A už po světě chodím celých dvacet let

13. srpna 2014 v 13:40 | Ronnie |  Ronnie says
A je to tady. Dneska, právě dnes je den mých historicky druhých kulatin. Už si přesně nepamatuji, jak jsem prožívala své první kulatiny, ale vzhledem k tomu, že mi bylo teprve deset, hádám, že jsem nadšeně běhala kolem, těšila se z dárků a sfoukávala svíčku z narozeninového dortu od babičky. Nutno konstatovat, že oproti tomu své dvacetiny přijímám s poněkud menším nadšením. Vždyť už sakra nejsem teenager!
Myslím, že s devatenáctkou na krku jsem byla naprosto spokojená. Nebyla jsem ta čerstvá osmnáctka, která si myslí, že snědla veškerou moudrost světa, když už může legálně požívat alkohol, ale na druhou stranu v devatenácti ještě člověku projde kdejaká nezodpovědná blbina, protože je tam ještě to -náct.

Vždycky jsem si myslela, že takový ten zlomový rok bude, když mi bude osumnáct. Ve skutečnosti kromě maturity se ale tento rok nic zásadního neudálo. Ovšem devatenáct... Ačkoliv to začalo trochu nudně a nezdálo se, že se stane něco zásadního, byl to zlom zlomů. Snad ve všech možných ohledech.

Vlastně ani nevím, nad čím tu dumám, ale mám zkrátka pocit, že to ze sebe musím dostat. Nikdy jsem na oslavy narozenin nebyla, protože stárnutí rozhodně neberu jako něco, z čeho bych měla jásat, ale vždycky jsem měla tu možnost uspořádat něco velkého. Tento rok je to jiné - tedy ne že bych nemohla uspořádat párty ve velkém stylu, ale vzhledem k tomu, že nejsem zrovna typ, co by si dělal přátele úplně snadno, na své mega-úžasné oslavě bych srkala malibu s colou nejspíš téměř sama. Je to zvláštní, netrávit narozeniny se svou rodinou, pokud tomu tak doposud bylo. Zvlášť pokud jde o přechod ze sladkého světa náctiletých do tvrdého života -cetin. Nebudu popírat, že se cítím trochu osamělá.

Navíc je tu ta věc se stárnutím. Už od patnácti trávím každé narozeniny s mírnou depresí, kterou obvykle trpí ženy až po třicítce. Říká se, že člověku je tolik, na kolik se cítí. To je nevýslovná pitomost, kterou se obhajují lidé, kteří odmítají přijmout fakt, že stárnutí je příznakem pomalu-se blížící smrti. Nezlobte se na mě za toto nešťastné téma, ale je to tak! Dneska je mi dvacet. Příště to bude třicet, pak čtiřicet a najednou mi táhne na sedmdesát. Jaký to vlastně má smysl? Narodíme se, jdeme do školy, vystudujeme, najedem si práci, partnera, vyvedeme potomstvo a umřeme. A to pořád dokola. Rodíme se, abychom umřeli. Není to trochu praštěné, nesmyslné a svým způsobem nereálné?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 14:06 | Reagovat

Tak v prvom rade gratulujem. Eh, ja som si pred osemnástkou myslela, že budem piť a neviem čo všetko, ale vlastne ani nepijem.  Ono sa povie že zakázané ovocie najlepšie chutí. Tak asi preto. :D Tento rok ma čakajú devätnástiny a myslím, že by som si mala pomaly zvykať na číslo dvadsať. Čas nenávratne letí a hneď je tu ďalší rok. tiež som osemnástku pokladala za zlom, ale zlom vnímania života sa mi asi stal už dávnejšie. Ale neviem či si budem vedieť zvyknúť na to, že budem mať dvadsať, a že to budem písať napríklad aj do profilu na blogu a tak. bude to celé také... divné... :D Každý tínedžer chce byť dospelý, ale priznám sa, že už v pätnástich- šestnástich som chcela byť malým dieťaťom. A nevedieť, aký v skutočnosti život je.

2 Betty Betty | E-mail | 13. srpna 2014 v 19:55 | Reagovat

Grandma Betty. Skoda ze uz zomrela. :3 bola super, na svoj vek toho vela zvladala :) :3

3 Bonnie Bonnie | Web | 14. srpna 2014 v 9:39 | Reagovat

Uh, z toho článku mám docela depresivní náladu. I když je pravda, ze ten čas hrozně letí. Tak například jako malá jsem si snad tolik neuvedomala, jak strašně teď čas utíká, ale teď? Boze muj,  vždyť nedávno byl silvestr a už bude zase září!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama