Ronnie says

Random Tuesday Post

3. února 2015 v 12:52 | Ronnie
Zdravím!
Momentálně sedím ve škole a uživám si hodinu volna. Jsem řádně znavena, protože jsem včera zůstala v práci déle, než je na studenta zdrávo, a tak se snažím situaci zachránit dnes již v pořadí třetím šálkem kávy, která mi nechutná. Jsem zhýčkaná Costou a Starbucks. Bohužel ani jednu ze společností nenapadlo, že Aberdeen uni by prokázala velkou tržbu, a tak mají pobočky po celém Deenu jen ne u nás na uni.

Venku je doslova odporně a já si tak vduchu říkám, jestli to není mnou. Do teď ve Skotsku za poslední roky pořádně nesněžilo. Ovšem v momentě, kdy se rozhodnu opustit ČR a kurté nesnesitelné zimy, v Abe nám začne obden sněžit stylem "kdyby bylo pod nulou, jsou tu závěje".


Tento příspěvek vlastně ani nevím kam zařadit. Jedná se o takovou všehochuť novinek, tipů, postřehů a výplodů mé poslední dobou poněkud pomatené mysli.

Vezmeme to popořadě podle obrázků v koláži.
První z nich, snapchat selfie, naráží na něco, co jsem již zmínila. Není nad to přijít ve čtvrt na pět z práce. A vzhledem k časovému posunu, někteří moji přátelé v tu dobu již vstávali. Nádhera! Kdyby mě ta práce tak nebavila, asi by mi bylo lépe, protože bych s tím sekla. Bohužel mi bar jako studentské zaměstnání naprosto vyhovuje. A tak se budu muset potýkat s trochu náročnějším režimem.

Následuje mé rádoby umělecké foto z Glasgow, kam jsem zamířila tuším začátkem listopadu. Byla to zvláštní návštěva, protože před tím jsem byla v Glasgow jen jednou a tehdy myslím, že nastal zrod myšlenky na mou budoucnost ve Skotsku.
Každopádně, musím nerada konstatovat, že můj pohled na Glasgow se nezměnil. Krom University of Glasgow která nápadně připomíná Bradavice a moderních staveb kolem řeky jako je budova BBC Scotland nebo třeba Scientific centre je Glasgow hnusná orůmyslová díra. Ovšem nákupy jsou zde obstojné, řekla bych že i snadno srovnatelné s Londýnem.

Příští výlet do Glasgow mě čeká 25.března, kdy vyrážím na koncert Charli XCX.


Třetí obrázek je vcelku jasný. Tato fotografie byla sdílena jak na facebooku Vogue, tak Elle. Ty šaty jsou prostě perfektní. Dolce a Gabanna je co se přehlídke týká moje nejoblíbenější značka. Mám však obavy, že i kdybych si mohla tuhle srandu dovolit, jejich modely by mi asi moc neseděli, vzhledem k tomu, že do jižanského typu mam dost daleko.

Předposlední screen nejspíš není tak očividný. Jedná se o článek o mém pracovišti, respektive o klubu, který patří k baru, ve kterém nyní pracuji. Náš PR staff je nejen schopný, ale má řekněme trochu zvrácený smysl pro humor. Neděle jsou nyní zasvědceny novým událostem a jejich promotion byla masivní. Jedním z tahů bylo rozesíláni sms s textem cca "Někdo, s kým jsi spal, byl diagnostikován s pohlavně přenosňou chorobou." Ovšem hned o řádku níže byl dodatek "Jenom sranda. Přijď v neděli na novou party v klubu". Perfekní v mnoha ohledech, protože o tomzačala mluvit media. Lad bibble, Sun nebo třeba Tab. Někomu se to líbilo, někdo je pohoršený. Ať je to jak chce, reklama je to skutečně pořádná a geniální ve své skandálnosti. Navíc pohoršeně se ozývají jen ti, co málem měli po přečtení první čaśti zprávy zástavu. Co na to říct. Příště si odpusťte nechráněný opilecký sex s osobou, kterou sotva znáte. Jednoduché. Pak vás taková zpráva nemůže vyděsit. Underground prostě opět ukázal, že si titul enjlepšiho klubu v Aberdeenu zaslouží:)

Tento článek zakončím tipem na skvělý film, který mě skutečně dostal. Poslední dobou moc neuznávám ty novější animáky. Už to není, co to bývalo jako za časů Monsters inc. Ovšem Brave je naprostá bomba! Možná mi to tak připadá především proto, že pohádkové prostředí je zkrátka Skotsko a jistým způsobem je to celé forma satiry. Tento film vřele doporučuji v originále. Hlavní hrdina je podle mě stoprocentně Skotka(herečka, co ji dabuje) a Kevin McKidd, který propůjčil svůj hlas jednomu ze synů, kterému není vůbec rozumět vám nastíní jak zní takový typický Aberdeeňan - pravda, v takovém extrému tu tolik lidí není a většině místních se dá rozumět bez problému.

Co je to vlastně to ALS?

30. srpna 2014 v 2:57 | Ronnie
Kdo by neznal Ice bucket challenge, který se internetem šíří rychleji než morová nákaza středověkou Evropou. Dobře, přiznávám, že jsem si nevybrala zrovna nejvhodnější přirovnání, ale dejme tomu. Všichni se momentálně poléváme studenou vodou a házíme naše veselá videa na facebook. Ale kolik z nás vlastně ví, proč to celé vzniklo a uvědomuje si, že to není jen pro legraci, jako tomu bylo s exováním piva? Pojďme se společně podívat na to, co to vlastně ta zkratka ALS znamená a její souvislost s kýblem ledové vody.

ASL je zkratka pro Amyotrofickou laterální sklerózu, což je neurogenerativní oneocnění mozku známé také pod názvy Lou Gehrigova choroba nebo Nemoc motoneuronu. Při onemocnění dochází k degeneraci a úbytku mozkových a spinálních motoneuronů(buněk CNS), což vede k postupné svalové slabosti až úbytku živé tkáně. Člověk je časem paralyzován a není schopen aktivně ovládat většinu svalů, ačkoliv mentální a psychické schopnosti zůstávají zachovány - dokážete si představit, jaké to je být uvězněný ve vlastním těle, které nemůžete ovládat?
Nemoc není nakažlivá.
Příčina onemocnění není v současné době známá, jediné, co můžeme s jistotou říci, je, že jedna z forem - familiární - je formou, ke které má z 50% postižený touto chorobou genetické předpoklady. A jak tomu tak bývá, pokud neznáme příčinu, horko těžko se můžeme dopátrat účinné léčby. Dostupné léky se zaměřují pouze na komplikace související s onemocněním.

Pacienti se obvykle dožívají 3-5 let od stanovení diagnózy a většinou umírají na selhání dýchacího systému.

A teď k samotnému Ice Bucket Challenge. Jde o to, zaujmout širokou veřejnost a vyšponovat jejich zájem o toto zákeřné onemocnění. Pokud přijmete Ice Bucket Challenge, očekává se od vás, že přispějete na výzkum ALS - v US na http://www.alsa.org/, v UK zde http://www.mndassociation.org/ a zároveň natočíte video, kde se polejete kýblem ledové vody a nominujete další tři osoby z vašeho okolí. Samozřejmě ledová voda s onemocněním souvisí, protože když se polejete ledovou vodou, na okamžik pocítíte stejné příznaky, jako pacienti s touto chorobou - takže si prosím odpusťte švindly s teplou vodou s tím, že to ve videu stejně není poznat.

Bohužel poslední dobou mám pocit, že se z celé akce s velmi dobrým úmyslem stal ráj takzvaných "attention whores", které si nakráčí před kameru v upnutých plavečkách a snaží se nahonit co nejvíce lajků bez sebemenšího zájmu o účel celé akce nebo nedej bože aby přispěly sebemenší částkou a podpořili tak náročnou cestu k léčbě onemocnění.
Takže pokud jste se dočkali nominace, prosím, nepřerušujte to, ale pokud nemáte v úmyslu přispět, raději se na to vykašlete. Nehoníme lajky na facebooku, snažíme se pomoct, nebo snad ne?:)

A tady je můj ice bucket challenge - věřte, při skotském létě to asi pěkně odnesu :D

Nejlepší make-up je tvůj úsměv

25. srpna 2014 v 14:18 | Ronnie
Tento článek, respektive tak trochu úvahu si plánuji jž od chvíle, co jsem přijela do Skotska a všimla si zvláštního zvyku místních holek. Jak už název napovídá, bude se to týkat líčení. Nečekejte ale žádné návody, spíše jen pár poznatků a typů, jak nevypadat jako od kolotočů.

Nevím, čím to je, ale poměr líčení je zde ve Skotsku poměrně nevyvážený. Holky v ČR se obvykle líčí neustále. I přes den, kdy vyráží po nákupech, nebo na kafe s kamarádkou a pak samozřejmě, když vyráží do nočních ulic na pár drinků. Tady tomu tak není. Většina holek se přes den vůbec nelíčí, což mi připadá super, protože se neničí pleť a když je to tu vcelku normální, nikoho nezarazí váš nenalíčený, poněkud vyblitý obličej. Ovšem problém je, že když přijde na líčení pro jakoukoliv party, slečny to zkrátka neumí vyvážit. Připadá mi, že si vynahrazují ty hodiny bez líčení, které tráví přes den, jinak si to neumím vysvětlit. Nemluvím o make-upu, podkadové bázi pudru a tak podobně, to na nich obdivuji, protože jim vždycky sedí barva a snad nikdy nejsou rozteklé. Momentálně hovořím o líčení očí a obočí.
Jako nikdy jsem si nevytrhávala obočí, nevadí mi být na Caru a asi mám i trochu štěstí, že mi obočí rozhodně nesrůstá, s čímž mají některé holky bohuužel problém(cítím s vámi). Člověk by tedy čekal, že pokud to holka s něčím přežene, bude to trhání obočí. Omyl. Zde letí Brežněvovská móda(Pokud nevíte, kdo je to Brežněv, odkazuji vás na strýčka googla, myslím, že po shlédnutí první fotografie pochopíte, o čem mluvím). Nejhorší ale na tom je, že to není tak, že by si slečny to obočí pěstovaly. Ne, ony si to obočí protrhají a pak si ho tlustou černou čarou domalují, takže ve finále vypadají jak postava z Kačera Donalda.
Kdyby ovšem zůstalo jen u obočí, neřekla bych, někomu se to zkrátka líbí. Opět musím s politováním konstatovat, že tím to nekončí. U většiny skotek frčí černé stíny vytažené až k brežněvovskému obočí doplněné o nalepovací řasy. A ne, skutečně nemluvím o kouřových stínech, ale o černočerné černé. Asi si myslíte, že přeháním, ale mohla bych vám sem postnut fotku jedné nejmenované slečny, ale vzhledem k našemu trojúhelníku by to bylo značně netaktní.
To, co tomu všemu dodává korunu, je, pokud si daná osoba na pusu napatlá rudou rtěnku a všichni dobře víme, že rudá rtěnka a výrazné oči NEPATŘÍ v žádném případě k sobě. Mimochodem, pokud mluvíme o Skotkách, většina z nich je ještě světlejší, než já, takže si asi umíte představit, jak kouzelně to musí v kombinaci s monoklovými oči vypadat.
Přitom většina z nich má nádherný obličej bez pupínků, takže se přebytkem přípravků pro zamaskování nedokonalostí hyzdit skutečně nemusí. A ve finále ani klukům se to moc nelíbí - samozřejmě existují i vyjjímky a opět nejsem vůbec konkrétní.. Ne. :D

Myslím, že bychom se měli trochu zamyslet. Říká se, že všeho moc škodí, u make-upu dvojnásob. Nejen, že pak vypadáme jako omalovánky, ale jednoho dne se probudíme s třicítkou na krku a když se podíváme do zrcadla, uvědomíme si, že nevypadáme na našich aktuálních třicet, ale naše pleť působí jako pleť zralé čtyřicátnice. Koneckonců nejhezčí je člověk, když je přirozený. Kdo stojí o umělotinu? Jenom zakomplexovaný idiot.


Jsem blond, a co jako?!

19. srpna 2014 v 14:54 | Ronnie
Už jsem se dávno dávno dozadu zmínila, že se mi líbí, jak v Británii a celkově ve světě nikdo neřeší, co kdo nosí. Můžete si vyjít po ulici převlečeni třeba za tuřín a nikdo se ani neotočí, protože je to zkrátka vaše věc. S takovým přístupem se v Čechách asi těžko setkáme, ale to je už zakořeněné v té naší mentalitě.

Na druhou stranu, ne všechno je perfektní a když se někde přidá, musí se někde ubrat. Na co to vlastně narážím? Ačkoliv můžu běhat v převleku Perníčka ze Shreka a nikdo nehne brvou, setkávám se tu čím dál častěji s poněkud primitivnějšími předsudky. Konkrétně o barvě vlasů.
Všichni známe vtipy o blondýnách a ruku na srdce, všichni se jim čas od času zasmějeme. Mohu s klidem prohlásit, že doma v Plzni na mě pár mých přátel utrousilo několik dobromyslných poznámek ohledně barvy vlasů v souvislosti s IQ. Ale nebylo toho mnoho a vždycky to bylo myšleno jako vtip. Zkrátka žádný velký extrém.
Oproti tomu tady to chodí ještě jako za časů krále Klacka. Uvědomuji si to až teď, ale poprvé jsem si toho začala všímat už když jsem přijela. Moji spolubydlící rádi připomínali, že jsem blond a hodně o tom vtípkovali. Ale vzhledem k tomu, že jsou to češi, pořád ještě to mělo své hranice, i když občas mi to už začínalo docela vadit. Ovšem v posledních týdnech jsem si všimla, že tento problém má ještě hlubší kořeny, než by se bývalo zdálo.

Čas od času, ne pořád, se mi stává, že se mnou lidé, které jsem nikdy před tím neviděla, jednají jako s naprostým primitivem. Nejedná se jen o kluky, kteří si evidetně řeknou, ááá blond, modré oči, to bude snadné, a pak samozřejmě narazí, protože si dovoluji tvrdit, že má inteligence a sebeúcta přesahuje úvahy o tom zúčastnit se soutěží pro primitivy bez umu typu Big Brother(dobře, o té sebeúctě si někteří moji velmi blízcí čtenáři nechají své připomínky pro sebe. Děkuji). Bohužel se s tím setkávám i u zákazníků, na úřadech a vlastně kdekoliv. Netvrdím, že čas od času to není oprávněné, po některých mých zkratech. Na druhou stranu, to máme my všichni.
Nějakou chvíli mi vrtalo hlavou, proč tomu tak je, ale po rozhovoru s mou kamarádkou je to jasné. Je to v barvě vlasů. Neuvěřitelné, ale je to tak. Rozhodně bych nečekala, že něco tak hloupého jako barva vlasů může přerůst v něco tak velkého, ale je tomu tak. Ona konkrétní kamarádka mi řekla, že než dostala svou práci, pár kolegů vyjádřilo nesouhlas se zaměstnáním další "blond silly", ačkoliv o mojí kamarádce nevěděli vůbec nic. Samozřejmě časem se to srovnalo, protože ji poznali a sami přiznali, že to byla hloupost.
Dobře to dopadlo, ale na druhou stranu, mou pointou je, co kdyby to místo skutečně nedostala jen proto, že je blond a zákonitě tedy úplně blbá? KRAVINA!


"Modré oči a blond? Ta je určitě úplně pitomá." - Studuji neurovědy v jiném, než rodném jazyce. Co děláš ty? Za rok jsi přečetl(a) obrázkovou encyklopedii? Gratuluji!

Na jednu stranu si říkám, že není tak špatné, když si ostatní myslí, že jsem hloupá. Mám v záloze moment překvapení. Z jiného úhlu pohledu, když pominu jisté pocity ponížení, aby mi něco jako pitomý předsudek zkazilo šanci na slušné zaměstnání? Kde to žijeme? Omlouvám se, že si nebarvím vlasy na černo, když jsem bílá jako sníh a nechci vypadat jako nepovedený dvojník Belly Swan! Chce snad někdo po tmavších typech, aby si barvily vlasy na blond, jen aby s nimi nikdo nejednal jako s idioty?!

Tímto článkem nás všechny tak nějak ponoukám, abychom se nad svým přístupem zamysleli. Zní to asi směšně, ale zkusme si to zrekapitulovat. Představte si dvě holky z vašeho okolí - jednu blond a jednu brunetu. Obě vypustí z pusy naprostou hloupost, zkátka totální fail. A teď si vybavte svou reakci. "No jo blondýna" a protočíte panenky. Druhý případ "haha, ty jsi tele" no tak se přeřekla. Obě přidají fotku na facebook. Blondýna má našpulenou pusu, bruneta ani pořádně nemá vidět obličej, hlavně že se ukáže ve spodním prádle. Teď si sáhněte na srdce. Ve vašich očích bude ta větší facebooková blbka ta blondýna, ačkoliv jen našpulila pusu. Je to tak? Věřím, že v 80% z nás se nemýlím.


Mojé milé blondýnky, pusťte si Taylor a SHAKE IT OFF!

A už po světě chodím celých dvacet let

13. srpna 2014 v 13:40 | Ronnie
A je to tady. Dneska, právě dnes je den mých historicky druhých kulatin. Už si přesně nepamatuji, jak jsem prožívala své první kulatiny, ale vzhledem k tomu, že mi bylo teprve deset, hádám, že jsem nadšeně běhala kolem, těšila se z dárků a sfoukávala svíčku z narozeninového dortu od babičky. Nutno konstatovat, že oproti tomu své dvacetiny přijímám s poněkud menším nadšením. Vždyť už sakra nejsem teenager!
Myslím, že s devatenáctkou na krku jsem byla naprosto spokojená. Nebyla jsem ta čerstvá osmnáctka, která si myslí, že snědla veškerou moudrost světa, když už může legálně požívat alkohol, ale na druhou stranu v devatenácti ještě člověku projde kdejaká nezodpovědná blbina, protože je tam ještě to -náct.

Vždycky jsem si myslela, že takový ten zlomový rok bude, když mi bude osumnáct. Ve skutečnosti kromě maturity se ale tento rok nic zásadního neudálo. Ovšem devatenáct... Ačkoliv to začalo trochu nudně a nezdálo se, že se stane něco zásadního, byl to zlom zlomů. Snad ve všech možných ohledech.

Vlastně ani nevím, nad čím tu dumám, ale mám zkrátka pocit, že to ze sebe musím dostat. Nikdy jsem na oslavy narozenin nebyla, protože stárnutí rozhodně neberu jako něco, z čeho bych měla jásat, ale vždycky jsem měla tu možnost uspořádat něco velkého. Tento rok je to jiné - tedy ne že bych nemohla uspořádat párty ve velkém stylu, ale vzhledem k tomu, že nejsem zrovna typ, co by si dělal přátele úplně snadno, na své mega-úžasné oslavě bych srkala malibu s colou nejspíš téměř sama. Je to zvláštní, netrávit narozeniny se svou rodinou, pokud tomu tak doposud bylo. Zvlášť pokud jde o přechod ze sladkého světa náctiletých do tvrdého života -cetin. Nebudu popírat, že se cítím trochu osamělá.

Navíc je tu ta věc se stárnutím. Už od patnácti trávím každé narozeniny s mírnou depresí, kterou obvykle trpí ženy až po třicítce. Říká se, že člověku je tolik, na kolik se cítí. To je nevýslovná pitomost, kterou se obhajují lidé, kteří odmítají přijmout fakt, že stárnutí je příznakem pomalu-se blížící smrti. Nezlobte se na mě za toto nešťastné téma, ale je to tak! Dneska je mi dvacet. Příště to bude třicet, pak čtiřicet a najednou mi táhne na sedmdesát. Jaký to vlastně má smysl? Narodíme se, jdeme do školy, vystudujeme, najedem si práci, partnera, vyvedeme potomstvo a umřeme. A to pořád dokola. Rodíme se, abychom umřeli. Není to trochu praštěné, nesmyslné a svým způsobem nereálné?

Stěhování

8. července 2014 v 15:28 | Ronnie
Stěhování. Název článku nejspíš naznačuje úplně něco jiného, než ve skutečnosti znamená. Kdykoliv někomu řeknu, že se stěhuji, řekne si, že jsem to tedy moc dlouho v Aberdeenu nevydržela. Pravda je ovšem taková, že se stěhuji jen o pár bloků vedle, blíž k univerzitě. A do vlastního pokoje!!!

Člověk si neustále stěžuje, že nemá co na sebe, že mu chybí tohle a tamto a tak podobně. Pokud máte v okolí někoho takového, poraďte mu, aby se sbalil a zkusil někam přestěhovat! Jsem tu dva měsíce, přijela jsem s velkým a malým kufrem. Teď bych potřebovala ty velké kufry tak tři plus jeden navíc pro boty. Jak je možné, že jsem přijela s třemi páry bot a po dvou měsících se stěhuji přesně s deseti?! A musím říct, že jsem skutečně vděčná, že mám čtečku Kindle, protože bych zajisté potřebovala i další bednu na knihy - pochopte, Inferno za 3,50 je skutečně lákadlo. Ovšem vzhledem k tomu, že mám tuto knihu ve čtečce to celé postrádá smysl. A tak si místo toho koupím nové boty - jsme u jádra pudla(Mimochodem, proč se tomu tak říká?).

Vím, že název článku je trochu od věci, ale zkrátka a dobře jsem nevěděla, jak to celé pojmenovat. Tento článek je jistým slovním průjmem ohledně Skotska. Vlastně i tak trochu deníček.
Pokud mě někdo následujete na twitteru, případně sledujetemůj snapchat, víte, že tak trochu nadávám na počasí. Musím se ale přiznat, že mi to vlastně vyhovuje - tedy pokud zrovna neprší a počasí netrpí tak trochu bipolaritou. Ze začátku je vám ve Skotsku opravdu zima. Prochladnete a klepete si na čelo, jak místní můžou chodit v krátkých rukávech. Po dvou měsících se toho už také nebojím. Bundy mám zaprášené na věšáku a nosím jen sáčka či slabé svetříky. Vždycky jsem říkala, že nejraději mám počasí, kdy můžu nosit šaty, punčocháče a přes to sáčko a přesně toto počasí je tady neustále, takže jsem se skutečně našla. Ovšem jak jsem již zmínila, proměnlivost tohoto počasí je neuvěřitelná. Zrovna včera.


O deset minut později....


A ano, vidíte těch 16°C? To se tady bere jako teplejší počasí, takže pokud prskáte, že zrovna máte v Čechách a na slovensku jen pětadvacet, vzpomeňte si na "slunné" Skotsko.

Dále bych si ráda postěžovala na některé zákazníky! Jako obsluha baru si práci docela užívám, ale občas je všeho až nad hlavu. V těchto končinách absolutně neexistuje něco, jako protivná servírka či neoochotný barman. Služby u nás a služby v Británii se přístupem zásadně liší. Člověk si na to snadno zvykne, a to i v případě, že on má být ten věčně milý a ochotný. Ovšem ne vždy je to tak snadné. Pár zákazníků si zkrátka myslí, že jsou celém podniku sami, a tak na vás začnou volat objednávky, i když vidí, že momentálně obsluhujete někoho jiného. Dá se to chápat, pokud je dotyčný trochu opojen, ale dva týdny zpátky jsem se setkala s neuvěřítelným tupcem! Dá se říci, že onen chlap je stálý zákazník. Na baru jsme měli docela napilno a akorát došel led. Momentálně jsem doobsloužila jeden postarší pár, a tak jsem se uvolila pro ten led dojít, protože všichni ostatní za barem měli plné ruce objednávek. Byla jsem opravdu uhoněná jak zákon káže. Vzala jsem mísu a vylila z ní do dřezu vodu z rozpuštěného ledu, abych mohla dojít dolů do skladu. V tu chvíli na mě zaburácel onen hňup něco jako "Are you going to serve me or what the FUCK are you doing?!". Nevím, zda-li se snažil okouzlit zdepřítomné dámy, ale já v tu chvíli měla chuť zařvat na něj "Jdu ti pro led, debile!!". Samozřejmě, to bych se mohla s prací rozlučit, a tak nezbývalo než se křečovitě usmát a OMLUVIT SE s tím, že musíte dojít pro led. Ovšem tím to nekončí. Pán byl evidentně v nějaké bojovné náladě, protože ani za tu dobu, co jsem byla pryč se nenechal obsloužit nikým jiným, ale hezky si počkal na mě. Objednal si tuším vodku s colou a na truc mě požádal o další skleničku s EXTRA LEDEM! Chápete to?! Na truc! Idiot. Nemůžu za to, že ten led prostě taje a čas od času je třeba dojít pro nový.

Další takový případ jsem měla tři dny zpátky, kdy mi přišel na bar chlápek obklopen partičkou dam ve středního věku a asi se chtěl také předvést, protože ze mě celou dobu dělal kreténa. Naporoučil si Gin s tonicem. Přinesla jsem mu gin s tonicem, ovšem on mi to vrátil s tím, že nechtěl tonic z draftu, ale v lahvi. Fajn, to bych ještě zkousla, já jsem se taky mohla zeptat a on mohl zapomenout, že když si řeknou o něco takového, automaticky jim tonic natočíme než abychom jim dávali dražší lahev. Ovšem to, co následovalo... Pán říká, že by rád PŮL pinty Tennense. Tak natočím půl pinty Tennense jen proto, aby mi pán řekl, že on ale říkal, že chce přeci celou pintu. Jsem si stoprocentně jistá, že říkal, že chce půl pinty, protože mu bylo rozumět dobře. Což o to, půl pintu jsem přelila do velké pinty a dotočila. Ale když po mně chtěl pintu Stronbow a pak mi to s výsměchem vrátil s tím, že chtěl jen půl pinty, to jsem mu to pivo málem chrstla do obličeje. Jsem ráda, že dámy okouzlil, udělal ze sebe bepáteřního pitomce a zakomplexovanýho burana, ale mně to otrávilo celý zbytek šichty. I to jeho dýšlo jsem mu chtěla hodit do obličeje.

Na druhou stranu, tohle jsou fakt ojedinělé případy. Většina zákazníků, zvlášť ti stálí, jsou skutečně milí, hodně si povídaj a vlastně se tak nějak vzájemně známe. Nehledě na to, že většina z nich nám kupuje drinky - v pracovní době ofc nesmíme pít, ale když nám zaplatí drinka, tak si jen napíšeme do knížky, co, a daný drink máme mimo pracovní dobu pak už zadarmo.

Vlastně asi už nemám, co dodat. Spousta věcí mi tu již přijde normální, takže bych tímto asi rozjela vaše dotazy, na které v některém z příštích článků odpovím. Ronnie xx


(Korova Bar, Aberdeen).

PS: Co se týká World cupu, ve finálové čtyřce máme Německo, Brazílii, Argentýnu a Nizozemí. Jaké jsou vaše tipy na umístění? Já Samozřejmě fandím Brazílii, ale myslím, že do finále nepůjde :(

Nenech se semlít heartbreakem

6. července 2014 v 23:39 | Ronnie
Původně jsem dneska zamýšlela sepsat opět něco o tom, jak se mi žije ve Skotsku a tak podobně, ale během dnes jsem změnila své plány. Kolegyně z práce dneska přinesla jakýsi časopis typu Cosmopolitan, a protože nebylo zrovna dvakrát "busy", trochu jsme jím prolistovaly. Mou pozornost upoutal článek o tom, jak obrátit rozchod ve vlastní prospěch. Abych byla upřímná, spíše jsem jen projela nadpisy a obrázky, protože zákazníci přeci jenom nepočkají a navíc jsem dneska obzvlášť líná, takže můj mozek odmítal nějakou větší námahu s anglicky psaným textem. Na druhou stranu, i to málo mě velmi inspirovalo, protože si teď něčím takovým procházím.



1) Zaměstnejte se!
Alespoň přes den, protože nejhorší, co můžete udělat, je zůstat celý dny doma s kýblem zmrzliny a tři dny starou řasenkou utápějíc se v sebelítosti. Nejlepší je na to přes den téměř nemyslet. Celý ten heartbreak vás donutí udělat většinu věcí, které jste dost slouhou dobu odkládali, protože čím prázdnější program, tím více prostoru na přemýšlení, a to se nám zrovna nehodí, že?


2) Vypoťte to!
Doslova a do písmene. Nahoďte se na správnou vlnu - nasaďte sluchátka a rozhýbejte své faldy v posilce. Nejen, že všechnu energii z vzteku, ublížení a zklamání využijete správným způsobem, ale navíc si vytrénujete krásně postavu.

3) Buďte sociální!
Samozřejmě, že po rozchodech se nám zrovna nechce mezi lidi, ale měli bychom se pokusit to celé překonat. Ovšem pokud zamýšlíte jít na pořádnou party, dejte si limit dva koktejly - při větším množství alkoholu budete jednat dost iracionálně(více než obvykle. Věřte mi, mluví ze mě osobní zkušenost). Pokud vás ale přepadne velmi silná zášť k pobytu mezi lidmi, udržujte se v kontaktu alespoň přes sociální síť. Je lepší nebýt na to sám. Ovšem vyvarujte se kontaktu s oním protějškem!!

4) "It's ok not to be ok"
Teď budu asi trochu v rozporu s bodem 1, ale je v pořádku cítit se mizerně. Večer tomu zkrátka nezabráníme, pokud tedy zrovna nejsme v práci na baru plném lidí a všichni po vás zase sakra něco chtějí! Ačkoliv vám každý bude říkat, že vám onen heartbreaker nestojí a vy to ze slušnosti odkýváte, přijdou momenty, kdy nás to přepadne. Budeme ležet v posteli, slzit, poslouchat společné oblíbené kapely, songy, při kterých jsme prožili hezké společné chvíle a budeme vzpomínat na dny, kdy všechno bylo v nejlepším pořádku. To je normální a kdybychom se pořád jen kontrolovali a drželi dál od projevu emocí, bylo by to asi i docela nezdravé. Jen tomu dejte volný průběh, vybrečte se, ono to chce zkrátka a dobře jenom čas.


5) Stop probdělým nocím!
Stane se to často. Budeme o tom všem tolik přemýšlet, že nebudeme moci usnout do pozdních nočních hodin. Vezměte si kus papíru, tužku a vypište se ze všeho. Sepište si vaše pocity, strachy a emoce. Dvacet minut psaní a budete spát jako miminko. Navíc se vám uleví.


Pro inspiraci si přečtěte něco o tom, jak se s velkým rozchodem vyrovnala například Katy Perry nebo Jennifer Aniston. Jsou to docela motivační příběhy, protože ani jedna se nenechala položit, ale naopak se zaměřily více na sebe a jen a jen jim to prospělo.

Zase jednou tag

5. července 2014 v 19:13 | Ronnie
Je krásný sobotní den a já sedím v posteli hloubajíc o čem dneska napsat. Jako obvykle toho mám v hlavě tolik, že nevím, co dřív, a tak jsem sáhla po tom nejméně náročném - po tagu.

1) Líbí se ti tvé jméno nebo by ses raději jmenovala jinak?
Když o tom tak přemýšlím, jako malá jsem své jméno zrovna dvakrát nemilovala, ale nyní už jsem starší a chytřejší a jsem spokojená. Navíc v současné době, kdy jsem se přestěhovala do anglicky mluvící země, nemám problém při seznamování, protože Veronika je docela známé jméno v těchto lokalitách.
2) Máš nějakou přezdívku?
Ronnie
3) Máš nějaký divný zvyk?
Emocionálně se vázat. Buď nevhodně moc nebo nevhodně málo
4) Jaké drobnosti ti nejvíc lezou na nervy?
Když chci být sama a někdo se neustále motá kolem
5) Co děláš, když jsi nervózní?
Mnu si ruce, koukám ke dveřím a koušu se do rtů
6) Máš smysl pro humor?
Ano, ale málo kdo mu rozumí. Ale hlavně, že se já pobavím.
7) Co bys dělala, kdyby ses stala na jeden den mužem?
Masturbovala - nejsem teď až moc upřímná?
8) Jaká je tvá oblíbená vůně?
Savo, kokos a med
9) Která barva převažuje ve tvém šatníku?
Modrá a černá
10) Bez čeho nemůžeš žít a čeho stálo nemáš dostatek?
Oblečení
11) Co bys chtěla studovat?
Jsem spokojená se svým výběrem Neurověd, ale docela ráda bych zabrousila i ke genetice. A ačkoliv je to dost nejistý obor, co se týká obživy, chtěla bych literaturu.
12) Ideální budoucnost?
Vlastně... To je dobrá otázka. Chtěla bych rozhodně zůstat v Británii. Už kvůli jistému životnímu standartu. A svou ideální budoucnost vidím tak na dva roky v bytě v Londýně, ale pak se usadit v menším městě, kde bych se ráda věnovala výzkumu, nejlépe někde v rámci univerzity. A věřte nebo ne, už se nevidím jako nezávislou ženu, která sama kráčí životem, ale doufám, že nebudu sama.
13) Kam by ses jednou chtěla podívat?
Chtěla bych procestovat celý svět, rozhodně bych ráda viděla Tiber, projela Spojené státy a Kanadu a zavítala k pyramidám.
14) Pozitivní vlastnost, kterou ráda vidíš u lidí?
Nevím, jak bych tohle popsala, ale mám ráda, když jsou lidi trochu divní. Jako já, mám ráda, když nejsou úplně veselí a prázdní, protože pak na nich není co objevovat.


PS: Pokud chcete, budu ráda, když hodíte lajk na náš facebook poptřípadě follow na twitteru - @VeronikaLav

Y.O.L.O. - You Obviously Lack Originality

25. června 2014 v 17:46 | Ronnie
"Originalita neroste na stromech" - Tak praví téma týdne na blog.cz
Je to snad osud, že je otevřena diskuze zrovna o originalitě. Poslední dobou jsem hodně přemýšlela o svém hudebním vkusu - je tomu nejspíš tak, protože se mě tu hodně lidí ptá, co poslouchám. Spousta z mých pravidelných čtenářů si asi říká, nojasně, Bieber a Cyrus, ale asi by vás překvapilo, jaká je vlastně realita. Vždycky jsem si myslela, že nejsem nijak vyhraněná, že poslouchám od všeho trochu. Víceméně je to pravda, ale není pravda, že bych se neztotožňovala s jedním žánrem tak trochu víc než s ostatními. Stejně jako většina lidí mého věku si čas od času zapnu akutální top ten žebříček nebo party pecky z poslední akce. Ale ve finále co se týká hudby, která se mi jen tak neohraje a poslouchám jí vlastně asi nejraději - což je můj playlist na spotify, nejvíc mi sedí alternativní muzika.
A jak to vlastně souvisí s originalitou a jejím růstem na stromech? Vím, že poslouchám hudbu, kterou moc lidí buď nezná, nebo nemusí. A líbí se mi to, jsem přeci originální a ojedinělá. Na druhou stranu si všímám, že jakmile to ne příliš známé prorazí a v mém okolí je najednou až moc zarytých fandů, o danou věc tak nějak začínám ztrácet zájem. To se mi stalo především u Paramore. Pořád mám ráda jejich hudbu, ale už se jejich poslechem zas až tak neprezentuju. Kolem mých čtrnácti jsem neposlouchala nic jiného. Ovšem přišlo Stmívání a bác. Všichni najednou milovali Paramore a mě to bylo tak nějak nepříjemné(ačkoliv v posledních měsících se k Paramore zase hodně vracím). Zkrátka nechci být zase ta sezóní fanynka. Vím, že je to trochu pokrytecký přístup, ale nemůžu si pomoct. Ono je samozřejmě příjemné narazit na někoho, kdo zná ty samé kapely, co znáte i vy, ačkoliv nikdo jiný nemá tušení, že někdo takový vůbec existuje. Jenže, když se tyto spřízněné duše začnou rozrůstat, už mě to tolik netěší. Je to tou ztrátou originality, která se v dnešní době dosahuje hůř a hůř?

Totéž se týká i četby. Dřív jsem byla já ta divná, co pořád četla, když ostatním to připadalo až moc málo "kůl". Najednou ale všichni milují knížky - ačkoliv jen ty zfilmované, takže ono to zas tak horké s tou láskou k literatuře nebude tak horké. A tak už ani nepíšu moc recenze - dobře, teď je to hlavně proto, že moc nečtu, protože si nechci komplikovat přechod z jazyka na jazyk - čtu v angličtině a to víte. Trvá to déle :D. Abych byla upřímná, teď letí Hvězdy nám nepřály a já jen díky tomu, že to čte každý, nemám ani chuť ono dílo otevřít.

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Ráda jsem nosila kytky ve vlasech - dokud to nezačali nosit všichni. Zkrátka a dobře, v dnešní době je dost těžké být originální a mít něco jen a jen svého. Tedy abyste nevypadali až příliš duševně narušeně - rozumíme si. Všechno má svou mez a to i naše slavná originalita.
Znám spoustu lidí, kteří jsou svým způsobem jiní. Nosí nějaký výstřední kousek oblečení a já si říkám "Sakra, to je nápad! Že mě to taky nenapadlo" a už tak přemýšlím, kde bych to také sehnala. Tímto přístupem ovšem všichni zabíjíme originalitu. Pokud se něco ojedinělého zalíbí okolí, můžeme vsadit krk na to, že za chvíli už to bude normální, běžné ne-li okoukané a trapné.

Buďme milejší!

25. června 2014 v 3:28 | Ronnie
Často slýcháme nebo čteme o takové té nepříjemné české nátuře, která zahrnuje několik velmi záporných zlozvyků, které si češi ne a ne odpustit. Lajcky se tomu říká čecháčství. Vždycky mě to trochu otravovalo, ale věřím, že až se po několika měsících vrátím na pár dní do ČR, bude mi to vysloveně vadit.

Češi mají ve zvyku si všechno závidět. A když říkám všechno, tak opravdu myslím všechno. Dostala jsem se přímo do modelové situace. Přišla jsem na bar ve svých zbrusu nových šatech, hezky učesaná s blýskavými doplňky, kterými jsem se odměnila za týden náročné práce. Během tohoto večera za mnou přišla úplně cizí slečna, pochválila mi vlasy, výběr šatů a zeptala se mě, kde jsem koupila ten nádherný náhrdelník. Něco podobného se ten večer stalo ještě asi dvakrát. Samozřejmě poprvé mě to opravdu vyvedlo z míry, na tohle jsem rozhodně zvyklá nikdy nebyla.

Teď ruku na srdce. Jak reagujete na holku, která má na sobě šaty, které se vám líbí a podle všeho strávila nějaký ten čas v koupelně, aby se zkulturnila? Já sama se musím přiznat, že ještě v ČR jsem měla ty nejhorší předsudky a negativa. Je určitě namyšlená nána, ty šaty jí nesluší a tak vyparáděný ten make-up zase není. Proč tomu tak je/bylo? Protože jsem byla na to samé zvyklá od ostatních. Nepřátelské pohledy, šuškání. Neříkejte mi, že jste se s tímto negativismem nikdy nesetkaly! Zvlášť pokud jste se vyfikly. A ač si to člověk nepřipouští, okolí mu tímto naprosto zkazí onen dobrý pocit ze sebe samotné.

Tady ve Skotsku jsem se s ničím takovým snad ještě nesetkala. Jak jste se dočetli, právě naopak. A tak mi to trochu vrtalo hlavou, protože poklona od "konkurentky" mi vážně zvedla náladu. Najednou mě opustil ten pocit rivality, který pro mě vlastně byl celou dobu jen koulí u nohy, protože já obecně nejsem zlý a nepřející člověk. A vzhledem k tomu, že vím, jakou radost mi to ten večer udělalo, zkusila jsem to taky. Někdo měl něco hezkého na sebe, tak jsem k té cizí osobě zkrátka přišla a ocenila to. A světe div se, měla jsem z toho daleko lepší pocit, než ze závistivého brblání pod vousy. Nebudu lhát, že mě překvapilo, jakou radost mi udělalo, že jsem někomu cizímu udělala radost. Možná to bude něco v našem mozku, co za každý dobrý skutek vypustí do našeho oběhu silnou dávku endorfínů. Vlastně proč ne? Je to tak trochu karma.

Schválně to zkuste taky. Zapomeňte na chvíli na naši vrozenou zlobu a zkuste zastavit cizího člověka na ulici, a od srdce mu pochválit vlasy, barvu rtěnky, zkrátka cokoliv. Nejen, že vám bude lépe, možná si najdete nového kamaráda a navíc svět bude zase o trochu krásnější :)

Jak jsem přišla na chuť Ronaldovi

24. června 2014 v 15:50 | Ronnie
Mistrovství světa v Brazílii je v plném proudu a já mám v hlavě několik článků na toto téma - ovšem ty na téma Top zadek MS 2014 sepisovat raději nebudu.

Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyla Ronaldovo velkým fanouškem, ale tohle obdbí mě donutilo přehodnotit pohled na věc. Skutečně mě dostalo, co Cristiano udělal pro to malé nemocné dítě - pro ty co netuší, rodina jednoho malého kluka potřebovala peníze na jeho operaci, která by mu zachránila život. Víme, jak to v některých státech chodí, ne každý dostane takovou péči, jakou potřebuje, aniž by za to musel platit. Rodiče požádali Ronalda o pár podepsaných kopaček, které by vydražili a výdělek investovali do nákladné operace. Ronaldo nejen, že na tuto prosbu zareagoval, ale sám se nabídnul, že operaci zaplatí. Neříkám, že to ostatní fotbalisti a celebrity nedělají. Dělají a je to záslužné.
Proč zmiňuji tedy právě Ronalda? Protože jsem naprosto znechucená médii. Bulvár píše kdejaké kraviny, ale útoky na Ronalda jsou poslední dobou trochu přes čáru. Jen pár dní zpátky Cristiano trochu obměnil účes ve znamení solidarity s oním nemocným chlapcem. Jak na celou záležitost zareagovala média? Ronaldo škemrá o pozornost!

Nevím, co si autoři těchto blábolů myslí, ale platit miliony za operace lidí, které do té doby člověk ani neznal, opravdu není samozřejmostí a proto bych za tyto hráče, zpěváky, herce, spisovatele a mnoho dalších ocenila trochu vděku a respektu. Je smutné, že někteří nemůžou ani z dobroty srdce pomoct, aniž by byli napadáni za škemrání o pozornost a tak různě.

Hmm aneb červnová úvaha

17. června 2014 v 15:21 | Ronnie
Upřímně, ani nevím, jak tento článek nazvat, už proto, že v zásadě ani nevím, o čem chci konkrétně psát. Mám toho v hlavě tolik, že se teprve ukáže, jakým směrem se nakonec tyto řádky vydají.

Zajisté si pamatujete můj článek o strachu, který jsem zveřejnila tak před týdnem. Dodatečně bych ráda zdůraznila, že nikdy nepodceňujte svou intuici, protože pokud se něčeho bojíte, obvykle to není jen tak bez důvodu. Instinkt je instinkt a já tudíž musím přehodnotit celou svou úvahu o podstatě strachu.

Dalším poznatkem je, že karma je skutečná. Existuje. Ne že bych o tom někdy pochybovala, ale tak trochu jsem ji odsunula na druhou kolej a ona mě pořádně profackovala. Ne že bych si to nezasloužila, musíme brát odpovědnost za naše jednání. Na druhou stranu, nemusela mi to vracet v mnohonásobné míře.

Teď se nejspíš zamyslím nad věcí, která mi bude pár dní vrtat hlavou. Pár dní, respektive dva týdny. Má cenu pouštět se do bojů, které jsou tak trochu hazardem s našimi city? Momentálně stojím trochu ublížená na pokraji velmi vratkého mostu nad hlubokou propastí. Můžu se oklepat a pokus přejít na druhou stranu vzdát s tím, že možná někde najdu nějaký pevnější most. Nebo můžu zariskovat s tím, že následky můžou být daleko horší než teď. Ovšem s tím, že pokud to vyjde, ta cesta bude daleko kratší a cíl je víceméně v dohledu. A tak stojím před velkým otazníkem.

Na jednu stranu si říkam, ne kašlu na to. Na tu druhou zase ne, nekašlu na to, vždycky jsem stáhla ocas mezi půlky a tentokrát to dělat nebudu. Navíc mi to za to stojí.
Naštěstí vyšlo Laně Del Rey nové album, protože Lany hudba na mě vždycky působí uklidňujícím dojmem, který mi dovolí víceméně prozřít. A čím víc poslouchám písničku Fucked my way up to the top, říkám si, že zatnu zuby a jdu do toho.

Strach

11. června 2014 v 21:02 | Ronnie
Strach. Věc která má tu schopnost člověka naprosto paralyzovat. Pokud jej cítíme, nejsme schopni myslet téměř na nic jiného. A já vskutku tyto dny naprosto z celého srdce čistě nenávidím!

Protože posledních pár dní se mi špatně spí, nedá mi to, abych se nad tím vším nezamyslela. Kde se vlastně v člověku bere strach?

První, co nám o strachu vyhodí wikipedie, je fakt, že strach je emoce, naše reakce na hrozící nebezpečí. Jenže, co když ani nevíme, jestli skutečně něco hrozí? Dá se tomu pořád říkat strach, nebo jen špatná zkušenost?
To mě přívádí k tomu, kde se strach vlastně bere. Jsem si jistá, že kdybych hodně šťourala, dostala bych se přes instinkt až někam ke genetickému základu, ale tak hluboko zacházet nechci. Myslím, že strach je obava, že se nám něco negativního, co jsme si už jednou prožili, stane znovu.
I podle řady psychologů tak vznikají fobie. Bojíme se stísněných prostorů, protože nás jako malé děti starší sourozenci v rámci hry zamkli do skříně a hodinu nás odmítali pustit ven. To v nás zanechá trauma a panický strach je na světě.


Já osobně mám chorobný strach z členovců všeho druhu a to včetně slunéčka sedmitečného - tím chorobným strachem si představte, jak v panické hrůze s hysterickým pláčem házím lehátko po poněkud otravné cikádě. Nejspíš tomu tak bude, že jsem se jednou ve školce lekla svítícího plastového švába z lízátek - tehdy to bylo hodně in. Od té doby se to se mnou táhne a s hmyzákama zkrátka nejsem kamarád. Dobré je, že víceméně vím, jak se tomuto strachu postavit. Zkrátka se broukům, pavoukům a podobné havěti vyhýbám velkým obloukem. A můžu spokojeně žít.
Jenže je tu další věc, ze které mám strach. Bojím se pádu. Asi většina z vás chápe, že se jedná o metaforu - ne skutečně netrpím hrůzou z představy, že zakopnu o kamínek a vymáznu se uprostřed ulice. Tím samozřejmě neříkám, že by mi to bylo příjemné, ale rozhodně se mi z této představy nedělá na zvracená. Děsí mě starat se o kalorie, abych si vytrénovala postavu, protože mám strach, že to zase přeženu a zase spadnu k poruchám příjmu potravy. Bojím se pouštět si k sobě lidi, protože by mě zase mohli pustit a já bych opět spadla až na dno. Mám strach někomu věřit, protože mi vycvičený instinkt říká, že lidem se věřit nedá. Pokaždé, kdy jsem někomu věnovala svou důvěru a neočekávala zrovna to nejhorší, spadla jsem. Dolů a narazila na tvrdé dno. A už to nikdy nechci zažít.
Ovšem v tuto chvíli nastává problém. Hmyz jsem zkrátka odstříhla ze svého života a setkávám se s ním jen vyjímečně. Jenže jak se mám zbavit tohoto strachu z životních a mezilidských pádů? Nemůžu se přeci stranit společnosti, to není zdravé. Je to má přirozenost, schovat se, zalést někam, kde mě nikdo nenajde, ale pořád to není zdravé.

Momentálně jsem v pozici, kdy mě moji démoni strachu doslova dohánějí k šílenství. Tak jako pokaždé, když jsou v mojí hlavě, se tak trochu zblázním a nechám se jimi přimět dělat hodně špatná rozhodnutí. Naštěstí na tyto impulzy jsem už zvyklá a tak jsem radši za mrtvého brouka. Ovšem to taky není úplně ideální.

Strach bych rozdělila do dvou kategorií. Strach je oprávněný nebo neoprávněný. Člověk by si ušetřil tolik stresu a tolik starostí, kdyby věděl, jak je od sebe rozeznat. Takže pokud máte někdo nějaký tip, jak se to dělá, sem s ním!


Tak už jsem tu měsíc aneb nákupní horečka

8. června 2014 v 18:33 | Ronnie
Opět se po delší odmlce hlásím o slovo. Vím, že teď to tu hodně zanedbávám, ale člověk by nevěřil, jak může být práce na baru, pravidelné návštěvy fitka a udržování společenského života vyčerpávající! Nechci si ani ředstavit, jaké to bude, až mi začne škola.
Takže už jsem tu déle než měsíc, což mě nutí k sepsání krátkého shrnutí. Říká se, že prvních čtrnáct dní se prožívá eufórie z té kulturní změny. Pak přijde náraz a další měsíc je všechno na pytel. Já striktně nesouhlasím. Pro mě naopak byly nejtěžší ty první dva týdny, kdy jsem brečela, jak chci domů. Nejspíš to bylo tím, že jsem ještě neměla práci a zbytečně moc času přemýšlet. Ovšem teď jsem si našla jednu z nejlepších prací vůbec - člověka, který se chce věnovat vědeckému výzkumu, zkrátka překvapí, když ho doslova nadchne práce za barem! Takže až se někdy dostanete do Aberdeenu, nezapomeňte navštívit podnik, který se jmenuje The Stag - výborně u nás vaří, rozhodně musíte ochutnat coleslaw. Což mě přivádí k poznámce, že i přes to, že mám jen part-time job, což je jen částečný úvazek nebo brigáda, mám nárok na jídlo zdarma. To u nás nemá většina ani pokud dělají na plný úvazek.

Každopádně, už jsem si vysloužila svou první výplatu, která sice nebyla valná, ale je tomu tak jen díky tomu, že za minulý měsíc jsem tam pracovala jen týden, takžeto ani vyšší být nemohlo. Každopádně na české poměry je částka více než uspokojivá. A samozřejmě ačkoliv to s nákupy teď ještě pořád nemohu moc přehánět, pár věcmi jsem si radost přeci jen udělala. Nebudu sem přidávat fotky věcí, jako jsou džíny, legíny, košile do práce a podobné nezajímavé věci. Je to jennepatrný průřez mými měsíčními nákupy. Za odměnu, že jsem to tu zatím přežila. Chápeme.


Nejsem trochu ujetá na líčení rtů?


Cetky, to je moje.


Asi si říkáte, že ve Skotsku, kde jsou 'tropy' již při dvaceti stupních nad nulou, jsou šaty a lodičky trochu zbytečné. Omyl. Až mě překvapuje, jak jsem si na místní prostředí zvykla. Dobře, pořád ještě nemám kuráž na to, abych si vyšla jen v kraťasech bez silonek, jako některé mé místní kamarádky, ale se silonkami se dá přežít.


A na závěr takové ty britské 'nezbytnosti', jako je Vogue, iPhone, věnec do vlasů nebo slušně vypadající peněženka.

13x Ano

22. května 2014 v 12:18 | Ronnie
Poslední článek se týkal věcí, které se mi ve Skotsku vysloveně nelíbí. Tentokrát naopak přináším článek, ve kterém shrnuji, proč to tu mám naopak ráda. Je jich podstatně víc a jsem si jistá, že jsem na dost věcí zapomněla.

1) Je tu pláž. Dobře, je sice pravda, že se tu moc neopálím ani nevykoupu, ale pořád je tu pláž!
2) Všichni jsou přátelští. Zatím jsem se ještě nesetkala s někým, kdo by mě vysloveně odmítal ve své přítomnosti. Od ČR trochu pokrok.
3) Levné oblečení. Všichni známe Primark, že? Ovšem jak jsem uvedla v předchozím článku, s Primarkem je to tu trochu komplikované.
4) Hezcí kluci. Vím, že bych to neměla psát tak okatě, ale prostě je to tu jiné. Nevím, jestli je to tím, že tohle místo je pro mě naprosto nové, o nikom nic nevím, neznám ničí pověst. Navíc je tu hodně přistěhovalců, takže je-li libo nějaká Skandinávie, žádný problém(:D).
5) Všem je naprosto ukradené, co na sebe navlečete. Můžete jít s obrovskou mašlí na hlavě, kanadama na nohách a plesové róbě a nikoho to absolutně nevyvede z míry. Lidé se zkrátka starají o své. Nikdo nemá zapotřebí tu pomlouvat někoho druhého kvůli oblečení.
6) V ČR máme Colu Zero, Dietní colu, pepsi a tak různě. Ovšem tady je i Sprite Zero, Fanta Zero a tak podobně. Paráda!
7) Cena knih. Já se upřímně nedivím, že u nás moc lidí zas až tak nečte, protože na to, abych člověk četl tak, jak by se mu zlíbilo, by v ČR musel být milionář. A nechte si prosím své poznámky o knihovnách pro sebe, všichni víme, jak to s našimi knihovnami funguje. Pro srovnání třeba aktuální Inferno. U nás stále kolem 400 kč, zde jsem na něj narazila za 3 libry(zhruba 100kč). Neuvěřitelné!
8) Je snadné tu najít práci a to i za předpokladu, že vaše AJ není úplně tip top.
9) Kluby. Teď vynechám pražské podniky, ale co si budeme povídat, naše kluby nejsou úplně nejčistější a nejluxusnější. Ovšem zde ty horší kluby jsou na úrovni našich nejlepších.
10) Náhrada za pivo. Hned jako první bych řekla, že u nás je nejlevnější variantou večera pivo. Tady je tomu přesně naopak. Navíc já, jako nepijan piva oceňuji nápoj zvaný VK, který mi nahrazuje Frisco a to daleko lépe.
11) Lidé se tu nestydí běhat na frekventovaných místech. A je jedno, kdo jak běhá. Možná se odvážím se svým stylem vyrazit do ulic. Uvidíme!
12) Seznamuji se s lidmi jejichž příbuzní se potkávají s J.K.Rowling
13) Moje škola vypadá jako Bradavice

6x proč se mi tu nelíbí

20. května 2014 v 18:22 | Ronnie
Přináším další článek ze Skotska, který je tak trochu negativním pohledem na místní dění. Ovšem nebojte, přijde další článek s klady a mám pocit, že bude rozhodně delší!
Každopádně, nezapomeňte likovat naší stránku na facebooku, následovat nás na twitteru a tak podobně. Pokud někdo máte jo zájem následovat mě konkrétně třeba na twitteru nebo instagramu - všude @VeronikaLav

1) Nejsem Veronika. Tady jsem prostě Victoria. Stalo se mi to snad všude. V bance, na úřadech, v baru, když jsem hledala práci - všude mě oslovili Victoria, ačkoliv jsem se představovala jako Veronika, což měli dotyční i na papíře před sebou. Smutné.
2) Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla slunce. A nechte si to vaše "nám tu týden prší". Přijeďte si do Skotska, buďte tu alespoň měsíc a pak proti českému počasí neřeknete půl slova!
3) Nejsme sakra Východní Evropa a už vůbec ne Československo. Nevím proč, ale někteří jedinci mají pocit, že Česká republika je téměř Rusko, a proto jsme zkrátka těžce východní Evropa. NE! A ještě horší je, když i po více než dvaceti letech je schopen někdo užít pojem Československo zvlášť poté, co dotyčné osobě třikrát vysvětlím naši historii, rozpad a současnou situaci.
4) Nedostatek některých českých potravin. Třeba rumu nebo levného alkoholu. Omlouvám se, ale to jsem zkrátka napsat musela. Nezlobte se na mě, ale lahev vodky za téměř 600 korun, to je na mě trochu moc. A co se týká rumu, samozřejmě, že tu nějaká ta Havana je, ale musíme si uvědomit, že Tuzemák nebo Božkov chutná podstatně jinak. Navíc tu chybí věci jako Eidam nebo třeba (polo)hrubá mouka.
5) Na Primark se tu hledí jak na obchod pro největší sociální případy, což jak asi dobře chápete, těžce nesu. Prostě nejsem na značky, ale na kvantitu, a tak mě trochu uráží, že jsem tu za socku, když nakupuju v Primarku, kde mají hezké oblečení.
6) Nekonečné reklamy v kině. Jestli si myslíte, že ta chabá čtvrthodinka reklam a trailerů, co musíme přetrpět v našem zlatém cinestaru, je nekonečná, musím vás poinformovat, že zde jsou ony reklamy dlouhé tak, jako polovina filmu. Bez nadsázky, přehánění a legrace!

Skotské strasti prvních dní

11. května 2014 v 14:54 | Ronnie
Po delší odmlce se opět hlásím o slovo a přináším nový článek trochu sobecky zaměřený na mé první dny v Aberdeenu.

Abych byla upřímná, celé jsem si to představovala trochu méně náročné. Především, co se loučení týká. Málokdo si dokáže představit, jaké to opravdu je, pokud to nezažije, proto se ani nebudu pokoušet vysvětlit, jak jsem se na letišti cítila.
Jestli si vzpomínáte na můj článek, ve kterém jsem zmiňovala, že jsem při cestách Plzní poslední dobou trochu labilní a nostalgicky se rozbrečím při pohledu na na náměstí, tak teď musím konstatovat, že jestli jsem tehdy byla labilní, tak teď jsem zralá na pobyt na psychitraciké léčebně. Mísí se ve mně takové to nadšení z nového města, z Británie, z ciziny, z nového života, z výhod samostatnosti a naopak stesk po domově, rodině, přátelích, městě a tak podobně. Takže ve finále to vypadá tak, že chvíli radostí téměř skáču a v tu další se rozbrečím.

Každopádně adaptace mi jde kupodivu snadno. Abych byla upřímná, nedělám si nové přátele zrovna snadno, a tak mě zaráží, že za první týden jsem se seznámila docela hojně. Rozhodně si nestěžuji, konverzace v angličtině mi pomáhá se konečně rozmluvit. S angličtinou jsem nikdy neměla moc problém. Jsem schopna číst, víceméně psát, docela rozumím, ale když přijde na mluvu, je to holá katastrofa. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem ustála kafe s američanem aniž bych dvě hodiny seděla obrněná pouze frázemi "ou", "okeeeej" a "I see".

Ovšem to, co chci sepsat především, jsou strasti se spolubydlícími.
Od bydlení s třema klukama může holka očekávat cokoliv, ale nikdy nebude tak úplně připravena na to, co se může stát. Tak například jedenz prvních dnů přišel jeden z nich v půlce pracovní 'šichty' domů s živou mouchou v ruce, načež žádal, abych jí podržela. To jsem samozřejmě s mou arachnofobií odmítla. Do ruky mi tedy byl vražen provázek s tím, že to mám mouše ovázat kolem zadečku tak, abych jí nezabila. S třesoucími se prsty jsem se o to pokusila. Ovšem odpor mě přemohl a po pár vteřinách jsem to vzdala. Když jsem se otázala na pointu tohoto počínání, bylo mi řečeno, že se můj spolubydlící vrátil z práce jen proto, aby si ověřil, jestli je moucha na provázku schopna létat.

Dalším zážitkem je tento páteční večer. Byla jsem neuvěřitelně unavena, a tak jsem se z posezení v hospodě sebrala zhruba po hodině a šla spát. Řekněme, že tak v půl čtvrté ráno se rozrazily dveře od bytu a nakrvartýrovalo se sem zhruba 6-10 lidí. Kdybych nebyla tak unavená a líná zároveň, zpod huňaté peřiny bych na hulákání "Veroniko vstávej!!" byvh ukázala tak maximálně vztyčený prostředníček. Ovšem to nejhorší teprve přišlo. Nejen, že můj spolubydlící trpí dojmem, že 15°C uvnitř jsou neskutečné tropy, a tak nemá potřebu topit, ale navíc se v těch půl ráno, kdy rozespalý člověk trpí největší zimnicí, rozhodl, že by bylo fajn začít větrat - což dělá se zájmem velice často, takže se kolikrát vrátím z venku s vědomím, že i v tom hnusném počasí bylo tepleji než na bytě. Nadále mi byl položen dotaz, jestli mi nevadí hudba. Odvětila jsem, že ne, když to nebude řvát. No tak si asi dokážete představit, co následovalo. Tichý rytmus ovládl pokoj zhruba na půl minuty. Pak se místnosti zmocnil neuvěřitelný randál, kdy rádio bylo na volume asi tak 10000 a beaty byly tak silné, že nadskakovala postel. Nezaslechli jste v čr něco? jsem si jistá, že tam zvuk dolétl. Každopádně půl hodiny jsem to otráveně trpěla a snažila se usnout. Jako vysvobození se daná skupina rozhodla odejít do kasína, za což jsem v tu chvíli doslova děkovala bohu. Tímto ovšem toto poklidné ráno nekončí. V půl 6, kdy už venku bylo světlo dorazil spolubydlící s tím, že měl hroznou potřebu si povídat, takže mě opět probudila věta "Veroniko, vstávej!" na což jsem odvětila "Já tě fakt nesnáším" a pokoušela se znovu usnout. Marně!!


To je zatím pro teď asi vše. Samozřejmě, že toho mám na srdci víc, ale protože jsem si našla práci, jdu jako oslavu péct, takže zatím.
Z upršeného Skotska zdraví vaše Ronnie xx

Proč jsou party v Plzni zkrátka nejlepší

30. dubna 2014 v 14:34 | Ronnie
Tento článek bych chtěla věnovat všem partymenům zdržující se v Plzni a jejím okolí.


Proč jsou plzeňské party nejlepší? Zrekapitulujme si to.

Poslední dny

30. dubna 2014 v 9:59 | Ronnie
Je středa, 30.dubna. Tuším, že pro většinu maturantů je to poslední den na střední škole - pomineme-li pozdější skládání maturitní zkoušky. Já osobně si tento den vybavuji velmi živě a musím se přiznat, že přesně o rok později prožívám velmi podobné pocity.
Před rokem jsem opouštěla po dlouhých čtyřech letech střední školu, dneska trávím poslední hodiny ve své rodné vlasti a je až zarážející, jak moc je to podobné. Celý život jsem chtěla pryč z Plzně, nejlépe za hranice a úplně nejlépe kamkoliv do UK. Neustále jsem si na něco stěžovala a těšila se, až konečně vypadnu. Ne jinak tomu bylo i na střední. Čtyři roky jsem počítala den za dnem a říkala si, když u to konečně skončí. A pak to přišlo. Poslendích pár týdnů, které s člověkem udělají dost podivnou věc. V momentě, kdy jsem si koupila letenku a vlastně už jsem nemohla cuknout, uvědomila jsem si, že se mi nakonec v Plzni dost líbí. Najednou mě ohromila ta věž, kolem které jezdím už devatenáct let bez sebemenšího projevu zájmu. Náhle mi došlo, že ačkoliv jsem to tak nikdy necítila, ty kořeny jsem zde zapustila skutečně hluboko. Vytvořila jsem si tu nějaké zázemí a teď mám najednou pocit, že když se mi tu konečně začalo docela líbit, musím odjet. Na druhou stranu, to samé jsem si říkala i v posledních dnech na střední. Celou dobu jsem chtěla pryč a pak najednou ne. Přiblížil se konec, nejistota z toho, co bude dál a tak podobně. Zkráceně, strach z neznáma.

Posledních pár dní, týdnů mě něco naučilo. Především asi to, že bychom se neměli chovat podle toho, co si o nás myslí ostatní. Vím, že je to takové otřepané tvrzení, ale je to tak. Už proto, že drtivé většině lidí je úplně jedno, jak se chováte, co říkáte a co vyvádíte. Starají se sami o sebe a pokud to přeci jen někdo řeší, tak jsou to jen jedinci, co nemají vlastní život, který by měli vzít do vlastních rukou, a tak rýpou a šťourají v ostatních.


Mým zvykem je začít se něčeho obávat až příliš pozdě, takže strach z odjezdu mám řekněme od minulého čtvrtka, což byl týden před stěhováním. Od té doby se shledávám poněkud labilnější povahy, takže pokud jste jeli v posledních dnech plzeňskou MHD a viděli pochybnou blondýnu, která se dojatě rozbrečela při pohledu na polorozpadlé a trochu komunistické autobusové nádraží, byla jsem to já.
Den ode dne jsou mé stavy kritičtější a kritičtější. Na své rozlučkové party jsem si sedla a prostě se rozbrečela bez sebemenší příčiny. Ovšem hned pár minut na to jsem byla opět plna optimismu a těšila se na odjezd. A jak se čas ubíhá, intervaly mezi těmito protichůdnými stavy jsou kratší a kratší, takže jsem skutečně trochu nevyrovnaná. Momentálně trpím silnými obavamy z opuštění. Rozhodla jsem se totiž, že vyrazím do kina na Divergenci, kterou ovšem u nás už nestihnu. Takže nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po Aberdeenských multikinových komplexech.
Mimo na můj vkus trochu natažené ceny lístku do kina, mě vyděsila ještě jedna věc. S kým já do toho kina vyrazím? Přeci nepůjdu jako totální loser a forever alone sama do kina! A tak si tak uvědomuji, že tyto chvíle budou nejspíš na denním pořádku. Asi těžko napíšu kamarádce, jestli nevyrazíme na kafe potažmo na pivo do jednoho z místních lokálů. Celou dobu jsem se uklidňovala tím, že existují věci jako Skype, facebook a další. Ovšem Skype se mnou nepůjde nakupovat, nebude se se mnou dělit o popcorn - dobrá v mém případě o ledový salát - a ani mi nebude dělat parťáka, co mě přiměje tu břečku zvanou pivo dopít, ačkoliv to bude boj.
Na druhou stranu jsem ráda, že neodjíždím na Plzeň nahněvaná a znechucená, protože bych se sem nerada vracela a upřímně, myslím, že v prvních krušnýc měsících adaptace by mi nepomohlo vědomí, že ani v té Plzni se mi moc nelíbí, tak kam bych se vrtla?!
Takže tímto článkem bych chtěla asi poděkovat celému "západu", že nezklamal ani v posledních dnech a nechal mě užít si tu Plzeň do poslední kapky(ať už v dobrém či špatném slova smyslu:D) - a těším se na vás nejhůř na Vánoce, nejlépe už během podzimu!


xx Veru.

Noe - jak to bylo či nebylo

20. dubna 2014 v 0:31 | Ronnie
Posledních pár dní blog silně zanedbávám. Spousta z vás si asi říká - aha, bají kufry. Lhala bych, kdyby řekla, že tomu tak skutečně je. Je sice pravda, že můj a bráchovo pokoj připomíná místo poznamenané živelnou katastrofou, ale lodní kufr stále zeje prázdnotou. Ve skutečnosti se věnuji svému rodnému městu, protože mi začalo postupně docházet, že za devatenáct let jsem zde zapustila kořeny vskutku hluboko, a tak onen odjezd není tak snadný, jak jsem očekávala. Ale o tom až jindy.

Dneska, respektive včera, jsem si s rodiči a bráchou vyrazila do kina - především v rámci společného trávení těchto posledních dní před mým odjezdem. Ačkoliv jsem se snažila prosadit mého jasného fialového kanadského favorita(if you know, what i mean:D), zvítězil nový snímek s Emmou Watson. Noe.
Původně jsem ani nezamýšlela se o tomto filmu na blogu zmínit, ale celý dojem z tohoto díla mi jinak nedá.

Žijeme ve státě, kde totalita téměř zlikvidovala veškerou víru a náboženství. Kolik z nás je pokřtěno(já tedy ano, ale vím, že jsem jedna z mála. alespoň, co se mé generace týká)? Kolik z nás bylo někdy v kostele? Kolik z nás někdy přečetlo bibli? Já osobně bibli nepřekonala a to ani přes to, že jsem si neustále připomínala, že všechna literární díla svým způsobem vychází z bible. Společnost, kterou znám a ve které žiji vychází z bible, ale znám jen detailuprostou verzi několika základních příběhů. A i přes mé chabé znalosti jsem možná více v obraze, než moji vrstevníci.
Nevím, na kolik znáte příběh o Noemově arše, ale předpokládám, že snad každý alespoň tuší, čeho se to týká. To je jeden z důvodů, proč tu nebudu přepisovat podrobný děj celého filmu - ačkoliv nevím, jak moc se liší od biblické verze příběhu. Zkrátka to risknu.

Zpracování bych ocenila jedničkou z hvězdičkou. Nevím, nakolik se tvůrci snažili spíše rozšířit povědomí o biblických počátcích lidstva a prvních generacích lidí, možná to byl hlavní záměr filmu. Třeba je neznalost starého zákona globálním problémem, každopádně, styl, jakým jsou ve snímku znázorněny například Vyhnání z Ráje nebo padlí andělé, musí nadchnout i zarytého ateistu.
Filmu nechybí napětí, akce, ale na druhou stranu člověku doslova sáhne do svědomí. Alespoň u mě se tak stalo. Opět se mi připomnělo, že odpověď na otázku, jestli za to naše existence stojí nebo ne, nezáleží na osudu, prosředí nebo Bohu, ale pouze na nás. Je to naše volba.

V mnoha ohledech jsem měla pocit, že tvůrcům nešlo jen o to, grandiózně vylíčit jeden z nejznámějších biblických příběhů, ale také aplikovat poučení z Noemovy archy do současnosti. Bůh potrestal lidstvo za jeho chamtivost, zlobu a zkaženost tím, že vyvolal obrovskou potopu, která zahubila téměř všechno živé na naší planetě. V současné době je to vlastně stejné. Vlastníme jaderné zbraně, kácíme lesy, ropné skvrny hubí všechno, k čemu se dostanou. Našeho trestu se nebudou účastnit padlí andělé a různé nadpřirozené věci, my se vytrestáme sami, zahubíme se sami. V Noemově arše sešle sice velkou potopu Bůh, ale učiní tak jen proto, jak lidstvo ničí všechno, na co se jen podívá. Vlastně v tomto rozdíl oproti současnosti stejně není. Základní myšlenkou křesťanství - a vlastně ne jen jeho - je ta, že Bůh je v každém z nás. A pokud zapříčiníme vlastní zkázu, nebude to vlastně tak trochu i božím trestem? Ach ty večerní úvahy.

No na závěr bych jen dodala, že film za to skutečně stojí. Emma ukázala, že není jen skvělou představitelkou Hermiony, ale je schopna zahrát i jiné poměrně náročné role. Navíc pokud jsou tu fanoušci amerického remakeu filmu LOL, hezounek, který randil s Miley Cyrus, je představitelem jedné z hlavních postav, takže dámy, je skutečně na co se dívat! :D

Rok je prostor pro změny

12. dubna 2014 v 12:26 | Ronnie
Takže tento článek vzniká především na přání. Hodlám v něm shrnout posledních řekněme dvanáct měsíců, kdy se toho spoustu změnilo, událo a tak podobně.

Je pravda, že před rokem jsem byla úplně jiný člověk. Těžko říct, zda-li v dobrém nebo špatném slova smyslu. Nejspíš od obojího trochu, nikdy nic není úplně černobílé.

Upřímně, pořád si nejsem jistá, jakým stylem mám tento článek zpracovat, proto začnu klasicky - vypíchnu takové ty stěžejní události, hodím to do bodů a něco k tomu napíšu. Jinak to nevidím.

1) Maturita - Tohle je asi nejdůležitější událost celého roku. Ano i stěhování do Skotska je až na druhém místě, protože nebýt velmi úspěšného složení maturitní zkoušky, na Uni of Aberdeen bych se nejspíš nedostala. Navíc je to velký záchytný bod v životě většiny lidí, první velká zkouška atd.

2) Nepřijetí na Univerzitu Karlovu - Nejspíš to působí velice negativně, ale já to beru tak, že se to prostě mělo stát. Kdybych se dostala, Skotsko by mě nikdy nenapadlo. Navíc si za to můžu sama, byla jsem trochu arogantní a naivní, když jsem si myslela, že se z tisícovky přihlášených dostanu zrovna já a hned na první pokus, když většina lidí se na žurnalistiku dostává až při několikátém pokusu.

3) Glasgow - Mistrovství Evropy v Cheeru, první návštěva budoucí domoviny vůbec. Poprvé mě napadla myšlenka vygooglit si nějakou místní Uni, protože ta v Glasgow je vážně ohromná - Bradavice ehm ehm.

4) Poslední možnost - přijetí na FEL. Odmítla jsem nastoupit na jazykovku, tak jsem vzala to jediné, co se vzít dalo - studium na ZČU konkrétně na fakultě elektrotechnické, cože je dost ironické, vzhledem k tomu, že už na základní škole jsem měla mezi samými jedničkami trojku z fyziky.

5) Přijetí na University of Aberdeen, obor neurovědy s psychologií. Pravda, teď si asi říkáte, že po žurnalistice je to docela změna plánů. Je, ale to udělal ten půl rok, co jsem byla ze střední pryč. Dokud jsem byla na zdrávce, říkala jsem si, že tomuto se věnovat nechci. Literatura, psaní, to je moje. Je pravda, že mě to skutečně baví, ale v dnešní době s humanitním oborem skutečně neobstojím a je jedno, jestli mi to jde nebo ne. Navíc psát můžu i bez školy. A také jsem si během toho půl roku uvědomila, že mi biologie chybí, a že bych se tomu docela ráda věnovala. Rozhodla jsem se tedy pro neurovědy, které se u nás studovat vlastně ani nedají, jen jako doktorát. Plán A tedy bylo uskutečnění dětského snu - studium medicíny a později možná dodělat doktorát na MUNI v Brně z neurověd. Skotsko jsem jen tak zkusila. Pro zajímavost. A ono to náhodou vyšlo.
Každopádně nelituji toho "ztraceného" roku. V zahraničí je normální, že se lidé po maturitě seberou a rok jen pracují nebo cestují. Ten rok hrozně moc přinese, protože se člověk v tomto období hodně mění a vyvíjí, ustaluje si názory a hlavně všechno vidí z jiné perspektivy. Když jsem si přičichla k nezaměstnanosti, uvědomila jsem si, že i na uplatnění ohledně studijního oboru musím hodně myslet, a tak podobně.
Upřímně ani nevím, jak jsem se k tomu dostala, jak mě to napadlo, jak jsem se dozvěděla o hrazeném školném a podobně. Nevzpomenu si, podle mě to byla naprostá náhoda, když jsem brouzdala po netu. Tuším, že mě k tomu dostala slečna z Plzně, co studuje tu krásnou univerzitu v Glasgow - osobně se neznáme, ale narazila jsem na její blog, když jsem si googlila fotky z této univerzity. Píše zde o studijních možnostech v UK a tak podobně. Nejspíš za to vděčím jí. Asi bych jí měla poděkovat.

6) Ukončení mého slavného studia na FEL. Myslím, že tolik jako na místní zkoušky z úvodu do elektrotechniky jsem se neučila ani na maturitu, a i tak mi to nebylo nic platné. Zkrátka na to nemám buňky - je docela ironické, že z velkého zápočtového testu z volitelného předmětu Dějiny elektrotechniky jsem dostala téměř plný počet bodů, vlastně jsme byla za premianta. To samé inženýrská angličtina - ovšem nutno dodat, že kdyby závěrečný test obsahoval ústní část, nejspíš bych s mou katastrofální mluvou a přízvukem, na kterých musím zapracovat, asi neprošla.

7) Jedna společnost vypověděla firmě, u které jsem pracovala, smlouvu, a tak akutní nedostatek práce zapříčinil dočasné odstavení brigádníků. Zkrátka jsem přišla kvůli nějaké pitomé katalogové společnosti o finanční příjem.

8) Výlet do Aberdeenu. To je poměrně nedávná událost, která odhalila mé katastrofální nedostatky ohledně praktického života. Co z toho, že umím psát, když si sotva ukrojím chleba?!:D

9) Uvědomění. Nevím, jak jinak tento bod nazvat, ale došlo mi, že mě v ČR vlastně už ani nci nedrží, a že brzký odjezd do Aberdeenu přináší daleko více výhod než plácání se další dva měsíce v Plzni. Ať už jazyk, pracovní příležitosti, adaptace, vlastně všechno.

10) Brzká budoucnost, 1.5.2014 - odlet směr Kodaň a z Kodaně do Aberdeenu.

Ty dálky jsou lákavé

6. dubna 2014 v 18:12 | Ronnie

Jen málo z nás si otevřeně přizná, že se celý život hodlá zdržovat poblíž svého rodného placu. Většina lidí alespoň několikrát v myšlenkách zamíří d otajemných dálek a ať už zůstane jen u snění nebo myšlenka přejde k činu, celé je to pro nás tak nějak přitažlivé. A nejedná se jen o stěhování se, cestování a poznávání kultury v cizích krajinách. Stačí aby kousek oněch dálek přišel k nám. Stačí sedět na baru. Z jedné strany do nás bude hučet jakýsi "trapný" čech, z té druhé záhadný cizinec, který si vyrazil do naší rodné dědiny za zábavou. Lépe řečeno v českém případě za Absinthem.
Podvědomě, aniž bychom si vůbec uvědomovali, že onen čech je pro nás za normálních okolností, co se zevnějška týká, daleko přitažlivější, než jistý turista, táhne nás to za tou angličtinou s tajemným přízvukem - a nebo lépe za oním Londýnským akcentem. Jsem si jistá, že většina ze zdepřítomných čtenářek mi dá za pravdu, když řeknu, že žena v těchto případech čecha odpálkuje a přes všechny nesnáze se věnuje kusu Britských ostrovů, Skandinávie nebo delegace z Německa. Nezáleží na tom, že vyhlídka nějaké budoucnosti by se dala vyměřit vztahem nula na nultou, naše angličtina není úplně ideální nehledě na to, že o pánovi XY nevíme ale vůbec nic a to ani z vyprávění - což se mi tedy u obyvatel Plzně skutečně nestává.
Nejspíš je to tím, že ačkoliv nemáme nic moc co získat, rozhodně nemáme co ztratit. Nemusíme řešit, co tedy bude dál, co si o nás dotyčný bude za týden myslet, kolik z jeho přátel o nás bude co vědět. Navíc dostáváme skvělou příležitost být alespoň na okamžik někým jiným, protože naše lákavá dálka nás velice záhy opustí a šance dalšího setkání je méně než pramalá.
Tím se dostávám k úvaze, jestli "jiné" nejsme jenom my. Co když onen supersebevědomý a charismatický švéd v domácím prostředí není vůbec tak supersebevědomý a charismatický, jak se nám zdá. Co když také zkouší být někým jiným a testuje to zrovna v naší společnosti? Je skutečně tím, čím tvrdí, že je, nebo na okamžik žije život někoho jiného? Kolik z toho, co nám o sobě říká, je pravda? Protože ruku na srdce, kolikrát jsme my holky na 100% upřímné.

No nic, to byla taková víkendová úvaha, zamyšlení, říkejte si tomu jak chcete. Abych byla upřímná, nějak mě nenapadá, o čem bych napsala, a další recept v jednom týdnu - mimochodem na božské Brownies - sem dávat nechci. Na ten si pár dní počkejte :)

Jak se poprat s hmyzem

2. dubna 2014 v 11:29 | Ronnie
Má dnešní zkušenost s vosou v pokoji mě přivádí k dalšímu článku. Tentokrát se jedná o jakýsi návod, jak se poprat s obtížným hmyzem, aneb silný arachnofobik v akci.

1) Zmerčíme zástupce členovců, který nemá nic lepšího na práci, než nás poctít svou návštěvou
2) Uděláme skromný odhad vzdálenosti, která nás dělí od sebe
3) Po usouzení, že ať už jsme od sebe jakkoliv daleko, dá se to pokládat za těsnou blízkost, s panickým křikem utíkáme z pokoje
4) S brekem zavoláme jednomu z rodičů
5) Nejméně deset minut zíráme v místnosti, která je nejdál o té, kterou okupuje hmyzí nepřítel, a snažíme se nabrat nějakou tu odvahu
6) Sebevědomě jdeme omrknout situaci s novinami případně plácačkou v ruce
7) V půlce cesty zjišťujeme, že zas až tak odvážní nejsme, a tak jen tak rozmrzele postáváme na prahu a nedůvěřivě sledujeme bod naší záště
8) S brekem voláme kamarádce
9) Utečeme zpátky do bezpečného stanoviště a promýšlíme strategický plán
10) V koupelně nacházíme lak na vlasy
11) Na kuráž si pustíme Eye of the Tiger a s nově načerpanou vnitřní silou v rytmu kráčíme do okupovaného pokoje držíc lak na vlasy v bojové pozici
12) Ze vzdálenosti tří metrů se pokoušíme zalakovat hmyzouna v marné naději, že k němu něco málo z onoho spreje dolétne
13) Opět utíkáme s panickým křikem, protože se to stále hýbá
14) Dvacet minut zíráme s hrůzou na bílou stěnu snažíc se vstřebat onen šok z bezprostřední blízkosti nepřítele
15) Opakujeme bod 11 a 12
16) Vzdáváme to a voláme kamaráda, aby hmyz zneškodnil


Aberdeen: Březen 2014

31. března 2014 v 22:43 | Ronnie
Věřím, že někteří netrpělivě očekávají další článek, a vzhledem k tomu, že tak nějak nevím coby, tak se odhodlávám sepsat něco více o mém několikadenním výletě do Skotského Aberdeenu. A važte si toho, především fotek, protože jsem neznámo kde zanechala počítačovou myš svému osudu - buď v Aberdeenu nebo v autobuse nebo na letišti, a absolutně nejsem zvyklá ovládat notebook bez myši. Bude to komplikované.


Na cestu jsem vyrazila již v pondělí, 24.března. Z Plzně jsem vyjela vlakem, a protože jsem zaspala, měla jsem letecké vlasy ještě než jsem vůbec dorazila na letiště.
Po dvouhodinovém letu do Londýna, kde jsem strávila několik hodin okupováním Primarku a New Looku s poměrně neprakticky těžkou taškou přes rameno, jsem nasedla na autobus, který mě dvanáct hodin vezl přímo do Skotska. Kupodivu bylo poměrně prázdno, a tak jsem se pohodlně uvelebila na obě sedačky. Dobře, tak pohodlné to nebylo - mé dlouhé nohy nejsou úplně skladné, ale rozhodně to bylo lepší, než se na někoho celou cestu lepit. Nečekaně jsem kdesi za Londýnem dokonce i usnula a probudila se až v Glasgow. Ono, co jiného se dá dělat, pokud si s sebou berete notebook bez filmů a seriálů, protože zkrátka počítáte s autobusovým wifi připojením, které se ovšem ztratí neznámo kam. Bohužel jsem tedy v Hře o trůny vůbec nepokročila.

Při poslední zastávce před cílovou stanicí jsem začala být kapku nervózní. Neznámé město, škola, která se mi třeba ani nemusí ve finále líbit, ubytování u člověka, kterého jsem nikdy před tím neviděla. To jsou důvody k obavám, nebo snad ne?

Ráno, 25.března jsem tedy dorazila přímo na místo. Počasí bylo o poznání lepší než jaké bylo v ČR, když jsem odlétala z Prahy.
Hned v prvních okamžicích z mého seznamu obav zmizely hned dvě položky - neskončila jsem s taškou jako novopečený týdenní bezdomovec někde pod mostem a Aberdeen rozhodně není tak ošklivý jako Glasgow.

Zbytek prvního dne bych moc nerozebírala, ale napíšu jediné. Plzeň má hodně co dohánět - někteří chápou, někteří nikoliv.
Následující den jsem zamířila na svou budoucí Uni. Upřímně jsem se už ani nebála toho, že se mi tam nebude líbit. I ošklivé Glasgow má hezkou školu, tak příjemný Aberdeen nemůže mít přeci nehezkou polorozpadlou školu.
Už od rána svítilo sluníčko, takže mi půlhodinová procházka z centra na uni vůbec nevadila. Ovšem nutno konstatovat, že se turista skutečně nezapře. Je sice pravda, že to venku vypadalo tak na 25°C, ovšem realita byla taková, že jsem si to štrádovala v tílku, dvou svetrech a kožené bundě a i tak mi nebylo úplné teplo. Oproti tomu mě samotnou míjelo několik otužilců v krátkých rukávech, kraťasech a tílkách. Jak?!


Na Uni jsem se přihlásila pod svým jménem a dostala uvítací balíček v podobě látkové tašky, propisky a několika letáků. Celé dopoledne jsem věnovala prohlídce areálu. Dokonce jsem využila šance poklábosit se zaměstananci školy. Dobře, spíše oni využili možnosti hovořit se mnou. Hned na začátku mě oslovil ředitel School of Medical Science, který byl jak se říká Skot jako poleno, takže prvních několik okamžiků mi hlavou běhalo "Z jakého prapodivného kmene tato osoba pochází a jakou zvláštní řečí to hovoří?". Ovšem profesorovi zaměřujícímu se na fyziologii došlo, že asi nejsem místní, což jsem mu později i potvrdila, a tak na mě mluvil pomalu jak na inteligenčně zaostalou, za což jsem mu vděčná. Jediné, na co jsem si musela dávat ted pozor, bylo, abych se neomezila jen na konverzaci, ve které se zapojuji maximálně svým oblíbeným spojením "Oh, I see". Do teď si nejsem jistá, jak jsem to dokázala, ale zvládla jsem to! Viceméně. Možná méně než více, ale zvládla, a i to se počítá.


Po obědě jsem zamířila na přednášku věnovanou studentům přijatým na některý z oborů z oblasti Biomedical Science. No, co bych zapírala, bylo to perné, zvlášť pokud šlo o samotný přednes, protože přednášel ten samý profesor, se kterým jsem se bavila, ovšem asi zapomněl, že ne všichni v místnosti jsou rodilí mluvčí.

Druhou část odpoledne jsem strávila menší výpravou kamsi na pláž mimo město a ačkoliv mi nebylo úplně nejlépe, byla jsem unavená a chladný vítr se mi zaříral až do morku kostí, stálo to za to. Moc často se člověku asi nepovede, aby viděl několik set živých tuleňů v přírodě u písečných dun. (Pozn.: Bohužel z tohoto výletu nemám fotky - nechala jsem si v autě telefon, takže si představte pláž, vodu, písek, nějaký ten kamen a cca tři stovky poflakujících se tuleňů:D).

Co se týká zbytku pobytu, nejsem si jistá, jestli by vás to tolik zajímalo. Navštívila jsem místní muzea, nakupovala, prošla si město, zašla do muzeí, nakupovala a tak podobně. Na závěr připojím jen několik málo postřehů, které jsem si z tohoto necelého týdne odnesla.

1) Není kostel jako kostel některý je hospoda. Skotům evidentně není svaté naprosto nic, a tak spoustu krásných historických staveb vyhlížejících jako ony velké svatostánky, proměnili v kasína a hospody.
2) Může se zde přecházet na červenou, přecházení na zelenou je pouze doporučené. Dobře, jsem si vědoma toho, že většina z vás se ani u nás zákazem chodit na červenou neřídí, ale já jsem jedním z těch blbečků, co si na tu zelenou počká. Jo, pokuta mě naučila.
3) Do boloňské omáčky ve sklenici se musí přidat maso a další přísady.
4) Člověk si musí dávat pozor, jestli není v těhotenském oddělení s oblečením.
5) Musím změnit design blogu.
6) Nikdy více nesdílet blog na svém facebooku - vím, že to poruším kvůli návštěvnosti, ale vím, že toho budu litovat :D

PS: Ještě jako dodatek se musím omluvit za nepravdivé údaje v předchozím článku, které jsou již opraveny.

Btw, pokud nějak výrazně stojíte o další fotky, tak to napište do komentářů, když uvidím zájem, nahraju je na facebookovou stránku blogu :)

MOLO zakotvilo v Plzni

20. března 2014 v 18:03 | Ronnie
V Plzni se neustále něco děje. Ne jinak je tomu i dnes, ve středu 19.března, kdy do music clubu Anděl zavítali Paulie Garand a Kenny Rough v rámci svého turné k nejnovější společné desce MOLO. Společně s nimi v Plzni zakotvil i Jakub Děkan a skupina Skywalker, která celou akci zahájila.

Společně s přáteli se několik minut po osmé hodině dostáváme před vchod Aděla. Fronta od pokladen vede až ven a nám nezbývá nic jiného, než čekat. To by nebyl takový problém, venku panuje jedna z těch teplejších březnových nocí, horší je, že jsem těsně před akcí vypila asi litr pepsi max a můj močový měchýř se rozhodl vzít za své.
Po nejdelších dvaceti minutách svého života se konečně ve frontě dostáváme až k vysněným toaletám. Doslova zářím štěstím a překonávám svůj osobní rekord v rámci času a síly proudu. Když se s blaženým úsměvem ve tváři vracím na místo, kde čeká Markét, zjišťuji, že před námi je o jednu osobu více. Než se stačím mrzutě ohradit, že na lidi, co předbíhají, tu není nikdo zvědavý, si uvědomuji, že ona osoba, která si dovolila nás předběhnout, je sám Paulie Garand. Chytám se za ústa a děkuji bohu, že z nich nic nevyšlo!

Po nějaké chvíli se tedy dostáváme dovnitř. U pokladny zbývá už jen několik málo lístků - je téměř vyprodáno, a tak několik lidí vyčkává před Andělem úplně zbytečně.
Na baru si i přes svou silnou averzi k pivu kupuji jedenáctku - ta v mém případě vydrží téměř na celý večer aneb Ronnie je klasický plzeňák level expert - a vyčkávám společně s ostatními, na velkolepé zahájení pro mě do té doby neznámé skupiny Skywalker. V průběhu čekání se mezi námi proplétá Jakub Děkan, a my po vzoru ostatních fanoušků žádáme o fotku.


Skywalker zahajují kupodivu přesně na čas - píši kupodivu, protože všichni víme, jak to na koncertech chodí. Ačkoliv tento hudební styl není přímo můj šálek kávy, musím přiznat, že kluci hrají opravdu dobře a svým projevem zvládají zaujmout i publikum z jiného hudebního odvětví. Samozřejmě, že později získáváme i fotografii s hlavním zpěvákem.

Na tuto fotografii se dá říci jen kvalita za pakatel.

Krátce po posledních tónech Skywalkerů se slova ujímá Paulie s Jakubem a všechno to 'řídí' Kenny Rough. My se rveme dopředu hlava nehlava, kamarád nekamarád a zaujímáme místo v předních liniích. Atmosféra je neskutečná. Malé rodinné komorní prostředí má zkrátka cosi do sebe. Během koncertu se stáváme svědky nejen skvělého představení největších pecek od Paulieho a jeho přátel, ale i skákání do publika, saxofonového oživení - teď doufám, že se ten nástroj skutečně tak jmenuje - a zároveň se dozvídáme, že Jakub Děkan je fanouškem plzeňského fotbalu. Tak doufám, že dneska nám drží palce, budeme to potřebovat.


Na konci mé nadšení nekazí ani fakt, že jsem se bohužel nedočkala jednoho z mých nejoblíbenějších songů od Paulieho - Blížíme se ohni. Vynahradila mi to Pavučina lží společně s Tulákama a vlastně celé to bylo skvělé!

Když už většina lidí odchází plna dojmů, my stále zůstáváme. Nejen, že máme ještě pivo, ale také míříme nejprve za Kennym pro fotografii, a poté i za samotným Pauliem.
Oba se s námi bez jakéhokoliv problému fotí, čehož si samozřejmě vážím.

Kvalita je záměrná, HD by mohlo poškodit vaši obrazovku :D

Celý večer hodnotím jedničkou s hvězdičkou! Jediné, co bych asi vytkla bylo umístění celé akce. Sice jsem psala, že ty malé sály mají leccos do sebe, na druhou stranu, soucítím s těmi, co se nedostali dovnitř. Každopádně doufám, že Paulie, Kenny i Jakub do Plzně zase brzy zavítají.
 
 

Reklama