To, co nás utváří

5. ledna 2014 v 1:28 | Ronnie |  Ronnie says
Poslední dobou se mi v hlavě hodně promítají temnější vzpomínky z mého dosavadního života, které jsem si dříve asi až tak neuvědomovala. Nejspíš to bylo tím, že jsem byla o pár let mladší a váha zdraví a života v mém žebříčku hodnot ještě nehrály tak významnou roli. Čím víc člověk stárne, tím víc si začíná uvědomovat, že tu není věčně, a že zdraví je jedno z největších darů, jakých se nám může dostat.
Nejsem ten typ, co by se v těch horších momentech a stavech vracek ke šťastným okamžikům, ale naopak. Negativní věci nabalují další negativismy a u mě se stalo to, že až dodatečně emocionálně prožívám to hodně hodně zlé, čeho jsem byla svědkem.


Pamatuji si to jakoby se to stalo včera. Byla jsem ve čtvrté třídě a jedno ráno jsem jako obvykle mířila do školy. Nebyla jsem z těch oblíbených typů holek, a tak jsem nepostávala už od sedmi před školou, abych utvářela onen prepubertální hlouček. Navíc jsem už od přírody spáč, a tak jsem si vždycky raději přispala, než abych se na úkor klidného spánku vnucovala někam, kde o mě nikdo nestál.
Došla jsem ke vchodu, kde stály mé spolužačky v uzavřeném kroužku a zavolaly si mě k sobě. Občas se tak stalo, tak mě to zas až tak nevyvedlo z míry. Přiklusala jsem k nim a všechny pozdravila tak jako obvykle.
"Holky, musím vám něco říct" začala Katka s vážným tónem. Víte, děti obvykle mají tendence všechno zveličovat, a nevím jak zbytek, ale já osobně si to uvědomovala, ačkoliv jsem vždycky měla obrovské oči plné očekávání.
"Nesmíte to nikomu říct" pokračovala a tvářila se nad míru důlěžitě. Je v tom kluk, napadlo mě.
"Hanku střelili do hlavy" řekla a v tu chvíli jsme se všechny vydaly do šaten. Po pozdější debatě jsme se všechny schodly na tom, že jsme to braly jen jako Katky nevhodný vtip a snahu, jak na sebe upozornit. Jenže když jsme seděli ve třídě v lavicích a po zvonění do třídy vpadla naše třídní učitelka s uplakaným obličejem, všem nám došlo, že to nebyl jen hloupý výmysl, ale že s Hankou, která už tři dny nebyla ve škole, skutečně něco je.
O tři dny planých nadějí, slz a modliteb Hanička následkům svých poranení podlehla, což jsem se dozvěděla z rádia v albertu na Slovanech(poblíž jsem chodila na tréninky, které jsem v rámci rozptýlení od špatného nevynechala).


Jak to tedy celé bylo. Hanička přišla do naší třídy na začátku téhož školního roku a všichni jsme si jí víceméně oblíbili. Vím, že se říká o mrtvých jen v dobrém, tak si možná myslíte, že přikrášluji, ale skutečně to tak bylo. Hanka nebyla z těch princeznovských typů holek, ale byla hodná, kamarádská a vstřícná. V období hádek a bojů, kdy každý měl svého nepřítele, ona byla takovou tou spojkou, tím článkem ve třídě, co se baví se všemi, aníž by mu to některá ze stran vyčítala.
Hanka žila v bytě s mamkou, sestrou a nevlastním otcem. Zpětně si uvědomuji, že vždycky na plavání jsem viděla, že Hanka měla po těle modřiny, a když se o tom bavím nyní s někým z našeho kolektivu, uznají, že si toho také všimli. Jenže čtvrtá třída(alespoň, co se mého ročníků týká) je obdobím, kdy dítě blbne, věnuje se sportům a různým hrám - ono se to i očekává, pokud chodíte na sportovní školu. Všichni jsme byli samá modřina, protože čas od času při basketbale spadnete, u volejbalu padnete na kolena a podobně. Nikoho z nás nenapadlo, že by se Hanka mohla stát obětí domácího násilí. V devíti letech si ale ještě ani neuvědomujete, že existuje takové zlo, takže sebenápadnější důkaz si vysvětlujete jinak. Dneska se sama sebe neustále ptám, jestli se tomu nedalo zabránit. Kdybych s ní trávila víc času, nebo mě napadlo zeptat se, z čeho ty modřiny má...
Poslední, kdo z naší třídy Hanku viděl naživu, byla Linda. Ani si nedokážu představit, jak málo času Hance zbývalo po skončení návštěvy. Mohla to být otázka hodiny? Možná ani to ne.
Hanky nevlastní táta, pravděpodobně nasilnický opilec vzal po domácku vyrobenou zbraň a v záchvatu agrese na Hanku několikrát vystřelil. Kulka zasáhla mozek a tuším, že i břicho. Sám si pak, když si uvědomil, co provedl, prostřelil hlavu a zemřel na místě.
Tehdy jsme to všichni nesli těžce, ale byli jsme příliš malí na to, abychom si uvědomili tu skutečnou hrůzu, co se odehrála. Nenáviděli jsme jejího nevlastního tátu, plakali jsme, že už Hanku nikdy neuvidíme, protože jsme věděli, že se stalo něco špatného. Jenže nejspíš až časem nám začalo docházet, co se stalo. V devíti letech nás vlastní mozek brání tím, že odmítá zpracovat fakt, že chodíme po světě s lidmi, kteří se podívají do očí bezbrannému dítěti a prostřelí mu hlavu, jakoby o nic nešlo. Ve čtvrté třídě je pro člověka myšlenka, že už někoho nikdy neuvidítě, naprosto nereálná a lživá. Víme, že je to fakt, ale něco v nás to odmítá. To nás chrání. Jenže ta barikáda se s přibývajícími roky zmenšuje a ten duch minulosti na nás i tak zanechá nějaké následky...


Další věc se stala přibližně před třemi lety a nyní se mi hodně připomenula, když jsem narazila na slečnu, která údajně všem tvrdila, že má leukémii, ačkoliv to nikdy nebyla pravda. Vím, že se teď do mě asi pustí lidi s tím, že je to minulost, a že to nemám znovu vytahovat. Jenže, když vidíte lidi, co na to skutečně umírají, malé děti, co se nedožijí následujícího měsíce, těžko se vyrovnáváte s faktem, že někomu by i tohle stálo za tu trochu pozornosti.
Na rozdíl od Hanky už si nevybavuji, jak jsem se tuto zprávu dozvěděla. Vzpomínám si, že jsem seděla na tréninku a byla jsem jako tělo bez duše, protože už jsem byla starší a ten dech smrti jsem si uvědomovala o něco lépe, než sedm let zpátky. Můj spolužák ze základky, se kterým jsem se vždycky víceméně přátelsky bavila, onemocněl Bílou nemocí, tedy leukémií.
Překonal to, nevzdal to, a já ho za to neskutečně obdivuji. Vyhrál, ale na druhou stranu, člověk, který to pozoruje, vidí, jak moc to tu lidskou podstatu změní. Je to poznat na postavě. On byl vždycky ten typ kluka, co posiloval a tak, a najednou to ztratil. Zhubnul, tváře mu propadly, zbledl. Nikdo z nás ho v té době moc nevídal, tedy alespoň ne z té naší původní party z devítky, ale čas od času jste ho někde zahlédli a bylo ta strašné. Pro nás, natož pro něj. Všichni jsme věděli, že může umřít, že ho to může zabít a jediná šance, jak to porazit, je ta, že ho téměř zabijí cytostatika, chemoterapie a ozařování. A to mluvím jen o té fyzické stránce, co to muselo v té době dělat s psychikou, to si těžko dokáže někdo z nás představit. V sedmnácti se člověk na tom našem světě teprve rozkoukává a už má bojovat s rakovinou? Tak to přeci nemá být.
Nyní je v pořádku, vrátil se do normálního života a pokračuje dál. Je to pořád stejný člověk, stále dělá stejně špatné vtipy na mé poprsí(promiň, já musela:D), všechno se pomalu navrátilo do starých kolejí. Jenže čas od času sedím naproti němu ať už ně gauči u známých nebo v hospodě na židli, a nedá mi to. Chvíli se dívám na jeho obličej a vím, že ačkoliv se všechno zdá, že je zase jako dřív, už to nikdy stejné nebude. Především pro něj. Pro nás to také bude jiné. Nemůžu mluvit za ostatní, ale já osobně se občas trápím myšlenkou, co když se mu to vrátí? Může se mu to vrátit. A čím je starší, tím náročnější ten boj je...


Po dvou letech jsme se se školou byli podívat v rámci výuky v nemocnici na dětském oddělení. Procházeli jsme chodbou s pokoji pro děti s leukémií. Sestřička nám všechno vysvětlila, jak to chodí, proč se co dělá, co je pro pacienty náročné, co zase méně, co prožívá. Vysvětlila to po lopatě, bez emocí. Jinak se k tomu člověk zaměstnaný v takovém prostředí asi ani stavět nemůže. Jenže když tohle posloucháte a víte, že někdo, kdo je vám docela blízký, si tímto prošel, jdou na vás mdloby.

Za svých devatenáct let jsem přišla už od babičku s dědou a prababičku. Vy, co jste si něčím takovým už prošli, mi asi dáte za pravdu, že je to strašné. Strašné, strašné, zvlášť když jste si s někým blízcí. Jenže to je život. Člověk se narodí, zestárne a umře. To je přirozený koloběh a nelze s tím nic udělat. Jenže jak se má člověk vyrovnat s tím, že jeho devítiletá kamarádka schytá kulku do hlavy a kamaráda se pokouší zabít rakovina krve?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 A. A. | 5. ledna 2014 v 16:42 | Reagovat

Ahoj Ronnie,
Něco podobného jsem zažila. Jedna spolužačka si vymyslela že má nemocné srdce a že jí odpojí ve čtvrtek od přístrojů, no v pátek jí to dali všichni sežrat když přišla do školy. Ale nepochopila jsem její naivní "kamarádky" když začaly brečet, když jim to řekla přestože věděli že lže v jednom kuse. Přišlo mi to dost hloupé... navíc si vymyslela že jí umřel otec a druhý den jsme ho viděli.

2 Ronnie Ronnie | 7. ledna 2014 v 0:08 | Reagovat

[1]: Ahoj,
mě to přijde celé hloupé. Osobně bych dotyčného poslala na psychiatrickou léčebnu. Nemyslím to vůbec zle, ale když člověk touží po popularitě tak moc, že musí tvrdit, že umírá, tak je asi něco špatně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama