Březen 2014

Aberdeen: Březen 2014

31. března 2014 v 22:43 | Ronnie |  Ronnie says
Věřím, že někteří netrpělivě očekávají další článek, a vzhledem k tomu, že tak nějak nevím coby, tak se odhodlávám sepsat něco více o mém několikadenním výletě do Skotského Aberdeenu. A važte si toho, především fotek, protože jsem neznámo kde zanechala počítačovou myš svému osudu - buď v Aberdeenu nebo v autobuse nebo na letišti, a absolutně nejsem zvyklá ovládat notebook bez myši. Bude to komplikované.


Na cestu jsem vyrazila již v pondělí, 24.března. Z Plzně jsem vyjela vlakem, a protože jsem zaspala, měla jsem letecké vlasy ještě než jsem vůbec dorazila na letiště.
Po dvouhodinovém letu do Londýna, kde jsem strávila několik hodin okupováním Primarku a New Looku s poměrně neprakticky těžkou taškou přes rameno, jsem nasedla na autobus, který mě dvanáct hodin vezl přímo do Skotska. Kupodivu bylo poměrně prázdno, a tak jsem se pohodlně uvelebila na obě sedačky. Dobře, tak pohodlné to nebylo - mé dlouhé nohy nejsou úplně skladné, ale rozhodně to bylo lepší, než se na někoho celou cestu lepit. Nečekaně jsem kdesi za Londýnem dokonce i usnula a probudila se až v Glasgow. Ono, co jiného se dá dělat, pokud si s sebou berete notebook bez filmů a seriálů, protože zkrátka počítáte s autobusovým wifi připojením, které se ovšem ztratí neznámo kam. Bohužel jsem tedy v Hře o trůny vůbec nepokročila.

Při poslední zastávce před cílovou stanicí jsem začala být kapku nervózní. Neznámé město, škola, která se mi třeba ani nemusí ve finále líbit, ubytování u člověka, kterého jsem nikdy před tím neviděla. To jsou důvody k obavám, nebo snad ne?

Ráno, 25.března jsem tedy dorazila přímo na místo. Počasí bylo o poznání lepší než jaké bylo v ČR, když jsem odlétala z Prahy.
Hned v prvních okamžicích z mého seznamu obav zmizely hned dvě položky - neskončila jsem s taškou jako novopečený týdenní bezdomovec někde pod mostem a Aberdeen rozhodně není tak ošklivý jako Glasgow.

Zbytek prvního dne bych moc nerozebírala, ale napíšu jediné. Plzeň má hodně co dohánět - někteří chápou, někteří nikoliv.
Následující den jsem zamířila na svou budoucí Uni. Upřímně jsem se už ani nebála toho, že se mi tam nebude líbit. I ošklivé Glasgow má hezkou školu, tak příjemný Aberdeen nemůže mít přeci nehezkou polorozpadlou školu.
Už od rána svítilo sluníčko, takže mi půlhodinová procházka z centra na uni vůbec nevadila. Ovšem nutno konstatovat, že se turista skutečně nezapře. Je sice pravda, že to venku vypadalo tak na 25°C, ovšem realita byla taková, že jsem si to štrádovala v tílku, dvou svetrech a kožené bundě a i tak mi nebylo úplné teplo. Oproti tomu mě samotnou míjelo několik otužilců v krátkých rukávech, kraťasech a tílkách. Jak?!


Na Uni jsem se přihlásila pod svým jménem a dostala uvítací balíček v podobě látkové tašky, propisky a několika letáků. Celé dopoledne jsem věnovala prohlídce areálu. Dokonce jsem využila šance poklábosit se zaměstananci školy. Dobře, spíše oni využili možnosti hovořit se mnou. Hned na začátku mě oslovil ředitel School of Medical Science, který byl jak se říká Skot jako poleno, takže prvních několik okamžiků mi hlavou běhalo "Z jakého prapodivného kmene tato osoba pochází a jakou zvláštní řečí to hovoří?". Ovšem profesorovi zaměřujícímu se na fyziologii došlo, že asi nejsem místní, což jsem mu později i potvrdila, a tak na mě mluvil pomalu jak na inteligenčně zaostalou, za což jsem mu vděčná. Jediné, na co jsem si musela dávat ted pozor, bylo, abych se neomezila jen na konverzaci, ve které se zapojuji maximálně svým oblíbeným spojením "Oh, I see". Do teď si nejsem jistá, jak jsem to dokázala, ale zvládla jsem to! Viceméně. Možná méně než více, ale zvládla, a i to se počítá.


Po obědě jsem zamířila na přednášku věnovanou studentům přijatým na některý z oborů z oblasti Biomedical Science. No, co bych zapírala, bylo to perné, zvlášť pokud šlo o samotný přednes, protože přednášel ten samý profesor, se kterým jsem se bavila, ovšem asi zapomněl, že ne všichni v místnosti jsou rodilí mluvčí.

Druhou část odpoledne jsem strávila menší výpravou kamsi na pláž mimo město a ačkoliv mi nebylo úplně nejlépe, byla jsem unavená a chladný vítr se mi zaříral až do morku kostí, stálo to za to. Moc často se člověku asi nepovede, aby viděl několik set živých tuleňů v přírodě u písečných dun. (Pozn.: Bohužel z tohoto výletu nemám fotky - nechala jsem si v autě telefon, takže si představte pláž, vodu, písek, nějaký ten kamen a cca tři stovky poflakujících se tuleňů:D).

Co se týká zbytku pobytu, nejsem si jistá, jestli by vás to tolik zajímalo. Navštívila jsem místní muzea, nakupovala, prošla si město, zašla do muzeí, nakupovala a tak podobně. Na závěr připojím jen několik málo postřehů, které jsem si z tohoto necelého týdne odnesla.

1) Není kostel jako kostel některý je hospoda. Skotům evidentně není svaté naprosto nic, a tak spoustu krásných historických staveb vyhlížejících jako ony velké svatostánky, proměnili v kasína a hospody.
2) Může se zde přecházet na červenou, přecházení na zelenou je pouze doporučené. Dobře, jsem si vědoma toho, že většina z vás se ani u nás zákazem chodit na červenou neřídí, ale já jsem jedním z těch blbečků, co si na tu zelenou počká. Jo, pokuta mě naučila.
3) Do boloňské omáčky ve sklenici se musí přidat maso a další přísady.
4) Člověk si musí dávat pozor, jestli není v těhotenském oddělení s oblečením.
5) Musím změnit design blogu.
6) Nikdy více nesdílet blog na svém facebooku - vím, že to poruším kvůli návštěvnosti, ale vím, že toho budu litovat :D

PS: Ještě jako dodatek se musím omluvit za nepravdivé údaje v předchozím článku, které jsou již opraveny.

Btw, pokud nějak výrazně stojíte o další fotky, tak to napište do komentářů, když uvidím zájem, nahraju je na facebookovou stránku blogu :)

Pozdrav ze Skotska

27. března 2014 v 12:35 | Ronnie
Máme čtvrtek, 27.března. Venku je správně zataženo a já se snažím sepsat několik vět, aby úmorné tahání notebooku po Londýně - a věřte, že se ten drobeček docela pronese - nebylo úplně zbytečné.
Jsem tu již třetím dnem a čím víc se blíží můj odjezd zpátky do ČR, tím blíže posouvám datum trvalého odjezdu do Aberdeenu, a to jsem v buse směr Skotsko ještě přemýšlela, jestli skutečně všechno opustím a nechám nějakou Plzeň daleko za zády. Mělo mi být jasné, že všechny pochybnosti budou ty tam. Jsem naprosto pevně rozhodnuta, že skutečně v září nastoupím.

Během těch pár dní, co tu jsem, mi došlo, že přeci jenom ještě nejsem ale připravena na samostatný život bez rodičů za zády. Tak především je to jazyk. Dá se říci, že víceméně rozumím všemu - až na podivnou sdgsdgds mluvu řidičů autobusů, ale má konverzace je vskutku politování hodna. A fakt, že jsem se svou univerzlní odpovědí "ou" s britským přízvukem bavila s jedním z mých budoucích profesorů, mě nutí modlit se, aby na mě do září zapomenul. Je pravda, že mě nazval "very brave", otázkou je, zda-li to bylo skutečně proto, že jsem vyjela XY km daleko od domova sama be rodičů, jen abych se podívala na svou budoucí uni, nebo spíše narážel na to, že jsem skutečně odvážná hlásit se na školu v UK s tak katastrofální mluvou(:D).
Další dost podstatnou mezerou v praktickém samostatném soužití je vaření. Mé katastrofální umění v kuchyni děsí nejen mě a mou rodinu, ale i spoustu mých přátel. Měla bych se trochu zamyslet nad sebou samotnou vzhledem k tomu, že kluci(dobře, já to tedy opravím, jen jeden z nich - nejsem si jista, zda jsem oprávněna použít jméno :D), u kterých těch pár dní bydlím jsou schopni připravit naprosto luxusní bůček(Ne tohle opravovat nebudu,protože si ten název nepamatuji), vynikající kuře nebo excelentní lívance s jahodami, zatímco já jsem schopna připálit i vodu na čaj. Proto si kladu cíl - koupím zde kuchařku a doma se naučím vařit. V rámci mých omezených možností.


Co bych napsala dál? Už mě nic moc nenapadá, o škole a ostatním napíšu asi až se vrátím - nebo při nekonečné cestě busem do Londýna. Každopádně, abyste měli představu o tom, jak to tu vypadá, asi tak deset metrů od bytu tu sídlí Primark, dalších dvacet metrů Poundworld a za dalších třicet Poundland. R-r-r-ráááááááj :D

xx Ronnie.

Nuda

25. března 2014 v 17:00 | Veu |  Veu says
Znáte ten pocit, když sedíte na hodině, učitelka vykládá věci, který vás nebaví, sedíte ve vlaku a cesta neutiká nebo se prostě nudíte doma a nevíte, co máte dělat? Mám tu pro vás pár tipů, co dělat a stačí k tomu chytrý telefon a tyhle aplikace.

1) Wattpad
Tohle je aplikace na čtení povídek, fan fiction, ale i přepisovaných knih. Stačí se zaregistrovat, najít si tema, které vás baví číst a máte o zábavu postaráno.
K této aplikaci potřebujete internet.

2) Adobe Reader
Každý z nás o adobe readeru slyšel, stačí si z internetu nastahovat knížky s koncovkou PDF, které si chcete přečíst a můžete začít. Já tuto aplikaci používám snad nejvíc, protože jak můžete vidět mám tam dost knížek a dlouhá chvíle uteče rychle.
K této aplikaci nepotřebujete internet

3) Dumb Ways To Die
Jdená se o hru, kde se v časovém úseku snažíte udělat nějaký pohyb, zachránit já, aniž by vaše příšerka umřela. Na každou hru jsou tři životy a hru můžete hrát do nekonečna. V každé nové hře jsou obměněné smrti, takže nikdy nevíte, co na vás čeká.
K této aplikaci nepotřebujete internet.

4) Tumblr
Tumblr zná asi každý z nás. Jedná se o "blog" s obázky,citáty atd.Pro mě největší terapie na uklidnění a zkrácení dlouhé chvíle. Bohužel se mi tato aplikace načítá jen s wifinou, protože mám pomalý internet, takže bohužel ho můžu používat jen doma.
K této aplikaci potřebujete internet.

5) Candy Crush Saga
Je aplikace, kretá se hraje skrz facebook. Cílem této hry je dosáhnout určeného cíle, který se vám ukáže na začátku každé nové hry. Výhoda na této hře je, že i když je s netem, tak můžete hrát i bez něj a když pokročíte do dalšího kola, tak při připojení na internet se sama aktualizuje.
K této aplikaci nepotřebujete internet.

6) Hay Day
Hey Day je hra, kde máte svojí farmu. Postupem vyššího kola dostáváte přístup k novým zvířatám, strojům a vecem k sázení. Negativní na této hře, že musíte čekat určitý čas než třeba slepice snesou vajíčka a tak, ale je to dobrý zabiják času.
K této aplikaci potřebujete internet.

Doufám,že vám tento článek alespoň trochu pomohl k zahnání nudy :)


Plakát v souboji ideologií 1914 – 2014

22. března 2014 v 15:01 | Veu |  Veu says
"Záměrem výstavy je z perspektivy současné společenské situace ukázat součinnost média propagandy, jakým je plakát, s poselstvím dominantních ideologií v průběhu posledních sta let."

Vím,že článek jsem začala netradičně, ale hned na začátku jsem chtěla objasnit, čeho se tento článek bude týkat. V pondělí jsem se školou navšítila pražské Centrum současného umění DOX (http://www.dox.cz/cs/) . Budova mě okouzlila sama o sobě, ale oc nás čekalo ve vnitř bylo ještě lepší. Jak napovídá název článku, navštívili jsme výstavu s názvem Plakát v souboji ideologií 1914 - 2014. První tři sekce byly věnované válce, další část se zaměřuje na období studené války a soutěž kapitalismu a socialismu. poslední sekce byla věnovaná terorismu a jak se uplatňuje součinnost medai a poselství.

MOLO zakotvilo v Plzni

20. března 2014 v 18:03 | Ronnie |  Ronnie says
V Plzni se neustále něco děje. Ne jinak je tomu i dnes, ve středu 19.března, kdy do music clubu Anděl zavítali Paulie Garand a Kenny Rough v rámci svého turné k nejnovější společné desce MOLO. Společně s nimi v Plzni zakotvil i Jakub Děkan a skupina Skywalker, která celou akci zahájila.

Společně s přáteli se několik minut po osmé hodině dostáváme před vchod Aděla. Fronta od pokladen vede až ven a nám nezbývá nic jiného, než čekat. To by nebyl takový problém, venku panuje jedna z těch teplejších březnových nocí, horší je, že jsem těsně před akcí vypila asi litr pepsi max a můj močový měchýř se rozhodl vzít za své.
Po nejdelších dvaceti minutách svého života se konečně ve frontě dostáváme až k vysněným toaletám. Doslova zářím štěstím a překonávám svůj osobní rekord v rámci času a síly proudu. Když se s blaženým úsměvem ve tváři vracím na místo, kde čeká Markét, zjišťuji, že před námi je o jednu osobu více. Než se stačím mrzutě ohradit, že na lidi, co předbíhají, tu není nikdo zvědavý, si uvědomuji, že ona osoba, která si dovolila nás předběhnout, je sám Paulie Garand. Chytám se za ústa a děkuji bohu, že z nich nic nevyšlo!

Po nějaké chvíli se tedy dostáváme dovnitř. U pokladny zbývá už jen několik málo lístků - je téměř vyprodáno, a tak několik lidí vyčkává před Andělem úplně zbytečně.
Na baru si i přes svou silnou averzi k pivu kupuji jedenáctku - ta v mém případě vydrží téměř na celý večer aneb Ronnie je klasický plzeňák level expert - a vyčkávám společně s ostatními, na velkolepé zahájení pro mě do té doby neznámé skupiny Skywalker. V průběhu čekání se mezi námi proplétá Jakub Děkan, a my po vzoru ostatních fanoušků žádáme o fotku.


Skywalker zahajují kupodivu přesně na čas - píši kupodivu, protože všichni víme, jak to na koncertech chodí. Ačkoliv tento hudební styl není přímo můj šálek kávy, musím přiznat, že kluci hrají opravdu dobře a svým projevem zvládají zaujmout i publikum z jiného hudebního odvětví. Samozřejmě, že později získáváme i fotografii s hlavním zpěvákem.

Na tuto fotografii se dá říci jen kvalita za pakatel.

Krátce po posledních tónech Skywalkerů se slova ujímá Paulie s Jakubem a všechno to 'řídí' Kenny Rough. My se rveme dopředu hlava nehlava, kamarád nekamarád a zaujímáme místo v předních liniích. Atmosféra je neskutečná. Malé rodinné komorní prostředí má zkrátka cosi do sebe. Během koncertu se stáváme svědky nejen skvělého představení největších pecek od Paulieho a jeho přátel, ale i skákání do publika, saxofonového oživení - teď doufám, že se ten nástroj skutečně tak jmenuje - a zároveň se dozvídáme, že Jakub Děkan je fanouškem plzeňského fotbalu. Tak doufám, že dneska nám drží palce, budeme to potřebovat.


Na konci mé nadšení nekazí ani fakt, že jsem se bohužel nedočkala jednoho z mých nejoblíbenějších songů od Paulieho - Blížíme se ohni. Vynahradila mi to Pavučina lží společně s Tulákama a vlastně celé to bylo skvělé!

Když už většina lidí odchází plna dojmů, my stále zůstáváme. Nejen, že máme ještě pivo, ale také míříme nejprve za Kennym pro fotografii, a poté i za samotným Pauliem.
Oba se s námi bez jakéhokoliv problému fotí, čehož si samozřejmě vážím.

Kvalita je záměrná, HD by mohlo poškodit vaši obrazovku :D

Celý večer hodnotím jedničkou s hvězdičkou! Jediné, co bych asi vytkla bylo umístění celé akce. Sice jsem psala, že ty malé sály mají leccos do sebe, na druhou stranu, soucítím s těmi, co se nedostali dovnitř. Každopádně doufám, že Paulie, Kenny i Jakub do Plzně zase brzy zavítají.

BRONXY blogem dne!

20. března 2014 v 16:50 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo

DĚKUJEME!

Prodám, nabízím, bazárkuju

18. března 2014 v 16:59 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo
Každý máme v šatníku nějaké ty kousky, které skladuje jen proto, že je nám líto je vyhodit. Jsou téměř nenošené - pokud vůbec - a ačkoliv v hloubi duše víme, že si to už na sebe nevezmeme, nechceme to se toho úplně zbavit, protože si říkáme, že by to někomu mohlo udělat radost. Proto začínám s tímto článkem. Je několik věcí, které jsem nikdy neměla na sobě - především proto, že jsem si to objednala na ebay a zjistila, že je to příliš krátké. Pak mám několik kousků, co jsem nosila tak málo, že je to zanedbatelné. Ovšem potřebuji udělat prostor ve skříni, a tak jsem zavřela oči a protřídila to. Než se toho definitivně zbavím, zkusím to poslat dál. Třeba vás něco z toho zaujme.

Sukně
Cena: 75 kč
Ani jí nefotím sama, protože vypadá opravdu jako na fotce. Bohužel je mi tak krátká, že to sotva pokryje mé ledviny. Délka není tak hrozná, ale pokud máte 180 cm, asi není úplně nejlepší nápad objednávat si věci z číny.


Šaty
Cena: 100 kč
Měla jsem je na sobě asi 2x, opět problém délka - 81 cm, což je na mou výšku skutečně málo.


Šaty
Cena: 75 kč
Nošené, s páskem. Posílám je dál, protože jsem si koupila podobné a je mi jasné, že už tyhle nosit nebudu.


Šaty
Cena: 100 kč
Problém opět s délkou, ale jsou fakt boží.


Šaty
Cena: 100 kč
Opět šaty, tentokrát i s cedulkou, úplně nenošené. Stejné jako na fotografii. Znovu je problém s délkou :(

Takže to je zatím asi vše, pokud něco doplním, dám vědět na facebookovou stránku. Každopádně, pokud vás něco zaujme, ale budete chtít víc fotek, ukázat na kameru nebo tak, napište mi na facebook nebo na mail v.lavickova@email.cz. Pokud jste z Plzně a okolí, můžeme se dohodnout na osobním předání, jinak poštovné za 50 kč :)

Cvičíme do plavek

16. března 2014 v 20:44 | Ronnie |  Be skinny, be beautiful
Březen je již ve své druhé půlce, nepochybně k nám dorazilo jaro a léto tu bude než se nadějem. Proto je čas vyvětrat naše tukové pásy, které nás od Vánoc poctivě zahřívají kolem kritických oblastí našeho těla.
Mám pár tipů, jak začít cvičit a na konci článku najdete i několik cviků, které jsou dobré pro zpevnění postavy.

Jak vlastně začít? Jak se dokopat?

1) Kupte si nové plavky, které vás zaujmou natolik, že se v nich zkrátka budete chtít ukázat. Doporučuji se v nich po každém úspěšně odcvičeném týdnu vyfotit. Budete mít hmatatelný důkaz vašeho pokroku.
2) Najděte si někoho, kým se budete inspirovat. Může to být kdokoliv - Megan Fox, Miley Cyrus, Miranda Kerr, zkrátka, kdo vás napadne. Pro mě osobně je to Ashley Tisdale. Už od svých řekněme třinácti let v ní mám jistý vzor, co se vzhledu a oblékání týká. Je dobré vytisknout si pár fotek, kde je dobře vidět postava a nalepit to především na ledničku, ale třeba i na dveře od pokoje - to mě osobně donutí začít cvičit.


3) Zamiřte do solárka. Je všeobecně známé, že na opáleném těle 'faldíky' nejsou tak markantní.
4) Sestavte si playlist z písniček, které jsou energické, veselé a které vás dobře nakopnou, když budete cvičit a sotva lapat po dechu.
5) Vyměňte sladké sušenky, dorty a podobné blafy za ovoce!
6) Navykněte si na vodu - minimálně litr a půl neslazené vody denně. Pročistíte se tím, pomáhá to na celulitidu. Doporučuji nakapat do vody citrón nebo nakrájet okurku.


7)Každý den si zacvičte!

10x 16 lehsedů - Položte si nohy na postel tak, aby byly vyvýšené. Dejte si ruce za hlavu a zvedejte se. No zkrátka všichni víme, jak se dělají lehsedy
10x 16 Stehna a zadeček - Položte si nohy na postel stejně jako u lehsedů. Ruce si položte podél těla a zvedejte pánev do vzduchu.
10x16 Cvičení na podbříšek - Stále ležte na zádech jen tentokrát zvedáte natažené nohy. Pamatujte, že při cvičení série nohy nikdy nepokládáte na postel.
3x16(Každá strana zvlášť) Cvičení na nohy - Lehněte si na bok, spodní nohu skrčte do pravého úhlu a horní zvedejte nataženou.
3x 16 (Každá strana zvlášť) Vnitřní strana stehen - Zůsta%nte ležet na boku. Spodní nohu nechte rovně nataženou, horní pokrčte v koleni a přehoďte přes tu dolní. Tu zvedejte, ale ne tahem.
4x15 Dřepů


10 důvodů, proč nejezdit vlakem

16. března 2014 v 14:13 | Ronnie |  Ronnie says
Všimla jsem si, že oněch deset důvodů mělo docela úspěch, a tak po cestě strávené v rychlíku z Prahy do Plzně přináším dalších deset proč, a tentokrát se to týká právě cestování vlaky.

1) Vlak skáče
2) Zapáchá po toaletní míse
3) Nezáleží, kam si sednete, ale buďte si jistí, že právě vaše kupé bude to nejplnější
4) Člověk sedící naproti vám pokaždé buď civí do vašeho výstřihu, vraždí vás pohledem nebo má potřebu si s vámi povídat. Nejhůře vše dohromady.
5) Když si čtete, někdo vám zajisté čumí přes rameno
6) Nejedete Bradavickým expresem
7) Čůrat se vám chce zásadně jen za předpokladu, že vlak stojí minimálně deset minut na stanici
8) Mahagon byste zde hledali skutečně jen těžko
9) Bertíkových fazolek, dýňového džusu a čokoládových žab s kartičkou Brumbála se budete prodavače s pojízdným občerstvenám dožadovat skutečně jen stěží.
10) O úpravách make-upu se rozhodně nedá ani přemýšlet, natož to uskutečnit

Na druhou stranu, cesty vlakem jsou i přes to všechno pořád lepší než autobusy. Co z toho plyne? Pořídit si létajícího Forda pana Weasleyho!


Už jen čtyři roky a je pryč

15. března 2014 v 13:31 | Ronnie |  Ronnie says
Je tomu už rok, co jsem se zklamala v českém národě a ztratila veškeré iluze o inteligenci obyvatel vlastnící právo voliče. Už rok je hlavou našeho státu Miloš Zeman. Dokonce i na tom bílém podkladě tato věta vyvolává hysterický smích, kterým se snažím zakrýt zoufalství nad tímto faktem.

Včera na hradě proběhly cituji "důstojné" oslavy tohoto smutného roku, a tak doufám, že všechny naše záchytky byly v pohotovosti, protože Viróza se Shrnovačem koberců zajisté splnily svůj účel.

Dnešní článek bych ráda věnovala největším momentům uplynulých dvanácti měsícům, které musí voliče Miloše Zemana naplňovat pýchou a hrdostí.


Když může Putin, jeho věrný fanda může přeci také, ne?


Co dodat.

Slavnou trojku bych mohla zakončit naprosto vytříbeným Vánočním projevem - novoroční kvůli Viróze samozřejmě nepřicházel v úvahu - ale je to trocu zdlouhavé, a na nervy lezoucí, proto přidám trochu starší perličku na závěr audiovizuální části článku.


Doufám, že jsou jeho voliči pyšní.

Dále bych ráda připomenula několik věcí, které jsou předzvěstí bouře a které bychom neměli přehlížet. Tak především je si začínám všímat, jak se v našem státě začalo smýšlet o Masarykovi s Havlem. Pro mnohé z nás jsou tato dvě jména symbolem síly a svobody. Bohužel se rozmohl trend házet na ně špínu - samozřejmě, že každý má nějakého kostlivce ve skříni. Jenže nazývat pana Masaryka s panem Havlem zrádcemi státu a podobně, to mi přijde nadmíru zpátečnické. Čtyřicet let se tu o Masarykovi nemluvilo, ale když už se může, pár chytrých a slizkých hadů se rozhodne to obrátit ve svůj prospěch. To je logické, když stát řídí banda proputinovských darmožroutů.
Dalším poměrně význačným varovným signálem bych viděla postavení českých politiků ke smrti Nelsona Mandely. Nad tím jsem do dneška tak znechucena, že to snad ani nebudu více rozebírat.
Do třetice všeho dobrého, nebo lépe řečeno zlého, bych zmínila nevídaný nárust moci komunistické strany. Jak je možné, že po čtyřiceti letech politických procesů, výslechů, období normalizace, pronásledování a omezení svobody, lidského práva a šíření vlatního názoru, se strana, která stála za touto totalitní krutovládou znovu dere k moci?
Kdykoliv se blížilo něco hodně špatného, jako první na to upozornili studentni a intelektuální menšina státu. Proto se ptám, jak je možné, že jsme se do teď nepoučili? Kolik chytrých hlav, kolik studentů volá, že to, kam se řítíme, je hodně špatně, ale stejně se nikdo nezastaví.

Velkým podílem na tomto problému je stárnutí populace. Není žádným velkým tajemstvím, že tyto komunistické strany - tím myslím nejen KSČM, ale Zemanovce a podobnou verbež volí především důchodci. Samozeřjmě, že je lákavé jít s tímto davem, s touto vizí, z krátkodobého hlediska je to zkrátka výhodnější. Jenže do budoucna je to jed. Jenže to je většině staršího obyvatelstva ukradeno. Vidím to na svých prarodičích. Dokud chodili do práce, kritizovali přístup levicových stran. Nyní jsou oba v důchodu, oba podporují tyto strany se slovy "A nám je to jedno, co přijde pak. My už tu nebudeme". Sobecké na to, že tu nechávají své děti a vnoučata. A jestli se k tomu takto staví každý, nemůže to tu vypadat jinak.

Proč si já myslím, že je to špatně? Dokud jsem studovala - v únoru jsem skončila se studiem na FEL, abych se mohla půl roku pořádně připravovat na studium ve Skotsku - všechno jsem to viděla jen z dálky a znala to teoreticky. Nyní musím kvůli pojištění docházet na pracovní úřad. Vidím, co tam chodí za existence a pro znázornění onoho kontrastu vezmu zástupce XY ve srovnání se mnou.
Přišla jsem na pracovní úřad s tím, že mám brigádu, skončila jsem se školou, ale brzy se na ní opět vracím. Nejsem líná, nečekám od státu nějakou pomoc, zkrátka se chci postavit na vlastní nohy. Bylo mi řečeno, že pokud mám brigádu, stát mi nedá ani halíř - s čímž se tedy dalo počítat, ale jako bonus, pokud si na brigádě vydělám víc, než 4000 kč za měsíc, budu vyřazena a nebudu mít nárok na pojištění od státu - ovšem z dohody o provedení práce pojištění také nedostanu. Jao bonus se mnou bylo jednáno jako s největším odpadem.
Pak vedle mě přijde zástupce XY, který sotva dodělal základní školu. Pracovat nechce, chová se jako hulvát a na úřad přijde s nataženou rukou se slovy "dej". Nehne prstem, má podporu od státu a ještě mu je zaplaceno pojištění. Tak si to zrekapitulujme. Pocitvý člověk, c se neštítí práce u nás absolutně nemá šanci na nějakou výhodu nebo pomoc, zato notoričtí lenoši, co se neumí chovat, nemají vzdělání a odmítají jakkoliv se sami přičinit o samostatný chod svého života, dostanou naprosto všechno. Dávky, pojištění, stravenky, poukázky na léky a spoustu dalšího. A já, když od státu nechci ani korunu, si ani nesmím vydělat větší množství peněz, abych nepřišla o pojistku. Smutné, ale tak funguje ona sociální demokracie.

To bylo jen něco k zamyšlení. Na závěr článku hodím song, který by si měl každý poslechnout alespoň dvakrát, aby si uvědomil, o čem to vlastně je.