentům, ať už vysokých škol, tak středních, či základek popřát mnoho zdaru. Snad se ve zdraví všichni probojujeme do letňáku, případně druhého pololetí!

I'm not scared!!!

12. ledna 2014 v 18:19 | Ronnie
Každý jsme čas od času Strašpytlík. Malou ustrašenou postavičkou, která nemá dostatek odvahy pro..no zkrátka téměř pro nic. Mě osobně se toto stává poměrně často, což pramení z občasných záchvatů absolutně nulové sebedůvěry. Co k tomu dodat. Nejspíš nic moc.

Čím jsem starší, tím víc se této ulity snažím zbavit, ale cosi mě stále blokuje. Nikdy jsem nepatřila k těm supersebevědomým a odvážným lidem, co rádi riskují a nakonec vítězí. Já ze ztrachu z prohry raději nesoutěžila. Nemohla jsem prohrát, ale když nehrajete, pochopitelně i výhra je takřka nemožná.

To, nebo lépe řečeno kdo, mě absolutně donutil přehodnotit svou situaci s odvahou a strachem, je Lea Michele(Veu před pár dny psala o její nové písničce). Myslím, že nikdo jiný si nezaslouží titul Žena roku tolik, jako ona. Jestli mě v současné chvíli někdo inspiruje, je to skutečně především ona. Já si tu stěžuju na to, že mi pár lidí ublížilo, a proto téměř nevylézám ze své ulity, ale čím dál častěji sama sobě opakuji "Podívej na Leu!". Téměř rok po zásnubách pohřbila svého budoucího chotě, a i přes to se rozhodla se strachem z života, který ji musel rozhodně ochromit, bojovat. A podařilo se. Muselo to být těžké, vylézt znovu na denní světlo a postavit se světu opět tváří v tvář. Nedokážu si představit, jak bych to snášela já. Ale ona sebrala veškerou svou odvahu a rozhodla se jít dál.


Myslím, že kdokoliv z nás, kdo se potýká se strachem z pitomostí, jako je ztrapnění se před spolužáky, by si měl vybavit Leu a lidi jako ona. Pacienty, kteří se nebojí postavit se rakovině a dalším nemocem. Protože každý alespoň na chvíli zatouží být natolik obdivuhodný, jako oni. Neříkejte, že ne. A v tu chvíli zavřeme oči, a zapomeneme na to, že se něčeho bojíme. Můžeme prohrát, risk se ne vždy musí vyplatit, ale můžeme jít dál s hlavou vztyčenou, protože jsme měli dostatek odvahy to zkusit. Kdybychom strachy zalezli, nikdy bychom nevěděli, jestli bychom skutečně nevyhráli a upřímně, strachem se nikdo z nás asi moc chlubit nebude.

Psychologie špatných dnů

10. ledna 2014 v 1:02 | Ronnie
Jednou jsi dole, jednou nahoře. Pořekadlo, které zná nejspíš každý znás a jsem si jistá, že každý si ho ověřil v praxi. Jsou životní období, která nám sednou a která zkrátka nikoliv.
S ledovým klidem mohu prohlásit, že rok 2013 byl jako na horské dráze, ale i přes několik významných výkyvů bych ho zařadila k těm lepším letům svého života. Nejspíš jsem byla nahoře.

Dnes je 10.ledna roku 2014 a já se už teď modlím, aby tento příšerný rok skončil. Evidentně jsem právě teď dole. Ono se říká, jak na nový rok, tak po celý rok. Nemohu tvrdit, že Silvestr roku 2013 byl nějak výborný. Ba naopak, ale zbytek roku tomu vskutku neodpovídal. Zato letos se mi vysloveně daří už od prvních hodin.
Od nového roku se denně probouzím s tím, že horší než včerejšek už to nebude, že mohu jen stoupat a každý večer ulehám vyvedeba z omylu. Den co den se to stupňuje. Je několik minut po půlnoci a já se vskutku děsím, co přijde během následujícíh čtyřiadvaceti hodin. Spadne na mě snad meteorit?!


Celá tato situace mě nutí k zamyšlení. Když se něco povede, nezůstane jen u jedné věci. Když se daří, tak se daří. Je tomu tak. Oproti tomu, když se něco pokazí, kazí se rázem všechno, co se dá. Člověk by čekal, že když se něco vymkne kontrole a doslova se to podělá, přijde něco, co ho alespoň trochu rozveselí. Ale ono né! Nějaká vyšší síla si evidentně řekne, tak když už jsem v tom, pořádně v tom dotyčného vymáchám. Rozbil se ti notebook a oprava by stála skoro stejně, jako nákup nového? Výborně! Tak ještě přiložíme, co takhle neudělat zápočet? A je libo, aby si tvůj objev přivedl novou přítelkyni? S chutí do toho! Tato psychologie špatných a dobrých dnů se mi nelíbí. Je to ze dna na vrchol a zase zpátky. Doslova!


Možná mě někdo odkáže na film či knihu Tajemství, kde se dozvím o tom, jak funguje zákon přitažlivosti a podobně. Jenže musím podotknout, že skutečně každý večer před spaním myslím jen na to dobré a to zlé házím za hlavu. Zkrátka stalo se, však já to zvládnu, nejsem žádný budižkničemu. Podle zákonu přitažlivosti by mělo dojít k obratu k lepšímu, a to velice brzy. Omyl! Na Tajemství všem kašlu! Jediné, co mě pořád nechává ve své víře je Karma. Ano, ano karma. Tohle mám evidentně za všechny své hříchy. Nebo snad za rok 2013, aby fungovala nějaká rovnováha? Myslím, že jsem si to už vybrala v dost ubohých momentech tohoto roku, takže to asi ne. Vím, že jsem vrcholně škodolibá, takže to mám nejspíš za to. Jenže, když se tak podívám na některé lidi a jejich dosavadní přístup, to aby se zavrtali někam do protitankového úkrytu z olova, protože jestli já si procházím tímto za svou škodolibost, aroganci a nesnesitelnou soutěživost, mají se někteří jedinci skutečně na co těšit. Nebojte, už si připravuji popkorn:). - Vidíte? A jsme opět u toho, věřím, že tato škodolibá poznámka mě bude stát jedno pokálení holubem.

Co do víry, jsem asi naivní

8. ledna 2014 v 20:46 | Ronnie
Když se podíváte do učebníce Ontogeneze lidské psychiky, dočtete se, že adolescent si začíná ujasňovat své politické, společenské a náboženské názory. Jsem přesně v tom věku, kdy o těchto věcech přemýšlím a hojně zvažuji jistá pro a proti. Co se týká politiky, myslím, že mám jasno - ne Zemane, nevyšel jsi jako vítěz, s alkoholiky piju, nenechávám se jimi však prezentovat před ostatními světovými vůdci. Ohledně společnosti si nejsem stále jistá, jestli jsme víc zkažení, nebo hloupí, ale víceméně jsem si obrázek také ustálila. Ovšem co do víry, je to složité.


Jsem pokřtěná, což v našem státě pro mou generaci není zrovna obvyklé. Ovšem nikdy jsem ve víře vychovávána nebyla. V kostele na mši jsem byla sotva dvakrát a upřímně, nedokážu si představit, že bych jej navštěvovala každou neděli. Nejde o to, že by to nebylo dostatečně 'kůl', ale zkrátka mi ono křesťanství není úplně blízké. Proto jsem si vždycky myslela, že jsem ateistka. S jinou vírou než s křesťanstvím jsem se jako malá nikdy nesetkala, a tak jsem to brala tak, že pro jediného Boha nechodím do kostela, a tak jsem zkrátka bez víry. Čím jsem však starší, tím víc si uvědomuji, že víra není o tom, jestli chodím pravidelně do kostela, do mešity, do synagogy nebo do jiných svatostánků.
Uvědomuji si, že skutečně v něco věřím. V něco většího než jsem já. Záměrně se vyhýbám slovu Bůh. A tak hledám, co by mi bylo vírou v to něco blízké. Něco, co by bylo blízké mým životním hodnotám.

Včera jsem narazila na pojem Karma. Pokud věřím v něco konkrétního, je to právě toto. Karma je pro mě zákon nad zákony. Platil, platí a platit také bude. Tentokrát jsem měla náladu přečíst si o tom něco víc. Teď si asi budete říkat, že jsem vrcholně pitomá, ale netušila jsem, že karma má původ v buddhismu. A tak jsem bádala a bádala a uvědomila si, že buddhismus jako takový je mi hodně blízký.

O tom se ovšem nechci moc rozepisovat. Včera jsem narazila na článek na jistém křesťanském portálu, kde bylo srovnáváno křesťanství z buddhismem. To mě zase jednou něco vytočilo. Samozřejmě, že nemůžu chtít, aby na křesťanských stránkách byl buddhismus vychvalován až do nebe, ale očekávala jsem nějakou úroveň a alespoň náznak objektivnosti. Myslím, že prohlašovat Dalajlámu málem antikristem, protože prohlásil, že marxismus není špatná myšlenka, mi přijde trochu přehnané. On totiž neřekl, že bylo správně vypalovat kostely, pronásledovat věřící a podobně. On řekl, že myšlenka je dobrá. S tím souhlasím. Spousta ideích je skvělá myšlenka, ale hůře realizovatelná. Dále bych podotkla, že vytahovat, jak se pár buddhistických mnichů někde nechalo v rámci fanatické oběti stáhnout z kůže, mi přijde taky docela nemístné. Obvzlášť pokud k tomu někdo je schopen připsat, že žádná z křesťanských sekt toto nikdy neuskutečnila - no zajisté.


Celkově nechápu tyhle rozbroje mezi vírami. Já osobně nic z jiných vír nepopírám. Bibli beru jako knihu částečně založenou na pravdě, která se jen trochu dobarvila. To samé nepopírám Mohameda, věřím, že skutečně - stejně jako Ježíš existoval. A také véřím, že ta vyšší síla - Bůh, Aláh, cokoliv zkrátka existuje, jen každá víra k němu míří z jiné strany. Opravdu mi přijde hloupé předpokládat, že na konci všeho se to něco urazí, že jsem v to věříla ne s muslimy, ale například s hinduisty. Stále si nedokážu vysvětlit, proč na základě víry musí lidé umírat. No bože, tak někdo věří jinak, než já, proto mu přeci nevrazím kůl do srdce, nebo ho neupálím na hranici.
To je jeden z mnoha důvodů, proč začínám silně sypmatizovat s buddhismem. Vzhledem k tomu, že samotný název buddhismus vznikl až někdy v devatenáctém století stejně jako celkové sloučení všech menších spolků, je jasné, že buddhismus nikdy nebudoval nějakou obrovskou sílu, aby mohl lidi obracet na "správnou" a "jedinou" víru. Možná jsem naivní, ale připadá mi, že na rozdíl od většiny dalších vír, buddhismus nekáže vodu a sám nepije víno. Je to možná tím, že je dost benevolentní, ale tak proč to tak nemůže fungovat i jinde? Jak je možné, že nám papež hlásá, že máme žít v chudobě, ale sám si sedí na zlatém trůně, jehož cena by se vyšplhala do výšin nákladů na obživu Afriky.
Proč se lidé odpálí uprostřed velkého davu, proč se pořádaly křížové výpravy, proč bych měla chodit zahalená, proč bych neměla číst Harryho Pottera? Abych ukázala, že skutečně věřím? To, že vyjdu na ulici s poodhaleným kotníčkem přeci neznamená, že nevěřím. Věřím, že Bůh, nebo to něco, je v nás. Víra je v nás a tím, že budu špinit a omezovat ostatní, kteří se rozhodli věřit jiným způsobem, podle mě nedokážu, že jsem správný příslušník jistého náboženského odvětví, ale jen to, že jsem úplně pitomá.

Too much love

7. ledna 2014 v 20:47 | Ronnie
Neustále přemýšlím o takových těch pitomostech kolem vztahů a emocí a přeci jen ve mně něco hlodá. Proč nic necítím? Rande jsou fajn, kluci jsou fajn, netvrdím, že ten čas je vyslovená ztráta času, ale je to hodně podobné tomu, jako když vás známý, se kterým se pozdravíte na chodbě a maximálně prohodíte pár zdvořilých slov, pozve do kina na průměrný film. Nic nezískáte, ale ani nic neztratíte.
Zamilovala jsem se jednou a říkám, že to bylo pěkně na houby. Netvrdím, že se chci už už zase ihned zamilovat, to rozhodně ne, jenže když si projdete něčím, co vás ve finále docela emocionálně, jak to říct, aby to nevyznělo tak, že jsem vlastně blázen, ale dobře tedy, poznamená, chcete prožít něco dobrého, něco, co vás zase jednou hřeje u srdce. Jenže v poslední době mě to spíš jen pošimrá na egu, ale ten hřejivý pocit není nikde. Ani se neblíží.
Když se bavím s kamarádkami, které mají trvalejší vztah, nebo při nejmenším randí delší dobu s jedním klukem, vím, že nejsou zamilované, ale je vidět, že něco málo tam je. Něco cítí. Oproti tomu já si připadám jako největší bestie, protože netvrdím, že by mi bylo jedno, kdyby se kvůli mě někdo odstřelil, ale je mi jedno, jaké škody napáchám. Něco v mé hlavě mi neustále našeptává - Proč by ses měla starat, když o tebe se někdo před tím také nestaral, když jsi sakra potřebovala? Vím, že je to špatně, a proto neustále přemýšlím, jak to změnit. Možná to souvisí s mou nedůvěrou v lidi, možná je to jen strach, abych si znovu nenamlela. Jenže napadla mě ještě jedna možnost, která mě děsí. Co když každý máme jen omezené množství citu, které můžeme během života věnovat, a já to své už vyčerpala? Protože já neustále čekám na takové to šimrání v břiše, které bývá ze začátku, ale pak se vytratí. Alespoň na to. Neříkám, že chci onu ránu z čistého nebe, ale alespoň náznak citu. A ten nepřichází a možná už ani nepřijde.

Novoroční předsevzetí

6. ledna 2014 v 23:35 | Ronnie
Nikdy jsem na novoroční předsevzetí moc nevěřila. Když už jsem si kdy dala nějaký cíl, rozhodně to nesouviselo s potřebou rovnat se zbytku společnosti, která přechod do nového roku bere jako čas na změnu. Myslím, že když si člověk chce za něčím jít, neměl by to dělat kvůli změně čísla na konci letopočtu. Stojím si za tím, že jediná předsevzetí, která skutečně vydrží jsou ta, která si stanovíme kdykoliv jindy, jen ne na nový rok.
Tentokrát mi to ale nedalo. Stanovila jsem si pár cílů, kterým bych během roku 2014 ráda dostála. Dobře, nejsou to ani tak předsevzetí jako spíše body, které budou směrovat následujících dvanáct měsíců. Je to, jako když si řeknete - kde bych se chtěla vidět za deset let. Já si stanovila, kde se chci vidět přesně za rok.

1) Škola

Pokud jste četli pár slov o mé osobě v bočním menu, víte, že studuji na ZČU. Pokud mě znáte o něco lépe, než jen z článků na BRONXY, víte, že můj studijní obor mě nebavil ještě před začátkem semestru. Znáte to, je to takový ten 'sychr'. Rok 2014 hodlám zasvětit studiu. Jo, zní to jako to otřepané klišé - teď se už ale opravdu budu učit. Nejsem ten typ, co by ho učení vysloveně obtěžovalo. Studuji ráda, bohužel nyní jsem na oboru, který mě nebaví a vůbec mu nerozumím. Ani nevíte jak moc závidím všem mým spolustudentům, kteří jsou do studia zapálení a prospívají na výbornou. Ráda bych jela jak se říká na průměr, ale vzhledem k tomu, že fyzika nikdy nebyla můj velký kámoš, nikoho asi moc nepřekvapí, že obor, ve kterém se nic jiného nestuduje, mi asi moc nepůjde a to i za předpokladu, že se doslova válím v učení.
Mám několik kandidátů, které si nechám pro sebe. Každopádně, hodlám se minimálně na jeden z nich dostat a od září být premiantem. Obory, které jsem si zvolila mě zajímají i ve volném čase, neberu je jako povinnost nebo zátěž, navíc, když uvážím mou chorobnou soutěživost, mám docela šanci se tou špičkou ledovce skutečně stát. Asi budu muset přinést nějaké ty oběti, ale to je jen nepatrný zlomek toho všeho.


2) Naučit se projevovat emoce

Ačkoliv jsem až moc velký cíťa, svůj bohatý emocionální život si udržuji hluboko uvnitř. Na povrch se toho moc nedostane. Pokud nejsem po.. jistým vlivem, na veřejnosti zásadně nepláču, když je nějaký problém, vždycky si ho nechám pro sebe, na otázky "Jak se máš? Je všechno ok?" neodpovídám jinak než "Super, ok, jde to". To samozřejmě může nadělat plný pytel problémů, co se duševní pohody týká. Proto bych se ráda naučila projevovat emoce. Ne na papír, ale skutečně je vypustit do světa. Nemíním být hysterická, ale všechno dusit v sobě, jak radost, smutek nebo třeba vztek, taky nebude pravé ořechové.


3) Posílit mou důvěru v lidskou rasu

Nikomu nevěřím. Skutečně. Doufám, že si to moji přátelé nebudou brát osobně, ale nikomu nevěřím na sto procent. To je také příčina toho, proč jsem na povrchu úplně jiná, než uvnitř. Zkrátka mi trvá dlouho, než někomu vůbec dovolím navázat se mnou kontakt. Beru to jako formu obranného mechanismu. Když nikdo nebude znát mou pravou podstatu a bude věřit té podvědomě vytvořené masce, budu v bezpečí. Samozřejmě, že to tak funguje, ale ta vysoká zeď má spoustu nevýhod. Bývám až paranoidní a kolikrát díky tomu přijdu o příležitost mít skvělé lidi ve svém životě. Ráda bych našla onu rovnováhu. Netvrdím, že od teď hodlám být naivní princezna, co nevěří ve zlo, to ne. To by šlo z extrému do extrému. Nehodlám své zdi úplně zbořit. Jen je nechat po pár desítek centimetrů zbořit.



To bylo jen něco málo z mého obsáhlého seznamu. Co vy a vaše novoroční předsevzetí? Jak se k tomu stavíte?

To, co nás utváří

5. ledna 2014 v 1:28 | Ronnie
Poslední dobou se mi v hlavě hodně promítají temnější vzpomínky z mého dosavadního života, které jsem si dříve asi až tak neuvědomovala. Nejspíš to bylo tím, že jsem byla o pár let mladší a váha zdraví a života v mém žebříčku hodnot ještě nehrály tak významnou roli. Čím víc člověk stárne, tím víc si začíná uvědomovat, že tu není věčně, a že zdraví je jedno z největších darů, jakých se nám může dostat.
Nejsem ten typ, co by se v těch horších momentech a stavech vracek ke šťastným okamžikům, ale naopak. Negativní věci nabalují další negativismy a u mě se stalo to, že až dodatečně emocionálně prožívám to hodně hodně zlé, čeho jsem byla svědkem.


Pamatuji si to jakoby se to stalo včera. Byla jsem ve čtvrté třídě a jedno ráno jsem jako obvykle mířila do školy. Nebyla jsem z těch oblíbených typů holek, a tak jsem nepostávala už od sedmi před školou, abych utvářela onen prepubertální hlouček. Navíc jsem už od přírody spáč, a tak jsem si vždycky raději přispala, než abych se na úkor klidného spánku vnucovala někam, kde o mě nikdo nestál.
Došla jsem ke vchodu, kde stály mé spolužačky v uzavřeném kroužku a zavolaly si mě k sobě. Občas se tak stalo, tak mě to zas až tak nevyvedlo z míry. Přiklusala jsem k nim a všechny pozdravila tak jako obvykle.
"Holky, musím vám něco říct" začala Katka s vážným tónem. Víte, děti obvykle mají tendence všechno zveličovat, a nevím jak zbytek, ale já osobně si to uvědomovala, ačkoliv jsem vždycky měla obrovské oči plné očekávání.
"Nesmíte to nikomu říct" pokračovala a tvářila se nad míru důlěžitě. Je v tom kluk, napadlo mě.
"Hanku střelili do hlavy" řekla a v tu chvíli jsme se všechny vydaly do šaten. Po pozdější debatě jsme se všechny schodly na tom, že jsme to braly jen jako Katky nevhodný vtip a snahu, jak na sebe upozornit. Jenže když jsme seděli ve třídě v lavicích a po zvonění do třídy vpadla naše třídní učitelka s uplakaným obličejem, všem nám došlo, že to nebyl jen hloupý výmysl, ale že s Hankou, která už tři dny nebyla ve škole, skutečně něco je.
O tři dny planých nadějí, slz a modliteb Hanička následkům svých poranení podlehla, což jsem se dozvěděla z rádia v albertu na Slovanech(poblíž jsem chodila na tréninky, které jsem v rámci rozptýlení od špatného nevynechala).


Jak to tedy celé bylo. Hanička přišla do naší třídy na začátku téhož školního roku a všichni jsme si jí víceméně oblíbili. Vím, že se říká o mrtvých jen v dobrém, tak si možná myslíte, že přikrášluji, ale skutečně to tak bylo. Hanka nebyla z těch princeznovských typů holek, ale byla hodná, kamarádská a vstřícná. V období hádek a bojů, kdy každý měl svého nepřítele, ona byla takovou tou spojkou, tím článkem ve třídě, co se baví se všemi, aníž by mu to některá ze stran vyčítala.
Hanka žila v bytě s mamkou, sestrou a nevlastním otcem. Zpětně si uvědomuji, že vždycky na plavání jsem viděla, že Hanka měla po těle modřiny, a když se o tom bavím nyní s někým z našeho kolektivu, uznají, že si toho také všimli. Jenže čtvrtá třída(alespoň, co se mého ročníků týká) je obdobím, kdy dítě blbne, věnuje se sportům a různým hrám - ono se to i očekává, pokud chodíte na sportovní školu. Všichni jsme byli samá modřina, protože čas od času při basketbale spadnete, u volejbalu padnete na kolena a podobně. Nikoho z nás nenapadlo, že by se Hanka mohla stát obětí domácího násilí. V devíti letech si ale ještě ani neuvědomujete, že existuje takové zlo, takže sebenápadnější důkaz si vysvětlujete jinak. Dneska se sama sebe neustále ptám, jestli se tomu nedalo zabránit. Kdybych s ní trávila víc času, nebo mě napadlo zeptat se, z čeho ty modřiny má...
Poslední, kdo z naší třídy Hanku viděl naživu, byla Linda. Ani si nedokážu představit, jak málo času Hance zbývalo po skončení návštěvy. Mohla to být otázka hodiny? Možná ani to ne.
Hanky nevlastní táta, pravděpodobně nasilnický opilec vzal po domácku vyrobenou zbraň a v záchvatu agrese na Hanku několikrát vystřelil. Kulka zasáhla mozek a tuším, že i břicho. Sám si pak, když si uvědomil, co provedl, prostřelil hlavu a zemřel na místě.
Tehdy jsme to všichni nesli těžce, ale byli jsme příliš malí na to, abychom si uvědomili tu skutečnou hrůzu, co se odehrála. Nenáviděli jsme jejího nevlastního tátu, plakali jsme, že už Hanku nikdy neuvidíme, protože jsme věděli, že se stalo něco špatného. Jenže nejspíš až časem nám začalo docházet, co se stalo. V devíti letech nás vlastní mozek brání tím, že odmítá zpracovat fakt, že chodíme po světě s lidmi, kteří se podívají do očí bezbrannému dítěti a prostřelí mu hlavu, jakoby o nic nešlo. Ve čtvrté třídě je pro člověka myšlenka, že už někoho nikdy neuvidítě, naprosto nereálná a lživá. Víme, že je to fakt, ale něco v nás to odmítá. To nás chrání. Jenže ta barikáda se s přibývajícími roky zmenšuje a ten duch minulosti na nás i tak zanechá nějaké následky...


Další věc se stala přibližně před třemi lety a nyní se mi hodně připomenula, když jsem narazila na slečnu, která údajně všem tvrdila, že má leukémii, ačkoliv to nikdy nebyla pravda. Vím, že se teď do mě asi pustí lidi s tím, že je to minulost, a že to nemám znovu vytahovat. Jenže, když vidíte lidi, co na to skutečně umírají, malé děti, co se nedožijí následujícího měsíce, těžko se vyrovnáváte s faktem, že někomu by i tohle stálo za tu trochu pozornosti.
Na rozdíl od Hanky už si nevybavuji, jak jsem se tuto zprávu dozvěděla. Vzpomínám si, že jsem seděla na tréninku a byla jsem jako tělo bez duše, protože už jsem byla starší a ten dech smrti jsem si uvědomovala o něco lépe, než sedm let zpátky. Můj spolužák ze základky, se kterým jsem se vždycky víceméně přátelsky bavila, onemocněl Bílou nemocí, tedy leukémií.
Překonal to, nevzdal to, a já ho za to neskutečně obdivuji. Vyhrál, ale na druhou stranu, člověk, který to pozoruje, vidí, jak moc to tu lidskou podstatu změní. Je to poznat na postavě. On byl vždycky ten typ kluka, co posiloval a tak, a najednou to ztratil. Zhubnul, tváře mu propadly, zbledl. Nikdo z nás ho v té době moc nevídal, tedy alespoň ne z té naší původní party z devítky, ale čas od času jste ho někde zahlédli a bylo ta strašné. Pro nás, natož pro něj. Všichni jsme věděli, že může umřít, že ho to může zabít a jediná šance, jak to porazit, je ta, že ho téměř zabijí cytostatika, chemoterapie a ozařování. A to mluvím jen o té fyzické stránce, co to muselo v té době dělat s psychikou, to si těžko dokáže někdo z nás představit. V sedmnácti se člověk na tom našem světě teprve rozkoukává a už má bojovat s rakovinou? Tak to přeci nemá být.
Nyní je v pořádku, vrátil se do normálního života a pokračuje dál. Je to pořád stejný člověk, stále dělá stejně špatné vtipy na mé poprsí(promiň, já musela:D), všechno se pomalu navrátilo do starých kolejí. Jenže čas od času sedím naproti němu ať už ně gauči u známých nebo v hospodě na židli, a nedá mi to. Chvíli se dívám na jeho obličej a vím, že ačkoliv se všechno zdá, že je zase jako dřív, už to nikdy stejné nebude. Především pro něj. Pro nás to také bude jiné. Nemůžu mluvit za ostatní, ale já osobně se občas trápím myšlenkou, co když se mu to vrátí? Může se mu to vrátit. A čím je starší, tím náročnější ten boj je...


Po dvou letech jsme se se školou byli podívat v rámci výuky v nemocnici na dětském oddělení. Procházeli jsme chodbou s pokoji pro děti s leukémií. Sestřička nám všechno vysvětlila, jak to chodí, proč se co dělá, co je pro pacienty náročné, co zase méně, co prožívá. Vysvětlila to po lopatě, bez emocí. Jinak se k tomu člověk zaměstnaný v takovém prostředí asi ani stavět nemůže. Jenže když tohle posloucháte a víte, že někdo, kdo je vám docela blízký, si tímto prošel, jdou na vás mdloby.

Za svých devatenáct let jsem přišla už od babičku s dědou a prababičku. Vy, co jste si něčím takovým už prošli, mi asi dáte za pravdu, že je to strašné. Strašné, strašné, zvlášť když jste si s někým blízcí. Jenže to je život. Člověk se narodí, zestárne a umře. To je přirozený koloběh a nelze s tím nic udělat. Jenže jak se má člověk vyrovnat s tím, že jeho devítiletá kamarádka schytá kulku do hlavy a kamaráda se pokouší zabít rakovina krve?

Dříve a nyní

2. ledna 2014 v 20:23 | Ronnie
Máme lednový večer. Už dva dny škrtáme trojku na konci letopočtu při psaní datumu a přepisujeme ji na číslo čtyři. Od oslav nového roku mám hned několik nápadů na článek - a ne, nesepisuji to až teď kvůli kocovině, jak si možná mnozí v hlavě vtipně poznamenají.

Téma kterému bych se ráda věnovala je úvaha nebo lépe řečeno znechucení nad jednadvacátým stoletím. Ještě lépe řečeno, nad přístupem současné společnosti. Úplně nejlépe řečeno - můžů. Dobře, mužů a kluků - všichni jasně cítíme, že mezi těmito dvěma slovy je značný rozdíl.


Netajím se tím, že bych nejraději žila úplně v jiné době ačkoliv krize na Wall street nebo období studené války by nebylo úplně pravé ořechové. Každopádně nikdy mě nezachvátila taková touha podpořit vědce, kteří se snaží vynalézt stroj času, jako právě při oslavách startu roku 2014. Možná mám trochu zkreslené představy o dobách minulých, ale i přes to, že ženy neměly v podstatě svobodnou vůli ohledně volby partnera, nápadník rozhodně za danou slečnou nepřišel a nezačal jí bez otázek přede všemi brát za prsa.
Teď si nejspíš spousta příslušníků opačného pohlaví říká, že je to v pořádku, od čeho by jinak prsa byla. Já samozřejmě nejsem žádná jeptiška a nevedu vztahy stylem "odhalila jsem kotníček, to jsem téměř porno hvězda", ale každopádně alespoň mám jistotu, že vzájemně známe svá jména. V dnešní době onen respekt k holkám upadá. Kde kluk bere jistotu, že je v pořádku jít po ulici, spatřit skupinku úplně cizích holek, přijít k jedné z nich a hned jí bez svolení brát za zadek? Ono to možná má jisté kouzlo ve filmech, ale pánové, tady nejsme v Hollywoodu.

Chvíli jsem se zabývala myšlenkou, jestli onen upadající přístup k ženám nezpůsobila emancipace. Něco na tom možná bude. Nikdo nás nelíbá při pozdravu na ruku, protože se to zkrátka dělalo v dobách, kdy bych já ve svém věku čekala své druhé dítě a den co den stála u plotny. Na druhou stranu, ani superemancipovaná žena s povahou Samanthy Jonesové nepřijde k naprosto cizímu chlapovi, který si kráčí ulicí naproti ní a nezajede mu hned rukou do kalhot. Takže emancipace to asi úplně nebude.


Možná si za to můžeme samy. Je to možná náš přístup, provokativní oblékání a podobně. Spoustě holkám to nevadí a tak není divu, že se kluci naučí, že tento přístup je naprosto v pořádku. Upřímně ale nechápu, proč by se mnou mělo být jednáno jako s kusem hadru, já nemůžu za to, že spousta kolegyň nemá dostatek sebeúcty.

Inspirace aneb když vítr fouká do plachet

30. prosince 2013 v 23:49 | Ronnie
Člověk, který tvrdí, že jej nic neinspiruje, je buď lhář, nebo trpí těžkou depresí v jedné z krajních fází. Inspiraci, takzvanou hnací sílu pro náš život můžeme hledat takřka v čemkoliv, co nás nutí k nějakému činu. Někdo má inspiraci v konkrétní osobě, někdo v příběhu, jiný zase v představě vlastního úspěchu. Já osobně nemůžu říct, že mě inspiruje jen jedna jediná osoba či věc.

Téma týdne mě přinutilo vyplonit článek, ke kterému se odhodlávám už několik týdnů, ale pořád jsem neměla tu - inspiraci. Sestavila jsem žebříček, nebo spíš pár bodů, a v každém rozeberu něco nebo někoho, co mě inspiruje a proč.

1) Miley Cyrus


Ještě tak dva roky zpátky jsem si vůbec neuvědomovala, jak moc mě tato osoba ovlivňuje. Neříkám, že jsem člověk, co se chová jen podle návodu a předlohy, ale Miley na mě skutečně zapůsobila. Poslouchám jí už od začátků Hannah Montany a vždycky jsem stála na její straně. Nemůžu si pomoct, ale ačkoliv jí osobě samozřejmě neznám, mám pocit, že máme mnoho společného. Obě jsme byly brané jako malé hloupé holky - pravda, Miley ve worldwide měřítku, zatímco já společností o pár desítkách lidí. Obě jsme měly svá temnější oobdobí barvení tmavých vlasů, společně jsme hubly(a musím podotknout, že jsem začala cvičit nezávisle na Miley, až pak jsem dřela, abych se jí vyrovnala) a společně prožíváme období, kdy v očích okolí jsme naprosto neakceptovatelné, protože snažíme najít samy sebe. Vždycky jsem byla ta uplakaná holčička, kterou kdysi dávno šikanovali a třásla se jen, když na ní někdo zvýšil hlas. Vzpomínám si, že ve třinácti letech jsem na Miley měla referát na hudební výchovu a lidé se mi kvůli tomu smáli - pffff Hannah Montana. Ano Hannah Montana pro vás. Pro mě Miley Amazing Cyrus. Bylo to poprvé, kdy jsem se za něco postavila, kdy jsem si stoupla před třídu, měla skoro na krajíčku a ve vší slušnosti svou pohihnávající třídu poslala do oněch míst. Bylo to fajn, protože ti posměváčci skutečně zmkli a dali pokoj. Dokonce si Miley i poslechli rádi. Byl to začátek velké cesty.
Miley mě inspiruje k tomu, abych se tolik nestarala o názory cizích lidí - myslím na mou osobu, abych jejich neoprávněné soudy absolutně neřešila a dělala si, co já uznám za vhodné, i když to nejspíš tak vhodné není. Naučila mě, srovnat se se svými chybami a ne si je neustále vyčítat, protože nikdo není dokonalý. Je to cesta, jak objevit sám sebe a myslím, že se mi to povedlo a Miley na tom má velký podíl. Takže, nedivte se, že se za Miley tolik biju!:)

2) J.K.Rowling

Autorka knižní série, kterou zná takřka celý svět. Pro mnohé autorka Harryho Pottera, pro mě ztělesnění neuvěřitelné životní síly. Většina lidí asi tuší z bulváru a médií, že J.K. na tom nebyla finančně zrovna nejlépe, byla odmítnuta několika vydavatelstvými, než se Harry Potter stal celosvětovým bestsellerem. Skutečnost je však mnohem více ponurá. Joanne zemřela matka na rakovinu a s otcem měla vždycky hodně komplikovaný vztah. Těsně před vydáním Harryho Pottera bydlela s celou svou rodinou vmalém bytě a balancovala nad propastí vystěhování. I přes to všechno to ale nevzdala a bojovala dál. A nejen do svého úspěchu gigantických rozměrů. Člověk by řekl, že někdo s takovým příjem, úspěchem a základnou fanoušků nachytá hvězdné manýry a do smrti ho nezvnejistí jediné zrnko pochybností. Opak je pravdou. Rowlingová nejen, že ztratila svůj status miliardářky, protože její dary charitě byly tak štědré, doteď bojuje s pocity méněcenosti, plachostí a neustálými pochybami sebou samotnou.
Harry Potter je moje dětství a stejně jako mě, víc jak polovinu mé generace naučila jistým hodnostám, které jsou do budoucna poměrně důležité. Já jí za to děkuji, obdivuji a celá její existence pro mě bude nejspíš napořád velkou inspirací.

3) Kamarádky


Nebudu uvádět její jméno, i když by si to možná zasloužila, aby si někteří lidé uvědomili, že to, co o ní vykládají a píšou, je dost mimo mísu. Ale ctím její soukromí.
Věřím, že každý z nás má příběh, který stojí za to, aby byl sdílen se světem, protože by dodal některým lidem spoustu odvahy, kuráže a chuti do života. Inspiroval by je. Příběh mojí kamarádky, říkejme jí třeba Lenka(nejmenuje se tak) na mě zapůsobil, zvlášť na mé emocionální já.
Je hodně lidí, kteří přijdou o mámu v útlém věku a celý zbytek života je to dá se říci poznamená. Vždycky budou pociťovat jistou prázdnotu, kterou nezaplní vůbec nic. Ani peníze, ani kluk, ani tátova nová manželka, která je hrozně hodná, ani kamarádi, zkrátka nic. Vždycky to v člověku bude. Dospívání bez mámy je rána, zvlášť pro holku a proto strašně obdivuji, jak se s tím dokázala poprat a v jakou úžasnou osobu dospěla. Jsou lidé, co si myslí, že má všechno, že je rozmazlená penězi a podobně, a mě je jen a jen líto, že jí neznají tak dobře jako já, protože by absolutně změnili pohled nejen na Lenku, ale i na svět. Možná by konečně pochopili, že peníze zkrátka nejsou všechno a že ne vždycky je úsměv vyjádřením radosti, ale možná jen způsob, jak ukrýt smutek a bolest.

To samé bych mohla říci o další z mých kamarádek. říkejme jí třeba Katka(také se tak nejmenuje). Člověk musí mít neuvěřitelnou sílu, aby i přes spoustu nezdarů a neúspěchů stále bojoval s jistým handicapem, který mu hodně ovlivňuje život. Věřím v karmu, ale jsou věci, které prostě nechápu, což je příklad hlavně Lenky a Katky. Ani jedna si nic z toho nezaslouží a zkrátka i přes to, že já bych pravděpodobně seděla někde v rohu a řezala si žíly, ony bojují dál.

4) Anna Karenina


Poprvé mířím k fiktivním postavám. Dílo ruského realistického autora Lea Tolstého jsem četla ještě dávno před natočením filmu z K.Knightley a absolutně jsem tomu propadla. Málokdo asi pochopí, proč obdivuji paranoidního sebevraha, co se vykašlal na své docela slušné postavení, jen aby skočil pod vlak. Já na to koukám trochu jinak. Doba, o které se bavíme byla dost surová, zvlášť pro ženu, a věřte, že my bychom v tom nebyly schopné přežít a zachovat si zdravý rozum. Přání, sny a touhy žen byly zkrátka potlačovány, byly až na druhém místě. Nemůžu ovšem tvrdit, že Anny manžel byl nějaký hrubiná, Annu měl rád. Obdivuji její sílu jít si za tím, co chce ona. To, že dokázala obětovat neskutečně moc pro to, aby byla šťastná, nebo alespoň na chvíli šťastná. To, jak se dokázala vyrovnat s odporem společnosti, která její krok absolutně neschvalovala, to je prostě obdivuhodné. Pravda, skočila pak pod vlak, ale musíme si uvědomit, v jaké době žila. 19.století a žena se smýšlením 21.století, já myslím, že vydržela ještě docela dlouho.

Samozřejmě, že je toho mnohem více, zmínila bych třeba Raega nebo Effy s Cassie ze seriálu Skins, ale nechci vás unudit k smrti. Každopádně, mým velkým snem je jednoho dne inspirovat někoho, třebaže jen jediného človíčka, jako tohlelidé inspirují mě. Pokud se mi to povede, budu nejšťastnější člověk pod sluncem.

Zemane, prosím tě, mlč!

26. prosince 2013 v 23:04 | Ronnie
A je to tu. Jeden z momentů tohoto roku, na které jsem skutečně nadšeně čekala. Zemanův novoroční projev, který byl z důvodů silné novoroční virózy taktně přesunut na čas povánoční.

Začínám si pomalu ale jistě uvědomovat, že trpím tak trochu obsesí ohledně držitele telefonu značky Aligátor - pokud jste někdo četl Báječná léta s Klausem, víte o čem mluvím. Viewegh trpí podobným vztahem k exprezidentovi Klausovi. Neustále jej paroduje a bere si ho na mušku. Myslím, že se tento nezdravě záporný vztah blíží tomu mému k současné hlavě českého státu.


Každopádně, vždycky jsem si myslela, že Klaus a Zeman nemají společného, ani co by se za nehet vešlo. Ovšem za posledních pár měsíců mě oba stačili přesvědčit, že mezi zarytými soupěři není tak velký rozdíl. Dokonce si myslím, že Zeman mnohdy předčívá Vaška, co se narcismu týká. Jeho proslov "pět bodů jsem slíbil a pět bodů jsem dodržel" mě vskutku pobavil na týden dopředu. Zvlášť moment, kdy se národu snažil namluvit, že zlepšil vztah s EU vyvěšením jejich vlajky. Teď si se všemi zástupci unie můžeš sednout do kruhu a nechat mezi sebou kolovat dýmku míru, Miloši, zajisté.

Reakce ostatních členů vlády mluví za vše. Vystrašení socdemáci a jejich "pěkné, jen mohla být vize do budoucna" svědčí o tom, že se Zemana bojí. Aby ne, náš povedený prezident, uznavač totalitních systémů bude asi pěkný dáreček. Co se týká konkrétní připomínky - Bez budoucích plánů a vizí, očekáváte od člověka, kterému ze šestiset padesáti schůzí zabralo pět set padesát sezení anonymních alkoholiků, že bude mít nějaký plán pro budování dobré pověsti naší země? Navíc bych připomněla, že Zeman má tendence se v době spíše vracet, než se snažit o nějaký krok kupředu.
Nejtrefnější připomínku měl Kalousek. Jak k sakru někdo může po normálním průměrném občanovi chtít, aby se dva dny po Štědrém dnu, kdy v televizi běží hafo pohádek, zabýval vepřem, který má v krvi permanentní hladinku?


Zemanovu logiku bych mohla omílat do nekonečna, ale naprostá perlička celého aktu bylo prohlášení "Mějte radostný život, protože to vám přinese radost do života". Ano Miloši, to byla vskutku užitečná rada do života.




Capitol night

22. prosince 2013 v 15:07 | Ronnie
Zdravím a přidávám jeden z posledních předvánočních článků. Za posledních pár dní se událo několik věcí, o kterých bych možná docela ráda poinformovala. Takže jedna z těch pozitivních je, že jsem naprosto s přehledem ustála zápočtový test z angličtiny pro fakultu elektrotechnickou a získala tak dva potřebné kredity. To, že jsem nedala Počítačovou podporu v elektrotechnice a základy elektroinženýrství(jmenuje se to vůbec takhle?) zastíním faktem, že jsem taktéž získala zápočet z ZVE - název po mně nechtějte, ale pro představu - elektřina, elektrárny, energie.

Dále bych zmínila, že červen roku 2014 bude absolutní bomba, protože 3.6.jdu na koncert Justina Hot Timberlakea a o týden později 10.6. zamířím na Miley Queen Cyrus do Vídně. Uvidím je a to v jednom týdnu! Fotka by se hodila, asi si půjdu stoupnout před hotel.


Tím bych aktuality z mého života asi ukončila a plynule se přesunula ke včerejšímu večeru, který jsem strávila u Fíí. Byl to jeden z těch sleepoverů, kdy koukáte na pohádky, užíváte předvánoční atmosféry a cpete se cukrovím. Samozřejmě se to neobešlo bez nápadů, které bych označila za trochu extraordinary.

Jako velké fanynky filmu Hunger Games už dlouho plánujeme velkou party v Capitolském stylu. A tak jsme se rozhodly vyzkoušet nějaké pěkné líčení. Po hodině strávené hledáním inspirace jsme vytáhly kopu líčení a pustily se do práce. Záměrně sem dávám jen ne příliš povedenou kolžá, protože k tomuto tématu se váže ještě jedna událost, ale o té poinformuji až v jednom z dalších článků.

Co myslíte, zapadly bychom mezi Capitolany?

A tak jsme přežili pátek třináctého

14. prosince 2013 v 2:06 | Ronnie
Nevím, jak to chodí u vás, ale v mém případě má každý pátek třináctého stejný průběh. Bývá to jeden z těch lepších dnů, kdy se ke konci všechno podělá aniž by se stalo něco zásadního. Sedíte doma, užíváte si chvíli vytouženého a zaslouženého klidu a najednou si něco uvědomíte. V tu chvíli si uvědomíte, jak moc v hajzlu všechno je. Omlouvám se za své výrazy, ostřejší budu až časem, protože nemůžu z článku na článek obrátit os stoosmdesát stupňů.
Ano, já jsem ten gramatický nacista, co nepodporuje vulgaritu v psaném projevu, ale poslední dobou si uvědomuji, že pokud píšu, měla bych to být já, ne učebnice. A když je něco kurva v prdeli, tak je to kurva v prdeli a ne v růžovoučkém miminkovském zadečku. Podstatou věci jsou slova a upřímnost. Takže já od této chvíle budu výslovně upřímná.


Co je to vlastně pátek třináctého? Proč se toho dne obvykle tak bojíme a to i pokud jsme zarytí odpůrci pitomých pověr? Proč se vždycky něco pokazí? Nebo se to podělá vlastně každý den, jenom na jiné dny nemáme obětního beránka, a tak jsme raději z vědomí vytlačili fakt, že se všechno hroutí celou dobu?

Nebezpečí pátku třináctého nespočívá v živelných katastrovách, padání ze žebříků a černých kočkách. Nebezpečí je v našich hlavách. Jsou to naše myšlenky, které vylaká vsugerovaná temnota tohoto rádoby smolného dne. Začneme se utápět v nezdarech, zlomených srdcích a nedořešené minulosti. Přemýšlíme, lapáme po dechu a najednou sedíme v půl jedné ráno na podlaze s flaškou vodky u pusy.


Proč prostě pátky třináctého nevyškrtneme? Nebo jen nezapomeneme na to, že se tohoto dne máme tak nějak obávat? Myslím, že kdyby místo pátku třináctého mělo nosit smůlu třeba úterý, nic by se nezměnilo. Jen bychom se místo pátků obávali úterý. Nebo pondělí, stejně jako Garfield. Pro toho bylo pondělí nejhorším dnem v týdnu, jenže když ho vyškrtnul, zjistil, že nemůže být šťastný. Nejspíš na tom něco bude. Kdyby nebylo v Garfieldovo světě pondělí, do zkonání světa by v kinech běžel jeden jediný film. Stejné je to i s našimi pátky třináctého. Nejspíš čas od času potřebujeme pročistit naše myšlenky a zkrátka začít promítání nového filmu. Protože koukat po celý zbytek života na Titanic člověka po nějaké době docela omrzí.

 
 

Reklama