Vánoční Londýn bez Vánočního stromku

8. prosince 2013 v 17:37 | Ronnie |  Ronnie says
To to pěkně začíná! I přes to, že jsem předchozí den šla spát velmi brzy, zaspala jsem a teď vůbec nic nestíhám. Mytí hlavy probíhá za velmi uspěchaných okolností, o pečlivém kulmování vlasů nemůže být ani řeč a snídaně bude muset počkat až do vlaku.
Už při odchodu z domu je na výsost jasné, že vlak nemám šanci stihnout. Ovšem nevzdávám se, a se svým metrákovým kufrem se řítím na zastávku tramvaje.
Při cestě plzeňským MHD si jen a jen ověřuji, jak moc platí Murphyho zákony. Pan řidič evidentně trpí dojmem, že pokud se na následující zastávku dostane přesně podle jízdního řádu bez sebemenšího zpoždění, vypukne živelná pohroma.
V 8:10 s jazykem na vestě dobíhám k tabuli na hlavním vlakovém nádraží. Smůla, vlak odjel již před dvěmi minutami. Mám hodinu času, což mě příliš neimponuje už proto, že to na letišti bude o prsa, a také proto, že můj lodní kufr není zrovna praktickým parťákem na courání po krámkách. Dávám tedy přednost osobnímu vlaku, který vyjíždí z Plzně v 8:30.
Cesta utíká poměrně rychle, ale i tak se díky nutnému přestupu v Berouně dostávám do prahy až v 10:30.
Jako na potvoru metro zastávkou Smíchov neprojelo už dobrých deset minut a má naděje, že stihnu 'kilo', které odjíždí ze Zličína na letiště v 10:50 poměrně ochabuje.
Na letiště se dostávám zhruba v půl dvanácté. Za hodinu a deset minut vzlétáme. Naštěstí rychlý přesun Ivet věcí do našeho společného kufru(zoufalá doba volá po zoufalých zákrocích, aneb každá libra dobrá) probíhá rychlostí zvuku a přibližně hodinu před odletem již sedíme odbaveny a překontrolovány v odletové hale.


(Více fotek >ZDE< )

Let probíhá v poklidu. Bohužel díky novému pravidlu easyjetu, kterým je automatické přidělování sedaček, sedíme každá jinde. Já mezi slečnou, která po celou dobu letu studuje gynekologii, z čehož usuzuji, že studuje medicínu a můj respekt vůči její osobě se šplhá k astronomickým výškám, a pánem, který mluví plynuje jak česky tak anglicky s naprosto bravurním přízvukem, a tak mi celou cestu vrtá hlavou, jestli je pán Brit nebo Čech.

Na Gatwicku létáme sem a tam, protože musíme sehnat Oyster card. Po několika trapasech a naběhaných kilometrech náš hon vzdáváme, nakupujeme pití a usedáme do autobusu směr Victoria Station.
Přijíždíme už za tmy na jednu z nejfrekventovanějších stanic celého Londýna. Čeká nás skutečně nadlidský úkon. Najít prodejní místo, kde je možné koupit a nabít Oyster card. Chvíli se dohadujeme, jak se vlastně řekne, když chceme na Oyster card vložit nějaké peníze, ale místní jsou na turisty zvyklí, takže naše put money naprosto postačuje.


S malou pomocí se dostáváme na autobusovou zastávku, kde čekáme na spoj číslo 436, jak řekl ó velký Google. Nastupujeme do doubledeckeru a trpělivě vyčkáváme, než se řidič proplete podvečerním provozem. Vedle nás stojí zaparkovaný kočárek s malým černouškem, který z nás má evidentně docela srandu. Kupodivu při pohledu na mou osobu nepláče, ale naopak. Děláme na něj různé obličeje, zatímco jeho táta telefonuje.
Zhruba v půlce cesty začínáme sledovat názvy jednotlivých zastávek a čekáme, kdy se konečně ozve Neathouse place. Malý se nás mezitím snaží ohromit tím, že si sundavá obě boty a pere se s ponožkami.
Do autobusu nastupuje skupina žen kolem třicítky a divně si nás prohlíží, což ze začátku skutečně nechápu. Poté si uvědomuji, že otec malého černouška sedí úplně vzadu, k malému se nehlásí a vzhledem k dočasné fixaci na naše osoby, musíme s Ivet působit jako jeho matky, což by se za daných okolností dalo vysvětlovat vskutku těžko.

Neathouse place stále nikde a já si začínám pomalu říkat, že nás oo velký Google opět vypekl. A také že jo. Místní jsou naštěstí velmi velmi ochotní a téměř nás dovádí do hotelu. Znovu si připomínám své pravidlo Nikdy nevěř googlu.

Ubytováváme se a ihned vyrážíme prozkoumávat ulici s obchody. K našemu potěšení zjišťujeme, že zhruba pět minut chůze od hotelu máme Poundland, Poundworld a vše za 99 pencí. Aby toho nebylo málo hned vedle si trůní Primark! Bohužel, zavřeno, a tak náš plán - oháknem se na Teen hoot musíme nechat až na sobotní ráno.
Pokračujeme dál, hledáme Tesco nebo Sainsbury's. Prodíráme se skutečně pochybnou čtvrtí a narážíme na něco, co by se dalo nazvat Tescem v zelené. Sortiment je úplně stejný jako v místním Tescu a to za stejné ceny. Tuším, že i výrobci budou úplně stejní.
Děláme nákup jídla a pomalu míříme zpátky na hotel, kde se převlíkáme a jako největší balící usedáme ve vstupní hale do pohodlných křesel. Wifi se totiž jinde chytit nedá. Po několika desítkách minut se u recepce vynoří skupina asi dvaceti turistů. Tašky Guess a podobné značky by nás měly vzhledem k balíkoidnímu stavu poněkud zahambovat. Místo toho se smíchy sotva udržíme na sedačkách.

Sobota, den dé. Vyrážíme na nákupy, které ovšem nejsou pířliš obrovské a nadšeně míříme na Teen hoot. Jaké to zde bylo najdete v předchozím článku, proto tento den nyní vynechám.


Plán na neděli je asi takový. Při otevíračce stát před Poundlandem. Realita je taková, že vstáváme zhruba dvě hodiny po otevření, a tak míříme rovnou do centra. Vystupujeme u London Eye a jako správní turisté fotíme Big Ben z každého milimetru. Pravda, jsem v Londýně už po páté, ale kdo to počítá.
Zlehka si vykračuje prosincovým Londýnem. Míjíme Wesminster abbey, Trafalgar, kde má být obrovský vánoční stromeček(ovšem je zde jen mocná jedle bez ozdob), Picadilly, navštěvujeme M&M's world, až se konečně dostáváme k Oxford street. Obě se těšíme na Primark, a tak se obě snažíme nekazit si nadšení obrovskými masami lidí.
Do Primarku na Oxford street se dostáváme zhruba v půl šesté. A je to jako špatný vtip! Za půl hodiny zavírají! To snad ne!
Náš velký nákup se tedy omezuje na maximálně deset liber a zklamaně míříme zpátky na hotel, protože všude je již zavřeno. Obě padáme hladem, a tak se chystáme navštívit potraviny u našeho hotelu. Mám obavy, že je ten den nějaký svátek, protože v těchto obchodech mají i v nedělích otevřeno až do jedenácti večer. Ovšem dnes je už v sedm zavřeno. Jediné obchody, kde máme možnost nakoupit, jsou podivná tržiště, kam nemáme odvahu vstoupit. Jediná naše záchrana je podivný avšak nejméně hrlzostrašně vyhlížející arabský obchod, kde se štítím všeho dotknout. Ale žízeň je žízeň a hald je hlad.
Zakotvujeme v KFC a s kručením v břiše se dostáváme na hotel. Večer trávíme ve velmi humorném duchu.


Poslední den před odjezdem, pondělí. Začínáme mít trochu obavy, co se zbylými penězi. Skutečně se mi ještě nikdy nestalo, abych měla v peněžence den před odjezdem ještě víc jak půlku peněz k útratě.
Ráno vykupujeme místní poundlandy, malý Primark a urychleně míříme do centra, kde navštívíme Victoria's Secret a poté vypleňujeme celý velký Primark na Oxford Street. Nákupy dokonány, nyní je na čase vydat se na procházku kolem Buckinghamu a Winter Wonderland - něco jako vánoční trhy pořádané v Hyde Parku. Mohla bych zmínit, že se začínám skutečně rozhlížet, jestli ještě někde nenarazíme na Elyara Foxe, který si mě na Teen Hoot tak nějak omotal kolem prstu.
Na konci dne se našim původním obavám o to, že nám zbydou peníze, skutečně smějeme, protože zbylý obnos není v řádech liber, ale pencí.


Poslední večer na hotelu na nás začínají padat myšlenky na návrat do reality. V případě Ivet je to maturita, v mém zápočty a zkouškové období. Jako za trest! V depresi usínám kolem druhé hodiny ráno.

Ráno je čas odjezdu. Stíhám ještě navštívit Iceland, kde si kupuji pití na cestu. S návratem zjišťuji, že naše ucpané umyvadlo díky bohu odtéká. Nebo alespoň to tak vypadá. Ivet si jde tedy vypláchnout hrneček od horké čokolády, ve kterém ještě trocha zbyla. A ouha! Umyvadlo tak úplně neodtéká a tak jeho obsah vypadá, jako kdybychom si spletly mísu. Chápete, co tím chci říct.

Se smíchem a trochu obavami se odhlašujeme z hotelu a míříme na Baker Street. Easy bus nás odváží na Stansted, kde se tři hodiny doslova přežíráme. Když se nudíme, jíme. Ach jo.

Při výstupu z letadla v Praze se sama sebe ptám, jestli jsme si náhodou nespletly let, a nesedly do letadla na Sibiř! Taková kosa! Kdo by to byl řekl, že se do Anglie kdy pojedu spíše ohřát.

Loučím se s Ivet a mířím do centra Prahy za kamarádkou, u které tu noc přespávám, protože další den ráno mě čeká komparzování v pokračování seriálu Expozitura. Po cestě potkávám Jana Zelenku. Z té ironie se mi chce brečet. V Anglii potkávám Beadlesojc, Elyara, Angelinu a hromadu dalších. U nás potkávám Zelenku. To mě nutí k trochu deep náladám. Z toho se naštěstí dostávám následující den při natáčení, kdy ukořisťuji fotku s Václavem Noidem Bártou, což, jak mi nejspíš dáte zapravdu, není úplně špatné.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terri May Terri May | Web | 9. prosince 2013 v 14:24 | Reagovat

Jéé, Anglie, to je tak krásné místo, je mým snem se tam podívat:)
Jak to všechno popisuješ, je to úžasné, úplně jsem se do toho vžila, plus ty fotky, no paráda.
Máš moc hezký blog, a zajímavý styl psaní!:)

2 Bzuk--) Bzuk--) | 9. prosince 2013 v 15:42 | Reagovat

Expozitura? Jako ta na nově? :O

3 Ronnie Ronnie | 9. prosince 2013 v 15:50 | Reagovat

[1]: Díky moc!:)

[2]: jojo :)

4 Bzuk--) Bzuk--) | 21. prosince 2013 v 19:25 | Reagovat

A to jak se ti povedlo? :O :D

5 Ronnie Ronnie | 22. prosince 2013 v 15:11 | Reagovat

[4]: Přes agenturu :D

6 Bzuk--) Bzuk--) | 22. prosince 2013 v 22:05 | Reagovat

Závidim.. Nemít ubohej metr šedesát, zeptala bych se i jakou, ale asi by to bylo zbytečný.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama