Leden 2014

Jak je to vlastně na focení?

30. ledna 2014 v 12:58 | Ronnie |  Ronnie says
Ahoj ahoj. Jak jste si dobře povšmili, trochu jsem to tu zanedbávala a to především díky náporu zkouškového období. Samozřejmě, že jsem si většinu zkoušek nechala až na poslední chvíli a ještě do toho můj smysl pro techniku, kdy sotva chápu, že v počítači je nějaký hardisk, no chápete to!

Během těch týdnů hraní si na mrtvého brouka jsem se dostala k dalšímu focení, a tak se mi na twitteru nebo i facebooku dostalo několik dotazů. To mě přivedlo k myšlence, napsat o tom všem nějaký ten článek.


První otázka, která nás chudé studenty asi napadne, je kolik takové focení stojí. Řeknu to takto, záleží na fotografovi a vaší domluvě s ním. Jsou fotografové, kteří fotí zadarmo, ale jsou také fotografové, kteří chtějí i několik tisíc. Já osobně za fotky platila jen jednou. Jindy se domlouvám na takzvaném TFP focení, což vlastně znamená vzájemnou protislužbu. Fotograf použije vaše fotografie do porfolia a vy máte hezké fotky na 'fíbko'.

Kde takového fotgrafa vlastně najdu?
V dnešní době je velkým pomocníkem facebook anebo server fotopatracka.cz. Já osobně jsem se na fotopátračku obrátila asi dvakrát, jindy jsem byla oslovena na facebooku. Ovšem má to i svá rizika. Dotyčného neznáte a nemůžete si být jistí, že vás nikam nezatáhnou. Proto doporučuji domluvit si s fotografem schůzku předem někde na veřejném místě(třeba kavárna) a pak si na focení s sebou vzít doprovod. Já osobně s doprovodem fotim mnohem raději, jsem uvolněnější, méně se stydím a tak podobně.

Oblečou mě? Nalíčí?
Opět to záleží na domluvě s fotografem. Já se osobně setkala se vším. Někdy jsem měla mít čistě vlastní oblečení, někdy mě oblíkli sami, někdy to byla kombinace obojího. Co se týká líčení, obvykle se líčím sama. Pravda, párkrát mě také nalíčili, ale je to vlastně stejné, jako s oblečením. Záleží na domluvě.

Nemám metr osmdesát ani míry Kate Moss. Můžu i tak fotit?
Samozřejmě! Proč by ne? Vaše výška na fotkách není důležitá a osobně neznám tolik fotografů, kteří by si na tomto přímo zakládali. Pravda, nefotí zrovna pro Vogue, ale kdo ano ?:) Navíc existuje retuš. To opět závisí na fotografovi. Někdo rád předělává kompletně celou fotku, někdo má raději přirozenější snímky.

Styděla bych se?
Ano, ale záleží na osobnosti a předchozích zkušenostech. Každý má tak trochu trému, ale ta časem opadne. Je hodně důležité přijít na focení v dobré psychické pohodě. Pokud máte den blbec, rozešel se s vámi přítel, přišli jste o práci a ještě ve škole jste opět pohořeli, je lepší si focení přesunout. Jestli se budete cítit špatně, na fotkách to bude znát. Samozřejmě jde i o to, jaké prostředí vám fotograf vytvoří. Mě osobně se v tomto ohledu asi nejlépe fotilo s Honzou Strnadem(Pavlušku napsat nemůžu, protože jsme kamarádky, tak se to nepočítá:D). Měla jsem s sebou sestřenici, která je poměrně hovorný typ, takže ta tréma fakt moc nebyla. Navíc tneto fotograf procestoval půlku světa, takže nám vyprávěl o Číně a Indii a ještě nám dal ochutnat čínský čaj. To bylo vážně super.

S kým jsem zatím fotila:

Pavlína Cuřínová



Jak už jsem zmínila, s Pavluškou se známe, takže nemám absolutně problém s trémou a tak. Na druhou stranu je pravda, že když jsme se ještě moc neznaly, byla jsem dost zaražená. Ale to časem opadlo. S Pavluškou fotím fakt moc ráda. Je to ten typ člověka, co má to umělecké cítění a upřímně, chvílemi má ty momenty umělce, kdy se zarazí a začne být až příliš akční. A vy jenom stojíte a nechápete. Teď to možná vyznělo jako zápor, ale myslím to přesně naopak! Fotograf podle mě potřebuje vidět a Pavluška vidí :)
Kontakt: P.Curinova@seznam.cz
Kde se fotí: Převážně venku

Tomáš Bečaver

Focení s Tomášem bylo jediné, za které jsem kdy platila, ale i tak cena byla dost symbolická. Ze začátku jsem se dost styděla, ale později to bylo v pohodě. Měl s sebou slečnu, co mě oblékla, nalíčila, pak se pustila hudba a bylo to v pohodě. Na Tomášovi bylo vážně vidět, že je profík. Mám od něj fotky, kde mám přes prsa jen pásek, nebo Ivanky ruce(:D), což se také muselo nějak nastavit. Normálně se člověk lekne, když se má takhle vystavit před cizím člověkem, ale po pár minutách už mi to bylo jedno, protože jsem poznala, že na mě nekouká jako na 'prsaaa', ale hledá, jak by ta fotka vypadala nejlépe. Focení s tímto fotografem skutečně doporučuji.

Kontakt: https://www.facebook.com/pages/Tom%C3%A1%C5%A1-Be%C4%8Daver-Photography/184233634948545
Kde se fotí: Interiér i exteriér

Jan Strnad

S Honzou jsem fotila tuším rok zpátky. Byla to hodně zajímavá zkušenost, protože mi vyprávěl o spoustě zážitků. Například navštívil celostvětové finále Elite model look soutěže v HongKongu(tuším). A kolik znáte lidí, kteří jezdí dvakrát ročně do Číny? Já osobně moc ne. Navíc byl velmi vstřícný i k mojí sestřenici, která si pořídila fotoaparát a hodlá se fotografiemi zabývat. Hodně jí vysvětlil, co a jak se dělá. No byla bych konkrétnější, ale nejsem moc znalec. Oblékla jsem se sama a totéž i líčení :)
Kontakt: h.strnad@gmail.com
Kde se fotí: Uvnitř, ale tuším, že se zmínil, že fotí i venku

Milan Čečil


S Milanem jsem fotila je tomu přesně týden. Líčení a úprava vlasů zabrala zhruba hodinku, to samé focení. Oblečení jsem měla vlastní. Milan má rád módu a jeho oblíbeným kouskem jsou šaty, takže jsme si docela sedli - ano narážím na mou skříň s dvanáctery šaty. Navíc po mně nechtěl(na rozdíl od ostatních fotografů), abych se zbytečně zubila, což bylo jako závan čerstvého vzduchu :D. Navíc bylo super, že mi vždycky po pár snímcích fotografie ukázal. Já jsem se tak lépe zorientovala, pochopila jsem, jak se tvářit nemám, jak nemám naklánět hlavu, protože to na fotce nevypadá dobře a podobně. To moc fotografů nedělá. Navíc fotek jsem se dočkala skutečně záhy. Čtyři jsem měla dokonce ještě ten den.

Kontakt: https://www.facebook.com/MilanCecilFotograf?ref=ts&fref=ts
Kde se fotí: Interiér



Promile: Je to v krvi

17. ledna 2014 v 14:52 | Ronnie |  Ronnie says
Včera večer jsem s holkama vyrazila na karaoke party. Řeknu vám, byla to poměrně zajímavá zkušenost, zvlášť pokud naše trojice byla jediná, co v daném klubu měla spíš hudební hluch než sluch.

Po celé pěvecké záležitosti jsme usedli do jednoho z místních lokálů a dali se do řeči o takových těch ženských záležitostech - především opačné pohlaví. Nutno zdůraznit, že to byly plky stále o tom samém, jak to tak u těchto témat bývá. Jenže v jednu chvíli se kamarádka tak zarazila a prohlásila jednu bolestnou větu, nad kterou jsem se chtě nechtě musela zamyslet. "Já prostě s nikým neumím nic mít, když jsem střízlivá". A bylo to venku. Krutá pravda, která trápí spoustu z nás. Alkohol posiluje naši sebedůvěru a potažmo nám dodává dostatečné množství odvahy, abychom odhodili to naše stydlivé já. Problém je ten, že pokud někoho poznáme, a hodlámě se s dotyčným vídat i nadále, nebude úplně vhodné jít do kina s promilemi alkoholu v krvi aniž byste působili trochu prazvláštně. Jenže jak se poprat s tou náhlou výměnou osobnosti, kdy jeden večer působíte jako královna sebevědomí a další den se nervozitou celá třesete?
Říkám si, jestli je tohle celkově problém naší doby a generace. Děti místo toho, aby šli ven, sedí u počítače a místo odřených kolen a her na schovávanou si hrajou hry s kamarády ze školy online. Dá se pak očekávat jistá sociální deprivace a snížená schopnost navazovat normální vztahy. Jenže je to vážně dobou, nebo jsme jen využili možnosti zalést za naši obrannou zeď?


Jak jste na tom vy? Trpíte stejným problémem?

Mých TOP5: Alba

16. ledna 2014 v 1:18 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo
Pro dnešek jsem si připravila článek na téma Mých top 5 alb. Rozhodla jsem se vypíchnout své oblíbence, které zdobí mou poličku. Nutno dodat, že do celkové topky bych asi zvolila trochu jinak, ale bohužel z nedostatku financí jsem si ještě nemohla koupit vše, co bych si přála.

1) This is it by Michael Jackson
Album, které mě vždycky nakopne a zároveň tak trochu dojme. Neuskutečněné turné by byla naprostá bomba a je neuvěřitelná škoda, že nás opustil tak skvělý umělec, chodící legenda, jako Michael Jackson.


2) Born To Die Paradise edition by Lana Del Rey
Lana mě nikdy nezklame. Ať jsem smutná, veselá, zkrátka Lana je má krevní skupina. Na rozdíl od spousty současných zpěváků, její texty jsou o něčem. Stojím si za tím, že dost zpěváků by se před sto lety prosazovalo v poezii a myslím, že mi spousta lidí dá za pravdu, když řeknu, že Lana je ještě větší básník než zpěvák :) Na někoho je možná trochu temná a pesimistická, ale já se jejích songách skutečně našla.


3) Believe by Justin Bieber.
Má smysl něco dodávat? Co se týká Justina, musím se přiznat, že se až sama divím, že ho poslouchám, protože poslouchám obvykle úplně jiný styl hudby. Ale každý má svou vyjjímku potvrzující pravidlo.


4) Ceremonials by Florence and the Machine
Florence mí neuvěřitelný hlas a dost ojedinělé písničky. Hodně mě tento styl zaujal a toto album patří k mým top top top!


5) U2
Záměrně nepíšu název alba, protože od U2 můžu poslouchat kterékoliv. Je to jedna z mála kapel, na kterých se s našima, co se hudby týká, schodneme. K mým absolutní favoritům, co se songů týká, patří Sunday, bloody sunday.


V následujícím roce bych si ráda pořídila cokoliv od Marina and the Diamond, Ellie Goulding a konkrétně Bangerz od Miley - chápejte, pokud máte volit mezi koncertem a albem, v případě Miley volíte koncert(pravda, u spousty rádoby interpretů, jejichž koncerty stojí za pendrek je lepší investice do počítačem upraveného alba), Pure Heroine od Lorde a Beyonce od Beyonce. A samozřejmě pokud vyjde Journals od Justin Biebera v podobě alba, rozhodně zainvestuji.

Zkoušky? Zápočty? Pomoc!!

13. ledna 2014 v 21:36 | Ronnie |  Ronnie says
Dnešní den se nesl ve znamení dvou zápočtů. Nutno konstatovat, že jsem toho skutečně moc neuměla. Už proto, že mě to nebaví a ono, pokud se dáte na obor, jehož látka vám dělala problémy už na základní škole, asi to nebude úplně to pravé ořechové. Kde nic není, ani smrt nebere.

Zahájila jsem úvodem do elektrotechniky a musím se přiznat, že průběh celého testu probíhal asi takto:


Dobře, přiznávám, že asistent vyučujícího se snažil hojně napovídat, ale jak už jsem jednou řekla, kde nic není ani smrt nebere. Jsem přesvědčena, že mé testy baví celou katedru - nebo nad nimi všichni profesoři hromadně pláčou, také možnost.

Následovalo PPEL - počítačová podpora v elektrotechnice, aneb programovací jazyk. Řekněme to asi takto, představte si, že máte něco vymyslet v korejštině. Asi tak to celé působí na mě. Ostatně, podívejte se, co na zkoušky říká Hitler.


Na druhou stranu, toto období má i své klady. Všechny neúspěšné a zoufalé studenty to celé tak nějak spojuje. Držíme jednu velkou ufňukanou partu, která se místo učení baví videi Mr.Beana, který se na testy tváří podobně, jako my všichni v reálu. Nedalo mi to, a místo učení jsem si vygooglila pár obrázků. Jeden z nich to vskutku vystihnul.


Tímto bych chtěla všem studentům, ať už vysokých škol, tak středních, či základek popřát mnoho zdaru. Snad se ve zdraví všichni probojujeme do letňáku, případně druhého pololetí!


Nebreč, ještě můžeme fandit Kanadě

13. ledna 2014 v 13:25 | Ronnie
Dnešek je velmi náročný den, ale jak se říká, sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo, a tak přidávám vtipné video, které vzniklo jako reakce na hokejovou sestavu pro letošní olympiádu.

I'm not scared!!!

12. ledna 2014 v 18:19 | Ronnie |  Ronnie says
Každý jsme čas od času Strašpytlík. Malou ustrašenou postavičkou, která nemá dostatek odvahy pro..no zkrátka téměř pro nic. Mě osobně se toto stává poměrně často, což pramení z občasných záchvatů absolutně nulové sebedůvěry. Co k tomu dodat. Nejspíš nic moc.

Čím jsem starší, tím víc se této ulity snažím zbavit, ale cosi mě stále blokuje. Nikdy jsem nepatřila k těm supersebevědomým a odvážným lidem, co rádi riskují a nakonec vítězí. Já ze ztrachu z prohry raději nesoutěžila. Nemohla jsem prohrát, ale když nehrajete, pochopitelně i výhra je takřka nemožná.

To, nebo lépe řečeno kdo, mě absolutně donutil přehodnotit svou situaci s odvahou a strachem, je Lea Michele(Veu před pár dny psala o její nové písničce). Myslím, že nikdo jiný si nezaslouží titul Žena roku tolik, jako ona. Jestli mě v současné chvíli někdo inspiruje, je to skutečně především ona. Já si tu stěžuju na to, že mi pár lidí ublížilo, a proto téměř nevylézám ze své ulity, ale čím dál častěji sama sobě opakuji "Podívej na Leu!". Téměř rok po zásnubách pohřbila svého budoucího chotě, a i přes to se rozhodla se strachem z života, který ji musel rozhodně ochromit, bojovat. A podařilo se. Muselo to být těžké, vylézt znovu na denní světlo a postavit se světu opět tváří v tvář. Nedokážu si představit, jak bych to snášela já. Ale ona sebrala veškerou svou odvahu a rozhodla se jít dál.


Myslím, že kdokoliv z nás, kdo se potýká se strachem z pitomostí, jako je ztrapnění se před spolužáky, by si měl vybavit Leu a lidi jako ona. Pacienty, kteří se nebojí postavit se rakovině a dalším nemocem. Protože každý alespoň na chvíli zatouží být natolik obdivuhodný, jako oni. Neříkejte, že ne. A v tu chvíli zavřeme oči, a zapomeneme na to, že se něčeho bojíme. Můžeme prohrát, risk se ne vždy musí vyplatit, ale můžeme jít dál s hlavou vztyčenou, protože jsme měli dostatek odvahy to zkusit. Kdybychom strachy zalezli, nikdy bychom nevěděli, jestli bychom skutečně nevyhráli a upřímně, strachem se nikdo z nás asi moc chlubit nebude.

Všechno stojí za vyližprdel aneb lahůdky českého humoru

12. ledna 2014 v 1:13 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo
"Co to tam je za klauni?!"
První video, které doporučím, je záznam divadelní hry Petra Čtvrtníčka, která vznikla na přelomu let 2004/2005 jako reakce na korupční skandál Českomoravského fotbalového svazu. To, co je na tom na jednu stranu nejvíc humorné a na druhou stranu k pláči, je fakt, že rozhovory Čtvrtníčka s Lábusem nejsou výmyslem, ale oba dva pouze čtou záznamy dvou tehdejších představitelů fotbalového svazu. Rozhodně to stojí za to.


"A budeme stavět huhulála"

Jedním z umělců, na které nedám dopustit je Felix Holzmann. Spoustě lidí mé generace toto jméno nic neříká, ale věřím, že většina z nich by jeho humor ocenila. Vybrala jsem jednu z mých nejoblíbenějíšch scének, u které nikdy nemám daleko k pláči ze smíchu.


"Řeknu ti, Melichárku, ty by ti mohl závidět leckterý číšník"

Povídky Šimka a Grossmanna jsou zkrátka klasika. Knižní provedení je super, ale nic se nevyrovná Šimkovo mluvenému slovu. Pokud neznáte, dejte šanci následující ukázce z jejich tvorby. Záměrně jsem vybrala povídku s názvem Maturitní večírek - dá se říci, že po maturitním ročníku jsem se v lecčemž nalezla.


Novinky v muzice

11. ledna 2014 v 10:15 | Veu |  News
Rozhodla jsem se napsat článek o hudebních "novinkách" . Proč je slovo novinky v uvozovkách? Protože moc televizi ani rádio neposlouchám, tak je možnáže ty píničky nějaký čas už na světě jsou, jen já jsem je objevila až teď.


Jako první novinku bych dala Lucy Hale a její song You sound good to me. Lucy je známá díky postavě Arii v Pretty little liars. Myslím si, že herectví jí sedne víc, ale písnička není vůbec špatná.


Když jsem poprvé slyšela tuhle písničku tak jsem měla mráz po zádech. Ne jenže je tam Lea strašně moc krásná, ale tohle jsem od toho nečekala. Lea je strašně moc silný člověk, dokazuje to i text této písničky. Rozhodně Cannonball stojí za poslechnutí.


V tomto článku nesmím zapomenout na novou písničku od Raega, která se jmenuje Štěstí. Text plný pravdy, tak bych to shrnula do dvou slov. Prostě na nic nečekej a poslechni si to.

A nezapomeň nás sledovat na twitteru/instagramu/facebooku


Psychologie špatných dnů

10. ledna 2014 v 1:02 | Ronnie |  Ronnie says
Jednou jsi dole, jednou nahoře. Pořekadlo, které zná nejspíš každý znás a jsem si jistá, že každý si ho ověřil v praxi. Jsou životní období, která nám sednou a která zkrátka nikoliv.
S ledovým klidem mohu prohlásit, že rok 2013 byl jako na horské dráze, ale i přes několik významných výkyvů bych ho zařadila k těm lepším letům svého života. Nejspíš jsem byla nahoře.

Dnes je 10.ledna roku 2014 a já se už teď modlím, aby tento příšerný rok skončil. Evidentně jsem právě teď dole. Ono se říká, jak na nový rok, tak po celý rok. Nemohu tvrdit, že Silvestr roku 2013 byl nějak výborný. Ba naopak, ale zbytek roku tomu vskutku neodpovídal. Zato letos se mi vysloveně daří už od prvních hodin.
Od nového roku se denně probouzím s tím, že horší než včerejšek už to nebude, že mohu jen stoupat a každý večer ulehám vyvedeba z omylu. Den co den se to stupňuje. Je několik minut po půlnoci a já se vskutku děsím, co přijde během následujícíh čtyřiadvaceti hodin. Spadne na mě snad meteorit?!


Celá tato situace mě nutí k zamyšlení. Když se něco povede, nezůstane jen u jedné věci. Když se daří, tak se daří. Je tomu tak. Oproti tomu, když se něco pokazí, kazí se rázem všechno, co se dá. Člověk by čekal, že když se něco vymkne kontrole a doslova se to podělá, přijde něco, co ho alespoň trochu rozveselí. Ale ono né! Nějaká vyšší síla si evidentně řekne, tak když už jsem v tom, pořádně v tom dotyčného vymáchám. Rozbil se ti notebook a oprava by stála skoro stejně, jako nákup nového? Výborně! Tak ještě přiložíme, co takhle neudělat zápočet? A je libo, aby si tvůj objev přivedl novou přítelkyni? S chutí do toho! Tato psychologie špatných a dobrých dnů se mi nelíbí. Je to ze dna na vrchol a zase zpátky. Doslova!


Možná mě někdo odkáže na film či knihu Tajemství, kde se dozvím o tom, jak funguje zákon přitažlivosti a podobně. Jenže musím podotknout, že skutečně každý večer před spaním myslím jen na to dobré a to zlé házím za hlavu. Zkrátka stalo se, však já to zvládnu, nejsem žádný budižkničemu. Podle zákonu přitažlivosti by mělo dojít k obratu k lepšímu, a to velice brzy. Omyl! Na Tajemství všem kašlu! Jediné, co mě pořád nechává ve své víře je Karma. Ano, ano karma. Tohle mám evidentně za všechny své hříchy. Nebo snad za rok 2013, aby fungovala nějaká rovnováha? Myslím, že jsem si to už vybrala v dost ubohých momentech tohoto roku, takže to asi ne. Vím, že jsem vrcholně škodolibá, takže to mám nejspíš za to. Jenže, když se tak podívám na některé lidi a jejich dosavadní přístup, to aby se zavrtali někam do protitankového úkrytu z olova, protože jestli já si procházím tímto za svou škodolibost, aroganci a nesnesitelnou soutěživost, mají se někteří jedinci skutečně na co těšit. Nebojte, už si připravuji popkorn:). - Vidíte? A jsme opět u toho, věřím, že tato škodolibá poznámka mě bude stát jedno pokálení holubem.

Co do víry, jsem asi naivní

8. ledna 2014 v 20:46 | Ronnie |  Ronnie says
Když se podíváte do učebníce Ontogeneze lidské psychiky, dočtete se, že adolescent si začíná ujasňovat své politické, společenské a náboženské názory. Jsem přesně v tom věku, kdy o těchto věcech přemýšlím a hojně zvažuji jistá pro a proti. Co se týká politiky, myslím, že mám jasno - ne Zemane, nevyšel jsi jako vítěz, s alkoholiky piju, nenechávám se jimi však prezentovat před ostatními světovými vůdci. Ohledně společnosti si nejsem stále jistá, jestli jsme víc zkažení, nebo hloupí, ale víceméně jsem si obrázek také ustálila. Ovšem co do víry, je to složité.


Jsem pokřtěná, což v našem státě pro mou generaci není zrovna obvyklé. Ovšem nikdy jsem ve víře vychovávána nebyla. V kostele na mši jsem byla sotva dvakrát a upřímně, nedokážu si představit, že bych jej navštěvovala každou neděli. Nejde o to, že by to nebylo dostatečně 'kůl', ale zkrátka mi ono křesťanství není úplně blízké. Proto jsem si vždycky myslela, že jsem ateistka. S jinou vírou než s křesťanstvím jsem se jako malá nikdy nesetkala, a tak jsem to brala tak, že pro jediného Boha nechodím do kostela, a tak jsem zkrátka bez víry. Čím jsem však starší, tím víc si uvědomuji, že víra není o tom, jestli chodím pravidelně do kostela, do mešity, do synagogy nebo do jiných svatostánků.
Uvědomuji si, že skutečně v něco věřím. V něco většího než jsem já. Záměrně se vyhýbám slovu Bůh. A tak hledám, co by mi bylo vírou v to něco blízké. Něco, co by bylo blízké mým životním hodnotám.

Včera jsem narazila na pojem Karma. Pokud věřím v něco konkrétního, je to právě toto. Karma je pro mě zákon nad zákony. Platil, platí a platit také bude. Tentokrát jsem měla náladu přečíst si o tom něco víc. Teď si asi budete říkat, že jsem vrcholně pitomá, ale netušila jsem, že karma má původ v buddhismu. A tak jsem bádala a bádala a uvědomila si, že buddhismus jako takový je mi hodně blízký.

O tom se ovšem nechci moc rozepisovat. Včera jsem narazila na článek na jistém křesťanském portálu, kde bylo srovnáváno křesťanství z buddhismem. To mě zase jednou něco vytočilo. Samozřejmě, že nemůžu chtít, aby na křesťanských stránkách byl buddhismus vychvalován až do nebe, ale očekávala jsem nějakou úroveň a alespoň náznak objektivnosti. Myslím, že prohlašovat Dalajlámu málem antikristem, protože prohlásil, že marxismus není špatná myšlenka, mi přijde trochu přehnané. On totiž neřekl, že bylo správně vypalovat kostely, pronásledovat věřící a podobně. On řekl, že myšlenka je dobrá. S tím souhlasím. Spousta ideích je skvělá myšlenka, ale hůře realizovatelná. Dále bych podotkla, že vytahovat, jak se pár buddhistických mnichů někde nechalo v rámci fanatické oběti stáhnout z kůže, mi přijde taky docela nemístné. Obvzlášť pokud k tomu někdo je schopen připsat, že žádná z křesťanských sekt toto nikdy neuskutečnila - no zajisté.


Celkově nechápu tyhle rozbroje mezi vírami. Já osobně nic z jiných vír nepopírám. Bibli beru jako knihu částečně založenou na pravdě, která se jen trochu dobarvila. To samé nepopírám Mohameda, věřím, že skutečně - stejně jako Ježíš existoval. A také véřím, že ta vyšší síla - Bůh, Aláh, cokoliv zkrátka existuje, jen každá víra k němu míří z jiné strany. Opravdu mi přijde hloupé předpokládat, že na konci všeho se to něco urazí, že jsem v to věříla ne s muslimy, ale například s hinduisty. Stále si nedokážu vysvětlit, proč na základě víry musí lidé umírat. No bože, tak někdo věří jinak, než já, proto mu přeci nevrazím kůl do srdce, nebo ho neupálím na hranici.
To je jeden z mnoha důvodů, proč začínám silně sypmatizovat s buddhismem. Vzhledem k tomu, že samotný název buddhismus vznikl až někdy v devatenáctém století stejně jako celkové sloučení všech menších spolků, je jasné, že buddhismus nikdy nebudoval nějakou obrovskou sílu, aby mohl lidi obracet na "správnou" a "jedinou" víru. Možná jsem naivní, ale připadá mi, že na rozdíl od většiny dalších vír, buddhismus nekáže vodu a sám nepije víno. Je to možná tím, že je dost benevolentní, ale tak proč to tak nemůže fungovat i jinde? Jak je možné, že nám papež hlásá, že máme žít v chudobě, ale sám si sedí na zlatém trůně, jehož cena by se vyšplhala do výšin nákladů na obživu Afriky.
Proč se lidé odpálí uprostřed velkého davu, proč se pořádaly křížové výpravy, proč bych měla chodit zahalená, proč bych neměla číst Harryho Pottera? Abych ukázala, že skutečně věřím? To, že vyjdu na ulici s poodhaleným kotníčkem přeci neznamená, že nevěřím. Věřím, že Bůh, nebo to něco, je v nás. Víra je v nás a tím, že budu špinit a omezovat ostatní, kteří se rozhodli věřit jiným způsobem, podle mě nedokážu, že jsem správný příslušník jistého náboženského odvětví, ale jen to, že jsem úplně pitomá.