Květen 2014

Kdo neumí, tak učí

24. května 2014 v 20:20 | Veu |  Veu says
Tento týden jsem měla praxi, a protože jsme si každý měli najít svojí a grafická studia lidi moc neberou, tak jsem se rozhodla, že půjdu na základku se zeptat jestli bych nemohla k nim na výtvarku. V tu dobu jsem nevěděla do čeho jdu a myslela jsem si, že to bude dobré. Ale s blížící se praxí jsem byla víc a víc nervozní a na vážkách, protože přece jen dnešní děti a jejich respekt k učitelům a když jsem si představila sebe před celou třídou dětí, bylo mi na omdlení.
No ale nastalo pondělí a já se tomu nemohla vyhnout. Jako první jsem šla k šesťákům, kde mě učitelka zachránila od vymýšlení nějakého úkolu, protože pro ně něco měla, a tak jsem dvě hodiny proseděla koukáním z okna a sem tam prohození nějakého slova v učitelkou. Pak mě ale čekali osmáci, u těch jsem taky nic nedělala, ale překvapila mě jedna slečna, která byla celý dvě hodiny šíleně drzá. Myslela jsem si, že naše třída na základce byla výkvět, ale kam se na ní hrabou kluci od nás ze třídy. Když jí učitelka vyzvala k tomu, aby ji přinesla práci, kterou měla mít už dávno hotovou odvětila "Nejsem žádnej pes, abych vás poslouchala na slovo." Seděla jsem na židli jak přikovaná a měla jsem co dělat, aby mi nespadla brada. No po pravdě byla jsem ráda, že už jsem mohla jít domu a netešila jsem se na další 4 dny.
V úterý jsem šla k páťákům, a tak jsem si řikala, že ty děti by mohly být hodnější, protože přece jen jsou to páťáci. Pro ty jsem měla vymyslet něco s figurou a nebo portretem. Vymyslela jsem sybolický portret (to znamená, že místo očí/nosu/atd kreslily věci, co je symbolizují). Tak ty děti byly opravdu zlata. Hodné děti byly i ve zbylých 4. a 5. třídách. Zbytek byl tak relativně v klidu, ale až na pátek, kdy jsem šla do šestky. Učitelka mě do té třídy poslala napřed, že si to mám ošéfovat. HAHAHA. Já, nejstydlivější člověk na světě, ale co jsem na to měla říct, že to nezvládnu, tak to by se mi vysmála a řekla by mi proč jsem na to základku lezla. Tak jsem vešla do třídy a jeden kluk prohlásil " Ty nás jako budeš učit." Tak řikám, že budu. Byl velice komunikativní, takže to bylo hned "Jak se jmemuješ?" "A můžeme ti tykat?" "Kolik ti je?" Celé dvě hodiny semnou komunikoval a byl fajn, ale pak tam byl kluk, co byl na přes držku. Chtěl odevzdat práci, která byla fakt otřesná, a tak jsem se ho zeptala jestli by to nechtěl předělat a on mi odvětil "Nejsem ve školce, abych něco dělal 2x a mě pětka stačí." Což jsem čuměla.
Celý týden jsem tedy přežila a vzala jsem si z toho ponaučení "NIKDY NEPŮJDU UČIT A POKUD BYCH O TOM NĚKDY JEN PŘEMÝŠLELA, TAK MI DEJTE NĚKDO FACKU."


13x Ano

22. května 2014 v 12:18 | Ronnie |  Ronnie says
Poslední článek se týkal věcí, které se mi ve Skotsku vysloveně nelíbí. Tentokrát naopak přináším článek, ve kterém shrnuji, proč to tu mám naopak ráda. Je jich podstatně víc a jsem si jistá, že jsem na dost věcí zapomněla.

1) Je tu pláž. Dobře, je sice pravda, že se tu moc neopálím ani nevykoupu, ale pořád je tu pláž!
2) Všichni jsou přátelští. Zatím jsem se ještě nesetkala s někým, kdo by mě vysloveně odmítal ve své přítomnosti. Od ČR trochu pokrok.
3) Levné oblečení. Všichni známe Primark, že? Ovšem jak jsem uvedla v předchozím článku, s Primarkem je to tu trochu komplikované.
4) Hezcí kluci. Vím, že bych to neměla psát tak okatě, ale prostě je to tu jiné. Nevím, jestli je to tím, že tohle místo je pro mě naprosto nové, o nikom nic nevím, neznám ničí pověst. Navíc je tu hodně přistěhovalců, takže je-li libo nějaká Skandinávie, žádný problém(:D).
5) Všem je naprosto ukradené, co na sebe navlečete. Můžete jít s obrovskou mašlí na hlavě, kanadama na nohách a plesové róbě a nikoho to absolutně nevyvede z míry. Lidé se zkrátka starají o své. Nikdo nemá zapotřebí tu pomlouvat někoho druhého kvůli oblečení.
6) V ČR máme Colu Zero, Dietní colu, pepsi a tak různě. Ovšem tady je i Sprite Zero, Fanta Zero a tak podobně. Paráda!
7) Cena knih. Já se upřímně nedivím, že u nás moc lidí zas až tak nečte, protože na to, abych člověk četl tak, jak by se mu zlíbilo, by v ČR musel být milionář. A nechte si prosím své poznámky o knihovnách pro sebe, všichni víme, jak to s našimi knihovnami funguje. Pro srovnání třeba aktuální Inferno. U nás stále kolem 400 kč, zde jsem na něj narazila za 3 libry(zhruba 100kč). Neuvěřitelné!
8) Je snadné tu najít práci a to i za předpokladu, že vaše AJ není úplně tip top.
9) Kluby. Teď vynechám pražské podniky, ale co si budeme povídat, naše kluby nejsou úplně nejčistější a nejluxusnější. Ovšem zde ty horší kluby jsou na úrovni našich nejlepších.
10) Náhrada za pivo. Hned jako první bych řekla, že u nás je nejlevnější variantou večera pivo. Tady je tomu přesně naopak. Navíc já, jako nepijan piva oceňuji nápoj zvaný VK, který mi nahrazuje Frisco a to daleko lépe.
11) Lidé se tu nestydí běhat na frekventovaných místech. A je jedno, kdo jak běhá. Možná se odvážím se svým stylem vyrazit do ulic. Uvidíme!
12) Seznamuji se s lidmi jejichž příbuzní se potkávají s J.K.Rowling
13) Moje škola vypadá jako Bradavice


6x proč se mi tu nelíbí

20. května 2014 v 18:22 | Ronnie |  Ronnie says
Přináším další článek ze Skotska, který je tak trochu negativním pohledem na místní dění. Ovšem nebojte, přijde další článek s klady a mám pocit, že bude rozhodně delší!
Každopádně, nezapomeňte likovat naší stránku na facebooku, následovat nás na twitteru a tak podobně. Pokud někdo máte jo zájem následovat mě konkrétně třeba na twitteru nebo instagramu - všude @VeronikaLav

1) Nejsem Veronika. Tady jsem prostě Victoria. Stalo se mi to snad všude. V bance, na úřadech, v baru, když jsem hledala práci - všude mě oslovili Victoria, ačkoliv jsem se představovala jako Veronika, což měli dotyční i na papíře před sebou. Smutné.
2) Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla slunce. A nechte si to vaše "nám tu týden prší". Přijeďte si do Skotska, buďte tu alespoň měsíc a pak proti českému počasí neřeknete půl slova!
3) Nejsme sakra Východní Evropa a už vůbec ne Československo. Nevím proč, ale někteří jedinci mají pocit, že Česká republika je téměř Rusko, a proto jsme zkrátka těžce východní Evropa. NE! A ještě horší je, když i po více než dvaceti letech je schopen někdo užít pojem Československo zvlášť poté, co dotyčné osobě třikrát vysvětlím naši historii, rozpad a současnou situaci.
4) Nedostatek některých českých potravin. Třeba rumu nebo levného alkoholu. Omlouvám se, ale to jsem zkrátka napsat musela. Nezlobte se na mě, ale lahev vodky za téměř 600 korun, to je na mě trochu moc. A co se týká rumu, samozřejmě, že tu nějaká ta Havana je, ale musíme si uvědomit, že Tuzemák nebo Božkov chutná podstatně jinak. Navíc tu chybí věci jako Eidam nebo třeba (polo)hrubá mouka.
5) Na Primark se tu hledí jak na obchod pro největší sociální případy, což jak asi dobře chápete, těžce nesu. Prostě nejsem na značky, ale na kvantitu, a tak mě trochu uráží, že jsem tu za socku, když nakupuju v Primarku, kde mají hezké oblečení.
6) Nekonečné reklamy v kině. Jestli si myslíte, že ta chabá čtvrthodinka reklam a trailerů, co musíme přetrpět v našem zlatém cinestaru, je nekonečná, musím vás poinformovat, že zde jsou ony reklamy dlouhé tak, jako polovina filmu. Bez nadsázky, přehánění a legrace!

23 fází maturity

18. května 2014 v 1:33 | Ronnie
Upřímně, jsem ráda, že to mám už rok za sebou. Ale když tu máme období maturit, chtělo by to tématický článek.

1) Konec třeťáku - prázdniny aneb maturita je stále dalekou budoucností. Po prázdninách ale opravdu začnu!
2) Prázdniny utekly jako voda a než jsme se pořádně probraly z monstrózní a tak trochu permanentní kocoviny, je tady zase září. S přípravou začnu až po maturáku.
3) Je po maturáku. Celá třída vzpomíná na nezapomenutelné momenty, kdy strohá třídní učitelka tancuje spoře oděna na stole před ředitelem školy. Učení počká na Vánoční prázdniny - to budu mít času dost.
4) To už je zase Silvestr? Vždyť byl včera Štědrý den! Dobře, po novém roce ale opravdu začnu.
5) Poslední měsíc prvního pololetí. Mám toho až nad hlavu s doháněním známek a docházky. Příprava na maturitu tudíž rozhodně ještě nepřichází v úvahu. Navíc mám času pořád ještě dost.
6) Začíná druhé pololetí závěrečného ročníku, které je o několik týdnů zkráceno, a tak učitelé blázní s uzavíráním známek pomalu už v únoru. Maturita se mi teď skutečně nehodí. A ačkoliv mám stále hafo času, už si začínám naprosto vážně říkat, že je na čase začít.
7) To to uteklo! Zítra je poslední zvonění a mé maturitní materiály leží stále netknuté hluboko ve skříni. Mám několik týdnů na učení. Hned jak se zítra vrátím z posledního zvonění domů, usedám k učení. Už je vážně na čase!!
8) Státní část maturity za námi, mám ze všeho smíšené pocity, ale všechno nejspíš v cajku. Možná s odřenýma ušima. Mám dva týdny na ústní část a ze 100 otázek mi jich zbývá 99 k učení.
9) Začínám si vést rozvrh s všemi možnými barvičkami. Systém nikdy nezklame. Pokud se každý den naučím 7 otázek, maturitu složím jedna báseň.
10) Uvědomuji si, že tvorba parádního rozvrhu mi zabrala tři dny a tím pádem počet otázek na den narůstá. Začínám se trochu stresovat.
11) Projíždím facebook a instagram svých spolužáků. Podle fotografií a statusů se všichni plně učí. Naházím tedy všechny své dosud netknuté papíry s otázkami, učebnice a obrázky na jednu velkou hromadu a vyfotím to. Hodím to na instagram/facebook s komentářem "Jde do tuhého" protože už opravdu jde do tuhého a vy nechcete před spolužáky vypadat, že máte skluz.
12) Do maturity zbývá týden. Konečně jsem se dopracovala k nějaké četbě. Uvědomuji si, že některé otázky je naprosto zbytečné se učit, a proto vyřazuji polovinu otázek z AJ a ČJ.
13) Pět dní do dne D. Seznam otázek, které jsou podle mého zbytečné k učení, protože 'to nějak okecam', se zvětšil o zbylé okruhy z literatury a angličtiny. Snažím se do hlavy narvat co nejvíc informací, ale pořád se nemůžu zbavit hlodavého pocitu, že je pořád ještě docela dost času.
14) Mám jen 48 hodin. Konečně mi dochází, že jde do tuhého a tak se zoufale snažím zachránit, co se dá. Mé tělo začíná pociťovat kofeinový šok a energeťák už nemůžu ani cítit. NESTÍHÁM!
15) 24 hodin do maturity. Máma mi vštěpuje, že bych před velkou zkouškou měla spát. V hlavě jí ukazuji vztyčený prostředníček, protože ona prostě nechápe, že to vůbec neumím! Přečetla jsem si sice všechny otázky, ke kterým bych neřekla bez přípravy ani slovo, ale mám pocit, že mi to nepomohlo ani trochu.
16) 12 hodin. Pomalu slevuji ze svého předsevzetí, že před maturitou naspím alespoň šest hodin. Sedím tedy na posteli v marné snaze naučit se něco nového. Bohužel se soustředím jen na to, jak nic neumím a tak se zoufale houpu ze strany na stranu, protože to mi zaručeně pomůže.
17) 10 hodin. Stále sedím na posteli. Kruhy pod očima mi sahají až k pupíku. Trpím momenty zoufalého smíchu, které střídá ještě zoufalejší pláč, protože si vůbec nic nepamatuji.
18) 9 hodin. Do pokoje opět přichází rodič, aby mě zahnal spát. Tentokrát uposlechnu a vysílena pláčem usínám.
19) Den D, hodina H. Do mého nástupu zbývá asi 30 minut. Měním si vyděšené pohledy se spolužáky, kteří stejně jako já, mají výraz odsouzence jdoucího na smrt.
20) Zbývá pět minut. V tu chvíli přichází seru-na-to víla a já cítím, jak už na to všechno prostě s prominutím seru.
21) Ze dveří vykoukne profesorka, kterou jsem jakživ neviděla, a volá moje jméno. Opuští mě seru-na-to víla. Můj žaludek se snaží naučit pár akrobatických kousků a mě je samozřejmě patřičně nevolno.
22) Při příchodu do třídy se snažím všechno zachránit roztomilým úsměvem, který působí dojmem, že trpím zácpou.
23) Usedám k potítku s otázkou, kterou jsem si přála ze všeho nejméně. Stává se ze mě věřící a co vteřinu konvertuji z víry na víru doufaje, že se alespoň jeden z bohů chytne.

A co dál? No na to si milí maturanti musíte přijít sami :)


Skotské strasti prvních dní

11. května 2014 v 14:54 | Ronnie |  Ronnie says
Po delší odmlce se opět hlásím o slovo a přináším nový článek trochu sobecky zaměřený na mé první dny v Aberdeenu.

Abych byla upřímná, celé jsem si to představovala trochu méně náročné. Především, co se loučení týká. Málokdo si dokáže představit, jaké to opravdu je, pokud to nezažije, proto se ani nebudu pokoušet vysvětlit, jak jsem se na letišti cítila.
Jestli si vzpomínáte na můj článek, ve kterém jsem zmiňovala, že jsem při cestách Plzní poslední dobou trochu labilní a nostalgicky se rozbrečím při pohledu na na náměstí, tak teď musím konstatovat, že jestli jsem tehdy byla labilní, tak teď jsem zralá na pobyt na psychitraciké léčebně. Mísí se ve mně takové to nadšení z nového města, z Británie, z ciziny, z nového života, z výhod samostatnosti a naopak stesk po domově, rodině, přátelích, městě a tak podobně. Takže ve finále to vypadá tak, že chvíli radostí téměř skáču a v tu další se rozbrečím.

Každopádně adaptace mi jde kupodivu snadno. Abych byla upřímná, nedělám si nové přátele zrovna snadno, a tak mě zaráží, že za první týden jsem se seznámila docela hojně. Rozhodně si nestěžuji, konverzace v angličtině mi pomáhá se konečně rozmluvit. S angličtinou jsem nikdy neměla moc problém. Jsem schopna číst, víceméně psát, docela rozumím, ale když přijde na mluvu, je to holá katastrofa. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem ustála kafe s američanem aniž bych dvě hodiny seděla obrněná pouze frázemi "ou", "okeeeej" a "I see".

Ovšem to, co chci sepsat především, jsou strasti se spolubydlícími.
Od bydlení s třema klukama může holka očekávat cokoliv, ale nikdy nebude tak úplně připravena na to, co se může stát. Tak například jedenz prvních dnů přišel jeden z nich v půlce pracovní 'šichty' domů s živou mouchou v ruce, načež žádal, abych jí podržela. To jsem samozřejmě s mou arachnofobií odmítla. Do ruky mi tedy byl vražen provázek s tím, že to mám mouše ovázat kolem zadečku tak, abych jí nezabila. S třesoucími se prsty jsem se o to pokusila. Ovšem odpor mě přemohl a po pár vteřinách jsem to vzdala. Když jsem se otázala na pointu tohoto počínání, bylo mi řečeno, že se můj spolubydlící vrátil z práce jen proto, aby si ověřil, jestli je moucha na provázku schopna létat.

Dalším zážitkem je tento páteční večer. Byla jsem neuvěřitelně unavena, a tak jsem se z posezení v hospodě sebrala zhruba po hodině a šla spát. Řekněme, že tak v půl čtvrté ráno se rozrazily dveře od bytu a nakrvartýrovalo se sem zhruba 6-10 lidí. Kdybych nebyla tak unavená a líná zároveň, zpod huňaté peřiny bych na hulákání "Veroniko vstávej!!" byvh ukázala tak maximálně vztyčený prostředníček. Ovšem to nejhorší teprve přišlo. Nejen, že můj spolubydlící trpí dojmem, že 15°C uvnitř jsou neskutečné tropy, a tak nemá potřebu topit, ale navíc se v těch půl ráno, kdy rozespalý člověk trpí největší zimnicí, rozhodl, že by bylo fajn začít větrat - což dělá se zájmem velice často, takže se kolikrát vrátím z venku s vědomím, že i v tom hnusném počasí bylo tepleji než na bytě. Nadále mi byl položen dotaz, jestli mi nevadí hudba. Odvětila jsem, že ne, když to nebude řvát. No tak si asi dokážete představit, co následovalo. Tichý rytmus ovládl pokoj zhruba na půl minuty. Pak se místnosti zmocnil neuvěřitelný randál, kdy rádio bylo na volume asi tak 10000 a beaty byly tak silné, že nadskakovala postel. Nezaslechli jste v čr něco? jsem si jistá, že tam zvuk dolétl. Každopádně půl hodiny jsem to otráveně trpěla a snažila se usnout. Jako vysvobození se daná skupina rozhodla odejít do kasína, za což jsem v tu chvíli doslova děkovala bohu. Tímto ovšem toto poklidné ráno nekončí. V půl 6, kdy už venku bylo světlo dorazil spolubydlící s tím, že měl hroznou potřebu si povídat, takže mě opět probudila věta "Veroniko, vstávej!" na což jsem odvětila "Já tě fakt nesnáším" a pokoušela se znovu usnout. Marně!!


To je zatím pro teď asi vše. Samozřejmě, že toho mám na srdci víc, ale protože jsem si našla práci, jdu jako oslavu péct, takže zatím.
Z upršeného Skotska zdraví vaše Ronnie xx

Wreck this journal

4. května 2014 v 11:12 | Veu |  Veu says
Po delší době tu je opět video s Wreck this journal. Pokud čtete náš blog pravidelně, tak už jsem první video dělala a zde je odkaz na první video a článek, protože by bylo lepší zhlédnout to postupně.