Fii says

Školní uniformy

24. října 2013 v 19:42 | Fíí
Ve škole jsme dostali za úkol napsat úvahu na námi zvolené téma, zvolila jsem si téma školní uniformy a ráda bych se s vámi o svůj výtvor podělila.

Nosit školní uniformy ano nebo ne? V některých zemích mají jasno Velká Británie, Amerika nebo Japonsko , v některých naopak ne, jako právě u nás v České Republice. Proč tedy někdo zastává názoru, že je to správné a někdo, že není?
Dle mého názoru mají školní uniformy velké množství pozitiv i negativ. Mezi největší pozitiva patří stírání rozdílů mezi jednotlivými žáky, neboť shodný oděv neumožňuje vznik konfliktů mezi finančně slabšími a silnějšími jedinci, jak to na školách bez uniforem bývá, jelikož finančně zaopatřenější mají potřebu své finanční prostředky vyobrazovat především na drahém oblečení a doplňcích, což následně pochopitelně v zájmu zvýšení svého již bezprostředně vysokého ega doslova vtírají do obličeje méně movitým, z čehož se postupem času může stát dokonce i psychická šikana. Stejně tak jako u jedinců, kteří se snaží prosadit si svůj vlastní styl oblékání, ovšem ostatní žáci tento styl nerespektují a dotyčnému se posmívají.
Myslím si, že vzhledem k velkému pozitivu jsou negativa uniforem téměř zanedbatelná. Mezi negativa, která uvádí sami žáci patří věta "Jsou to přece uniformy.". Každý žák si totiž uniformu představí tak, jako je zobrazována v amerických filmech, tedy pro dívky jako bílé podkolenky, sukni, košili, kravatu a 'odporný' šedý svetr a pro chlapce jako zvláštně střižené kalhoty, do nich zastrkanou košili a opět onen 'odporný' šedý svetr. Kdo ale řekl, že uniformy musí vypadat právě takhle? Myslím si, že sami žáci jsou proti uniformám právě proto, že se bojí, jak v nich budou vypadat a toho, že uniformy nebudou jednoduše hezké. Nikoho už však nenapadne, že nikde není předem dané jak má uniforma vypadat, je to pouze jednotný oděv pro určitou sociální skupinu, nikde není psáno, že to nemohou být modré džíny a černé tílko.


Dalším a největším argumentem, který figuruje v boji proti uniformám je nedostatek, nebo nemožnost sebeprosazení a seberealizace, což je ale protikladem k již uvedenému pozitivu. Ano, samozřejmě je to pravda, ale tímto argumentem se dostáváme do začarovaného kruhu a jediné východisko z něj je zjistit, co má tedy větší váhu. Rovnost žáků nebo sebeprosazení? Mám dojem, že mnoho škol, které o uniformách uvažovali nebo uvažují se pozastavují právě nad touto otázkou vzhledem k tomu, že je opravdu těžké zjistit, kterou z hodnot preferovat.

Já jsem zastáncem názoru, že na školních uniformách není nic špatného. Žáci si navzájem nezávidí oblečení ani módní doplňky a všichni jsou si rovni. Pokud jde o sebeprosazení myslím, že je na něj dostatek prostoru i mimo budovu školy.

Happy Ending

13. října 2013 v 18:00 | Fíí
Taky jste si všimli, že 95% filmů má šťastný konec?
Hlavní hrdina nakonec vyhraje boj s neléčilnou nemocí a najde svou životní lásku, kterou si již myslel, že nikdy v životě neuvidí nebo když hlavní hrdina putuje přes LIDUPRÁZDNOU poušť, na kterou již miliony let nikdo nevkročil, čistě náhodou opět za svou životní láskou, je těsně před totálním vyčerpáním sil zachráněn výpravou, která čistě náhodou taky prochází ve stejnou chvíli pouští, na kterou již milion let nikdo nevkročil a čistě náhodou převáží zásoby vody. Och jaká NÁHODA.

Neříkám, že happy endy nemám ráda, vždycky šťastně uroním slzu, když je hlavní hrdina zachráněn, ALE přichází jádro problému. Myslím, že nejsem jediná, kdo patří mezi jedince postižené syndromem happy endů, tedy nemoc, vyznačující se přehnanou důvěrou v to, že happy endy ve filmech se mohou stát i v reálném životě.
Bohužel, je vše tak, že v reálném životě by náš hlavní hrdina zemřel a i kdyby ne, jeho životní láska by se k němu rozhodně nevrátila, neboť za to, co udělal to prostě nejde a náš druhý hrdina by pochopitelně na poušti zemřel.


To už nám, ale na konci filmu nikdo neřekne a my jsme proto vystaveni naivním představám a myšlenkám na to, že se nám takové věci doopravdy splní, a že náš život opravdu bude jednou dokonalý a perfektní a náš princ si nás při západu slunce odveze na bílém koni, že se nám nikdy nerozmaže líčení ani nerozcuchají vlasy, a že vlastně vždycky budeme tak neuvěřitelně okouzlující, že nás bude chtít každý člověk na planetě.
Bohužel opak je většinou pravdou.

Ovšem náš syndrom happy endů nám neumožňuje tento fakt připustit,a proto neustále žijeme v té naivní představě, a proto máme poci, že nás život pouze zklamává, i když to tak vlastně není, protože věci jako ve filmech se nikdy stát nemůžou.

I Was Drunk

12. října 2013 v 18:00 | Fíí
Věta, kterou již asi každý z nás někdy slyšel, možná i vyslovil.
A je to také ta nejhorší výmluva, kterou jsem kdy slyšela jako odpoveď na otázku "Proč jsi proboha tohle udělal/a"
Někteří si myslí, že nejlehčí způsob jak odůvodnit své činy mezi první a poslední skleničkou alkoholu je
"Byl/a jsem opilý/á"
Ano byl, ale každý by měl znát svou hranici mezi tím, kdy nám alkohol ovlivňuje smysly natolik, že je nedokážeme ovládat a tím, kdy se chováme tak, že se za to další den nestydíme. Svádět naše činy na to, že jsme byli opilý je opravdu velmi chabé. Pokud se prostě ztřískám tak, že se nedokážu ovládat, fajn, ale musím za to nést následky.

I přes to, že je přeci někdo opilý nedělá věci, které nechce. Jen věci, na které za normálních okolností nemá až takovou odvahu bych řekla. Věta "byl/a jsem opilý/á" je tedy ideální věta pro to, udělat to, co doopravdy chceme, ale neztratit tím svůj dosavadní postoj ve společnosti, neboť po této větě je v dnešní společnosti "vše omluveno a odůvodněno" a lidé prakticky na člověka nezmění názor, protože byl přece opilý.

Ale nyní se tedy dostáváme k hlavní otázce. Proč se stydíme za to, co si přejeme nebo chceme udělat?
Pokud se oblklopujeme lidmi, o kterých říkáme, že nás mají rádi takové, jací doopravdy jsme, můžeme tedy doopravdy dělat co chceme a nemusíme to dělat pouze ve stavu opojení alkoholu nebo ne?

Nabízí se zde tedy další otázka, obklopujeme se lidmi, které můžeme nazývat opravdovými přáteli, nebo jen těmi, kteří jsou pro nás společensky výhodní, ale musíme si před nimi zachovat důstojnou tvář a odhalit jim ze sebe pouze to co oni uznávají a ne to, jací doopravdy jsem ?

Mám pocit, že právě takto vznikl fenomén "Byl/a jsem opilý/á", jen díky tomu, že lidé, kterými se oblklopujeme nejsou ti, se kterými bychom doopravdy chtěli být, a proto se uvádíme do stavů opilosti, abychom mohli dělat věci, které doopravdy chceme a být s lidmi, se kterými opravdu chceme.




One Night Sex

11. října 2013 v 18:00 | Fíí
V návaznosti na předchozí článek se dostávám k tématu "Sex na jednu noc".
A to tedy hlavně k tomu jaký má tato věc význam.
Pokud má člověk tak zhrzené ego a potřebuje si ho nějak pozvednout, je tato možnost jediným východiskem?
Přijít do baru, sbalit holku/kluka, vyspat se s ní/ním a už jí/jeho nikdy nevidět?
Tohle tedy zvedá lidem zpátky jejich sebevědomí ?

Nevím jestli mi to přijde tolik zvláštní právě proto, že mě tohle jako možnost pozvednutí ega nepřijde uspokojivá,
nebo to, že si nedokážu představit sex s úplným cizincem.
Jestli je to tím, že nad vším moc přemýšlím a beru v úvahu to, že ta určitá osoba může být třeba terorista, budoucí masový vrah, nebo jakýkoli zločinec, s čímž bych se po budoucím zjištění asi nedokázala srovnat a kromě faktu, že může trpět všelijakými nemocemi, o kterých vám při prvním setkání opravdu neřekne. Vím, že zním jako největší pesimista, ale přijde mi, že je lepší na takové věci myslet, než je vypouštět.

A proto se vracím zpět k pro mě nepochopené otázce, proč ?
Pokud mi to někdo dokáže vysvetlit, prosím udělejte to.


Jak berou rozchod holky vs. kluci

10. října 2013 v 18:00 | Fíí
Nedávno jsem s jednou ze svých kamarádek toto téma probírala a zjistila jsem, že mezi tím jak vnímají rozchod holky a kluci je opravud rozdíl. V čem ? To se hned dozvíte.

Jak snášejí rozchod dívky?
Dívky, jakožto citlivější bytosti prožívají rozchod velice emocionálně.
Několik dní trvá ta nejemočnější část, kterou dívky nejčastěji probrečí a přehrávají si v hlavě scénáře, co bylo špatně, co by udělaly jinak, proč se to vlastně stalo, jestli je chyba v nich a hlavně vzpomínají na chvíle strávené se svým milým.
Tato fáze se po několika dnech vytrácí a nadchází fáze smutku, již ale bez breku, a konečně vyrovnáváním se s celu situací.
Ta po nějakém čase také uplyne a přichází fáze nového začleňování do společnosti a následného hledání nového potenciálního přítele.

Jak snášejí rozchod kluci ?
U kluků probíhá přesně opačný průběh než u dívek.
Většinou díky podpoře svých všeznalých kamarádů, kteří mu říkají, že to stejně byla kráva a že mu pomůže když si začne s jinou, přesně tohle udělá. Buď si tedy onen kluk, začne chvilku po rozchodu užívat s jinými dívkami, nebo se dokonce rozhodne s nějakou začít rovnou chodit.
Toto bohužel moc dlouho nevydrží a kluk si začíná uvědomovat, že mu bývalá dívka vlastně chybí, a že nechtěl, aby se tohle stalo a přichází emoční část. Ovšem to vše až ve chvíli, kdy je dívka ze všeho, jak se říká, venku a tento kluk je pro ní již minulost, což jeho ego zraňuje mnohem více a je pro něj o to těžší se ze všeho dostat.


Jaký postup je tedy rozumnější ??
Jsem dívka, a proto jsem zastáncem toho, že dostat se ze všeho hned na začátku, kdy máme k breku důvod, je lepší, než dostávat se ze všeho o měsíc nebo více později, protože pro co člověk v tu chvíli truchlí ? Proto, že byl tak hloupý a neuvědomil si to všechno už na začátku ?
Nevím, jestli je to tím, že jsem se jako dívka narodila a mám tedy vrozený takový ten dívčí kodex, nebo proto, že tomu tak opravdu je.

You Better Work B*tch

9. října 2013 v 17:37 | Fíí
Nevím, jestli je to jen můj pocit, nebo ne, ale přijde mi, že poslední dobou se mezi holkama řeší hlavně hubnutí.
Tyto dívky se pak rozdělují do dvou skupin:
1) ty co se rozhodnou, že zhubnout chtějí
2) ty co se tváří, že chtějí zhubnout, ale mají miliony výmluv k tomu, proč to dělat nemohou

Já se chci zaměřit právě na skupinu druhou, neboť mě již tyto neustálé výmluvy unavují.
Jsem zastáncem toho, že když se chce, tak jde všechno a to bez výhrady.

Výmluva typu "Nemám čas." je už ale doopravdy ohraný výraz a skoro se cítím poníženě, že se jí vůbec zabývám.
Čas se dá najít vždycky, musí s ním jen člověk dokázat hospodařit.
Na cvičení stačí půl hodiny denně, na internetu je spoustu videí k workoutům trvajícím 15-30minut, takže mi neříkejte, že si nedokážete alespoň ob den takhle krátkou dobu na cvičení najít. Opravdu nevěřím tomu, že to nejde.
A proto označuji NEDOSTATEK ČASU za nejabsurdnější výmluvu.


Výmluva bolí mě tohle, bolí mě tamto.
Ano, opravdu se může stát, že vás něco bolí, ale nebolí vás to věčně a hlavně workouty se dají přizpůsobit k tomu, aby vám vyhovovali a hlavně workoutů existuje tolik, že je opravdu nemožné, aby jste nenašli nějaký, který by vám seděl.
Samozřejmě se taky může stát, že se u vás vyskytuje nějaké dlouhodobé zranění, ale i přes to věřím v to, že i tak to jde dokázat, stačí v sobě najít jen tu vůli chtít.


Ano, opravdu existují soutěže pro bodybuildery na vozíčku.
A když i člověk na vozíčku dokáže najít tolik odhodlání k tomu, začít cvičit, tak vy musíte taky.

Výmluva nemám peníze na to chodit do fitka, nebo na to, abych si domů koupila činky a karimatku.
Na problém číslo 1, už asi odpověď znáte sami, k tomu aby člověk mohl cvičit opravdu do fitka chodit nemusí, ano v určitých směrech to může někomu vyhovovat více, ale znám spoustu a spoustu žen a dívek, které cvičí pouze doma a nikdy nebyly spokojenější, takže NEMÁM PENÍZE NA FITKO pro mě neexistuje.
Problém číslo 2, k čemu činky a karimatku? Já třeba začínala s dvěma půl litrovými flaškami vody a dekou a co myslíte ?
Zvládla jsem to.

Lahev pracího prášku? Proč ne ? "Činky" se dají najít všude.

Takových výmluv se dá najít ještě mnoho, ale myslím, že tyhle 3 jsou asi nejčastější.
A všechny jsou doopravdy jen VÝMLUVY.
Takže jsem zpět u toho, že když je někdo opravdu pevně rozhodnutý zhubnout, nic mu v tom nebrání.
Stačí jen odhodlání a pevná vůle a hurá do toho !!
Výsledky stojí za to.

Little things

17. září 2013 v 16:19 | Fíí
O víkendu jsem konečně po svém návratu z Anglie byla hlídat své dvě malé sestřenice a zjistila jsem, že věc, která mi téměř nejvíce chybí z dětství, je schopnost umět se radovat z maličkostí.
Celé odpoledne jsem si hrála se 4letou upovídanou Amálkoou a víc a víc jsem si uvědomovala, jak krásné a bezstarostné dětsví je a jak věci, které jsou pro nás téměř samozřejmostí umí dětem vykouzlit nezapomenutelný úsměv na tváři.

Tak třeba Amálka mi ukazovala nové červené balerínky a vyprávěla, jak moc se zase těší na léto, až je bude moci nosit, poté začala mluvit o zimě a jak už se nemůžee dočkat až napadne sníh a konečně si bude moci vytáhnout boby a sáňky a postavit sněhuláka. Očíčka se jí přitom rozzářili a okamžitě se začala usmívat. Je to možná trochu klišé, ale dětský úsměv je jedna z nejnádhernějších věcí vůbec. Uvědomíte si, že je lepší hledat na věcích nejdříve to dobré než to špatné, jako to většinou "my starší" děláme. Já si třeba při slově zima vybavím pouze několik vrsev oblečení a hnědou břečku vzniklou smícháním sněhu a posypem na vozovky.


Další takovouhle situaci jsem zažila ještě v Anglii, přesněji v londýnském podmořském aquariu. V sekci s malými mořskými rybkami jsem poněkud nepřítomně procházela kolem aquárií až jsem se u jednoho náhodného zastavila. Zírala jsem prázdně do zdi, když v tom přiběhl malý chlapeček, chvilku si prohlížel aquárium před sebou a z ničeho nic se celý rozzářil a začal před aquáriem poskakovat a anglicky křičet "tatí, tatí já našel Nema, tatí to je Nemo!!! Vyfoť ho prosím, musím si ho dát do deníčku", když konečně onen tatíněk udělal o co ho syn žádal, chlapeček se přitiskl co nejblíže k aquariu a neustále opakoval "to je ten nejlepší den mého života, to je ten nejlepší den mého života".

V tu chvíli si uvědomíte, že ke štěstí stačí opravdu jen maličkosti, a že není nutné čekat na to, až se konečně stane něco velkého a my budeme šťastní, protože většinou nestane. Stačí se jen pořádně dívat kolem sebe.

Posilovna

11. září 2013 v 22:26 | Fíí
Dnes, jelikož bylo na běhání venku poněkud pochmurně, jsem se rozhodla, že navštívím posilovnu.
Tak tedy přijdu, zaplatím, převleču se, vlezu na pás a před sebou nějakou tu chvilku běhání.
Když mě přestává bavit sledování Kobry 11 na televizi před sebou, začínám se rozhlížet kolem sebe a zjišťuji, že lidé v posilovně se dají rozdělit do krásných 6ti skupin.

Skupinač č. 1 - HEKAČI
tedy borci, kteří si nakráčí do tělocvičny v "hustých hadrech", přijdou ke stroji, zvolí zátěž přibližně stejně velkou jako já a začnou posilovat. Abyste mi rozuměli, nemám problém s tím, že zvedají malou zátěž, každý musí někde začít, ale to, jak jí zvedají. Každý jednotlivý cvik se neobejde bez hlasitého "uáááá", "grrr" nebo "joooo" (prostě takových těch zvuků, které vydáváte, když chcete napodobit medvěda), samozřejmě dostatečně nahlas na to, aby to slyšel i celý zbytek fitka.

Skupina č.2 - NARCISOVÉ
Aneb týpci, kteří již mají celkem vypracovanou postavu a bohužel to taky o sobě ví a patřičně to dávají najevo.
Začínají tím, že volí zásadně velice uplé oblečení, které jejich svalstvo zvýrazňuje. Následně, těsně po východu ze šatny, obejdou uvítací kolečko kolem tělocvičny, aby každý věděl, že jsou již na scéně. K posilování volí zásadně stroje, na které je vidět za všech koutů a tělocvičny, a poblíž kterých se nejlépe nachází zrcadlo, aby mohli po několika sériích cviků okamžitě zjistit o jak moc větší svaly právě mají. Pokud zjišťují, že se jim i přes to nedostává dostatek pozornosti, přichází uvítací kolečko č.2, tentokrát již se zastavením u několika dalších podřadných lidí ve fitness centru, čímž o sobě již opravdu dávají dobře znát.

Skupina č.3 - VŠECHNO VÍM, VŠECHNO ZNÁM
Tedy ti, kteří sice přijdou ve sportovním oblečení, na první pohled připraveni trénovat, ovšem ve výsledku tomu tak vůbec není. Pouze chodí od stroje ke stroji, ležérně u něj postávají, tváří se, že začnou cvičit, ovšem poté co náhodou zbystří člověka, který má o posilování na stroji zájem, ochotně ho k němu pustí a s radostí mu vysvětlují, jak stroj používat a kolik sérií udělat, ač je zřejmé, že to dotyčný velice dobře ví.

Skupina č.4 - BALIČI
Chlapi, ktěří přišli do posilovny jen proto, aby mohli okukovat a následně nabalovat přítomné dívky a ženy.
Většinou volí taktiku "10x za sebou potřebuju použít stroj na proti tvému, opravdu náhodně ve chvíli, kdy jsi tam i ty", i za předpokladu, že je stroj určen převážně pro pohlaví ženské.

Tímto se dostáváme k Skupině č.5 - MODELKY
Dívky, většinou bujného poprsí a pochybné barvy vlasů, které do fitness centra přichází v nejnovější adidas soupravě, obtaženém tílku s dostatečným výstřihem na to, abychom viděli, zda má dotyčná piercing nebo ne, dokonalým make-upem, za jehož vytvoření by se nemusel stydět kde jaký maskér a samozřejmě dokonalou úpravou vlasů, nejlépe tedy vlasy vyžehlené, podle nálady navlněné a v 90% také rozpuštěné. Jejich hlavním cílem, při pobytu ve fitness centru je nezpotit se. Na běhacím pásu volí rychlost maximálně 4, což se rovná rychlosti 150ti letého staříka, přecházejícího přes přechod. V tomto stavu setrvají něco kolem půl hodiny a pak se rádoby vyčerpaně jdou protáhnout na druhý konec posilovny, přičemž samozřejmě musí projít kolem všech svých bezmezných obdivovatelů.

Skupina č.6
tuto skupinu tvoří nejmenší počet návštěvníků fitka a to lidé, kteří si přišli dát do posilovny opravdu do těla a je jim úplně jedno, že na sobě nemají zrovna nejnovější model cvičební soupravy, a z toho, že jsou zpocení, vyčerpaní a zničení mají doopravdy radost.


England part two

9. září 2013 v 22:06 | Fíí
Po Bathu následovala návštěva královského paláce ve Windsoru, procházka po Oxfordu a zkoumání Shakespearova domu ve Stratfortu nad Avonem.



Oxford se mi líbil na první pohled, menší městečko skrývající spoustu nádherných překvapení. Je to hlavně univerzitní město, takže se není čemu divit, když jsme z Oxfordu viděli převážně koleje. Nejzajímavější pak byla Christ Church Collage, kolej podle které vytvářeli prostory k natáčení Harryho Pottera. Občas jsem se samozřejmě neudržela a vykřikovala věci jako "Jeeee tudy šla MC Gonagalová" "Trevor" "Tady seděl Brumbál" apod.


Poté jsme se vydali ještě více na sever do měst jako Liverpool a Manchester. Obě dvě města jsou překrásná a je zde spoustu zajímavých věcí k vidění. V Liverpoolu to bylo Museum of Liverpool nebo Museum Beatles a Elvise Presleyho v Manchesteru nádherné náměstí a radnice.


Po krátkém pobytu na severu naše míle ubíhaly zase zpátky směrem na jih. Zastávka v Nottinghamu a Cambridge a konečně se přede mnou začali rýsovat obrysy mého vysněného Londýna.


Ale ještě předtím zůstaneme chvíli v Cambridge, dalším malém univerzitním městečku. Naštěstí už ne tak univerzitním jako Oxford, je zde spoustu věcí k vidění. K nejzajímavějším patří bidlování na malé říčce protékající městem. Sice jsme nestíhali pronajmout si vlastní loďku a po řece se projet, ale sledovat celé dění z malého mostu vedoucího nad říčkou, byla obrovská zábava. Většina ješitných chlapů totiž odmítali přenechat bidlování profesionálům a připlatili si za půjčení loďky s vlastním bidlem a snažili se bidlovat sami. Většinou to však dopadlo tak, že se párkrát vykoupali ve vodě a stejně požádali profesionálního bidlaře o pomoc.


Ale teď již k vrcholu programu. Londýn. Město, které Vás svou atmosférou vtáhne hned, jak do něj vjedete. Na Londýn jsme měli pouze 4 a půl dne, a proto není divu, že jsme nechtěli zahálet. Náš první den jsme strávili napůl rozsezení v autě při unavující cestě z Cambridge a napůl na té zelenější části Londýna a to v Greenwich. Samozřejmě jsme si neodpustili návštěvu Námořního Muzea a samotného Greenwichského poledníku.


Druhý den měl program již poněkud větší spád, neboť jsme chtěli stihnout velkou spoustu věcí. Návštěva London Eye, Podmořského akvária, Big Benu, Parlamentu, Westminsterské katedrály, královské jízdárny, 10 Downing Street a nakonec Trafalgarského náměstí. Hned tento druhý den si mě Londýn získal na 100% , nejen svou kulturou a památkami, ale také velice příjemnými obyvateli. Všichni byli okamžitě ochotní pomoci, popřípadě dovést Vás na místo, na které jste se chtěla dostat.


Třetí den jsme zahájili projížďkou výletní lodí po Temži od London Eye až k Toweru. Následovala prohlídka Tower Bridge, Shakespearova Globu a na závěr prohlídka největšího muzea moderního umění v Londýně Tate Modern. Musím říct, že jsem opravdu velkým fanouškem umění a dokážu se pro jisté věci i velice nadchnout, ale věci, které jsem viděla v Tate Modern mi doslova vyrazily dech. Bohužel ne v dobrém slova smyslu. Snažila jsem se jim dlouhou dobu přijít na kloub, ale k mému neštěstí jsem to nedokázala. Ty haldy hlíny a prázdné geometrické obrazce my byly pouze k smíchu, což se jistým obdivovatelům dotyčných uměleckých děl zrovna nelíbilo.



Čtvrtý den jsme absolvovali výměnu stráží před Buckinghamským palácem, projeli se kočárem v Královském muzeu kočárů, prohlédli si palác princezny Diany, tedy stávající sídlo prince Williama a Kate, poté šli na prohlídku Royall Albert Hall a den zakončili v Přírodovědném muzeu. Ano, to muzeum kde se točil film "Noc v muzeu".



Poslední den byl poněkud smutný. Nechtělo se mi domů. Na tento den jsme měli naplánované pouze dvě aktivity. Návštěvu Muzea Madame Tussauds a nákupy na Oxford Street. V muzeu Madame Tussauds jsem byla opět za šílence, neboť jsem běhala od figuríny k figuríně a potřebovala mít nutně s každou fotku. Na Oxford Street to bylo velice obdobné, ovšem neběhala jsem od figuríny k figuríně, ale z obchodu do obchou.


England part one

8. září 2013 v 19:23 | Fíí
Během prvních týdnů letních prázdnin jsme si s mou rodinou velmi lámali hlavu s tím, kam tentokrát vyrazíme na dovolenou. A po několika nepředmětných nápadech to přišlo. Co takhle, udělat si třítýdenní výlet po Anglii? A dovolená byla na světě. Datum odjezdu byl dohodnut na 13.8 a já jen odpočítávala dny, kdy už konečně přijde to osudné úterý.
Sbalila jsem jen to nejpotřebnější, zapřáhli jsme za auto karavan a dobrodružství mohlo začít.




Naše první zastávka se uskutečnila ještě před vjezdem na ostrov, jak mimochodem nazývá Anglii můj drahý tatík, a to v belgických Bruggách, malebném městečku kousek od belgického pobřeží. Bruggy jsou převážně známé jako město čokolády a krajek, proto se člověk nemůže divit, že když prochází tamějšími uzounkými uličkami, přijde si jako v továrně Williho Wonky. Čokoláda na každém kroku. Po více než půl denním procházení po Bruggách jsme se zastavili v jedné malé čokoládovně, kde jsme si každý nechali namíchat výběr nejlepších čokolád. Řeknu Vám, to byla lahoda. Pokud jste si někdy řekli, že jíte nejlepší čokoládu na světě, vynásobte tento pocit miliardou a přesně tak chutná belgická čokoláda.


Ale dál k naší cestě, o čokoládě bych mohla napsat životní dílo. Tak tedy, po srdceryvném opuštění Brugg jsme se vydali směrem k francouzskému Calais, kde na nás již čekal trajekt na ostrov.
Cesta trvala pouze dvě a půl hodiny a ještě k tomu to byla noční jízda, takže jsem na malou chvilku zalehla na nepohodlnou pohovku na trajektu a již jsme přistávali. Konečně jsme byli na místě. Anglie.
Na plánu toho bylo spoustu, takže jsme hned vyrazili k prvnímu městu.


První byla před námi návštěva přímořského městečka Brighton. Nádherné město s nádhernou architekturou a kulturou, ale také s velkým množstvím obchodních domů, takže jsem hned první den v Anglii učinila poněkud větší nákup.


Naše cesta dále pokračovala podél pobřeží do měst jako Porthsmouth a Bournemouth, na kterých jsou zajímavá především pobřeží a jejich nádherně vystavěná mola. Poté jsme již zabočili do vnitrozemí směrem k Bathu a Bristolu. Cestou k nim jsme se však nezapomněli zastavit ve Stonehenge, mystickém místě přeplněném davy japonských turistů, kteří potřebují mít fotku s každým ze zdejších kamenů.




Po krátké návštěvě ve Stonehenge jsme konečně dorazili k Bristolu a Bathu. Dvě kouzelná města plná nádherných památek. V Bristolu mě nejvíce uchvátila katedrála, nejsem zrovna velkým fanouškem architektury, ale ve chvíli, kdy jsem vešla dovnitř zachvátil mě podivně naplňující a uklidňující pocit, jakoby ze mě všechny starosti a stres najednou opadli. Byl to opravdu zvláštní pocit, ale jediné co vím je, že se mi opravdu nechtělo odejít.


Následovala prohlídka Bathu, městečka plného překvapení. Bath je nejvíce známí jako lázeňské město, a i když jsou lázně uchvacující, mnohem více mne nadchlo muzeum módy nacházející se kousek od lázní.


Muzeum bylo průřezem módy od 12. století až po současnost. Poté zde byla možnost vyzkoušet si modely oblečení z viktoriánské doby. Jako správná fanynka módy jsem si samozřejmě hned vše vyzkoušela a musím říct, že jestli si dnes stěžujeme, jak je nepohodlná móda, nemáme na to sakra právo. To, že nás občas svědí cedulka opravdu není konec světa. Modely té doby měli přibližně 45 kg.


Spodnička, která měla sama o sobě 15kg a byla tvořená ze speciálního druhu kovu, aby držela tvar, stahovací korzet o hmotnosti 5kg a nakonec samotné šaty vážící 25kg. Šaty samozřejmě měli několik vrstev, takže i když jsem byla v klimatizované místnosti, málem jsem umřela vedrem. Uvědomuji si, že když si teď v tílku a kraťasech stěžuji, že je mi nechutné vedro, nemám na to úplně právo, mohlo být hůř.

I'm UNICORN

30. června 2013 v 0:35 | Fíí
Už od chvíle, kdy jsem se z pátého ročníku dostala na víceleté gymnázium a vešla poprvé do nové třídy, byla jsem jiná. Nejlépe jsem svou odlišnost promítala do stylu oblečení. Všechny mé kamarádky nosily ty stejné džíny, trička s ROXY potiskem a hlavně průlom v módní obuvi - DCčka. A já? Sytě modré kalhoty, žluté tričko, přes které bylo další modré a na uších svítivě žluté náušnice, které jsem pochopitelně měla doma ve všech barvách, které vyráběli. Netvrdím, že jsem byla nejstylovější nebo nejkrásnější, v očích většiny lidí jsem pravděpodobně byla za nejpotrhlejší dívenku na škole, ale co tím chci říct je to, že jsem byla šťastná a sebevědomá. Rozdávala jsem úsměvy na všechny strany a z velké části se mi také vraceli. Po čase také začali přicházet ohlasy ze stran opačného pohlaví a musím říct, že stěžovat jsem si doopravdy nemohla.


Pak ale přišel velký průlom. Nastoupila jsem do kvarty, tedy do čtvrtého ročníku na víceletém gymnáziu (9.třída), a většina lidí už se na mne nekoukala, tak jako dřív. Všichni si na mne ukazovali prstem, šeptali si a probírali "Co má zas ta trhlá holka z kvarty na sobě ?". Jelikož nejsem zrovna povahově nejsilnější člověk, po čase jsem to nedokázala ustát a rozhodla se 'začlenit'. Vyházela jsem většinu svého oblečení a doplňků a nakoupila vše potřebné proto, abych zapadla mezi své vrstevníky. Zpočátku byly ohlasy velmi pozitivní, lidé si přestali ukazovat a spolužáci se mnou začali mnohem více komunikovat. Říkala jsem si "Konečně jsem šťastná a možná i oblíbená". Mé nadšení ovšem netrvalo dlouho. Ač jsem si to neuvědomovala, ze sluníčka rozdávajícího úsměvy na všechny strany se stávala pouze vyhaslá hvězda. Sebevědomí kleslo na bod mrazu, ale já stále nevěděla co je špatně. Byla jsem přeci stejná jako všichni ostatní, tak proč oni byly šťastní a já ne? Proč se o mě kluci přestali zajímat ?


Dnes, bohužel téměř o 3 roky později si vše uvědomuji. Jednoduše, nebyla jsem to já. Tak moc jsem chtěla být jako ostatní, že jsem ztratila to nejcennější. Samu sebe. Je to trochu klišé, ale tím nejdůležitějším v životě je zůstat sám sebou, protože jen tak může být člověk doopravdy šťastný.

Posledních pár let jsem si připadala jako v cizím těle, jako chodící schránka, která se podřídila společnosti, aby zapadla. A moc dobře vím, že to bylo špatné. Ne každý má v sobě dostatek síly bojovat za ostatní, ale každý má v sobě sílu bojovat sám za sebe, jen jí musí najít, já to nedokázala.

Není lehké být modro-žlutý jednorožec ve stádu hnědých koní, ale věřte mi, stojí to za to a teď to moc dobře vím. Dělejte to pro sebe a věřte, že i přes všechno, čím si budete muset projít, budete těmi nejšťastnějšími lidmi na světě.


A jak to se mnou vše dopadlo?
Opět jsem si vybudovala vlastní styl. Ne již tak extrémní jako dříve, ale přece. Po dlouhých 13 letech jsem se odhodlala a ostřihala si vlasy. Ze svých 90ti centimetrových dlouhých, hustých vlasů do pasu jsem udělala 25ti centimetrové téměř mikádo a nikdy jsem nebyla spokojenější. Do svého šatníku jsem znovu zařadila poněkud výstřednější kousky jako dlouhé asymetrické sukně, nebo průhlednější blůzky a nakoupila boty na podpatku, kterých jsem se dříve bála, protože bych přece byla moc vysoká. Opět si všímám, že se na mě lidé koukají trochu zvláštně, ale vůbec mi to nevadí, protože vím, že tohle jsem já a nikdo mi nestojí za to, abych se změnila.


Takže na závěr. Ceňte si sami sebe a mějte se rádi, protože není důležité to, aby Vás přijímali ostatní. Důležité je, přijmout sám sebe.

Hrdě vystupte z řady a buďte JEDNOROŽCI.

"Aby byl člověk nenahraditelný, musí být vždy jiný." Coco Chanel

SCHOOL, SCHOOL AND SCHOOL

30. května 2013 v 20:32 | Fíí
Asi jste si všimli, že jsem v poslední době poněkud neaktivní,
ale bohužel byla a je náplní mých minulých a zároveň i budoucích týdnů hlavně škola.
22. června se u nás uzavírá klasifikace a já mám tedy už jen pár dnů na to, abych doladila všechny známky a překvapivě nám to učitelé zrovna neulehčují. Nejdříve nepíšeme testy žádné, ale pak se snaží všechny vtěsnat do dvou posledních týdnů, takže 2-3 pololetní práce za den jsou naprosto normální. Jakou to má sakra logiku ?!!


Nicméně, přicházím s pár radami a tipy na zpříjemnění učení.

1) učení venku
Vždycky jsem říkala, že přece není žádný rozdíl v učení venku a uvnitř, v obou případech se člověk učí a na prostředí přece nezáleží. Ale to byl pořádný omyl !! Neumím definovat proč tomu tak je, ale venku se mi učí o 100% lépe než uvnitř. Mozek vše lépe a rychleji vstřebává a já učením strávím polovinu času, než když se učím uvnitř. Proto pokud to jde chodím se učit na zahradu, popřípadě na balkon a všem vřele doporučuji.
Bohužel v posledních deštivých dnech je učení venku poněkud namáhavé, takže jsem stejně odsouzena k učení v prostorách mého pokoje.

2) pít,pít a pít
Ano, pití pomáhá i při učení. Tělo se tak neustále regeneruje a je připraveno vstřebávat nové informace mnohem lépe, než tělo dehydratované. Učení je tak rychlejší a o polovinu efektivnější.

3) smysly
Je to zvláštní, ale při učení je velmi dobré zapojovat více smyslů, než je obvyklé. Například čich . Člověk by řekl, že učit se u zapálené svíčky je na hlavu postavené, ale v praktickém životě to až taková pravda není.
Je prokázané, že pokud při učení zapojíte čichové vjemy, následně se Vám při vzpomínce na onu vůni vybaví i pojmy a definice. Například pokud se učíte u zapálené vanilkové svíčky, při testu si vůni vybavíte a díky tomu se Vám pak vybaví i látka, kterou jste se při ní naučili.

4) odpočinek a odměny
Odpočinek je při učení velmi důležitý. Mozek neudrží pozornost věčně a pokud do něj několik hodin v kuse hustíte chemické komplexní vzorce po čase se "zasekne" a již není ochoten informace vstřebávat. Je tedy mnohem lepší rozdělit si učení na více části a mezi jednotlivými částmi jít třeba na 20ti minutovou procházku, podívat se na díl oblíbeného seriálu nebo si jít jen udělat dobrou svačinku, jednoduše cokoliv při čem mozek nebude muset myslet na chemii, fyziku nebo dějepis a bude si moci na chvilku si odpočinout.
Zároveň je velmi dobré se za naučenou látku, nebo jen část nějak odměnit. Netvrdím, že máte spořádat čokoládu na posezení, ale bonbon nebo třeba jen kostička čokolády neuškodí. Tělo pak má pocit, že je učení vlastně dobré a přistupuje k němu o něco lépe.

5) metoda Loci
Metoda vynalezená již před několika mnoha lety. Usnadňuje zapamatovávání si jazykových výrazů pomocí tvoření vět a doplnění diakritiky k cizím slovíčkům. Je to velmi efektivní metoda pro ty, kterým dělá problém si cizí slova zapamatovat.

Bed = Běda, v posteli je Béda.
Cap = Na čepici usedl čáp.
Drive - Kdo řídí, bude tu dříve.
Fame = Jeho dobrá pověst, sláva, není fáma.
Fun = Legrační funění.
More - Větší část světa pokrývají moře.
Pipe - Roura vede pivo k pípě.

Takže pokud jste i Vy nuceni se v budoucích týdnech učit, snažete se učení si co nejvíce zpříjemnit :)

10+1 Things I Want To Do Before I Die

25. května 2013 v 20:03 | Fíí
1. Skydiving v tunelu
Patřím mezi lidí, kteří milují adrenalin a skydiving v tunelu je rozhodně adrenalinová věc, kterou si přeji zkusit.

2. Nakupování v Paříži
Několikrát jsem již v Paříži byla a je to úchvatné město. Mohla bych se tam vracet každý rok. Nakupování v Paříži je pak rozhodně jednou z věcí, kterou chci udělat.

3. Okružní plavba lodí
Už jako malou holku mě bavilo cestovat. Miluji létání letadlem a celkově poznávání světa. Proto bych chtěla zakusit něco jiného než poznávání na souši nebo ve vzduchu.


4. Bungee Jumping
Ano, i já patřím mezi vášnivé fanoušky bungee jumpingu. Bohužel se již několikátým rokem snažím bez úspěchu rodiče přesvědčit k tomu, aby mi tento adrenalinový zážitek dvolili.

5. Výlet do Ameriky
Amerika je mým největším snem a já vím, že se tam také jednou podívám !!

6. Pěvecký cover oblíbené písničky
Netvrdím, že patřím mezi schopné zpěváky, ale chtěla vědět jaké to je zpívat před jinými lidmi.

7. Být u natáčení filmu
Strašně moc mě zajímá, jak takové natáčení probíhá a co všechno to obnáší.

8. Vytvořit vlastní parfém

9. Tandemový seskok
Opět adrenalin. Ale v tomto ohledu jsem nezastavitelná.

10. Karneval v Rio de Janeiru
Můj další obrovský sen. Každoročně se dívámna záznamy z této akce a je to něco neuvěřitelného.
Bylo by úžasné něco takového vidět na vlastní oči.

11. Projít se po červeném koberci
A doopravdy nemyslím červený koberec, který má kde kdo doma. Ale červený koberec, po kterém se prochází hvězdy při předávání hudebních a filmových cen, a ten který je na premiérách velkých filmů.


A co Vy, jaké jsou Vaše sny ? Co chcete zažít předtím než umřete ?

Say YES

19. května 2013 v 15:07 | Fíí
Poslední dobou si čím dál tím víc uvědomuji, že nacházím stále větší a větší množství věcí, které odmítám. Proč to ale vlastně dělám ?


Během několika předešlých let jsem si prošla pár věcmi, které mě v jistém smyslu velmi poznamenaly, ale zároveň jsem díky nim tím, kým dnes jsem. Ovšem nyní zjišťuji, že ač si to nepřipouštím, udělaly ze mě uzavřenějšího a nedůvěřivějšího člověka, než jakým jsem byla dříve.
Což mě vede k tomu, že nedávám zrovna velkou šanci novým zážitkům a raději zůstávám u svých starých, zavedených zvyků.


Kolikrát jsem již dostala pozvání na hudební festival, na velkou party mimo mé město nebo fanouškovský sraz. Ze začátku se to zdálo, jako dobrý nápad, ale když jsem nad tím přemýšlela víc, zjistila jsem, že má takový výlet víc 'záporů', než kladů, a že raději zůstanu doma. Mé zápory ovšem představovaly věci typu : nikdo se tam se mnou nebude bavit ( i když jsem věděla, že tam budou lidé se stejnými zájmy, takže bylo více než pravděpodobné, že se se mnou někdo bavit bude, přesto strach převládal), nebo nejistota z nového prostředí, které jednoduše neznám. Vím, že to byl pouze nedostatek mého sebevědomí a špatný pocit z toho, být mimo pole svého obvyklého působení, ale takhle jsem se dostala do fáze, kdy mě mí přátelé přestávali zvát na všemožné akce, protože věděli, že je odmítnu. Přichází tedy časy, kdy všichni mí známí objevují nové věci a já sedím doma, protože se bojím.


To všechno mě donutilo k tomu, se pevně odhodlat a jít vstříc novým zážitkům. Jediné slovo, které mi k tomu dopomohlo, bylo ANO ! Magická tři písmena, která dokáží vše změnit. Neříkám, že to bylo lehké, pořád se dostávám do situací, kdy 'ANO' ještě říci nedokážu, ale přes to mám pocit, že jsem na velmi dobré cestě.


Smyslem tohoto článku tedy je, že pokud i někdo z Vás má nějaké problémy, šikanu, někoho kdo Vám neustále sráží sebevědomí nebo jen něco malého co Vám v něčem brání, překonejte to. Nedovolte tomu, zničit Váš život. Je to už asi trochu klišé, ale NEŽIJEME VĚČNĚ a pokud si budete neustále něco odpírat, protože se toho z nějakého důvodu bojíte, nikdy nic neprožijete, nepoznáte jaké to je být šťastný a být obklopen přáteli. Vydejte se vstříc novým zážitkům a přebijte tak ty staré a špatné. Ze začátku z toho budete nervózní, ale na konci budete vděční, že jste se překonali, a že jste to dokázali.


Například já se konečně odhodlala ostřihat si vlasy. Neříkám, že je to nějak velký krok, ale už několik let jsem to chtěla udělat, ale bála jsem se. Měla jsem strach z toho jak na mě lidé budou reagovat a víc jsem se řídila tím, jak by se na mě koukali ostatní a ne na to, co bych chtěla já.
Pak jsem se také po několika letech rozhodla účastnit se o prázdninách hudebního festivalu, na který mě již několikátým rokem zvala většina mých přátel a já je neustále odmítala.


Tímto bych chtěla velmi poděkovat Zoelle, britské blogerce, jejíž článek mě k sepsání toho mého velmi inspiroval. http://www.zoella.co.uk/2011/12/panic-attacks.html

Saturday Shopping

13. května 2013 v 19:59 | Fíí
Je 10:30 a já nervózně postávám na zastávce, Ronnie má 15 minutové zpoždění. Zaspala. Venku je větší zima než jsem čekala a vzápětí si připouštím, že baleríny nebyly tou nejlepší volbou, ačkoliv jsem přesně to své mamce při odchodu tvrdila. Konečně přichází sms, která mi oznamuje: "Jedu od Penny", oddychnu si a přejdu po zastávce blíž ke kolejím. Nastupuji do tramvaje a vidím Ronniinu usměvavou tvář vykukující zpoza sedačky v přední části tramvaje.

Po úmorné hodině v plzeňských dopravních prostředcích dojíždíme k Olympii Plzeň a plné očekávání procházíme vchodem. Jako první si běžím koupit UGO Juice, neboť nade vše miluji ovocné koktejly a hned na to vyrážíme k prvnímu obchodu. C&A. Tam jsme navzdory očekávání nepochodily, ovšem Marks&Spencer nás nadmíru uspokojil.


Následovalo H&M, ve kterém jsme si to doopravdy užily, neboť alespoň za sebe mohu říci, že je to jeden z mých nejoblíbenějších obchodů. Během návštěvy H&M jsem si také znovu uvědomila jak degenerovaná je naše dnešní populace, protože kdybych v půlce modelů, které jsem si plánovala koupit, vyšla ven, většina by na mě koukala,jako bych právě spadla z Marsu. Nejde mi ani o to, že by na mě někdo koukal zvláštně proto, jak vypadám, ale právě to, že by na mě tak vůbec koukali. Ve všech jiných vyspělejších zemích, je každému jedno co kdo nosí, ale u nás se za každičkou malou odlišnost na člověka zírá, jakoby právě někoho zavraždil.


Po hodině v H&M nám poněkud vyhládlo, a proto jsme skočily na rychlý oběd v podobě čínských těstovin a bezedného kelímku z KFC, trošku jsme zaInstagramovaly a mohlo se pokračovat.
Další zastávkou byl Reserved, který patřil převážně výběru šatů a hned na to Pimkie, které bylo opět více než úspěšné.
Naopak New Yorker nás trochu zklamal, protože jsme zjistily, že se zde nedá najít nic pořádného.


Za sebou jsme měly půl Olympie, a tak jsme se na chvilku posadily do CrossCafe, abychom nabraly síly. Po bleskurychlém kafi jsme se vydaly do DM drogerie obhlédnout pár beauty produktů. Opět jsem obdivovala rtěnky Kate Moss, které se v poslední době staly mými nejoblíbenějšími a zauvažovala o koupi nové řasenky.
Nakonec jsem díky Ronnie zjistila,že se v DM dají na počkání vytisknout fotky. Přes mobilní telefon je do jejich "přístroje" zašlete přes Bluetooth a oni Vám je během chvilky vytisknou. Věděli jste to ?? Nebo jsem opravdu jediný stupidní člověk, který o tom nevěděl ??
Samozřejmě jsem si hned sobecky vytiskla pár vlastních fotek do rodinného alba a konečně fotku s Ronnie !! Hrdě už visí nad mým psacím stolem !


Poté přišla prohlídka Clairs, které mě výjmečně také zrovna neuchvátilo, následně Bijou Brigitte a na závěr NANU NANA.
S udivením zjišťuji, že se doopravdy těším, až jednou budu mít vlastní byt a budu si ho zařizovat. Už teď mám "velké oči" a představy o tom, co všechno bych si koupila a jak by vše vypadalo. Všechny ty bytové doplňky, obrazy, svíčky ... No, přestanu se rozplývat nad tím, jak by vypadal můj byt a pokračujeme v prohlídce.


Po 7 hodinách procházení většiny našich oblíbených obchodů v Olympii jsme tour zakončily návštěvou Chocolate - obchodu s pralinkami, protože v neděli je přeci Den matek, a tak jsme naše drahé maminky nechtěly zanedbat.
Vyčerpané jsme se pak vydaly do deštivého ruchu velkoměsta na trolejbus do centra. Při čekání na tramvajový spoj jsme však nezapomněly pořídit "zastávkové" foto ve skleněných dveřích nejbližšího domu.


Na závěr bych chtěla říct, že takovéhle odpoledne je neuvěřitelný relax. Jen "tupě" chodíte po obchodech, vůbec o nic se nestaráte, na nic nemyslíte. Byla jsem sama překvapená, jak jsem dokázala vypnout a užívat si pouze atmosféru kolem sebe.

50 Facts About Me

24. března 2013 v 1:37 | Fíí
Jelikož jsem tu úplně nová, řekla jsem si, že by bylo správné, abych vám o sobě něco pověděla,
takže tady je o mě 50 faktů, které by pro vás mohly být zajímavé:


1) Jsem vysoká 173 cm.
2) Narodila jsem se ve znamení berana.
3) Na základní škole jsem si přála být učitelkou na gymnáziu, po přechodu na gymnázium se mé představy rapidně změnily a učitelkou rozhodně být nechci.
4) Moji rodiče se před pěti lety rozvedli, za což jsem jim na jednu stranu velmi vděčná, neboť jsem se díky tomu začala zajímat o psychologii.
5) Tři roky jsem dělala sportovní gymnastiku, tři moderní a nyní již šestým rokem tančím disco dance.
6) Do 5 ročníku jsem byla větší než všichni kluci ve třídě, dnes jsem jedna z nejmenších.
7) Vždy jsem měla velmi blízko k dětem.
8) Mým nejoblíbenějším jídlem jsou špagety carbonara.
9) Pokud někde probíhá konverzace na téma 'Justin Bieber' je velmi pravděpodobné, že jsem jejím účastníkem.
10) Jsem často velmi spontální a upovídaná.
11) Mou zápornou vlastností je přehnaná ochota a obětavost, neboť se mi zatím nestalo, že by mi někdo mou obětavost oplácel.
12) Jsem nevyléčitelný shopaholik.
13) Ze svého těla jsem nejvíce hrdá na své přirozené, dlouhé hnědé vlasy.
14) Od listopadu 2012 mám ombre.
15) Mám sestru.
16) Moje oblíbené květiny jsou lilie.
17) Nejoblíbenějším ovocem jsou jahody.
18) Nikdy jsem nebyla na pohřbu.
19) Děsí mě plavání v moři, neboť se neuvěřitelně bojím žraloků, takže jediná hloubka, která je pro mě přijatelná, je po ramena.
20 ) Mám arachnofobii.
21) Jsem perfekcionistka.
22) Pokaždé brečím na konci Titanicu. (Ano, je to tak)
23) Ve svých 12ti letech jsem byla platonicky zamilovaná do Daniela Radcliffa alias "Harryho Pottera" a věřila, že si mě jednou vezme.
24) Moje rodina je tak velká, že dokonce neznám některé svoje sestřenice a bratrance, mám jich celkem 17.
25) Alespoň jednou v životě se chci podívat do Ameriky.
26) Jsem obrovský antitalent na všechny míčové sporty.
27) Nekouřím.
28) Mé nejoblíbenější roční období je léto.
29) Od tří let jezdím na lyžích.
30) Chtěla bych se naučit znakovou řeč.
31) Pokaždé si v kině dám šunka-sýr popcorn, i když vím, že mi je po něm vždy špatně.
32) Nikdy v životě jsem nezvracela.
33) Baví mě vařit a péct, velmi to uklidňuje.
34) Má nejoblíbenější čokoláda je čokoláda na vaření, nikdy jsem jí k vaření nepoužila, protože než v receptu došlo k rozehřívání čokolády, čokoláda jaksi už nebyla.
35) Jsem nenapravitelný optimista.
36) Pokud si něco zamanu, jsem schopná udělat cokoli, proto abych toho dosáhla.
37) Nedokážu si představit den bez jogurtu, dokonce bych řekla, že pokud je to možné jsem na nich závislá, dokážu jich sníst i 7 denně.
38) Můj největší zlozvyk je mačkání pupínků.
39) Nikdy jsem se nedokázala pořádně starat o své nehty.
40) Jsem opravdu nefotogenická.
41) Nejvíc sexy chlap na světě ? Mix Johnnyho Deppa, mladého Brada Pitta a Justina Biebera.
42) Mám dvě tetování. 'Believe' na zápěstí a datum narození svých rodičů a sestry na vnitřní straně paže.
43) Obdivuji Miley Cyrus.
44) Filmem mého dětství je 'Karlík a továrna na čokoládu'
45) Chci být psycholožkou.
46) Nepiji čaj a nemám ráda koprovou omáčku.
47) Jsem vegetariánka.
48) Od základní školy prospívám s vyznamenáním.
49) Jsem velmi otevřený člověk.
50) Mými životními motty jsou : "Nesuď knihu podle obalu" a "Žiješ jen jednou"

 
 

Reklama