Únor 2014

Nový projekt?

6. února 2014 v 9:00 | Veu |  Veu says
Ahoj Bronxy čtenáři :)
Omlouvám se,že jsem tolik nepřidávala články, protože bylo pololetí a psali jsme písemky snad z každého předmětu, tak jsem neměla čas na blog. Ale tento týden jsem nemocná, a tak jsem se rozhodla pro vás něco připravit. Kdo čte články pravidelně, tak ví, že jsem k Vánocům dostala knížku Wreck This Journal.

No a protože jsem se včera nudila a už pár stránek mám hotových, tak jem se rozhodla natočit video. Ehm... Je to moje první video, takže to berte s rezervou.

Chtěla bych z toho udělat sérii videí, třeba jednou za měsíc, ale teď záleží zcela na vás, jestli to bude mít úspěch a nebo ne. Moc bych vás chtěla poprosit, když se rozhodnete na to video podívat, tak do komentářu buďto tu nebo na youtube napsat váš názor. (Přepněte do HD kvality:))


Marný úprk do neznáma

4. února 2014 v 12:03 | Ronnie |  Ronnie says
Jak jsem již naznačila, posledních pár týdnů hrálo klíčovou roli v zásadní změně mého pohledu na spoustu podstatných věcí. Například ještě před několika měsíci bych zaprodala svou duši, jen abych mohla vypadnout. Zkrátka odjet pryč, všechno opustit a začít někde znovu co možná nejdál od mého současného domova. Nyní si tím nejsem už tak jistá. Většina lidí, co mě zná, ví, jak moc jsem měla averzi vůči svému rodnému městu, ale něco se změnilo. Nejen že jsem si na onu přerostlou vesnici poměrně zvykla, dokonce mě začala představa odjezdu dost děsit. Našla jsem si nové přátele, vídám se s těmi starými a došlo mi, že se mi od nich tak nějak prapodivně nechce. A tak jsem si uvědomila docela důležitou věc.



Každý si snad alespoň jednou za život řekl, že by rád žil někde jinde, nejlépe v zahraničí. Samozřejmě, že dálky jsou lákavé a pokud se postavíme pod tu ohyzdně rezavě nabarvenou Eiffelovku, i ten nejzarytější vlastenec a milovník své domoviny, si v tu chvíli řekne, sakra tady chci žít! To je ono okouzlení něčím, co pro nás není úplně typické. Jenže spousta z nás chce odjet z úplně jiných důvodů. Čekáme, že jinde to bude lepší. Trpíme takovou naivní představou, že naše vrozená stydlivost a nízké sebevědomí, akutní nedostatek schopností, dělat si spoustu nových přátel, jako lustknutí s novým místem rázem zmizí. Ještě nedávno jsem tomu věřila. Teď mám trochu jiný pohled na věc. Je sice asi přitažlivější jezdit do práce kolem London Eye, než kolem začouzené Škodovky, ale i nakonec i to slavné vyhlídkové kolo časem zevšední a bude to ve finále jen další pitomé lákadlo na ještě pitomější turisty, kteří akorát zdržují provoz. Je to pro to, že utíkáme sami před sebou. Konec konců, můžeme se odstěhovat třeba na konec světa, ale ono nás to vždycky dožene.

Inferno na lidstvo

3. února 2014 v 18:17 | Ronnie |  Literatura
Tento článek si plánuji už od momentu, kdy jsem dočetla poslední román od Dana Browna, Inferno. Pokud jste jej ještě nečetli, ale chystáte se k tomu, doporučuji tento článek vynechat, budu spoilerovat. Upozorňuji na to předem a mezi upozornění a samotný článek vkládám obrázek, aby případní potencionální čtenáři něco nezahlédli :-)


I zarytý nečtenář asi tuší, o čem přibližně jsou knihy Dana Browna. Tentokrát se autor zaměřil na poměrně závažný problém, se kterým se v současné době lidstvo musí potýkat, a tím je přelidnění. Konec je poměrně kontroverzní, je to snad poprvé, kdy Rober Langdon nezabrání katastrofě, ale musí se potýkat s následky. Po planetě se rozšíří umělý virus stvořený geniálním genetikem Zobristem, který bere problém s exponencionálně rostoucí populací skutečně vážně, protože podle všeho je díky tomu lidstvo na pokraji vyhynutí. Celou dobu čekáte, že Zobrist vytvořil mor, který vyhladí třetinu populace, ale nakonec se tak nestane. Já osobně jsem v Zobristovi nakonec vůbec neviděla zrůdu, ale naopak. Zobristův virus má na konci knihy v těle každý na planetě. Nebojte se, nikdo neumře na choleru nebo černý kašel, ale třetinu populace to zbaví plodnosti. Genialita viru je v tom, že se šíří vzduchem a je tak bezchybně promyšlený, že nejen Zobristova generace, ale i všechny po ní, budou mít jednu neplodnou třetinu.
Teď se možná někteří pohořšeně ušklíbli. Co je to za hyenismus? Jenže musíme si uvědomit, že s postupujícím vývojem technologií a medicíny postupně ničíme dříve naprosto zkázná onemocnění. Není tomu tak dávno, kdy příroda ještě měla tu moc, chránit nás před vyhynutím díky přelidnění. Nyní tu moc ztrácí a my se množíme a množíme. Už tak se debatuje o nedostatku pitné vody, vyčerpatelných zdrojů a podobně. Osobně se Zobristovo řešením stoprocentně souhlasím. Je to lepší, než se takřka rozpadnout zaživa, a pokud nás to zachání, proč ne? Má to ale jeden smutný nedostatek. Virus si nevybírá ty, co děti chtějí, a ty co ne. Já osobně děti nechci, neplánuju je a za předpokladu, že u mě by se virus nespustil, bylo by to k vzteku, protože mezi tou třetinou neplodných by se zajisté našel někdo, kdo by to dítě moc a moc chtěl. Na druhou stranu, v dnešní době jsou problémy s neplodností a funguje to bohužel stejně, jen v menším měřítku.
Co si o tom myslíte vy?

Položím vám jednu otázku, kterou jsem ukradla z Inferna.
Kdybyste věděli, že lidstvu zbývá posledních pár let, zabili byste půlku obyvatelstva, abyste populaci zachránili?



Kapitola druhá

2. února 2014 v 1:06 | Ronnie |  Ronnie says
První měsíc roku 2014 je za námi a já tu sedím, půl hodiny po půlnoci přemýšlejíc o novém článku. Nejsem si jistá, zda-li mám dneska jen takové to prázdno, kdy visím na mrtvém bodě, a nevím, jak začít, nebo jen nemám odvahu vypustit do světa všechno, co se mi honí hlavou. Pravděpodobně to bude od obojího alespoň kousek. Ve skutečnosti bych mohla psát a psát a psát, ale kdykoliv se pokusím zajít k podstatě věci, z mých úst pronikne jedno vzteklé 'ughhhhh'.

Momentálně jsem v docela zajímavém rozpoložení, kdy si říkám "a co sakra teď?!". Člověk se čas od času dostane do situace, kdy si neví rady, a čím víc se v tom nimrá, tím víc se topí v pocitech bezradnosti. Říkám si, že by bylo nejlepší někomu všechno vyklopit a pak se nechat nasměrovat, protože nejsem v postavení, kdy bych všechno mohla vidět objektivně. Přála bych si, abych věděla, jak se zachovat správně, jenže na druhou stranu, chci na to přijít sama, nehodlám dělat to, co mi řekne někdo jiný. To je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, kterou by se měl člověk v životě naučit. Rozhodnout se a jednat sám za sebe a být připraven převzít zodpovědnost za své činy. Jenže jak?
Navíc mým velkým nedostatkem je netrpělivost, a tak kolikrát jednám až moc impulzivně, aby se věci daly trochu do chodu. To je pochopitelně docela malér. Řekla bych, že ona zbrklost souvisí s faktem, že se začnu brzy nudit. Čas od času se dívám na své přátele a říkám si - pání, ti se mají, v jejich životě se stále něco děje. Pak se jednou za čas dostanu i já do centra nějakého dramatu, a i to mě přestane po chvíli bavit. Proto dělám kraviny. Nebo se spíš podvědomě snažím zničit sama sebe? To jsem vážně ta sebedestruktivní? Možná ano. Pokud jste uprostřed nějaké události, dění a podobně, obvykle si počkáte, jak se to vyvrbí. Ne tak já. Já usoudím, že to jde nějak moc pomalu, a že už se nějak dlouho nic moc nestalo, a tak něco vyvedu bez ohledu na následky. Hlavně, že se něco stane. Drama narušeno dalším dramatem.