Červen 2014

Y.O.L.O. - You Obviously Lack Originality

25. června 2014 v 17:46 | Ronnie |  Ronnie says
"Originalita neroste na stromech" - Tak praví téma týdne na blog.cz
Je to snad osud, že je otevřena diskuze zrovna o originalitě. Poslední dobou jsem hodně přemýšlela o svém hudebním vkusu - je tomu nejspíš tak, protože se mě tu hodně lidí ptá, co poslouchám. Spousta z mých pravidelných čtenářů si asi říká, nojasně, Bieber a Cyrus, ale asi by vás překvapilo, jaká je vlastně realita. Vždycky jsem si myslela, že nejsem nijak vyhraněná, že poslouchám od všeho trochu. Víceméně je to pravda, ale není pravda, že bych se neztotožňovala s jedním žánrem tak trochu víc než s ostatními. Stejně jako většina lidí mého věku si čas od času zapnu akutální top ten žebříček nebo party pecky z poslední akce. Ale ve finále co se týká hudby, která se mi jen tak neohraje a poslouchám jí vlastně asi nejraději - což je můj playlist na spotify, nejvíc mi sedí alternativní muzika.
A jak to vlastně souvisí s originalitou a jejím růstem na stromech? Vím, že poslouchám hudbu, kterou moc lidí buď nezná, nebo nemusí. A líbí se mi to, jsem přeci originální a ojedinělá. Na druhou stranu si všímám, že jakmile to ne příliš známé prorazí a v mém okolí je najednou až moc zarytých fandů, o danou věc tak nějak začínám ztrácet zájem. To se mi stalo především u Paramore. Pořád mám ráda jejich hudbu, ale už se jejich poslechem zas až tak neprezentuju. Kolem mých čtrnácti jsem neposlouchala nic jiného. Ovšem přišlo Stmívání a bác. Všichni najednou milovali Paramore a mě to bylo tak nějak nepříjemné(ačkoliv v posledních měsících se k Paramore zase hodně vracím). Zkrátka nechci být zase ta sezóní fanynka. Vím, že je to trochu pokrytecký přístup, ale nemůžu si pomoct. Ono je samozřejmě příjemné narazit na někoho, kdo zná ty samé kapely, co znáte i vy, ačkoliv nikdo jiný nemá tušení, že někdo takový vůbec existuje. Jenže, když se tyto spřízněné duše začnou rozrůstat, už mě to tolik netěší. Je to tou ztrátou originality, která se v dnešní době dosahuje hůř a hůř?

Totéž se týká i četby. Dřív jsem byla já ta divná, co pořád četla, když ostatním to připadalo až moc málo "kůl". Najednou ale všichni milují knížky - ačkoliv jen ty zfilmované, takže ono to zas tak horké s tou láskou k literatuře nebude tak horké. A tak už ani nepíšu moc recenze - dobře, teď je to hlavně proto, že moc nečtu, protože si nechci komplikovat přechod z jazyka na jazyk - čtu v angličtině a to víte. Trvá to déle :D. Abych byla upřímná, teď letí Hvězdy nám nepřály a já jen díky tomu, že to čte každý, nemám ani chuť ono dílo otevřít.

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Ráda jsem nosila kytky ve vlasech - dokud to nezačali nosit všichni. Zkrátka a dobře, v dnešní době je dost těžké být originální a mít něco jen a jen svého. Tedy abyste nevypadali až příliš duševně narušeně - rozumíme si. Všechno má svou mez a to i naše slavná originalita.
Znám spoustu lidí, kteří jsou svým způsobem jiní. Nosí nějaký výstřední kousek oblečení a já si říkám "Sakra, to je nápad! Že mě to taky nenapadlo" a už tak přemýšlím, kde bych to také sehnala. Tímto přístupem ovšem všichni zabíjíme originalitu. Pokud se něco ojedinělého zalíbí okolí, můžeme vsadit krk na to, že za chvíli už to bude normální, běžné ne-li okoukané a trapné.

Buďme milejší!

25. června 2014 v 3:28 | Ronnie |  Ronnie says
Často slýcháme nebo čteme o takové té nepříjemné české nátuře, která zahrnuje několik velmi záporných zlozvyků, které si češi ne a ne odpustit. Lajcky se tomu říká čecháčství. Vždycky mě to trochu otravovalo, ale věřím, že až se po několika měsících vrátím na pár dní do ČR, bude mi to vysloveně vadit.

Češi mají ve zvyku si všechno závidět. A když říkám všechno, tak opravdu myslím všechno. Dostala jsem se přímo do modelové situace. Přišla jsem na bar ve svých zbrusu nových šatech, hezky učesaná s blýskavými doplňky, kterými jsem se odměnila za týden náročné práce. Během tohoto večera za mnou přišla úplně cizí slečna, pochválila mi vlasy, výběr šatů a zeptala se mě, kde jsem koupila ten nádherný náhrdelník. Něco podobného se ten večer stalo ještě asi dvakrát. Samozřejmě poprvé mě to opravdu vyvedlo z míry, na tohle jsem rozhodně zvyklá nikdy nebyla.

Teď ruku na srdce. Jak reagujete na holku, která má na sobě šaty, které se vám líbí a podle všeho strávila nějaký ten čas v koupelně, aby se zkulturnila? Já sama se musím přiznat, že ještě v ČR jsem měla ty nejhorší předsudky a negativa. Je určitě namyšlená nána, ty šaty jí nesluší a tak vyparáděný ten make-up zase není. Proč tomu tak je/bylo? Protože jsem byla na to samé zvyklá od ostatních. Nepřátelské pohledy, šuškání. Neříkejte mi, že jste se s tímto negativismem nikdy nesetkaly! Zvlášť pokud jste se vyfikly. A ač si to člověk nepřipouští, okolí mu tímto naprosto zkazí onen dobrý pocit ze sebe samotné.

Tady ve Skotsku jsem se s ničím takovým snad ještě nesetkala. Jak jste se dočetli, právě naopak. A tak mi to trochu vrtalo hlavou, protože poklona od "konkurentky" mi vážně zvedla náladu. Najednou mě opustil ten pocit rivality, který pro mě vlastně byl celou dobu jen koulí u nohy, protože já obecně nejsem zlý a nepřející člověk. A vzhledem k tomu, že vím, jakou radost mi to ten večer udělalo, zkusila jsem to taky. Někdo měl něco hezkého na sebe, tak jsem k té cizí osobě zkrátka přišla a ocenila to. A světe div se, měla jsem z toho daleko lepší pocit, než ze závistivého brblání pod vousy. Nebudu lhát, že mě překvapilo, jakou radost mi udělalo, že jsem někomu cizímu udělala radost. Možná to bude něco v našem mozku, co za každý dobrý skutek vypustí do našeho oběhu silnou dávku endorfínů. Vlastně proč ne? Je to tak trochu karma.

Schválně to zkuste taky. Zapomeňte na chvíli na naši vrozenou zlobu a zkuste zastavit cizího člověka na ulici, a od srdce mu pochválit vlasy, barvu rtěnky, zkrátka cokoliv. Nejen, že vám bude lépe, možná si najdete nového kamaráda a navíc svět bude zase o trochu krásnější :)


Jak jsem přišla na chuť Ronaldovi

24. června 2014 v 15:50 | Ronnie |  Ronnie says
Mistrovství světa v Brazílii je v plném proudu a já mám v hlavě několik článků na toto téma - ovšem ty na téma Top zadek MS 2014 sepisovat raději nebudu.

Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyla Ronaldovo velkým fanouškem, ale tohle obdbí mě donutilo přehodnotit pohled na věc. Skutečně mě dostalo, co Cristiano udělal pro to malé nemocné dítě - pro ty co netuší, rodina jednoho malého kluka potřebovala peníze na jeho operaci, která by mu zachránila život. Víme, jak to v některých státech chodí, ne každý dostane takovou péči, jakou potřebuje, aniž by za to musel platit. Rodiče požádali Ronalda o pár podepsaných kopaček, které by vydražili a výdělek investovali do nákladné operace. Ronaldo nejen, že na tuto prosbu zareagoval, ale sám se nabídnul, že operaci zaplatí. Neříkám, že to ostatní fotbalisti a celebrity nedělají. Dělají a je to záslužné.
Proč zmiňuji tedy právě Ronalda? Protože jsem naprosto znechucená médii. Bulvár píše kdejaké kraviny, ale útoky na Ronalda jsou poslední dobou trochu přes čáru. Jen pár dní zpátky Cristiano trochu obměnil účes ve znamení solidarity s oním nemocným chlapcem. Jak na celou záležitost zareagovala média? Ronaldo škemrá o pozornost!

Nevím, co si autoři těchto blábolů myslí, ale platit miliony za operace lidí, které do té doby člověk ani neznal, opravdu není samozřejmostí a proto bych za tyto hráče, zpěváky, herce, spisovatele a mnoho dalších ocenila trochu vděku a respektu. Je smutné, že někteří nemůžou ani z dobroty srdce pomoct, aniž by byli napadáni za škemrání o pozornost a tak různě.


Hmm aneb červnová úvaha

17. června 2014 v 15:21 | Ronnie |  Ronnie says
Upřímně, ani nevím, jak tento článek nazvat, už proto, že v zásadě ani nevím, o čem chci konkrétně psát. Mám toho v hlavě tolik, že se teprve ukáže, jakým směrem se nakonec tyto řádky vydají.

Zajisté si pamatujete můj článek o strachu, který jsem zveřejnila tak před týdnem. Dodatečně bych ráda zdůraznila, že nikdy nepodceňujte svou intuici, protože pokud se něčeho bojíte, obvykle to není jen tak bez důvodu. Instinkt je instinkt a já tudíž musím přehodnotit celou svou úvahu o podstatě strachu.

Dalším poznatkem je, že karma je skutečná. Existuje. Ne že bych o tom někdy pochybovala, ale tak trochu jsem ji odsunula na druhou kolej a ona mě pořádně profackovala. Ne že bych si to nezasloužila, musíme brát odpovědnost za naše jednání. Na druhou stranu, nemusela mi to vracet v mnohonásobné míře.

Teď se nejspíš zamyslím nad věcí, která mi bude pár dní vrtat hlavou. Pár dní, respektive dva týdny. Má cenu pouštět se do bojů, které jsou tak trochu hazardem s našimi city? Momentálně stojím trochu ublížená na pokraji velmi vratkého mostu nad hlubokou propastí. Můžu se oklepat a pokus přejít na druhou stranu vzdát s tím, že možná někde najdu nějaký pevnější most. Nebo můžu zariskovat s tím, že následky můžou být daleko horší než teď. Ovšem s tím, že pokud to vyjde, ta cesta bude daleko kratší a cíl je víceméně v dohledu. A tak stojím před velkým otazníkem.

Na jednu stranu si říkam, ne kašlu na to. Na tu druhou zase ne, nekašlu na to, vždycky jsem stáhla ocas mezi půlky a tentokrát to dělat nebudu. Navíc mi to za to stojí.
Naštěstí vyšlo Laně Del Rey nové album, protože Lany hudba na mě vždycky působí uklidňujícím dojmem, který mi dovolí víceméně prozřít. A čím víc poslouchám písničku Fucked my way up to the top, říkám si, že zatnu zuby a jdu do toho.


Momenty určující náš život. Nás.

11. června 2014 v 22:15 | P |  Pavlína says

"Life is all about moments of impact and how they change our lives forever."

/Pavlína/ryba/Plzeň/SSUPŠ Zámeček/FDU/fotografie/William/Crosscafe/deník/lapač snů/origami/Jazz Rock Café/Veronica Mars/Avril Lavigne/Jeden den/Kafe a cigára/diář/Kristen Bell/kočky/brože/víla/Carrie Bradshaw/New York/kachny/HIMYM/zenová zahrádka/skály/Španělština/bílé víno/procházky v dešti/nástěnka/malé barevné obálky/Gossip girl/modrá/Ametyst/ovce/Irsko/

Strach

11. června 2014 v 21:02 | Ronnie |  Ronnie says
Strach. Věc která má tu schopnost člověka naprosto paralyzovat. Pokud jej cítíme, nejsme schopni myslet téměř na nic jiného. A já vskutku tyto dny naprosto z celého srdce čistě nenávidím!

Protože posledních pár dní se mi špatně spí, nedá mi to, abych se nad tím vším nezamyslela. Kde se vlastně v člověku bere strach?

První, co nám o strachu vyhodí wikipedie, je fakt, že strach je emoce, naše reakce na hrozící nebezpečí. Jenže, co když ani nevíme, jestli skutečně něco hrozí? Dá se tomu pořád říkat strach, nebo jen špatná zkušenost?
To mě přívádí k tomu, kde se strach vlastně bere. Jsem si jistá, že kdybych hodně šťourala, dostala bych se přes instinkt až někam ke genetickému základu, ale tak hluboko zacházet nechci. Myslím, že strach je obava, že se nám něco negativního, co jsme si už jednou prožili, stane znovu.
I podle řady psychologů tak vznikají fobie. Bojíme se stísněných prostorů, protože nás jako malé děti starší sourozenci v rámci hry zamkli do skříně a hodinu nás odmítali pustit ven. To v nás zanechá trauma a panický strach je na světě.


Já osobně mám chorobný strach z členovců všeho druhu a to včetně slunéčka sedmitečného - tím chorobným strachem si představte, jak v panické hrůze s hysterickým pláčem házím lehátko po poněkud otravné cikádě. Nejspíš tomu tak bude, že jsem se jednou ve školce lekla svítícího plastového švába z lízátek - tehdy to bylo hodně in. Od té doby se to se mnou táhne a s hmyzákama zkrátka nejsem kamarád. Dobré je, že víceméně vím, jak se tomuto strachu postavit. Zkrátka se broukům, pavoukům a podobné havěti vyhýbám velkým obloukem. A můžu spokojeně žít.
Jenže je tu další věc, ze které mám strach. Bojím se pádu. Asi většina z vás chápe, že se jedná o metaforu - ne skutečně netrpím hrůzou z představy, že zakopnu o kamínek a vymáznu se uprostřed ulice. Tím samozřejmě neříkám, že by mi to bylo příjemné, ale rozhodně se mi z této představy nedělá na zvracená. Děsí mě starat se o kalorie, abych si vytrénovala postavu, protože mám strach, že to zase přeženu a zase spadnu k poruchám příjmu potravy. Bojím se pouštět si k sobě lidi, protože by mě zase mohli pustit a já bych opět spadla až na dno. Mám strach někomu věřit, protože mi vycvičený instinkt říká, že lidem se věřit nedá. Pokaždé, kdy jsem někomu věnovala svou důvěru a neočekávala zrovna to nejhorší, spadla jsem. Dolů a narazila na tvrdé dno. A už to nikdy nechci zažít.
Ovšem v tuto chvíli nastává problém. Hmyz jsem zkrátka odstříhla ze svého života a setkávám se s ním jen vyjímečně. Jenže jak se mám zbavit tohoto strachu z životních a mezilidských pádů? Nemůžu se přeci stranit společnosti, to není zdravé. Je to má přirozenost, schovat se, zalést někam, kde mě nikdo nenajde, ale pořád to není zdravé.

Momentálně jsem v pozici, kdy mě moji démoni strachu doslova dohánějí k šílenství. Tak jako pokaždé, když jsou v mojí hlavě, se tak trochu zblázním a nechám se jimi přimět dělat hodně špatná rozhodnutí. Naštěstí na tyto impulzy jsem už zvyklá a tak jsem radši za mrtvého brouka. Ovšem to taky není úplně ideální.

Strach bych rozdělila do dvou kategorií. Strach je oprávněný nebo neoprávněný. Člověk by si ušetřil tolik stresu a tolik starostí, kdyby věděl, jak je od sebe rozeznat. Takže pokud máte někdo nějaký tip, jak se to dělá, sem s ním!



Jak se donutit cvičit

11. června 2014 v 13:00 | Ronnie |  Be skinny, be beautiful
Většina z mých pravidelných čtenářů tuší, že některé články se týkají hubnutí. Někteří z těch pozornějších vědí, že jeden čas to se mnou bylo skutečně těžké, ale teď... Teď je všemu jinak. Skotsko změnilo všechno. Dokonce i pohled na věci kolem hubnutí a pravidelného cvičení.

Přináším několik netradičních typů, které vás zaručeně donutí se sebou něco dělat.

1) Nastěhujte se do bytu s třema klukama a chvíli poslouchejte, co všechno se jim nezdá na holkách, které vy považujete za takřka ideály krásy. Když pomineme narážky typu "plochá, jak přistávací dráha", musím zmínit, že podle mých spolubydlících by každá druhá slečna, které závidím nádhernou postavu, měla začít chodit do fitka a trochu omezit stravování.
2) Kupte si permici do fitka za vlastně těžce vydělané peníze. Věřte, že to zabere. Kdykoliv si řeknu, že za ty peníze jsem mohla mít nové šaty, lodičky, kabelku a ještě by mi zbylo na novou rtěnku, donutím se zvednou svůj líný zadek a do toho gymu prostě dojdu. Když už jsem se připravila o nový kousek do skříně, tak ať alespoň nějak vypadám.
3) Na ledničku si nalepte fotku té téměř VS modelky, kvůli které vás odkopnul váš bývalý. Ačkoliv budete mít zkaženou náladu už od samotného rána, ten protivně laskavý obličej a perfektní postava vaší sokyně vás zaručeně odradí od toho lahodného šlehačkového dortu, který máte v lednici.
4) Utraťte všechny peníze za oblečení v o číslo menší velikosti, než je vaše současná. Nebudete mít co na sebe a vzhledem k tomu, že jste utratili i poslední penny za malé oblečení, nezbyde vám nic jiného, než zhubnout, abyste se nemuseli promenádovat nazí, když na nový šatník ve vaší velikosti nemáte.
5) Udržujte správné společenské kontakty. Jak říká můj spolubydlící - 200 kcal za deset minut. If you know what I mean.(Ovšem já si osobně myslím, že tato čísla jsou holá pitomost).
6) Nechte úklid kuchyně na vašich spolubydlících. Po týdnu bude místnost doslova a do písmene živá, takže vás ani nenapadne vyvařovat vysokokalorické omáčky s knedlíky. Rychle naběhnete, vezmete trochu jídla, které je ještě nepoznamenané parazitickou houbou, jen tak, abyste přežili a rychle pryč, než "oživnete" také. Nemáte šanci se přecpat k prasknutí a tím pádem nabrat nechtěná kila.


Recenze: Dove Intensive Repair

10. června 2014 v 13:11 | Ronnie |  Beauty
Dove Intensive Repair: Noční vlasové sérum


Cena: cca 150kč(toto berte s rezervou, řídím se internetem)/ 1 libra - Poundland
Poslední dobou jsou mé vlasy skutečně v žalostném stavu, ale vzhledem k tomu, že kadeřníci ve Skotsku jsou na můj vkus trochu předražení(skoro 1000 kč za sestříhání konečků), rozhodla jsem se pokusit se o nápravu vlasů trochu levnější cestou, kterou bych mohla zúročit i co se blogu týká.
Tento zázračný přípravek je ve formě krému, který si každý den před spaní vetřete do suchých vlasů - ne od kořínků, ale především do konečků. Výhodou je, že se krému nespotřebuje mnoho a výsledek je vidět už po týdnu. Navíc se nemusíte bát, že byste se ráno probudili a mohli svou hlavou mastit plechy na posvícení nebo si třeba zničili povlečení polštáře. Nejsem si jistá, na jaké bázi tente krém je, ale zkrátka se ráno vzbudíte a můžete fungovat tak, jak obvykle.
Přípravek se má používat alespoň týden v kuse - ovšem ne déle než 10 dní po sobě - to by vlasům mohlo víc uškodit než pomoci. Každopádně já osobně doporučuji rozloučit se po tuto nápravnou dobu s veškerým žehlením a kroucením vlasů. Náprava je tak ještě účinější a rychlejší, ale to už je samořejmě jen a jen na vás.

Já osobně dávám čtyři hvězdičky z pěti. Na pět hvězdiček to zase ještě není, protože ačkliv jsou vidět výsledky, stoprocentní to ještě není.

A Bull in a China Shop

9. června 2014 v 14:38 | Ronnie |  Beauty
Pokud žijete s třema klukama, jako holka si musíte zvyknou na kde co. Na druhou stranu, pokud holka bydlí utiskovaná v přítomnosti lidí opačného pohlaví stále ještě lehce více či méně poznamenaných pubertou, pochytí tolik 'mouder', které zkrátka nikde jinde nemá šanci vyčíst.

Čas od času se každý zblázní a řekne si, že by se měl chovat jinak a že je vlastně někdo úplně jiný, než kým do té doby byl. Je to samozřejmě pitomost, což se po pár měsících samo ukáže tou nejnemožnější cestou, ale to k životu asi patří. Ovšem problém je, když se při těchto našich výkyvech zraní i někdo další.

Někteří jedinci, kteří se chovají s prominutím jako nebetyčné svině, narazí na někoho, kdo s nimi jedná zrovna tak. To je karma, to je v pořádku. Ovšem zaráží mě, že tito jedinci karmu neakceptují a své "hříchy", za které je karma náležitě odměnila hází na všechno kolem. Špatné načasování, nedostatek zájmu okolí nebo nejlépe na zprostředkovatele karmy. Poslední bod je asi nejhorší, protože v podstatě všechno hanění, které se hází na opačné pohlaví, které nám tak moc ublížilo, se týká i nás, protože do této doby jsme se chovali k ostatním úplně stejně.

Jak jsem již nadhodila, ona dočasná 'změna osobnosti' v jistý čas přijde na každého. Problém je, že v té naší nové povaze neumíme chodit, a tak jsme tak trochu jako sloni v porcelánu. Boříme, ničíme a demolujeme. Samozeřejmě to je metafora. Pointou je, že pokud se snažíme být někým jiným, přinese to víc škody než užitku, ačkoliv se to ze začátku nezdá. Cítíme se jinak, lépe. Nezáleží na tom, že jsme trošku sobečtí, okolí to přeci chápe. Jenže časem se ukáže, že ono to s tím pochopením nebude tak valné, a že i nám v podstatě pořád něco chybí, že ta přetvářka, to, jak se snažíme sami sebe přesvědčit, že jsme už někde jinde, je nám nepohodlné a vrátíme se ke stereotypu. Ne v pravém nudném slova smyslu, ale je tomu tak.

Co z toho plyne? Pokud nás zachvátí toto praštěné období, měli bychom si dávat pozor, kam šlapeme.


Tak už jsem tu měsíc aneb nákupní horečka

8. června 2014 v 18:33 | Ronnie |  Ronnie says
Opět se po delší odmlce hlásím o slovo. Vím, že teď to tu hodně zanedbávám, ale člověk by nevěřil, jak může být práce na baru, pravidelné návštěvy fitka a udržování společenského života vyčerpávající! Nechci si ani ředstavit, jaké to bude, až mi začne škola.
Takže už jsem tu déle než měsíc, což mě nutí k sepsání krátkého shrnutí. Říká se, že prvních čtrnáct dní se prožívá eufórie z té kulturní změny. Pak přijde náraz a další měsíc je všechno na pytel. Já striktně nesouhlasím. Pro mě naopak byly nejtěžší ty první dva týdny, kdy jsem brečela, jak chci domů. Nejspíš to bylo tím, že jsem ještě neměla práci a zbytečně moc času přemýšlet. Ovšem teď jsem si našla jednu z nejlepších prací vůbec - člověka, který se chce věnovat vědeckému výzkumu, zkrátka překvapí, když ho doslova nadchne práce za barem! Takže až se někdy dostanete do Aberdeenu, nezapomeňte navštívit podnik, který se jmenuje The Stag - výborně u nás vaří, rozhodně musíte ochutnat coleslaw. Což mě přivádí k poznámce, že i přes to, že mám jen part-time job, což je jen částečný úvazek nebo brigáda, mám nárok na jídlo zdarma. To u nás nemá většina ani pokud dělají na plný úvazek.

Každopádně, už jsem si vysloužila svou první výplatu, která sice nebyla valná, ale je tomu tak jen díky tomu, že za minulý měsíc jsem tam pracovala jen týden, takžeto ani vyšší být nemohlo. Každopádně na české poměry je částka více než uspokojivá. A samozřejmě ačkoliv to s nákupy teď ještě pořád nemohu moc přehánět, pár věcmi jsem si radost přeci jen udělala. Nebudu sem přidávat fotky věcí, jako jsou džíny, legíny, košile do práce a podobné nezajímavé věci. Je to jennepatrný průřez mými měsíčními nákupy. Za odměnu, že jsem to tu zatím přežila. Chápeme.


Nejsem trochu ujetá na líčení rtů?


Cetky, to je moje.


Asi si říkáte, že ve Skotsku, kde jsou 'tropy' již při dvaceti stupních nad nulou, jsou šaty a lodičky trochu zbytečné. Omyl. Až mě překvapuje, jak jsem si na místní prostředí zvykla. Dobře, pořád ještě nemám kuráž na to, abych si vyšla jen v kraťasech bez silonek, jako některé mé místní kamarádky, ale se silonkami se dá přežít.


A na závěr takové ty britské 'nezbytnosti', jako je Vogue, iPhone, věnec do vlasů nebo slušně vypadající peněženka.