Strach

11. června 2014 v 21:02 | Ronnie |  Ronnie says
Strach. Věc která má tu schopnost člověka naprosto paralyzovat. Pokud jej cítíme, nejsme schopni myslet téměř na nic jiného. A já vskutku tyto dny naprosto z celého srdce čistě nenávidím!

Protože posledních pár dní se mi špatně spí, nedá mi to, abych se nad tím vším nezamyslela. Kde se vlastně v člověku bere strach?

První, co nám o strachu vyhodí wikipedie, je fakt, že strach je emoce, naše reakce na hrozící nebezpečí. Jenže, co když ani nevíme, jestli skutečně něco hrozí? Dá se tomu pořád říkat strach, nebo jen špatná zkušenost?
To mě přívádí k tomu, kde se strach vlastně bere. Jsem si jistá, že kdybych hodně šťourala, dostala bych se přes instinkt až někam ke genetickému základu, ale tak hluboko zacházet nechci. Myslím, že strach je obava, že se nám něco negativního, co jsme si už jednou prožili, stane znovu.
I podle řady psychologů tak vznikají fobie. Bojíme se stísněných prostorů, protože nás jako malé děti starší sourozenci v rámci hry zamkli do skříně a hodinu nás odmítali pustit ven. To v nás zanechá trauma a panický strach je na světě.


Já osobně mám chorobný strach z členovců všeho druhu a to včetně slunéčka sedmitečného - tím chorobným strachem si představte, jak v panické hrůze s hysterickým pláčem házím lehátko po poněkud otravné cikádě. Nejspíš tomu tak bude, že jsem se jednou ve školce lekla svítícího plastového švába z lízátek - tehdy to bylo hodně in. Od té doby se to se mnou táhne a s hmyzákama zkrátka nejsem kamarád. Dobré je, že víceméně vím, jak se tomuto strachu postavit. Zkrátka se broukům, pavoukům a podobné havěti vyhýbám velkým obloukem. A můžu spokojeně žít.
Jenže je tu další věc, ze které mám strach. Bojím se pádu. Asi většina z vás chápe, že se jedná o metaforu - ne skutečně netrpím hrůzou z představy, že zakopnu o kamínek a vymáznu se uprostřed ulice. Tím samozřejmě neříkám, že by mi to bylo příjemné, ale rozhodně se mi z této představy nedělá na zvracená. Děsí mě starat se o kalorie, abych si vytrénovala postavu, protože mám strach, že to zase přeženu a zase spadnu k poruchám příjmu potravy. Bojím se pouštět si k sobě lidi, protože by mě zase mohli pustit a já bych opět spadla až na dno. Mám strach někomu věřit, protože mi vycvičený instinkt říká, že lidem se věřit nedá. Pokaždé, kdy jsem někomu věnovala svou důvěru a neočekávala zrovna to nejhorší, spadla jsem. Dolů a narazila na tvrdé dno. A už to nikdy nechci zažít.
Ovšem v tuto chvíli nastává problém. Hmyz jsem zkrátka odstříhla ze svého života a setkávám se s ním jen vyjímečně. Jenže jak se mám zbavit tohoto strachu z životních a mezilidských pádů? Nemůžu se přeci stranit společnosti, to není zdravé. Je to má přirozenost, schovat se, zalést někam, kde mě nikdo nenajde, ale pořád to není zdravé.

Momentálně jsem v pozici, kdy mě moji démoni strachu doslova dohánějí k šílenství. Tak jako pokaždé, když jsou v mojí hlavě, se tak trochu zblázním a nechám se jimi přimět dělat hodně špatná rozhodnutí. Naštěstí na tyto impulzy jsem už zvyklá a tak jsem radši za mrtvého brouka. Ovšem to taky není úplně ideální.

Strach bych rozdělila do dvou kategorií. Strach je oprávněný nebo neoprávněný. Člověk by si ušetřil tolik stresu a tolik starostí, kdyby věděl, jak je od sebe rozeznat. Takže pokud máte někdo nějaký tip, jak se to dělá, sem s ním!


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama