Srpen 2014

Co je to vlastně to ALS?

30. srpna 2014 v 2:57 | Ronnie |  Ronnie says
Kdo by neznal Ice bucket challenge, který se internetem šíří rychleji než morová nákaza středověkou Evropou. Dobře, přiznávám, že jsem si nevybrala zrovna nejvhodnější přirovnání, ale dejme tomu. Všichni se momentálně poléváme studenou vodou a házíme naše veselá videa na facebook. Ale kolik z nás vlastně ví, proč to celé vzniklo a uvědomuje si, že to není jen pro legraci, jako tomu bylo s exováním piva? Pojďme se společně podívat na to, co to vlastně ta zkratka ALS znamená a její souvislost s kýblem ledové vody.

ASL je zkratka pro Amyotrofickou laterální sklerózu, což je neurogenerativní oneocnění mozku známé také pod názvy Lou Gehrigova choroba nebo Nemoc motoneuronu. Při onemocnění dochází k degeneraci a úbytku mozkových a spinálních motoneuronů(buněk CNS), což vede k postupné svalové slabosti až úbytku živé tkáně. Člověk je časem paralyzován a není schopen aktivně ovládat většinu svalů, ačkoliv mentální a psychické schopnosti zůstávají zachovány - dokážete si představit, jaké to je být uvězněný ve vlastním těle, které nemůžete ovládat?
Nemoc není nakažlivá.
Příčina onemocnění není v současné době známá, jediné, co můžeme s jistotou říci, je, že jedna z forem - familiární - je formou, ke které má z 50% postižený touto chorobou genetické předpoklady. A jak tomu tak bývá, pokud neznáme příčinu, horko těžko se můžeme dopátrat účinné léčby. Dostupné léky se zaměřují pouze na komplikace související s onemocněním.

Pacienti se obvykle dožívají 3-5 let od stanovení diagnózy a většinou umírají na selhání dýchacího systému.

A teď k samotnému Ice Bucket Challenge. Jde o to, zaujmout širokou veřejnost a vyšponovat jejich zájem o toto zákeřné onemocnění. Pokud přijmete Ice Bucket Challenge, očekává se od vás, že přispějete na výzkum ALS - v US na http://www.alsa.org/, v UK zde http://www.mndassociation.org/ a zároveň natočíte video, kde se polejete kýblem ledové vody a nominujete další tři osoby z vašeho okolí. Samozřejmě ledová voda s onemocněním souvisí, protože když se polejete ledovou vodou, na okamžik pocítíte stejné příznaky, jako pacienti s touto chorobou - takže si prosím odpusťte švindly s teplou vodou s tím, že to ve videu stejně není poznat.

Bohužel poslední dobou mám pocit, že se z celé akce s velmi dobrým úmyslem stal ráj takzvaných "attention whores", které si nakráčí před kameru v upnutých plavečkách a snaží se nahonit co nejvíce lajků bez sebemenšího zájmu o účel celé akce nebo nedej bože aby přispěly sebemenší částkou a podpořili tak náročnou cestu k léčbě onemocnění.
Takže pokud jste se dočkali nominace, prosím, nepřerušujte to, ale pokud nemáte v úmyslu přispět, raději se na to vykašlete. Nehoníme lajky na facebooku, snažíme se pomoct, nebo snad ne?:)

A tady je můj ice bucket challenge - věřte, při skotském létě to asi pěkně odnesu :D

Nejlepší make-up je tvůj úsměv

25. srpna 2014 v 14:18 | Ronnie |  Ronnie says
Tento článek, respektive tak trochu úvahu si plánuji jž od chvíle, co jsem přijela do Skotska a všimla si zvláštního zvyku místních holek. Jak už název napovídá, bude se to týkat líčení. Nečekejte ale žádné návody, spíše jen pár poznatků a typů, jak nevypadat jako od kolotočů.

Nevím, čím to je, ale poměr líčení je zde ve Skotsku poměrně nevyvážený. Holky v ČR se obvykle líčí neustále. I přes den, kdy vyráží po nákupech, nebo na kafe s kamarádkou a pak samozřejmě, když vyráží do nočních ulic na pár drinků. Tady tomu tak není. Většina holek se přes den vůbec nelíčí, což mi připadá super, protože se neničí pleť a když je to tu vcelku normální, nikoho nezarazí váš nenalíčený, poněkud vyblitý obličej. Ovšem problém je, že když přijde na líčení pro jakoukoliv party, slečny to zkrátka neumí vyvážit. Připadá mi, že si vynahrazují ty hodiny bez líčení, které tráví přes den, jinak si to neumím vysvětlit. Nemluvím o make-upu, podkadové bázi pudru a tak podobně, to na nich obdivuji, protože jim vždycky sedí barva a snad nikdy nejsou rozteklé. Momentálně hovořím o líčení očí a obočí.
Jako nikdy jsem si nevytrhávala obočí, nevadí mi být na Caru a asi mám i trochu štěstí, že mi obočí rozhodně nesrůstá, s čímž mají některé holky bohuužel problém(cítím s vámi). Člověk by tedy čekal, že pokud to holka s něčím přežene, bude to trhání obočí. Omyl. Zde letí Brežněvovská móda(Pokud nevíte, kdo je to Brežněv, odkazuji vás na strýčka googla, myslím, že po shlédnutí první fotografie pochopíte, o čem mluvím). Nejhorší ale na tom je, že to není tak, že by si slečny to obočí pěstovaly. Ne, ony si to obočí protrhají a pak si ho tlustou černou čarou domalují, takže ve finále vypadají jak postava z Kačera Donalda.
Kdyby ovšem zůstalo jen u obočí, neřekla bych, někomu se to zkrátka líbí. Opět musím s politováním konstatovat, že tím to nekončí. U většiny skotek frčí černé stíny vytažené až k brežněvovskému obočí doplněné o nalepovací řasy. A ne, skutečně nemluvím o kouřových stínech, ale o černočerné černé. Asi si myslíte, že přeháním, ale mohla bych vám sem postnut fotku jedné nejmenované slečny, ale vzhledem k našemu trojúhelníku by to bylo značně netaktní.
To, co tomu všemu dodává korunu, je, pokud si daná osoba na pusu napatlá rudou rtěnku a všichni dobře víme, že rudá rtěnka a výrazné oči NEPATŘÍ v žádném případě k sobě. Mimochodem, pokud mluvíme o Skotkách, většina z nich je ještě světlejší, než já, takže si asi umíte představit, jak kouzelně to musí v kombinaci s monoklovými oči vypadat.
Přitom většina z nich má nádherný obličej bez pupínků, takže se přebytkem přípravků pro zamaskování nedokonalostí hyzdit skutečně nemusí. A ve finále ani klukům se to moc nelíbí - samozřejmě existují i vyjjímky a opět nejsem vůbec konkrétní.. Ne. :D

Myslím, že bychom se měli trochu zamyslet. Říká se, že všeho moc škodí, u make-upu dvojnásob. Nejen, že pak vypadáme jako omalovánky, ale jednoho dne se probudíme s třicítkou na krku a když se podíváme do zrcadla, uvědomíme si, že nevypadáme na našich aktuálních třicet, ale naše pleť působí jako pleť zralé čtyřicátnice. Koneckonců nejhezčí je člověk, když je přirozený. Kdo stojí o umělotinu? Jenom zakomplexovaný idiot.



Všechno nejlepší, Sammy!

22. srpna 2014 v 4:21 | Ronnie
Dodatečně bych ráda popřála Samantě Jonesové, tedy lépe řečeno její představitelnce Kim Cattrall všechno nejlepší k XY narozeninám. Věk nebudeme zdůrazňovat, víme, jak to dámy nemají rády. Každopádně děkujeme Kim za úžasné provedení naší oblíbené Samanthy a její narozeniny opožděně oslavíme nejlepšímy hláškami naší rozhodně-ne-monogamní dračice.

"Ten mizera Richard píchá celou módní rubriku a poprvý v životě mě to pěkně sere! Asi mám monogamii, určitě jsem jí chytla od vás! Je tady spousta pěknejch chlapů a žádnýmu bych nedala! Ani jemu, a ani jemu!"
***
"Charlotte: Co tam všechno máš?(v šuplíku)
Miranda: Skoro nic..To co všichni. Kondomy, vibrátor..
Carrie: Masážní olej, cigára..
Samantha: Bradavkový svorky
Carrie: Vážně?
Samantha: Pro sebe! Ne, kvůli nim!..
Charlotte: To je zvrhlost..
Miranda na Charlotte: Co tam máš všechno ty?!? Pravidla silničního provozu?
Charlotte: Já nemám žádný intimní šuplík!..
Carrie: Každý člověk má intimní šuplík..
Samantha: Já mám intimní almaru!"

***

ZDRAVOTNICE: Provozujete orální sex, dáváte, dostáváte?
SAMANTHA: Ano, ano, ano.
ZDRAVOTNICE: Anální sex?
SAMANTHA: Ano.
ZDRAVOTNICE: Kolik jste měla sexuálních partnerů?
(pauza)
SAMANTHA: Počítám!
(delší pauza)
SAMANTHA: Letos?

***

Carrie: "Proč riskovat špatný večer, když se můžu dobře bavit s vámi?"
Samantha: "Jsi milá, ale stejně tě nikdy nevošukam"

***
Samantha(Na mnicha):"Jen jim to řekni, bratře šuku!"





Outfit #02

21. srpna 2014 v 15:14 | Ronnie |  Fashion
Dneska se podíváme na jeden z dalších outfitů, který je spíš pro chladnější letní večery, především kvůli silnému svetru. Do Skotského počasí se to docela hodí, nejsem si však jistá, jak pro české letní podnebí.



Paulo Coelho - Záhir

20. srpna 2014 v 15:51 | Ronnie |  Literatura
Po nějakém čase opět přicházím s knižní recenzí. Je pravda, že jsem na knížky trochu zanevřela, protože jsem se snažila zaměřit spíše na angličtinu a pokud čtete v jiném, než rodném jazyce, tolik to zkrátka neodsejpá.
Jednou z mých dokončených knih je Záhir od Paula Coelha. Ti, co mě znají, ví, že Paulo Coelho je mým favoritem a jeho Veronika se rozhodla zemřít je zkrátka knihou mého srdce. Co se týká Záhiru, už tak nadšená nejsem. Je to nejspíš tím, že jsem se nestotožnila s myšlenkou celé knihy, ale čas od času jsem se musela k návratu ke knížce i přemlouvat. Nešlo to tak rychle jako u Alchymisty nebo právě u již umíněné Veroniky.
Záhir je víceméně autobiografické dílo spíše filosofického rázu. Zaměřuje se na úvahy o dnešním vztahu mezi mužem a ženou a Paulo si rozhodně nebere servítky. Hledáním Záhiru se autor snaží najít rovnováhu mezi osobními ambicemi a svým manželstvím.
V knize se setkáme se spoustou zajímavých myšlenek a já hned jako příklad uvedu jednu, která nás provází celou knihou. A paradoxně s ní absolutně nesouhlasím. Myšlenkou je, že musíme o minulosti hodně mluvit, abychom se od ní odpoutali. To mně osobně připadá jako holá pitomost, nemyslím si, že otevírání starých ran něčemu pomůže.
Každopádně ačkoliv jsem byla trochu zklamaná, celé dílo neodsuzuji a vlastně i doporučuji. Ono je čas od času dobré přečíst si něco, s čím nesouhlasíte. Rozproudí vám to mozek a uvědomíte si, v co vlastně věříte, protože pokud si řeknete "Ne, tohle si nemyslím" musíte se zákonitě zamyslet nad tím, co je pro vás pravdou, kterou ne vždycky známe nebo si ji uvědomujeme.
Kniha je vcelku krátká jen občas obtížná na přemýšlení. Pokud jste s Paulem ještě nezačali, Záhir není nejlepším cestou k autorovi.



Černé kraťasy a kimono

19. srpna 2014 v 16:40 | Ronnie |  Fashion
Ahoj ahoj. Rozhodla jsem se, že tu s vámi budu sdílet některé z mých oblíbených outfitů. Bohužel zatím jsem si nepořídila full lenght zrdcadlo, a tak budou fotky jen provizorní. V momentě, kdy si zrdcadlo pořídím, doplním články i o fotky s oblečením na mé osobě, protože to vždycky vypadá úplně jinak než na ramínku.


Ačkoliv iphone umí s fotkami divy, můj antium vyrovnat nezvládne, a tak se omlouvám za kvalitu a úhle fotografií.


Začínám doplňky. Už si vlastně ani nepamatuji, kde jsem je kupovala, ale myslím, že obojí je z New Looku za pár liber.


Kotníkové boty na decentním podpatku. Přísahám, že vypadají daleko lépe v reálu než na fotce. A ano, i se svým metrem osmdesát jsem si pořídila boty na podpatku. Aspoň na nich umím chodit a nepřidávám se k většině skotské populace, která kráčí nočními ulicemi naboso.


Černé překládané kraťasy. Klasika, velmi oblíbené. PS: Nejsou špinavé, jen kaz na fotce. Přísahám!


Bílé triko s řetízkem. Miluju bílá trika všech druhů, zvlášť volnější s výraznými doplňky.


Kimono, v současné době společně s boyfriend kalhotami naprostá klasika, která by neměla chybět v žádné skříni. Já osobně jsem si tyto přehozy skutečně zamilovala, jsou za pár šupů a ještě maskují nedokonalosti na postavě, takže pokud se necítíte občas úplně spokojeni, kimono je dobrá volba.


Jsem blond, a co jako?!

19. srpna 2014 v 14:54 | Ronnie |  Ronnie says
Už jsem se dávno dávno dozadu zmínila, že se mi líbí, jak v Británii a celkově ve světě nikdo neřeší, co kdo nosí. Můžete si vyjít po ulici převlečeni třeba za tuřín a nikdo se ani neotočí, protože je to zkrátka vaše věc. S takovým přístupem se v Čechách asi těžko setkáme, ale to je už zakořeněné v té naší mentalitě.

Na druhou stranu, ne všechno je perfektní a když se někde přidá, musí se někde ubrat. Na co to vlastně narážím? Ačkoliv můžu běhat v převleku Perníčka ze Shreka a nikdo nehne brvou, setkávám se tu čím dál častěji s poněkud primitivnějšími předsudky. Konkrétně o barvě vlasů.
Všichni známe vtipy o blondýnách a ruku na srdce, všichni se jim čas od času zasmějeme. Mohu s klidem prohlásit, že doma v Plzni na mě pár mých přátel utrousilo několik dobromyslných poznámek ohledně barvy vlasů v souvislosti s IQ. Ale nebylo toho mnoho a vždycky to bylo myšleno jako vtip. Zkrátka žádný velký extrém.
Oproti tomu tady to chodí ještě jako za časů krále Klacka. Uvědomuji si to až teď, ale poprvé jsem si toho začala všímat už když jsem přijela. Moji spolubydlící rádi připomínali, že jsem blond a hodně o tom vtípkovali. Ale vzhledem k tomu, že jsou to češi, pořád ještě to mělo své hranice, i když občas mi to už začínalo docela vadit. Ovšem v posledních týdnech jsem si všimla, že tento problém má ještě hlubší kořeny, než by se bývalo zdálo.

Čas od času, ne pořád, se mi stává, že se mnou lidé, které jsem nikdy před tím neviděla, jednají jako s naprostým primitivem. Nejedná se jen o kluky, kteří si evidetně řeknou, ááá blond, modré oči, to bude snadné, a pak samozřejmě narazí, protože si dovoluji tvrdit, že má inteligence a sebeúcta přesahuje úvahy o tom zúčastnit se soutěží pro primitivy bez umu typu Big Brother(dobře, o té sebeúctě si někteří moji velmi blízcí čtenáři nechají své připomínky pro sebe. Děkuji). Bohužel se s tím setkávám i u zákazníků, na úřadech a vlastně kdekoliv. Netvrdím, že čas od času to není oprávněné, po některých mých zkratech. Na druhou stranu, to máme my všichni.
Nějakou chvíli mi vrtalo hlavou, proč tomu tak je, ale po rozhovoru s mou kamarádkou je to jasné. Je to v barvě vlasů. Neuvěřitelné, ale je to tak. Rozhodně bych nečekala, že něco tak hloupého jako barva vlasů může přerůst v něco tak velkého, ale je tomu tak. Ona konkrétní kamarádka mi řekla, že než dostala svou práci, pár kolegů vyjádřilo nesouhlas se zaměstnáním další "blond silly", ačkoliv o mojí kamarádce nevěděli vůbec nic. Samozřejmě časem se to srovnalo, protože ji poznali a sami přiznali, že to byla hloupost.
Dobře to dopadlo, ale na druhou stranu, mou pointou je, co kdyby to místo skutečně nedostala jen proto, že je blond a zákonitě tedy úplně blbá? KRAVINA!


"Modré oči a blond? Ta je určitě úplně pitomá." - Studuji neurovědy v jiném, než rodném jazyce. Co děláš ty? Za rok jsi přečetl(a) obrázkovou encyklopedii? Gratuluji!

Na jednu stranu si říkám, že není tak špatné, když si ostatní myslí, že jsem hloupá. Mám v záloze moment překvapení. Z jiného úhlu pohledu, když pominu jisté pocity ponížení, aby mi něco jako pitomý předsudek zkazilo šanci na slušné zaměstnání? Kde to žijeme? Omlouvám se, že si nebarvím vlasy na černo, když jsem bílá jako sníh a nechci vypadat jako nepovedený dvojník Belly Swan! Chce snad někdo po tmavších typech, aby si barvily vlasy na blond, jen aby s nimi nikdo nejednal jako s idioty?!

Tímto článkem nás všechny tak nějak ponoukám, abychom se nad svým přístupem zamysleli. Zní to asi směšně, ale zkusme si to zrekapitulovat. Představte si dvě holky z vašeho okolí - jednu blond a jednu brunetu. Obě vypustí z pusy naprostou hloupost, zkátka totální fail. A teď si vybavte svou reakci. "No jo blondýna" a protočíte panenky. Druhý případ "haha, ty jsi tele" no tak se přeřekla. Obě přidají fotku na facebook. Blondýna má našpulenou pusu, bruneta ani pořádně nemá vidět obličej, hlavně že se ukáže ve spodním prádle. Teď si sáhněte na srdce. Ve vašich očích bude ta větší facebooková blbka ta blondýna, ačkoliv jen našpulila pusu. Je to tak? Věřím, že v 80% z nás se nemýlím.


Mojé milé blondýnky, pusťte si Taylor a SHAKE IT OFF!

A už po světě chodím celých dvacet let

13. srpna 2014 v 13:40 | Ronnie |  Ronnie says
A je to tady. Dneska, právě dnes je den mých historicky druhých kulatin. Už si přesně nepamatuji, jak jsem prožívala své první kulatiny, ale vzhledem k tomu, že mi bylo teprve deset, hádám, že jsem nadšeně běhala kolem, těšila se z dárků a sfoukávala svíčku z narozeninového dortu od babičky. Nutno konstatovat, že oproti tomu své dvacetiny přijímám s poněkud menším nadšením. Vždyť už sakra nejsem teenager!
Myslím, že s devatenáctkou na krku jsem byla naprosto spokojená. Nebyla jsem ta čerstvá osmnáctka, která si myslí, že snědla veškerou moudrost světa, když už může legálně požívat alkohol, ale na druhou stranu v devatenácti ještě člověku projde kdejaká nezodpovědná blbina, protože je tam ještě to -náct.

Vždycky jsem si myslela, že takový ten zlomový rok bude, když mi bude osumnáct. Ve skutečnosti kromě maturity se ale tento rok nic zásadního neudálo. Ovšem devatenáct... Ačkoliv to začalo trochu nudně a nezdálo se, že se stane něco zásadního, byl to zlom zlomů. Snad ve všech možných ohledech.

Vlastně ani nevím, nad čím tu dumám, ale mám zkrátka pocit, že to ze sebe musím dostat. Nikdy jsem na oslavy narozenin nebyla, protože stárnutí rozhodně neberu jako něco, z čeho bych měla jásat, ale vždycky jsem měla tu možnost uspořádat něco velkého. Tento rok je to jiné - tedy ne že bych nemohla uspořádat párty ve velkém stylu, ale vzhledem k tomu, že nejsem zrovna typ, co by si dělal přátele úplně snadno, na své mega-úžasné oslavě bych srkala malibu s colou nejspíš téměř sama. Je to zvláštní, netrávit narozeniny se svou rodinou, pokud tomu tak doposud bylo. Zvlášť pokud jde o přechod ze sladkého světa náctiletých do tvrdého života -cetin. Nebudu popírat, že se cítím trochu osamělá.

Navíc je tu ta věc se stárnutím. Už od patnácti trávím každé narozeniny s mírnou depresí, kterou obvykle trpí ženy až po třicítce. Říká se, že člověku je tolik, na kolik se cítí. To je nevýslovná pitomost, kterou se obhajují lidé, kteří odmítají přijmout fakt, že stárnutí je příznakem pomalu-se blížící smrti. Nezlobte se na mě za toto nešťastné téma, ale je to tak! Dneska je mi dvacet. Příště to bude třicet, pak čtiřicet a najednou mi táhne na sedmdesát. Jaký to vlastně má smysl? Narodíme se, jdeme do školy, vystudujeme, najedem si práci, partnera, vyvedeme potomstvo a umřeme. A to pořád dokola. Rodíme se, abychom umřeli. Není to trochu praštěné, nesmyslné a svým způsobem nereálné?


Rychlo-obědy pro chaotické dny

2. srpna 2014 v 14:09 | Ronnie |  What to eat
Poslední dny jsou pro mě trochu chaotické a nemám na vaření mco času - ne, nesouvisí to s tím, že jsem vrcholně líná pokoušet se o něco složitějšího. Ať už je to jakkoliv, mám dva recepty, které jsou víceméně docela rychlé, jednoduché a ani ne tak nezdravé.

Těstoviny se sýrem


Potřebujeme:
Těstoviny - já používám vrtulky nebo špagety
Čedar - ten používám, protože ve Skotsku nic jiného moc není
Cibulku
Masox
Oregano
Mletý pepř

Postup:
Necháme vařit těstoviny - do vody pro výraznější chuť přidáme masox. Mezitím nastrouháme chedar a dáme osmahnout cibulku na másle s oreganem a mletým pepřem. Osmahlou cibulku přidáme do misky s čedarem - čedar se díky teplotě hezky roztaví. Jen co se dovaří těstoviny, slejeme vodu a přidáme do naší sýrovo-cibulové směsice. Celé to promícháme a vualá, hotovo. A kupodivu to chutná vážně dobře.

Kuskus se zeleninou


Potřebujeme:
Mraženou zeleninu
Kuskus
Masox
Oregano
Pepř
Čedar

Postup:
Necháme uvařit kuskus s masoxem. Mezitím na másle s oregánem a pepřem osmahnem zeleninu načež nastrouháme čedar, který smícháme s osmahnutou zeleninou. Celou směs pak smícháme s již uvařeným kuskusem. Hotovo!