Povídky

Jak se lehátkem po cikádách hází

27. května 2013 v 21:56 | Ronnie
Je to už několik let zpátky. Jako každé léto jsme trávili rodinnou dovolenou v Chorvatsku společně s našimi přáteli a jejich rodinami. Dá se říci, že až na pár vzácností tyto dva týdny odpočinku proběhly v poklidu. V této minipovídce tě seznámím se zážitkem, který neřadím k mým nejšťastnějším okamžikům mého dosavadního života.
Nejspíš už jsem se někdy zmínila, že jsem silný arachnofobik a trnu hrůzou z členovců všeho druhu, takže si nejspíš dokážeš představit, jak moc jsem si užívala cesty z hotelu na pláž a zpět po stezce mezi vysokými stromy, v jejichž korunách se usadily stovky cikád - odporní přerostlí členovci připomínající zmutované kobylky luční.
Celou dovolenou jsem se obávala, že některá z těch uvřeštěných hmyzích nádher spadne přímo na mě. Jen z té představy na mě šly do slova a do písmene mrákoty.
Dovolená se pomalu blížila ke konci. Všechno nasvědčovalo tomu, že vše přežiju ve zdraví bez setkání s kolegou členovcem. Omyl!!!
Byl čas oběda. Já a kamarádka Terka jsme už byly, jak se na žrouty sluší a patří vyhládlé, a tak jsme šly z pláže na hotel dřív než zbytek grupy. Vzaly jsme ručníky, nafukovací lehátko a daly se na cestu. Cikády ten den vrzaly víc než obvykle - asi to mělo být znamení, nevím. Každopádně jsme vyšly kopec a v tom se to hrozivé cikání ozvalo na můj vkus až příliš blízko u mého ucha. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal! Nemohla jsem se ani pohnout. Jediné, na co jsem se byla schopna soustředit, byl fakt, že je to blízko. Žaludek se mi stáhnul a já konečně spatřila tu zkázu. Všechny mé obavy se naplnily. Obrovská cikáda mířila přímo na mně.
Jako zázrakem jsem se v posledních pár centimetrech, které mě dělily od tohoto přerostlého hmyzu, přinutila k pohybu a dala se na útěk. Cikáda mi však byla v patách. Poznala ve mně snadnou kořist už proto, že se mi jako na potvoru rozbila má letní žabka, a tak se můj zběsilý úprk docela výrazně zkomplikoval.
Kamkoliv jsem šla já, letěla i ona. Co teď? Kam teď? Jak? Zmocňovala se mě panika. V záchvatu strachu jsem vykřikla na celé Chorvatsko tak, že mě museli slyšet i v sousední Bosně.
Zavřeštěla jsem mocné "JDI PRYČ!" a s pláčem po cikádě mrštila nafukovacím lehátkem v marné naději, že se to třeba lekne nebo nedej bože to zasáhnu.
To už se Terez neudržela a propukla v hlasitý smích. Přiznávám, že dnes se již také směji, ale tehdy jsem byla na pokraji fobického šoku.
Cikáda nakonec přeci jen odlétla, ale já jsem tam pořád stála jako uzlíček nervů. Abych byla upřímná, od této tragikomické události jsem poněkud ostražitější, co se stromů a celého Chorvatska týká. Ačkoliv to dneska už beru s humorem, stejně mi při této vzpomínce vždycky naskakuje husí kůže.
A co z toho plyne? Házej po cikádách třeba náklaďákem, stejně se nikdy netrefíš.

Ptáček

10. března 2013 v 22:41 | Ronnie
Dnešní generace tak trochu zapomíná na pomíjivost a křehkost lidského bytí. V jednu chvíli dýcháte, cítíte, žijete a v tu další přestanete existovat. Vaše city, vzpomínky, myšlenky. Najednou se to vytratí a přestane existovat. V dnešní době se často ptáme, kam to všechno zmizí, říkáme si, že se naše duše nemůže jen tak vytratit a zabýváme se tím tak často, že zapomínáme brát smrt jako něco skutečného.

Malý ptáček nepřemýšlí o tom, kam jeho duše zmizí poté, co tu nebude. Lítá volně světem a jednou z jeho mála starostí je krmení svých potomků. Jeho lehkost bytí se skrývá v jeho svobodě. Jenže co když mu jí někdo sebere…

Malý ptáček vletěl v pátek večer do vstupní auly jedné pražské základní školy. Létal sem a tam celou noc a celý den a marně hledal cestu ven. Bez přestání, bez odpočinku. Nejspíš má venku mláďata, co si bez něj počnou.
A přišla další noc a ptáček stále bojoval o svou svobodu. Byl na pokraji svých sil, ale nevzdával se. Pro svobodu stojí za to bojovat až do konce.
Bylo nedělní ráno a do školy přišla žena dokončit svou práci před uzávěrkou. Byla rozmrzelá, neděli měla trávit se svou rodinou. Odemkla dveře a vešla do vstupní haly. Zamračeně zamířila ke své kanceláři, když v tom zahlédla malého ptáčka, který stále téměř na sklonku sil hledal svou cestu za svobodou. Žena se zastavila a rozhodla se ptáčkovi pomoci. Otevřela dveře dokořán a chvíli doufala, že ptáček svou cestu najde sám. On byl však až příliš vyčerpaný, než aby pokračoval v cestě. Nejspíš ztratil naději a tak se uložil do rohu, aby zde prožil své poslední okamžiky. Žena se dívala na toho malého bojovníka a nechtěla se v boji za jeho svobodu vzdát. Přistoupila k němu. Chtěla ho vzít do náruče a vynést ven. Třeba by mu čerstvý vzduch dodal novou sílu.
V tom se ptáček zvednul a z posledních sil se chopil poslední šance na únik. Odrazil se a několikrát zamával křídly. Jeho let byl kolísavý, ptáček sotva držel rychlost, ale letěl přímo. Přímo ze dveří do chodby a k automatické skleněné bráně. Žena se s úsměvem koukala na malého ptáčka, který znovu nalezl svůj život. Už chybělo jen několik metrů a byl venku.
Ptáček naposledy zamával křídly a ztratil vědomí. Už byl příliš unaven. Střemhlav se řítil naproti proskleným dveřím a v plné rychlosti narazil. Narazil a zřítil se k zemi. Žena vykřikla a rozběhla se k němu.
Ptáček ztěžka oddechoval. Zlámal si vaz a už mu zbývalo jen posledních pár okamžiků. Žena ho se slzami na krajíčku vzala do dlaně a i přes nebezpečí různých chorob ho hladila po křídlech. Bezmocně se dívala, jak se z něj s každou vteřinou vytrácí život. Ptáček ještě naposledy otevřel oči a podíval se do tváře tvoru, který ho obral o svobodu a zároveň se mu jí snažil navrátit. Viděl, jak se na ženině tváři lesknou slzy. Zachroptěl, jakoby jí chtěl něco říci, možná poděkovat. Poté vydechnul naposledy a navždy přestal existovat.

Triangl

17. února 2013 v 18:37 | Ronnie
Ten den bylo zataženo. Schylovalo se k pořádnému jarnímu dešti. Vysoká tmavovláska stála uprostřed ulice a se zvláštním výrazem ve tváři sledovala vysokou budovu s fosforujícím nápisem OBCHODNÍ CENTRUM TRIANGL. Každou chvíli do ní někdo omylem vrazil, protože překážela v prvozu a lidé se jí museli vyhýbat, však ona se nepohnula ani o krok. Jenom se dívala před sebe na lidi, kteří využili páteční odpoledne k nákupům nebo návštěvě kina. Působila vyrovnaně, bez jakýchkoliv emocí, když v tom se její tvář změnila. Neklidně přešlápla a s těžkým polknutím vytáhla z kabelky telefon. Bylo už třičtvrtě na čtyři. Měla zpoždění. Už před patnácti minutami měla stát o pá metrů dál, přímo před skleněnými dveřmi nákupního střediska, ale místo toho byla tady. Povzdechla si a vyzvánějící telefon zase zandala. Znovu se zadávala na hemžící se dav lidí u fontány před vchodem do Trianglu a konečně našla, koho hledala. Čekal tam s telefonem u ucha a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Hledal ji, zatímco ona jenom postávala opodál a sledovala, jak tam zoufale přešlapuje. Už nepůsobila tak klidně, ba naopak. Sklesle s lítostivým výrazem pozorovala toho vysokého kluka s blond vlasy, co se jí stále snažil dovolat. Přála si za ním jít víc, než cokoliv na světě. Dneska spolu měli navštívit kino. Setkali by se znovu po dlouhých 3 letech, co se neviděli. Za tu dobu se toho hodně změnilo. Hodně, ale ne to, co k němu cítila už od prvního okamžiku jejich známosti. Mělo to být ideální rande, bylo by ideální, ale ona věděla, že k němu nesmí dojít..
Před třemi lety stála před Trianglem úplně stejně jako teď on. Zoufale psala textovky a pořád dokola vytáčela jeho číslo. Ignoroval to stejně, jako teď ona sama. Tehdy nepatřila k nejkrásnějším dívkám své generace. Ba naopak, lidé ji za zády pomlouvali, že je ošklivá. Vždy ji to trápilo až do dne, kdy se objevil ten blonďák s podmanivým úsměvěm. Zamilovala se od prvního okamžiku. A věřila mu. Až do chvíle, co čekala celou hodinu před kinem. Pochopila, že on nepřijde, že si z ní jenom utahoval.Od té doby se změnilo hodně věcí. Ona už nebyla jen malá ustrašená dívenka s nadváhou a nečesanými blond vlasy. Teď tu byla sebevědomí vysoká hnědovláska se štíhlou postavou a hypnotizujícíma modrýma očima. Z ošklivého kačátka vyrostla krásná labuť. On ale neměl ani tušení, že už mu nevěři jako dřív. Po více než dvou a půl letech ji zahlédnul znova, v plné kráse. Nebyl si jistý, jestli na ten krutý žert z deváté třídy už zapomněla, ale i přes jisté obavy se rozhodnul ozvat se jí. K jeho potěšení si na tu záležitost nejspíš už ani nevzpomněla. A tak všechno začalo znovu. Sbližování nejdříve jen přes textovky a později i telefonáty probíhalo hladce, možná ještě lépe než tehdy. Byl si téměř stoprocentně jistý, že mu bezmezně důvěřuje, jako tehdy. S tím rozdílem, že tentokrát myslel vážně každé slovo, každou větu. Jenže ona nezapomněla ani na minutu. Kdykoliv měla pocit, že se vznáší v oblacích, musela si připomenout, proč mu vůbec dovolila, aby se k ní opět tolik přiblížil. Přála si, aby prožil tu samou bolest a zoufalství, jako tehdy prožila ona...
Sklonila halvu a vyrazila k přechodu pro chodce. Když přecházela silnici, vypadalo to, jako když míří s ostatními k obchodnímu centru, ale hned co došla na na chodník, zamířila doprava na autobusovou zastávku. U srdce cítila ostrou a bodavou bolest, co se postupně rozlévala do každé buňky jejího těla. Poznávala jí moc dobře. Přesně takhle se cítila, když před třemi roky odcházela. Ponížená, poražená se zlomeným srdce. Teď to možná bylo ještě horší, když věděla, že tentokrát je to její volba."Anno!" zaslechla z dálky jeho hlas. Doufala, že si jí nevšimne, že se ztratí v davu. Neohlížela se, jenom přidala do kroku. On se prodíral skupinou lidí a snažil se jí dohnat. Veděl, že ho slyší, byla sice daleko, ale ne tolik. Nedokázal si vysvětlit, proč od něj utíká.
Z křižovatky vyjel autobus číslo 32 a za pár okamžiků zastavil na zastávce. S těžkým srdcem ho doběhla a ještě než nastoupila, otočila se jeho směrem. Stál tam a zmateně jí pozoroval. Věnovala mu zlobný a zároveň ublížený pohled, díky kterému všechno pochopil. Anna nastoupila a vzápětí se za ní zavřely dveře. Autobus se pomalu rozjel a Anna se s těžkým srdcem lítostivě zadívala jak tam zničeně stojí s telefonem v ruce a sleduje, jak mu odjíždí. To už to nevydržela. Zhroutila se na sedačku a dala se do usedavého pláče. Obklopovala ji nesnestelná bolest z nešťastné lásky, ale necítila žádné výčitky vůči sobě samotné. I přes to všechno trápení a slzy, co jí teď budou dlouho provázet, jediné co cítila, byla hrdost.
 
 

Reklama