Únor 2014

Jaro/léto 2014

28. února 2014 v 13:03 | Ronnie |  Fashion
Overaly!!
Overaly nejsou v našich končinách, alespoň zatím, přímo typické, ale jsou nejsnadnější alternativou, pokud spěcháte a nemáte momentálně moc času přemýšlet o tom, co se nejlépe bude hodit k vaší nové sukni.


Plisované sukně
Pro někoho móda našich babiček, pro přední návrháře naprostý skvost slunečných měsíců roku 2014.


Šortky mnoha podob
Vysoký pas, nízký pas, různé motivy. Je z čeho vybírat.


Hlavně ať jsou šperky vidět
Letošní sezóna se nese v duchu výrazných a hravých šperků.



Sukně - elegance nebo hravost. Je to jen a jen na vás.
Cítíte se dobře v áčkových sukních, nebo naopak dáváte přednost elegantnímu pouzdru? V tom případě si toto jaro a léto přijdete na své.



Co se týká barev, rozhodně nic nezkazíte, pokus zabrousíte k citrónovým až svítivým barvám nebo naopak k metalovým odstínům.



Samozřejmě si většina z nás nejspíš nebude moct dovolit nakupovat u Alexandra Wanga, Diora nebo třeba Burberry. Krásné alternativy nalezneme i v cenově dostupnějších obchodech jako jsou H&M, Forever 21, Pimkie, New Look a další. Co se týká šperků, zaměřila bych se na ebay.


Zkouška učit děti

28. února 2014 v 10:43 | Veu |  Veu says
Dneska bych se s vámi chtěla podělit o můj zážitek z tohoto týdne. Protože jsem ve třetáku a máme si shánět praxi, tak jsem se šla zeptat na základku, kam jsem chodila, jestli bych nemohla jít na praxi k nim, pomáhat při výtvarce, informatice a tak. Jenže musím dosáhnout 30 hodin za týden a tolik výtvarky není, tak mi bylo nabídnuto, abych ve středu šla učit deti ze šesté třídy na informatiku. A protože tu praxi potřebuju fakt hodně, nechci totiž aby se opakoval loňský rok, kdy jsem celý týden barvila stěny ve škole, tak jsem na to kývla.
Potom co jsem dorazila domu, jsem byla opravdu ve stresu. Měla jsem za úkol připravit si pro děti něco z grafiky v pragramu, o kterém jsem slyšela poprvé, plus k tomu připočítáme mojí stydlivost a tichost, tak bylo nemožné to zvládnout.
Ale nastala druhý den a já musela jít čelit tomu, co jsem na sebe přichystala. Lhala bych kdybych řekla, že se mi ruce neklepaly a hlas taktéž. Stála jsem před základkou a nejradši jsem se chtěla obrátit a jít zpět domu. Jenže jsem to neudělala a šla jsem dovnitř, za učitelkou, která tu třídu měla učit.Když jsem s ní vešla do počítačové třídy, kde na mě koukalo asi 12 dětí, věděla jsem, že je konec a já to můžu zabalit, protože před nima nezvládnu mluvit. Ale učitelka mě uvedla a řekla:"Teď je to tvoje." Zapomněla jsem na okolní svět a představovala jsem si, že mluvím k lidem, kterým naprosto důvěřuju a nemám se čeho stydět. A ONO TO ZABRALO. Rozmluvila jsem se a opravdu jsem si připadala jako kantor, protože mi děti věnovaly plnou pozornost. 45 minut utelko jako voda a já jsem si uvědomila, že jsem to zvládla a po dlouhé době jsem na sebe byla vážně pyšná. Společně jsmě zvládli, co jsem si pro ně přichystala a taktéž i s druhou třídou, která následovala potom.
Myslím, že tato zkušenost sice nezměnila můj názor na to, že nikdy nechci být učitelka, ale dokázala jsem si tímto, že dokážu i přes mojí stydlivost a tichost mluvit před více lidma, které neznám a dokážu si získat i respekt u dětí s kterýma cloumá puberta. No budu doufat, že v květnu, kdy mi teprve nastane praxe celý týden, bude probíhat ve stejném duchu.

Od Harvardu přes Glasgow po Cambridge

20. února 2014 v 11:28 | Ronnie |  Vzdělání
Nedavno mi na stole přistál jedno z čísel jistého novinového plátku. Tak to občas s mámou děláme. Ona najede něco zajímavého, co by mě mohlo zajímat, a já to pak řádně prozkoumám.
Občas skutečně narazila na užitečné věci, ale tenhle objev je skutečně bomba. Je to, jakobych otevřela bránu do kouzelné říše divů.

Nad čím se to tu vlastně ale rozplývám?
Všichni zajisté známe univerzity takového formátu, jako jsou Yale, Berkley nebo třeba Oxford. Nevím jak vy, ale já jsem vždycky tak trochu toužila být součástí této velké společnosti studující na těchto prestižních školách. Bohužel jsem silně omezena finančními prostředky, a tak jsem byla nucena si nechat tak maximálně zdát. Ovšem teď je všechno jinak.

Tyto univerzity(a samozřejmě spousta dalších) pořádají neuvěřitelné množství několikatýdenních online kurzů, které jsou naprosto a úplně zdarma. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že si během osmi týdnů vystudujeme plnohodnotný doktorát z Archeologie a podobně, ale mít v životopise uvedeno, že jsme vystudovali kuzr zaměřený na Whitmanovu tvorbu, který pořádá samotný Harvard, působí to skutečně dobře.


Jak celé studium vlastně probíhá? To je různé. Já jsem zatím nastoupila do kurzu Úvodu do klinické neurologie, který probíhá následovně. Na každý týden mám za úkol shlédnout několik videí s přednáškami, přečíst několik stran předem zadaného testu a poté vyplnit test.
Každý kurz je trochu individuální, myslím, že hodně záleží na tom, co si zvolíte. Pokud se zaměříte na medicínu, fyziku a podobně, bude to jespíš trochu jiné, než když sáhnete po studiu Sociologie. I když kdo ví. Zatím nemohu soudit.

Kolik času mi studium zabere? Opět záleží na kurzu. Některý zabre osm týdnů, některý dvanáct, některý zase jen tři. Co se týká času stráveného nad materiály, uvádí se přibliže 3-5 hodin týdně. Opět je to téma od tématu. Samozřejmě ale musíme počítat s jistou jazykovou bariérou, takže nám překlady zaberou nejspíš o trochu víc času, než rodilému mluvčímu.
Co se jazyka týká, je třeba dobře rozumět, nebo minimálně zvládat četbu. Odborná terminologie se časem poddá, zvlášť v oblasti medicíny, protože většina názvů je stejně latinská, tudíž stejá jako u nás. Dobré je, že přednášející mluví skutečně zřetelně a ne moc rychle. Navíc ke každému videu máte možnost stažení textu, který obsahuje slovo od slova, které přednášející řekl. Zkrátka jeho výklad, jen na papíře. To hodně usnadňuje situaci.



Možná si někteří říkáte, proč studovat navíc? Ve škole mi to bohatě stačí. Možná máte pravdu. Maturant se těžko bude zabývat otázkou nějakých online kurzů, když má sám učení až nad hlavu. Na druhou stranu, pokud se hlásíte na školy, kde vás čeká ústní pohovor, není špatné zmínit, že jste si vystudoval(a) jistou oblast daného oboru a to například na samotném Stanfordu. Navíc vám přidá fakt, že jste byli schopni to vystudovat v anglickém jazyce.
Totéž bych doporučila i zájemcům o studium v zahraničí.
Nebo například pokud váháte nad výběrem vysoké školy a především toho, co vlastně chcete studovat, můžete si zvolit kurzy v oborech, o kterých přemýšlíte a uvidíte, jestli vás to skutečně tolik baví a zajímá. Já osobně si po dostudování Klinické neurologie, Budhismu a moderní psychologie a Parkinsonovy choroby hodlám zvolit něco souvisejícího s psaním a literaturou. Uplatnění z těchto oborů je v posledních letech poměrně nevalné, a tak jsem se rozhodla upřednostnit studium něčeho, co mě snáze uživí. Tím ovšem nevymizela moje láska k literatuře a mohu se jí věnovat alespoň takto.

Samozřejmě se dá studovat nejen v angličtině. Zahlédla jsem španělštinu, němčinu, portugalštinu, sokonce i čínštinu. Ale vzhledem k tomu, že pravděpodobnost, že bych zvládla klinickou neurologii v takové němčině, je zhruba asi taková, jako že přiletí král bramborových lidí na svém létajícím koberci a usadí se na špici samotného Big Benu, jsem se o jiné jazyky příliš nezabývala. Každopádně, pokud se rozhodnete zatnout zuby a zvládnout to od začátku až do konce, hodně se vám zlepší úroveň daného jazyka. Domluví se kde kdo, ale odbornější jazyk je pro mnohé z nás stále velkým oříškem.

A kde se tedy můžu přihlásit? Veškeré kurzy naleznete zde www.class-central.com. Jedná se o server, který vám vyhledá snad každý kurz na světě. Každý z nich je ovšem veden jiným portálem, na který vás stránka případně převede.

Pokud byste měli nějaké dotazy, sem s nimi.

Status: Bezpodmínečně přijata!

19. února 2014 v 20:56 | Ronnie |  Ronnie says
Tento článek vzniknul již před několika dny, ale při zveřejňování se nějakým nedopatřením smazal. Vytvářím jej tedy až nyní, protože bezprostředně po tomto mzrutém kyksu, jsem skutečně nebyla v náladě, kdy by se mi chtělo všechno sepisovat znovu. I teď jsem tak trochu znechucena a tak trochu stagnuji.

Nicméně téma článku je taková pecka, že se nenechám odradit, a přes všechny nesnáze jej dokončím. Někteří jste to možná zahlédli na mém facebooku případně twitteru. Pro ty, co netuší to napíšu i sem. Byla jsem BEZpodmínečně přijata na třetí nejstarší skotskou univerzitu, a to v Aberdeenu(Vím, že na facebook jsem psala podmínečně, ale z onoho šoku z přijetí, jsem se neoběžovala s nějakým doslovným překladem. A upřímně jsem ani nedoufala, že mě vezmou, natož bez jakýchkoliv dalších podmínek, takže jsem si to logicky pospojovala takto). Konkrétně mi bylo nabídnuto místo ke studiu neurověd s psychologií! Jsem naprosto nadšena, unešena a poprvé mám pocit, že jsem na sebe skutečně pyšná, protože si ani nechci představovat, kolik lidí se na tyto univerzity hlásí - už proto, že školné skotských univerzit je pro místní studenty a studenty z EU hrazeno jistou asociací. Zájem je tedy velký.


Ještě nevím všechny potřebné detaily, ale to hlavní mám za sebou. Jsem přijata. Zbytek se už nějak poddá.

Ovšem to, o čem chci psát, je fakt, že pokud všechno klapne, za pár měsíců se seberu a s největší pravděpodobností se trvale přestěhuji do Skotska - opustím své rodné město.
Nedavno jsem psala článek, ve kterém jsem naznačila, že jsem si na své prostředí docela zvykla a ačkoliv jsem vždycky chtěla Plzeň opustit, nějak mi přirostla k srdci. Je trochu ironie, že krátce po tomto uvědomění se dozvím, že je možnosti odjet a to pěkně daleko. A samozřejmě, taková nabídka se neodmítá.

Jak jsem zmínila, to hlavní mám již za sebou, ale to nejgtěžší ani zdaleka ne. Přeskočíme všechno papírování a přesuneme se rovnou k velkému zlomu, kterým bude samotné Sbohem, které budu muset dát přátelům i rodině. Samozřejmě, že ne nadobro, ale pokud budu studovat ve Skotsku, jak často je všechny uvidím? Dvakrát třikrát ročně?
Člověk si celý život říká, jak chce vypadnout. A co možná nejdál. Třeba do USA nebo do Británie. Ještě před pár týdny bych si klepala na čelo při setkání s člověkem, který váhá, zda-li přijme místo na prestižní univerzitě, protože se mu nechce od přátel a rodiny. Proboha, jde budoucnost, o nenahraditelné zkušenosti a prvotřídní vzdělání! Paradox je, že dneska to všechno chápu.
Lidé snadnou soudí a mají ve všem jasno, dokud to skutečně nestojí přímo před nimi. Dřívě bych řekla, fajn jedu, už abych byla pryč. Dneska jsem rozhodnuta, že udělám všechno pro to, abych mohla odjet, ale nestavím se k tomu jako k něčemu snadnému, co mi maximálně uleví. Nyní vidím, že opustit ono zažité prostředí bude ta nejtěžší věc, která mě v blízké budoucnosti čeká. Ani jazyková bariéra, ani náročnost oboru, ani zvládání brigády současně se studiem, abych ve Skotsku vůbec vyžila. Všechno to bude těžké, ale tomu velkému Sbohem se to rovnat nemůže.


Člověk je tvor přirozeně líný. Samozřejmě, že by bylo pohodlnější zůstat doma. Žádné papírování, stres, překládání složitých smluv a podobně. Všechno bych měla hezky pod nosem a v klidu. Jenže tohle je výzva a každý by měl čas od času přijmout nějakou tu výzvu ne?
To, co jsem si z tohoto přijetí odnesla, je poznání, že člověk může dokázat absolutně všechno, když opravdu chce. A proto se teď nezastavím, a skutečně se budu snažit, abych mohla v září v Aberdeenu nastoupit. Lidé se zkrátka nesmí zastavit jenom proto, že něco vypadá složitě, protože ve finále i ta velká gigantická překážka je složena jen z malých cihel a dá se postupně rozebrat.

Každopádně budu vás postupně informovat o vývoji a až to budu mít celé za sebou, napíšu návod, jak podat přihlášku a různé typy, a to i kdybych byla nucena nakonec zůstat v ČR.


Jak mi Starbucks zachránil život

17. února 2014 v 14:57 | Ronnie |  Literatura
Je to pár dní, co jsem dočetla jednu velmi inspirativní knihu s názvem, který většinu mé generace rozhodně zaujme. Jak mi Starbucks zachránil život. Svým způsobem si každý milovník kávy může říct, že mu Starbucks zachránil život - každé ráno, kdy se kafeholici staví pro svou denní dávku vytouženého kofeinu.
V tomto díle je to brané z o něco vyšší perspektivy. Život je plný nečekaných nástrah. Celou dobu můžeme mít úplně úplně všechno, a další den o to všechno přijdeme a musíme se naučit, jak bez toho všeho žít. Kniha vypráví o starším pánovi, který byl velké zvíře v oblasti reklamy. Vystudoval Yale, díky vysokému společenskému postavení celé jeho rodiny se stýkal s takovými jmény jako Frank Sinatra, Hemingway, Truman Capote a další, našel si manželku, se kterou splodil několik dětí, jeho majetek se dotýkal astronomických výšin a dá se říci, že měl, na co si ukázal. Jenže jednoho krásného dne přišel takřka o všechno. Rozvod, který ho připravil o většinu majetku, malý nádor v uchu, stáří, vyhazov z práce - to všechno se stalo až neuvěřitelně snadno. A tak se Mike musím poohlédnout po práci v řadách, které až do nedávna považoval za podřadné.
Kniha nás provede cestou, kterou si musel Mike projít, aby si uvědomil, že až po tolika letech života v blahobitu, konečně našel své štěstí. A to v kavárně Starbucks!

Dílo se čte skutečně samo a doporučuji jej všem, kteří jsou nešťastní a tak trochu ztraceni, a nejsou si jisti, jak dál.


Mrtvice trochu jinak

16. února 2014 v 14:15 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo

V posledních několika měsících jsem se poměrně hojně začala zabývat odvětvím zvaným Neurovědy. U nás se jedná o ne příliš rozšířený obor, který se zabývá funkcemi mozku, chemickými procesy, které ovlivňují naše jednání a podobně. Dá se říci, že neurovědy propojují veškeré odvětví, která se jej alespoň trochu týkají a společně zkoumají neobjevené zákoutí naší mysli a procesů. Mozek je stále velkou neznámou, a tak tento obor má velkou budoucnost.

Ve svém bádání jsem narazila na velmi zajímavé video, které rozhodně zaujme každého, kdo se alespoň trochu zajímá o to, co se děje v naší hlavě a tak trochu i pro lidi hledající nirvánu. Ve videu mluví žena - vědátorka , zabývající se fenoménem neurověď, konkrétně schizofrenií. Během svého výzkumu dostala mrtvici, a tak vypráví o tom zážitku trochu jinak, než většina lidí, které se s tímto problémem setkají. Většina z nás cítí jen paniku, ale doktorka Jill Bolton Taylorová je vědátorka každým coulem, a tak vnímala všechno, co se s ní v tu chvíli dělo, z vědeckého pohledu. Je to skutečně zajímavé, navíc tato obdivuhodná žena je obdařena smyslem pro humor, takže se u dvacetiminutového videa skutečně nudit nebudete.

Pár pleťových recenzí

14. února 2014 v 18:01 | Ronnie |  Love your body
Pro dnešek tu pro vás mám dvě menší recenze a obě se týkají pleťové kosmetiky.

1) Garnier: Miracle Skin Perfector
Jako první bych vám ráda představila BB cream od Garnier, se kterým jsem naprosto spokojená. Stačí jej málo a naprosto perfektně sedí s každým pudrem. Hůře kryje tmavé kruhy pod očima, ale málokterý BB cream to dokáže. Bohužel info o ceně podat nemůžu(dostala jsem krém k vánocům), takže srovnání cena a kvalita podat nemůžu, ale tuším, že více než 200 kč to stát nemůže. Takže odhadem tipuji, že kvalita ceně skutečně odpovídá :)
Ode mě to jsou čtyři hvězdičky z pěti!


2) Uma cosmetics: Minerální sypký pudr
Ne! Ne! Ne! A ještě jednou velké významné NE! Pokud hledáte něco nového, co byste mohli vyzkoušet a nebylo to cenově úplně neúnosné, od Umy rozhodně ruce pryč. Nikdy jsem nepoužívala horší pudr. Koupila jsem si jej ve finanční tísni. Řekla jsem si, že cenově sice odpovídá velmi nekvalitnímu Essence, ale na druhou stranu, ona značka nevypadá tak pitomě, takže to zkusím. A narazila jsem! Pudr špatně kryje, dělá fleky a vůbec není schopen se přizpůsobit pleti.
Za mě je to jedna hvězdička z pěti.

Když se sjede DiCaprio

13. února 2014 v 17:09 | Ronnie |  Ronnie says
Jak většina z nás nejspíš dobře ví, Leonardo DiCaprio válcuje kina s novým filmem Vlk z Wall Street. Leo je skvělý herec, recenze na film jsou více než uspokojivé, a tak jsem se do kina po dlouhé době vydala stejně jako spousta dalších zvědavců.

Čekala jsem všechno. Dobře, téměř všechno, ale tohle rozhodně ne. Leonardo skutečně nezklamal a pokud nedostane ani letos Oskara, budu si klepat na čelo tak dlouho, dokud mu jej konečně nedají.
Film sám o sobě nejen, že srší humorem, penězi. návykovými látkami, sexem, ale také trefně poukazuje na spoustu společenských otázek. Jediné, co bych celému veledílu vytkla, je délka. Tři hodiny bez pauzy je skutečně hodně, a ačkoliv jsem se u filmu nenudila ani minutu, mé odchody na toaletu to poměrně narušovaly.


Film je skutečně kouzelný v tom, že se v kěterých situacích vidíte - tedy alespoň já. Každopádně bych být vámi Vlka z Wall Street nevolila jako film pro první rande, i když to asi záleží na osobnosti.

Na závěr přihodím jednu dle mého uvážení z nejlepších scén celého filmu a zároveň nejlepšího hereckého výkonu Leonarda DiCapria, při kterém mi tekly slzy od smíchu.

(Ten sladký, sladký Jack Dawson, že ?:D)



Top5 motivačních songů pro workout

11. února 2014 v 14:59 | Ronnie |  Be skinny, be beautiful
Poslední dobou se neustále jen a jen vykecávám, a tak jsem si řekla, že je na čase přidat také něco užitečnějšího, než jen mé zpovědi.

Čas od času se každý přemluvíme a rozhodneme se v rámci záchvatu nadšení pro zdravý životní styl cvičit. Nedavno jsme s kamarádkou vedly diskuzi o tom, co vlastně u našich workoutů posloucháme, aby nás to řádně nakoplo, a tak jsem sestavila svůj vlastní osobní žebříček motivačních songů. Třeba si mezi nimi někdo také najde svého favorita.

1) Kesha a Pitbull - Timber


2) Kesha - Die young( Becky G remix)


3) Tiesto vs. Diplo - C'mon


Btw: Smilers, slyšíte v tom Morning sun? ;)

4) Icona Pop - I love it


5) David Guetta a Nicki Minaj - Turn me on


Ronnie jak ji neznáte aneb 7 podivností mého světa

8. února 2014 v 15:34 | Ronnie |  Ronnie says
Rozhodla jsem se poodhalit svou osobnost trochu víc, než je v mém případě zvykem, protože jak asi někteří víte, mé moto je Trust No1. Přidám sem pár podivných faktů, které jste o mně nejspíš nevěděli. Ještě než se do toho dám, udělám menší reklamu mému wattpadu, který naleznete zde.

1) Pletu košíky
Ano, je mi téměř dvacet a od svých třinácti let pletu košíky z pedigu.

2) Můžu se utlouct po vaječném koňaku
S alkoholem i bez něj. Vaječňák můžu pořád, kdykoliv a jakkoliv.

3) Pět let jsem byla zamilovaná do jednoho kluka, takže jsem o takové to dospívající wild období přišla. Nyní si to vynahrazuji(haha).

4) Občas poslouchám irskou hudbu a klasiku(dobře, obvykle jsou to filmové melodie od H.Zimera)

5) Na lyžích najíždím do méně zdatných lyžařů
Hrozné, co ?:D

6) Nemám ráda děti až na mou malou sestřenku(asi se tomu našemu příbuzenskému vztahu tak neříká, ale pochybuju, že je to vůbec pojmenováno) Kačenku.

7) Mám sklony ke gamblingu.
Od kasín se musím držet dál.