Duben 2014

Proč jsou party v Plzni zkrátka nejlepší

30. dubna 2014 v 14:34 | Ronnie |  Ronnie says
Tento článek bych chtěla věnovat všem partymenům zdržující se v Plzni a jejím okolí.


Proč jsou plzeňské party nejlepší? Zrekapitulujme si to.


Poslední dny

30. dubna 2014 v 9:59 | Ronnie |  Ronnie says
Je středa, 30.dubna. Tuším, že pro většinu maturantů je to poslední den na střední škole - pomineme-li pozdější skládání maturitní zkoušky. Já osobně si tento den vybavuji velmi živě a musím se přiznat, že přesně o rok později prožívám velmi podobné pocity.
Před rokem jsem opouštěla po dlouhých čtyřech letech střední školu, dneska trávím poslední hodiny ve své rodné vlasti a je až zarážející, jak moc je to podobné. Celý život jsem chtěla pryč z Plzně, nejlépe za hranice a úplně nejlépe kamkoliv do UK. Neustále jsem si na něco stěžovala a těšila se, až konečně vypadnu. Ne jinak tomu bylo i na střední. Čtyři roky jsem počítala den za dnem a říkala si, když u to konečně skončí. A pak to přišlo. Poslendích pár týdnů, které s člověkem udělají dost podivnou věc. V momentě, kdy jsem si koupila letenku a vlastně už jsem nemohla cuknout, uvědomila jsem si, že se mi nakonec v Plzni dost líbí. Najednou mě ohromila ta věž, kolem které jezdím už devatenáct let bez sebemenšího projevu zájmu. Náhle mi došlo, že ačkoliv jsem to tak nikdy necítila, ty kořeny jsem zde zapustila skutečně hluboko. Vytvořila jsem si tu nějaké zázemí a teď mám najednou pocit, že když se mi tu konečně začalo docela líbit, musím odjet. Na druhou stranu, to samé jsem si říkala i v posledních dnech na střední. Celou dobu jsem chtěla pryč a pak najednou ne. Přiblížil se konec, nejistota z toho, co bude dál a tak podobně. Zkráceně, strach z neznáma.

Posledních pár dní, týdnů mě něco naučilo. Především asi to, že bychom se neměli chovat podle toho, co si o nás myslí ostatní. Vím, že je to takové otřepané tvrzení, ale je to tak. Už proto, že drtivé většině lidí je úplně jedno, jak se chováte, co říkáte a co vyvádíte. Starají se sami o sebe a pokud to přeci jen někdo řeší, tak jsou to jen jedinci, co nemají vlastní život, který by měli vzít do vlastních rukou, a tak rýpou a šťourají v ostatních.


Mým zvykem je začít se něčeho obávat až příliš pozdě, takže strach z odjezdu mám řekněme od minulého čtvrtka, což byl týden před stěhováním. Od té doby se shledávám poněkud labilnější povahy, takže pokud jste jeli v posledních dnech plzeňskou MHD a viděli pochybnou blondýnu, která se dojatě rozbrečela při pohledu na polorozpadlé a trochu komunistické autobusové nádraží, byla jsem to já.
Den ode dne jsou mé stavy kritičtější a kritičtější. Na své rozlučkové party jsem si sedla a prostě se rozbrečela bez sebemenší příčiny. Ovšem hned pár minut na to jsem byla opět plna optimismu a těšila se na odjezd. A jak se čas ubíhá, intervaly mezi těmito protichůdnými stavy jsou kratší a kratší, takže jsem skutečně trochu nevyrovnaná. Momentálně trpím silnými obavamy z opuštění. Rozhodla jsem se totiž, že vyrazím do kina na Divergenci, kterou ovšem u nás už nestihnu. Takže nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po Aberdeenských multikinových komplexech.
Mimo na můj vkus trochu natažené ceny lístku do kina, mě vyděsila ještě jedna věc. S kým já do toho kina vyrazím? Přeci nepůjdu jako totální loser a forever alone sama do kina! A tak si tak uvědomuji, že tyto chvíle budou nejspíš na denním pořádku. Asi těžko napíšu kamarádce, jestli nevyrazíme na kafe potažmo na pivo do jednoho z místních lokálů. Celou dobu jsem se uklidňovala tím, že existují věci jako Skype, facebook a další. Ovšem Skype se mnou nepůjde nakupovat, nebude se se mnou dělit o popcorn - dobrá v mém případě o ledový salát - a ani mi nebude dělat parťáka, co mě přiměje tu břečku zvanou pivo dopít, ačkoliv to bude boj.
Na druhou stranu jsem ráda, že neodjíždím na Plzeň nahněvaná a znechucená, protože bych se sem nerada vracela a upřímně, myslím, že v prvních krušnýc měsících adaptace by mi nepomohlo vědomí, že ani v té Plzni se mi moc nelíbí, tak kam bych se vrtla?!
Takže tímto článkem bych chtěla asi poděkovat celému "západu", že nezklamal ani v posledních dnech a nechal mě užít si tu Plzeň do poslední kapky(ať už v dobrém či špatném slova smyslu:D) - a těším se na vás nejhůř na Vánoce, nejlépe už během podzimu!


xx Veru.

Chase Atlantic

26. dubna 2014 v 8:37 | Veu |  Slavní neznámí
(Mitchel, Clinton, Christian)

Rozhodla jsem se obohatit rubriku slavní neznámí a to o skupinu Chase Atlantic. Je to australská klučicí skupina, jejíž členy jsou Clinton Cave(19), Mitchel Cave(17) a Christian Anthony(17). Podle příjmení jste už mohli poznat, že Clinton a Mitchel jsou sourozenci. Já jsem na ně narazila tak, že tito dva zpívali cover na Justina.
Clinton je ten, kdo z nich nahrával nejvíce na youtube, ale častokrát byly covery i s Mitchelem a asi před 10 měsíci přidali písničku, kde název skupiny bylo K.I.D.S. kde s nimi byl i Christian. Jako toto seskupení přidali 3 covery a jednu jejich písničku. Tento název vydržel asi půl roku, když se přejmenovali, tak na twitteru to šíleně napínali a tweetovali, ať se těšíme na pořádnou novinku. Takže se přejmenovali na Chase Atlantic a v tomto seskupení, s tímto názvem, chtějí prorazit jako skupina. V těchto dnech nahrávají nové písničky, takže se zde rodí možná nová dobrá chlapecká skupina. Vím, že je článek dost krátký, ale nejsou o nich žádné informace a tohle je vše, co vím. Ale myslím si, že stojí za to abyste si poslechli jejich tvorbu.

Youtube kanál zde

Noe - jak to bylo či nebylo

20. dubna 2014 v 0:31 | Ronnie |  Ronnie says
Posledních pár dní blog silně zanedbávám. Spousta z vás si asi říká - aha, bají kufry. Lhala bych, kdyby řekla, že tomu tak skutečně je. Je sice pravda, že můj a bráchovo pokoj připomíná místo poznamenané živelnou katastrofou, ale lodní kufr stále zeje prázdnotou. Ve skutečnosti se věnuji svému rodnému městu, protože mi začalo postupně docházet, že za devatenáct let jsem zde zapustila kořeny vskutku hluboko, a tak onen odjezd není tak snadný, jak jsem očekávala. Ale o tom až jindy.

Dneska, respektive včera, jsem si s rodiči a bráchou vyrazila do kina - především v rámci společného trávení těchto posledních dní před mým odjezdem. Ačkoliv jsem se snažila prosadit mého jasného fialového kanadského favorita(if you know, what i mean:D), zvítězil nový snímek s Emmou Watson. Noe.
Původně jsem ani nezamýšlela se o tomto filmu na blogu zmínit, ale celý dojem z tohoto díla mi jinak nedá.

Žijeme ve státě, kde totalita téměř zlikvidovala veškerou víru a náboženství. Kolik z nás je pokřtěno(já tedy ano, ale vím, že jsem jedna z mála. alespoň, co se mé generace týká)? Kolik z nás bylo někdy v kostele? Kolik z nás někdy přečetlo bibli? Já osobně bibli nepřekonala a to ani přes to, že jsem si neustále připomínala, že všechna literární díla svým způsobem vychází z bible. Společnost, kterou znám a ve které žiji vychází z bible, ale znám jen detailuprostou verzi několika základních příběhů. A i přes mé chabé znalosti jsem možná více v obraze, než moji vrstevníci.
Nevím, na kolik znáte příběh o Noemově arše, ale předpokládám, že snad každý alespoň tuší, čeho se to týká. To je jeden z důvodů, proč tu nebudu přepisovat podrobný děj celého filmu - ačkoliv nevím, jak moc se liší od biblické verze příběhu. Zkrátka to risknu.

Zpracování bych ocenila jedničkou z hvězdičkou. Nevím, nakolik se tvůrci snažili spíše rozšířit povědomí o biblických počátcích lidstva a prvních generacích lidí, možná to byl hlavní záměr filmu. Třeba je neznalost starého zákona globálním problémem, každopádně, styl, jakým jsou ve snímku znázorněny například Vyhnání z Ráje nebo padlí andělé, musí nadchnout i zarytého ateistu.
Filmu nechybí napětí, akce, ale na druhou stranu člověku doslova sáhne do svědomí. Alespoň u mě se tak stalo. Opět se mi připomnělo, že odpověď na otázku, jestli za to naše existence stojí nebo ne, nezáleží na osudu, prosředí nebo Bohu, ale pouze na nás. Je to naše volba.

V mnoha ohledech jsem měla pocit, že tvůrcům nešlo jen o to, grandiózně vylíčit jeden z nejznámějších biblických příběhů, ale také aplikovat poučení z Noemovy archy do současnosti. Bůh potrestal lidstvo za jeho chamtivost, zlobu a zkaženost tím, že vyvolal obrovskou potopu, která zahubila téměř všechno živé na naší planetě. V současné době je to vlastně stejné. Vlastníme jaderné zbraně, kácíme lesy, ropné skvrny hubí všechno, k čemu se dostanou. Našeho trestu se nebudou účastnit padlí andělé a různé nadpřirozené věci, my se vytrestáme sami, zahubíme se sami. V Noemově arše sešle sice velkou potopu Bůh, ale učiní tak jen proto, jak lidstvo ničí všechno, na co se jen podívá. Vlastně v tomto rozdíl oproti současnosti stejně není. Základní myšlenkou křesťanství - a vlastně ne jen jeho - je ta, že Bůh je v každém z nás. A pokud zapříčiníme vlastní zkázu, nebude to vlastně tak trochu i božím trestem? Ach ty večerní úvahy.

No na závěr bych jen dodala, že film za to skutečně stojí. Emma ukázala, že není jen skvělou představitelkou Hermiony, ale je schopna zahrát i jiné poměrně náročné role. Navíc pokud jsou tu fanoušci amerického remakeu filmu LOL, hezounek, který randil s Miley Cyrus, je představitelem jedné z hlavních postav, takže dámy, je skutečně na co se dívat! :D


Twin Tag

12. dubna 2014 v 13:32 | Veu |  Veu says
Přemýšlela jsem o článku, a tak mě napadlo, že využiju segru, abych mohla něco napsat a uděláme společně Twin Tag. Budeme odpovídat na otázky, které jsem našla na internetu a většina dvojčat na ně odpovídá. Doufám,že se vám to bude líbit.
Já(Veu) a segra Kristý

Kdo je starší?
Já(Veu) jsem starší o 3 minuty. Jinak narodily jsme se 17.dubna 1996, takže za pár dní nám bude 18 *Wohoo*

Fotka z dětství
Já a Kristý (nejvíc sexy fotka z dětství, co jsem našla :D)

Oblíbená společná vzpomínka?

Přemýslíme už 10 min a ani jedu nic nenapadlo.SMUTNÝ!!

Co je té druhé vysněná práce?

K:1)psát knížky
2)grafik
(skoro trefa,chtěla bych dělat pro časopis-psát a nebo grafiku)
V:Kike by chtěla být fotograf

Máte nějakou věc (náramek, řetízek ), co vás spojuje?

K: Mozky ( :DDD)
V: Nic

Oblékáte se stejně?

K: Nope
V: Neoblékáme a nemáme žádný stejný kousek oblečení

Je písnička, která vystihuje tu druhou?

K: Verču vystihuje písnička Selfie, protože je závislá na telefonu a internetu
V:Kike vystihuje písnička Ona je blondýna, protože se někdy chová jako totál blondýna


Věc, kterou dělá ta druhá líp než ty?

K: Verča líp maluje a dělá grafiku
V: Kike je lepší v matematice

Jakou nejdivnější otázku vám položil někdo ohledně toho být dvojčetem?

K: Nejde o otázku, ale jeden z mých spolužáků se ptal toho druhého "Kdy má narozeniny její segra?" A ten druhej mu odpověděl "Asi ve stejný den, když jsou dvojčata."
V: Asi žádnou, ale hodně lidí se ptá jestli jsme propojené, jakože jestli doplňujeme věty za sebe a nebo myslíme na stejnou věc.

Popiš tu druhou jedním slovem

K: Twitterholik
V: Spáč

Jedna věc, která tě štve na té druhé

K: Mě štve, že je líná jako prase.
V: Štve mě to, že se často uráží.

Kdybyste mohly jít na nějaké místo na světě společně, kam by to bylo a proč?

K: Do Kanady, kvuli Justinovi Bieberovi.
V: Moje odpověď je stejná a nebo na jeho koncert.

Přezdívky, co máte pro sebe?

K: žádný
V: žádný


Jste jednovaječná nebo dvojvaječná dvojčata?

K: jednovaječný
V: nejspíš jednovaječná dvojčata

U tohoto článku jsme se pomlátily, pohádaly, ale i nasmály, tak doufám, že vás taky pobaví.

Rok je prostor pro změny

12. dubna 2014 v 12:26 | Ronnie |  Ronnie says
Takže tento článek vzniká především na přání. Hodlám v něm shrnout posledních řekněme dvanáct měsíců, kdy se toho spoustu změnilo, událo a tak podobně.

Je pravda, že před rokem jsem byla úplně jiný člověk. Těžko říct, zda-li v dobrém nebo špatném slova smyslu. Nejspíš od obojího trochu, nikdy nic není úplně černobílé.

Upřímně, pořád si nejsem jistá, jakým stylem mám tento článek zpracovat, proto začnu klasicky - vypíchnu takové ty stěžejní události, hodím to do bodů a něco k tomu napíšu. Jinak to nevidím.

1) Maturita - Tohle je asi nejdůležitější událost celého roku. Ano i stěhování do Skotska je až na druhém místě, protože nebýt velmi úspěšného složení maturitní zkoušky, na Uni of Aberdeen bych se nejspíš nedostala. Navíc je to velký záchytný bod v životě většiny lidí, první velká zkouška atd.

2) Nepřijetí na Univerzitu Karlovu - Nejspíš to působí velice negativně, ale já to beru tak, že se to prostě mělo stát. Kdybych se dostala, Skotsko by mě nikdy nenapadlo. Navíc si za to můžu sama, byla jsem trochu arogantní a naivní, když jsem si myslela, že se z tisícovky přihlášených dostanu zrovna já a hned na první pokus, když většina lidí se na žurnalistiku dostává až při několikátém pokusu.

3) Glasgow - Mistrovství Evropy v Cheeru, první návštěva budoucí domoviny vůbec. Poprvé mě napadla myšlenka vygooglit si nějakou místní Uni, protože ta v Glasgow je vážně ohromná - Bradavice ehm ehm.

4) Poslední možnost - přijetí na FEL. Odmítla jsem nastoupit na jazykovku, tak jsem vzala to jediné, co se vzít dalo - studium na ZČU konkrétně na fakultě elektrotechnické, cože je dost ironické, vzhledem k tomu, že už na základní škole jsem měla mezi samými jedničkami trojku z fyziky.

5) Přijetí na University of Aberdeen, obor neurovědy s psychologií. Pravda, teď si asi říkáte, že po žurnalistice je to docela změna plánů. Je, ale to udělal ten půl rok, co jsem byla ze střední pryč. Dokud jsem byla na zdrávce, říkala jsem si, že tomuto se věnovat nechci. Literatura, psaní, to je moje. Je pravda, že mě to skutečně baví, ale v dnešní době s humanitním oborem skutečně neobstojím a je jedno, jestli mi to jde nebo ne. Navíc psát můžu i bez školy. A také jsem si během toho půl roku uvědomila, že mi biologie chybí, a že bych se tomu docela ráda věnovala. Rozhodla jsem se tedy pro neurovědy, které se u nás studovat vlastně ani nedají, jen jako doktorát. Plán A tedy bylo uskutečnění dětského snu - studium medicíny a později možná dodělat doktorát na MUNI v Brně z neurověd. Skotsko jsem jen tak zkusila. Pro zajímavost. A ono to náhodou vyšlo.
Každopádně nelituji toho "ztraceného" roku. V zahraničí je normální, že se lidé po maturitě seberou a rok jen pracují nebo cestují. Ten rok hrozně moc přinese, protože se člověk v tomto období hodně mění a vyvíjí, ustaluje si názory a hlavně všechno vidí z jiné perspektivy. Když jsem si přičichla k nezaměstnanosti, uvědomila jsem si, že i na uplatnění ohledně studijního oboru musím hodně myslet, a tak podobně.
Upřímně ani nevím, jak jsem se k tomu dostala, jak mě to napadlo, jak jsem se dozvěděla o hrazeném školném a podobně. Nevzpomenu si, podle mě to byla naprostá náhoda, když jsem brouzdala po netu. Tuším, že mě k tomu dostala slečna z Plzně, co studuje tu krásnou univerzitu v Glasgow - osobně se neznáme, ale narazila jsem na její blog, když jsem si googlila fotky z této univerzity. Píše zde o studijních možnostech v UK a tak podobně. Nejspíš za to vděčím jí. Asi bych jí měla poděkovat.

6) Ukončení mého slavného studia na FEL. Myslím, že tolik jako na místní zkoušky z úvodu do elektrotechniky jsem se neučila ani na maturitu, a i tak mi to nebylo nic platné. Zkrátka na to nemám buňky - je docela ironické, že z velkého zápočtového testu z volitelného předmětu Dějiny elektrotechniky jsem dostala téměř plný počet bodů, vlastně jsme byla za premianta. To samé inženýrská angličtina - ovšem nutno dodat, že kdyby závěrečný test obsahoval ústní část, nejspíš bych s mou katastrofální mluvou a přízvukem, na kterých musím zapracovat, asi neprošla.

7) Jedna společnost vypověděla firmě, u které jsem pracovala, smlouvu, a tak akutní nedostatek práce zapříčinil dočasné odstavení brigádníků. Zkrátka jsem přišla kvůli nějaké pitomé katalogové společnosti o finanční příjem.

8) Výlet do Aberdeenu. To je poměrně nedávná událost, která odhalila mé katastrofální nedostatky ohledně praktického života. Co z toho, že umím psát, když si sotva ukrojím chleba?!:D

9) Uvědomění. Nevím, jak jinak tento bod nazvat, ale došlo mi, že mě v ČR vlastně už ani nci nedrží, a že brzký odjezd do Aberdeenu přináší daleko více výhod než plácání se další dva měsíce v Plzni. Ať už jazyk, pracovní příležitosti, adaptace, vlastně všechno.

10) Brzká budoucnost, 1.5.2014 - odlet směr Kodaň a z Kodaně do Aberdeenu.


Buď anebo

11. dubna 2014 v 13:20 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo
Tento blog funguje už více než jeden dlouhý rok a já si tak říkám, že tentokrát bych se ráda dozvěděla něco o vás, čtenářích. Máte před sebou několik dvojic, a vaším úkolem je vybrat jen jedinou z možností. Odpovědi jako obojí, žádné a podobně se nepočítají. Kdybyste si museli zvolit, co je vám milejší?
Pod dvojící najdete mojí volbu, ale to není moc důležité, mě zajímá, co byste vybrali vy.

Costa nebo Starbucks?
Starbucks
*
McDonald's nebo KFC?
KFC
*
Kniha nebo film?
Kniha
*
Fotbal nebo hokej?
Fotbal
*
Matika nebo čeština(slovenština)?
Čeština
*
Kočka nebo pes?
Pes
*
Cola nebo pepsi?
Cola
*
Blog.cz nebo blogspot?
Blog.cz



10 faktů o čokoládě

9. dubna 2014 v 12:28 | Ronnie |  What to eat
1) Čokoláda snižuje krevní tlak - to by možná vysvětlovalo, proč se obvykle nedostanu nad 100.

2) Ledová čokoláda by neměla být uschovávána v lednici kvůli tzv. "ledovému" efektu, kdy se nerafinovaný kokosový tuk rozpouští již při 20°C, což v ústech vyvolává chladivý efekt. Ten se ovšem po uskladnění na studeném místě nedostaví.

3) Po konzumaci čokolády jsme šťastnější, protože zvyšuje hladinu serotoninu v mozku. Serotonin je biologicky aktivní látka, která se v centrální nervové soustavě účastní především procesů, které se podílejí na vzniku nálad. Jeho nedostatek představuje snížení přenosu nervových vzruchů, což vyvolává změny nálad, celkovou depresi, poruchy spánku, podrážděnost až agresivitu. Takže po špatném dni si dopřejte pár kousků čokolády!

4) Zlepšuje činnost mozku. Takže před testem se nadopujte koskem Lindky.

5) Snižuje riziko rakoviny, protože zvyšuje obsah flavonoidů, které chrání buňky před poškození volnými radikály.

6) Čokoláda má údajně obdobné účinky jako anabolika a rozhodně je tedy zdravější. Takže kulturisti by se měli steroidům vyhnout a nahradit je čokoládou - zvláštní úvaha.

7) Na čokoládě se dá vypěstovat závislost, ale to už nejspíš všichni víme.

8) Nejpříznivější účinky má čokoláda u lidí ve věku nad 50 let. Takže všichni teď našim prarodičům koupíme nějakou kvalitní hořkou čokoládu, abychom podpořili jejich zdraví.

9) Zajímavé je, že čokoláda nemá téměř žádný vliv na hladinu cholesterolu v krvi

10) Máte kašel? Opět ho vyléčí blahodárná čokoláda, která obsahuje teobromin, který je v tomto ohledu velmi účinný.


Tím samozřejmě neříkám, že máme sníst tunu čokolády denně - to by se na kilech na sto procent projevilo. Jen je dobré dát si jednou za čas kousek čokolády a to i přes přísnou dietu. Samozřejmě není čokoláda jako čokoláda, ty s více procenty kakaa jsou lepší, já osobně upřednostňuji Lindt s minimálně 70%. Na to bacha, taková Milka má jen 25%, a to je skutečně žalostné. Každopádně i Miranda Kerr, slavná modelka a exmanželka(už?) Orlanda Blooma radí, jak na to.


Prázdné místo

7. dubna 2014 v 11:14 | Ronnie |  Literatura
Po dlouhé době mi to přeci jenom nedalo. Odložila jsem anglicky psanou literaturu a vrhla se na poslední dvě stovky stránek rozečteného Prázdného místa od J.K.Rowling. Abych byla upřímná, od začátku knížky jsem byla poměrně skeptická a zklamaná. Říkala jsem si, že to opravdu není nic moc, a to jsem se snažila nesrovnávat s Harry Potterem, protože dějje skutečně nesrovnatelný. Jak bych porovnávat příběh o čarodějném učni a o zkaženém městě plném intrik a pokrytectví? I tak jsem se smíšeným pocitům zkrátka neubránila.

Na druhou stranu, čím hlouběji jsem se do knížky ponořovala, tím víc se mi chtělo číst dál a dál. Ovšem pak přišel Aberdeen a já v rámci přizpůsobení se anglickému jazyku rozhodla číst nějakou tu chvíli pouze anglicky.
Ještě včera mi z knížky zbývala více než třetina, ale jak si tak hrdě hověla na mé poličce ve svých majestátních sytých barvách, neodolala jsem. Už bylo skutečně pozdě, a tak jsem si řekla, že přečtu tak maximálně padesát stran a půjdu spát. V půl třetí jsem plna dojmů zaklapla knihu a uvědomila si, že jsem ji celou dočetla. Zkrátka nešlo to zarazit.

Rowlingová zkrátka světu ukázala, že psát umí. Nebudu vám tu vykreslovat příběh, který se v knize odehrává, neúmyslně bych mohla prozradit to hlavní, a o ten šok vás připravit nechci. Najdete zde velké množství postav a na rozdíl Harryho Pottera žádná z nich není na 100% záparoná a na 100% kladná. Jakoby snad jediná kladná postava zemřela hned na začátku, ale ve finále se dozvídáme, že ani Barry nebyl úplně bez chyby. Šťastné konce malých příběhů zde tedy rozhodně nečekejte.
Pokud máte rádi Britský humor, nevadí vám narušení oné romantické bubliny v myšlenkách na krásu a čistotu lidství a už delší dobu o Prázdném místě uvažujete, vřele doporučuji. Ovšem nesmíte očekávat dalšího Harryho Pottera. Ten bude jedině jeden, navíc jak už jsem zmínila. Tato dvě díla se prostě nemůžou srovnávat. Jediné, co mají společného, je asi ten nezaměnitelný styl J.K.Rowling, který vás nutí číst dál a dál. Na druhou stranu pokud nemáte Harryho Pottera moc v lásce, toto dílo vás vůbec neurazí a konečně se k Rowlingové budete moci propracovat.

Dávám dílu čtyři hvězdičky z pěti.


Ty dálky jsou lákavé

6. dubna 2014 v 18:12 | Ronnie |  Ronnie says

Jen málo z nás si otevřeně přizná, že se celý život hodlá zdržovat poblíž svého rodného placu. Většina lidí alespoň několikrát v myšlenkách zamíří d otajemných dálek a ať už zůstane jen u snění nebo myšlenka přejde k činu, celé je to pro nás tak nějak přitažlivé. A nejedná se jen o stěhování se, cestování a poznávání kultury v cizích krajinách. Stačí aby kousek oněch dálek přišel k nám. Stačí sedět na baru. Z jedné strany do nás bude hučet jakýsi "trapný" čech, z té druhé záhadný cizinec, který si vyrazil do naší rodné dědiny za zábavou. Lépe řečeno v českém případě za Absinthem.
Podvědomě, aniž bychom si vůbec uvědomovali, že onen čech je pro nás za normálních okolností, co se zevnějška týká, daleko přitažlivější, než jistý turista, táhne nás to za tou angličtinou s tajemným přízvukem - a nebo lépe za oním Londýnským akcentem. Jsem si jistá, že většina ze zdepřítomných čtenářek mi dá za pravdu, když řeknu, že žena v těchto případech čecha odpálkuje a přes všechny nesnáze se věnuje kusu Britských ostrovů, Skandinávie nebo delegace z Německa. Nezáleží na tom, že vyhlídka nějaké budoucnosti by se dala vyměřit vztahem nula na nultou, naše angličtina není úplně ideální nehledě na to, že o pánovi XY nevíme ale vůbec nic a to ani z vyprávění - což se mi tedy u obyvatel Plzně skutečně nestává.
Nejspíš je to tím, že ačkoliv nemáme nic moc co získat, rozhodně nemáme co ztratit. Nemusíme řešit, co tedy bude dál, co si o nás dotyčný bude za týden myslet, kolik z jeho přátel o nás bude co vědět. Navíc dostáváme skvělou příležitost být alespoň na okamžik někým jiným, protože naše lákavá dálka nás velice záhy opustí a šance dalšího setkání je méně než pramalá.
Tím se dostávám k úvaze, jestli "jiné" nejsme jenom my. Co když onen supersebevědomý a charismatický švéd v domácím prostředí není vůbec tak supersebevědomý a charismatický, jak se nám zdá. Co když také zkouší být někým jiným a testuje to zrovna v naší společnosti? Je skutečně tím, čím tvrdí, že je, nebo na okamžik žije život někoho jiného? Kolik z toho, co nám o sobě říká, je pravda? Protože ruku na srdce, kolikrát jsme my holky na 100% upřímné.

No nic, to byla taková víkendová úvaha, zamyšlení, říkejte si tomu jak chcete. Abych byla upřímná, nějak mě nenapadá, o čem bych napsala, a další recept v jednom týdnu - mimochodem na božské Brownies - sem dávat nechci. Na ten si pár dní počkejte :)