Prosinec 2013

Inspirace aneb když vítr fouká do plachet

30. prosince 2013 v 23:49 | Ronnie |  Ronnie says
Člověk, který tvrdí, že jej nic neinspiruje, je buď lhář, nebo trpí těžkou depresí v jedné z krajních fází. Inspiraci, takzvanou hnací sílu pro náš život můžeme hledat takřka v čemkoliv, co nás nutí k nějakému činu. Někdo má inspiraci v konkrétní osobě, někdo v příběhu, jiný zase v představě vlastního úspěchu. Já osobně nemůžu říct, že mě inspiruje jen jedna jediná osoba či věc.

Téma týdne mě přinutilo vyplonit článek, ke kterému se odhodlávám už několik týdnů, ale pořád jsem neměla tu - inspiraci. Sestavila jsem žebříček, nebo spíš pár bodů, a v každém rozeberu něco nebo někoho, co mě inspiruje a proč.

1) Miley Cyrus


Ještě tak dva roky zpátky jsem si vůbec neuvědomovala, jak moc mě tato osoba ovlivňuje. Neříkám, že jsem člověk, co se chová jen podle návodu a předlohy, ale Miley na mě skutečně zapůsobila. Poslouchám jí už od začátků Hannah Montany a vždycky jsem stála na její straně. Nemůžu si pomoct, ale ačkoliv jí osobě samozřejmě neznám, mám pocit, že máme mnoho společného. Obě jsme byly brané jako malé hloupé holky - pravda, Miley ve worldwide měřítku, zatímco já společností o pár desítkách lidí. Obě jsme měly svá temnější oobdobí barvení tmavých vlasů, společně jsme hubly(a musím podotknout, že jsem začala cvičit nezávisle na Miley, až pak jsem dřela, abych se jí vyrovnala) a společně prožíváme období, kdy v očích okolí jsme naprosto neakceptovatelné, protože snažíme najít samy sebe. Vždycky jsem byla ta uplakaná holčička, kterou kdysi dávno šikanovali a třásla se jen, když na ní někdo zvýšil hlas. Vzpomínám si, že ve třinácti letech jsem na Miley měla referát na hudební výchovu a lidé se mi kvůli tomu smáli - pffff Hannah Montana. Ano Hannah Montana pro vás. Pro mě Miley Amazing Cyrus. Bylo to poprvé, kdy jsem se za něco postavila, kdy jsem si stoupla před třídu, měla skoro na krajíčku a ve vší slušnosti svou pohihnávající třídu poslala do oněch míst. Bylo to fajn, protože ti posměváčci skutečně zmkli a dali pokoj. Dokonce si Miley i poslechli rádi. Byl to začátek velké cesty.
Miley mě inspiruje k tomu, abych se tolik nestarala o názory cizích lidí - myslím na mou osobu, abych jejich neoprávněné soudy absolutně neřešila a dělala si, co já uznám za vhodné, i když to nejspíš tak vhodné není. Naučila mě, srovnat se se svými chybami a ne si je neustále vyčítat, protože nikdo není dokonalý. Je to cesta, jak objevit sám sebe a myslím, že se mi to povedlo a Miley na tom má velký podíl. Takže, nedivte se, že se za Miley tolik biju!:)

2) J.K.Rowling

Autorka knižní série, kterou zná takřka celý svět. Pro mnohé autorka Harryho Pottera, pro mě ztělesnění neuvěřitelné životní síly. Většina lidí asi tuší z bulváru a médií, že J.K. na tom nebyla finančně zrovna nejlépe, byla odmítnuta několika vydavatelstvými, než se Harry Potter stal celosvětovým bestsellerem. Skutečnost je však mnohem více ponurá. Joanne zemřela matka na rakovinu a s otcem měla vždycky hodně komplikovaný vztah. Těsně před vydáním Harryho Pottera bydlela s celou svou rodinou vmalém bytě a balancovala nad propastí vystěhování. I přes to všechno to ale nevzdala a bojovala dál. A nejen do svého úspěchu gigantických rozměrů. Člověk by řekl, že někdo s takovým příjem, úspěchem a základnou fanoušků nachytá hvězdné manýry a do smrti ho nezvnejistí jediné zrnko pochybností. Opak je pravdou. Rowlingová nejen, že ztratila svůj status miliardářky, protože její dary charitě byly tak štědré, doteď bojuje s pocity méněcenosti, plachostí a neustálými pochybami sebou samotnou.
Harry Potter je moje dětství a stejně jako mě, víc jak polovinu mé generace naučila jistým hodnostám, které jsou do budoucna poměrně důležité. Já jí za to děkuji, obdivuji a celá její existence pro mě bude nejspíš napořád velkou inspirací.

3) Kamarádky


Nebudu uvádět její jméno, i když by si to možná zasloužila, aby si někteří lidé uvědomili, že to, co o ní vykládají a píšou, je dost mimo mísu. Ale ctím její soukromí.
Věřím, že každý z nás má příběh, který stojí za to, aby byl sdílen se světem, protože by dodal některým lidem spoustu odvahy, kuráže a chuti do života. Inspiroval by je. Příběh mojí kamarádky, říkejme jí třeba Lenka(nejmenuje se tak) na mě zapůsobil, zvlášť na mé emocionální já.
Je hodně lidí, kteří přijdou o mámu v útlém věku a celý zbytek života je to dá se říci poznamená. Vždycky budou pociťovat jistou prázdnotu, kterou nezaplní vůbec nic. Ani peníze, ani kluk, ani tátova nová manželka, která je hrozně hodná, ani kamarádi, zkrátka nic. Vždycky to v člověku bude. Dospívání bez mámy je rána, zvlášť pro holku a proto strašně obdivuji, jak se s tím dokázala poprat a v jakou úžasnou osobu dospěla. Jsou lidé, co si myslí, že má všechno, že je rozmazlená penězi a podobně, a mě je jen a jen líto, že jí neznají tak dobře jako já, protože by absolutně změnili pohled nejen na Lenku, ale i na svět. Možná by konečně pochopili, že peníze zkrátka nejsou všechno a že ne vždycky je úsměv vyjádřením radosti, ale možná jen způsob, jak ukrýt smutek a bolest.

To samé bych mohla říci o další z mých kamarádek. říkejme jí třeba Katka(také se tak nejmenuje). Člověk musí mít neuvěřitelnou sílu, aby i přes spoustu nezdarů a neúspěchů stále bojoval s jistým handicapem, který mu hodně ovlivňuje život. Věřím v karmu, ale jsou věci, které prostě nechápu, což je příklad hlavně Lenky a Katky. Ani jedna si nic z toho nezaslouží a zkrátka i přes to, že já bych pravděpodobně seděla někde v rohu a řezala si žíly, ony bojují dál.

4) Anna Karenina


Poprvé mířím k fiktivním postavám. Dílo ruského realistického autora Lea Tolstého jsem četla ještě dávno před natočením filmu z K.Knightley a absolutně jsem tomu propadla. Málokdo asi pochopí, proč obdivuji paranoidního sebevraha, co se vykašlal na své docela slušné postavení, jen aby skočil pod vlak. Já na to koukám trochu jinak. Doba, o které se bavíme byla dost surová, zvlášť pro ženu, a věřte, že my bychom v tom nebyly schopné přežít a zachovat si zdravý rozum. Přání, sny a touhy žen byly zkrátka potlačovány, byly až na druhém místě. Nemůžu ovšem tvrdit, že Anny manžel byl nějaký hrubiná, Annu měl rád. Obdivuji její sílu jít si za tím, co chce ona. To, že dokázala obětovat neskutečně moc pro to, aby byla šťastná, nebo alespoň na chvíli šťastná. To, jak se dokázala vyrovnat s odporem společnosti, která její krok absolutně neschvalovala, to je prostě obdivuhodné. Pravda, skočila pak pod vlak, ale musíme si uvědomit, v jaké době žila. 19.století a žena se smýšlením 21.století, já myslím, že vydržela ještě docela dlouho.

Samozřejmě, že je toho mnohem více, zmínila bych třeba Raega nebo Effy s Cassie ze seriálu Skins, ale nechci vás unudit k smrti. Každopádně, mým velkým snem je jednoho dne inspirovat někoho, třebaže jen jediného človíčka, jako tohlelidé inspirují mě. Pokud se mi to povede, budu nejšťastnější člověk pod sluncem.

Zemane, prosím tě, mlč!

26. prosince 2013 v 23:04 | Ronnie |  Ronnie says
A je to tu. Jeden z momentů tohoto roku, na které jsem skutečně nadšeně čekala. Zemanův novoroční projev, který byl z důvodů silné novoroční virózy taktně přesunut na čas povánoční.

Začínám si pomalu ale jistě uvědomovat, že trpím tak trochu obsesí ohledně držitele telefonu značky Aligátor - pokud jste někdo četl Báječná léta s Klausem, víte o čem mluvím. Viewegh trpí podobným vztahem k exprezidentovi Klausovi. Neustále jej paroduje a bere si ho na mušku. Myslím, že se tento nezdravě záporný vztah blíží tomu mému k současné hlavě českého státu.


Každopádně, vždycky jsem si myslela, že Klaus a Zeman nemají společného, ani co by se za nehet vešlo. Ovšem za posledních pár měsíců mě oba stačili přesvědčit, že mezi zarytými soupěři není tak velký rozdíl. Dokonce si myslím, že Zeman mnohdy předčívá Vaška, co se narcismu týká. Jeho proslov "pět bodů jsem slíbil a pět bodů jsem dodržel" mě vskutku pobavil na týden dopředu. Zvlášť moment, kdy se národu snažil namluvit, že zlepšil vztah s EU vyvěšením jejich vlajky. Teď si se všemi zástupci unie můžeš sednout do kruhu a nechat mezi sebou kolovat dýmku míru, Miloši, zajisté.

Reakce ostatních členů vlády mluví za vše. Vystrašení socdemáci a jejich "pěkné, jen mohla být vize do budoucna" svědčí o tom, že se Zemana bojí. Aby ne, náš povedený prezident, uznavač totalitních systémů bude asi pěkný dáreček. Co se týká konkrétní připomínky - Bez budoucích plánů a vizí, očekáváte od člověka, kterému ze šestiset padesáti schůzí zabralo pět set padesát sezení anonymních alkoholiků, že bude mít nějaký plán pro budování dobré pověsti naší země? Navíc bych připomněla, že Zeman má tendence se v době spíše vracet, než se snažit o nějaký krok kupředu.
Nejtrefnější připomínku měl Kalousek. Jak k sakru někdo může po normálním průměrném občanovi chtít, aby se dva dny po Štědrém dnu, kdy v televizi běží hafo pohádek, zabýval vepřem, který má v krvi permanentní hladinku?


Zemanovu logiku bych mohla omílat do nekonečna, ale naprostá perlička celého aktu bylo prohlášení "Mějte radostný život, protože to vám přinese radost do života". Ano Miloši, to byla vskutku užitečná rada do života.





Vánoce,Vánoce

26. prosince 2013 v 22:07 | Veu |  Veu says
Ahoj bronxy čtenáři :)
Hlásím se vám po dost dlouhé době a důvod to má takový, že notebook vypověděl službu a brácha mě na jeho nechtěl pustit, ale protože k vánocůmdostal GTA5 a nemůže se od toho odtrhnout, tak jsem se konečně mohla chopit počítače.

Přát vám krásné vánoce 2 dny po vánocíchje blbost a tak vám popřeji krásný vstup do roku 2014 a doufám, že pro vás bude lepší než rok 2013. :)

Hunger Games Manie

Tak teď si asi budete říkat, že jsem blesk, protože HG 2 byla v kinech už před nedávnem. Ale já do 23.12. neviděla ani jeden díl. Jojo, taky si řikám, jak jsem to bez toho mohla vydržet. Nějak mě to nelákalo a nikdo extra o tom ve třídě nemluvil, tak jsem se na to nepodívala, ale Ronnie mi psala ať se na to kouknu a protože jsem se nudila, tak jsem si řekla "Proč to nestáhnout a nepodivat se." Musím vám říct, že jsem film hltala od začátku až do konce a hned jsem musela stahovat druhý díl. Když to skončilo byla jsem rozhořčená, že takhle to skončit nemá a že akutně potřebuju další díl. ANO stal se ze mě závislák na Hunger Games a myslím, že se na to o prázdninách ještě tak 3x podívám.

Vánoce,Vánoce

Pokud v této části článku čekáte, že budu vypisovat,co jsem dostala k vánocům, tak jste na omylu( to nás čeká až v dalšim odstavci :D) ale dneska jsem viděla velice ostrašující věc na Tumblru (http://justangelwithoutwings.tumblr.com/post/71231658024/tonyabbot-tsarbucks-ericnotwhite) jsou to tweety o tom jak lidi(teenageři) chtěli k vánocům iPhona,iPad atd... ale nedostali to. Vánoce nejsou o dárcích, ale o rodině, o tom že jsou všichni spolu. Tohle by si lidé měli uvědomit a ne se rozčilovat, že nedostali drahej dárek pod stromek, proto to jsou nejhorší Vánoce. Strašně moc se mi líbilo video od Bena, kde rozdává peníze. Je to hezký, protože se snaží pomoct lidem, co nemají peníze jsou chudí. Mohl si za to koupit novej super cool mobil a nebo bůh ví co, ale on to radši rozdal jim. Stojí to prostě za zhlédnutí (http://www.youtube.com/watch?v=lxdHlLNAjwg)

Wreck This Journal

Tak a teď je tu část s tím dárkem. Ne nebude to vychloubání. Ale dostala jsem Wreck This Journal. Pro ty co nevědí, co to je, tak je to knížka v které na každé stránce máte nějaký úkol a vy ho musíme nebo měli byste splnit. Je to sranda a mě to baví, nemůžu se od toho odtrhnout. Zde je jedno video s dodělanou touhle knížkou, který se mi fakt líbí, tak se můžete podívat :) (http://www.youtube.com/watch?v=1YjZYwHJpBI)
Noo a tak jsem přemýšlela, že bych se taky pokusila o nějaké video nějaké části úkolu a nebo celé hotové knížky.
CO vy na to? (ANo přesně vy,co jste to dočetli až sem :D)

Doufám,že jste si Vánoce užili nejvíc,co jste mohli a že to na silvestra moc nepřeženete.

Veu :)



Merry BRONXmas

25. prosince 2013 v 1:09 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo
Takže hned na úvod bych vám všem ráda popřála jménem celého našeho blogu krásné Vánoce a pohodové prožití svátků. Za pár týdnů BRONXY oslaví svůj první rok působení a my při této příležitosti chceme poděkovat všem našim pravidelným i náhodným čtenářům, kteří tuto stránku navštěvují. Moc si toho vážíme.


Dneska mám pár minut po Štědrém večeru. Spoustu dětí po celém světě nadělování teprve čeká, ale spousta z nich se nedočká ani jediného malého dárečku, protože si to rodiče nemůžou dovolit, nebo mamku s tátou vůbec nemají. Chtěla bych, abychom se nad sebou všichni zamysleli a odpustili si nespokojené remcání, protože jsme pod stromečkem nenašli přesně to, co jsme chtěli. Myslím, že spousta z nás si ani neuvědomuje pravou podstatu Vánoc, a to je špatně. Musím však připustit, že ve většině případů za to můžou rodiče. Proč to vůbec zmiňuji? Jako každý rok, i letos jsem se na různých sociálních sítích dočetla o zkažených Vánocích z důvodu absence iPhonu 5, jehož náhradou je Xperia nebo ještě lépe, iPhone 4, kocoviny a podobných pitomostí. Mrzí mě to, protože se krásně ukazuje, kolik lidí nemá nejmenší tušení, o čem tyto svátky skutečně jsou.

Nebudu se tu chlubit, co všechno jsem dostala, protože jak jsem už uvedla, někdo takové štěstí jako já nemá, a já se nechci vytahovat. Jsem spokojená a upřímně, byla bych spokojená i s jedním párem ponožek. Nebylo toho rozhodně málo, dostala jsem spoustu krásných a drahých dárků, za které jsem skutečně vděčná, ale přeci jen, nejkrásnější moment celého Štědrého dne se mého nově nabytého materiálu vůbec netýkal. Mamka se rozhodla tátovi koupit zájezd do Anglie. Sáhla do úspor, nakoupila letenky a všechno kolem. Já s bráchou jsme měli na starost koupit prohlídku fotbalového stadionu Arsenalu, což je tátův oblíbený fotbalový tým. V momentě, kdy si táta uvědomil, co dostal, beze slov mamku objal a dal jí pusu. Mamka mi poté řekla, že má strach, že mu to moc radost neudělalo, protože byl takový zaražený, ale něco vám řeknu. Já a brácha jsme seděli u stromečku a oba jsme dobře viděli, že ho to asi fakt dostalo, protože měl oči plné slz. To dostalo i mě a upřímně, slzím ještě teď při psaní tohoto článku.

Musím se přiznat, že je tu jedna věc, kterou na sobě za ta léta pozoruji. Čím jsem starší, tím hůř projevuji radost z naježených dárků. A vím, že si naši pak říkají, jestli se mi jejich dárky vůbec líbí. Zkrátka rozbalím dárek, usměji se a řeknu děkuji. To je vše. Takto probíhá celý můj projev navenek. Chápu, že člověka by napadlo, že se mi to nejspíš ani nezamlouvá, ale opak je pravdou. Uvnitř skutečně skáču radostí, beze srandy. Jsem ráda, že jsem něco dostala. Všechno by bylo o tolik jednodušší, kdyby se mé vnitřní pocity uměly dostat i navenek. A nejen co se Vánoc a dárků týká.


Byl to jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomuje, že ty dárky jsou skutečně až to vedlejší. To samé jsem cítila i ve chvíli, kdy jsme se šli po vydatné večeři projít a míjeli jsme dětský domov. Osobně vím, že zrovna tento dětský domov má spoustu sponzorů a děti nouzí o dárky rozhodně netrpí, ale co je dárek oproti rodinné pohodě a zázemí? Možná se během roku člověk s rodičemi hodně hádá a dochází ke konfliktům, ale časem si každý(dříve nebo později) začne uvědomovat, že ať už je to, jak chce, pořád je to naše rodina. A pokud vám rodiče nadělili voňvku, kterou úplně nechcete, protože ta od Diora je zkrátka lepší, zkuste se zamyslet, než jim to na facebooku začnete vyčítat. Myslím, že vám chtějí udělat radost. Celý rok tvrdě pracují a podle mě je dost hrubé být dotčený kvůli tomu, že zrovna není takový přebytek peněz, aby vám někdo mohl kupovat voňavku za dva tisíce.
To jen něco k zamyšlení.

Co se týká samotných Vánoc, je to skutečně nejnádhernější období v roce. Ovšem najde se tu hned několik věcí, které mě skutečně iritují. První věc jsem už nakousla. Je to vědomí, že mezi námi jsou i tací, kteří nevděčně prskají, že jejich materialistická touha nebyla ukojena. Další věc je ta, že samotné Vánoce skončí ještě než pořádně začnou. Především letos, kdy jsem poslední dva týdny před svátky akorát psala zápočty, a tak jsem si onu omamnou atmosféru ani pořádně neužila. Na závěr bych zmínila, že Vánoce aneb svátky obžerství se velice záhy projeví na mém míšanovi, a já to pak musím další tři měsíce vyběhávat. Hrůza!!


PS: Byla tu žádost o ukázku nákupů v Anglii. Odhodlávám se k tomu, dokonce jsem koketovala i s myšlenkou, že bych to video skutečně sestříhala. Bohužel, co čert nechtěl, můj notebook je opět v háji! Tentokrát si za to samozřejmě mohu sama. Hold ne každý je takový čaje-mil jako já. Každopádně, když chvíli vydržíte, nějak to vyřeším a samozřejmě haul dodám. To samé bych mohla udělat i s vánočními dárky - ne skutečně se nebudu chlubit vším, co jsem dostala, ale pár věciček bych mohla vyzdvihnout :)


Capitol night

22. prosince 2013 v 15:07 | Ronnie |  Ronnie says
Zdravím a přidávám jeden z posledních předvánočních článků. Za posledních pár dní se událo několik věcí, o kterých bych možná docela ráda poinformovala. Takže jedna z těch pozitivních je, že jsem naprosto s přehledem ustála zápočtový test z angličtiny pro fakultu elektrotechnickou a získala tak dva potřebné kredity. To, že jsem nedala Počítačovou podporu v elektrotechnice a základy elektroinženýrství(jmenuje se to vůbec takhle?) zastíním faktem, že jsem taktéž získala zápočet z ZVE - název po mně nechtějte, ale pro představu - elektřina, elektrárny, energie.

Dále bych zmínila, že červen roku 2014 bude absolutní bomba, protože 3.6.jdu na koncert Justina Hot Timberlakea a o týden později 10.6. zamířím na Miley Queen Cyrus do Vídně. Uvidím je a to v jednom týdnu! Fotka by se hodila, asi si půjdu stoupnout před hotel.


Tím bych aktuality z mého života asi ukončila a plynule se přesunula ke včerejšímu večeru, který jsem strávila u Fíí. Byl to jeden z těch sleepoverů, kdy koukáte na pohádky, užíváte předvánoční atmosféry a cpete se cukrovím. Samozřejmě se to neobešlo bez nápadů, které bych označila za trochu extraordinary.

Jako velké fanynky filmu Hunger Games už dlouho plánujeme velkou party v Capitolském stylu. A tak jsme se rozhodly vyzkoušet nějaké pěkné líčení. Po hodině strávené hledáním inspirace jsme vytáhly kopu líčení a pustily se do práce. Záměrně sem dávám jen ne příliš povedenou kolžá, protože k tomuto tématu se váže ještě jedna událost, ale o té poinformuji až v jednom z dalších článků.

Co myslíte, zapadly bychom mezi Capitolany?

Vánoční pečení s BRONXY

18. prosince 2013 v 9:18 | Ronnie |  What to eat
Ani ne za týden tu máme Štědrý den a spousta z nás se věnuje všem možným vánočním přípravám. Jednou z nich je i pečení vánočního cukroví.
Abych byla upřímná, letos je to poprvé, kdy jsem začala něco málo péct. Nejde o to, že by mě to nebavilo, a tak jsem všechno nechávala na mámě. Je tu spíš ta věc, že jsem postrach všech kuchyní, čehož jsem si vědoma stejně tak jako máma. Letos jsem se ale rozhodla to celé zlomit.

Pro tento článek jsem vybrala tři naprosto jednoduché recepty, které zvládne skutečně kdokoliv(když jsem to zvládla i já, zvládne to každý).

Kávová zrna



Ingredience:
200 g Piškotů
150 g moučkového cukru
150 g másla
2-3 lžíce neslazeného kakaa
2-3 lžičky silné uvyřené a vychladlé kávy
rum
tmavá čokoláda

Postup:
Smícháme rozdrcené piškoty, moučkový cukr a máslo. Poté přidáme kakao, trochu rumu a kávu a vypracujeme tuhou hmotu. Pokud by těsto špatně drželo, přidáváme ještě trochu rumu nebo kávy.
Hmotu dáme vychladnout zhruba na hodinu do ledničky, poté vytváříme malé válečky, které nařízneme tupou stranou nože tak, aby se vytvořil model kávového zrna. Všechno pak namáčíme v rozpuštěné čokoládě a necháme vychladnout.

Tvarohová srdíčka

Ingredience:
250g měkkého tvarohu
250g Hery
250g Hladké mouky
Čokoláda
Marmeláda


Postup
Smícháme tvaroh, heru a mouku. Vypracujeme těsto, které vyválíme a vykrojíme z něj srdíčka za pomocí vykrajovátka. Srdíčka pečeme na 180°C zhruba 8 minut(dokud nezrůžoví)
Poté necháme vychladnout a podle chuti namáčíme v čokoládě a slepujeme marmeládou.


Rihanna jako lékařka a Eminem ve svěrací kazajce

17. prosince 2013 v 11:47 | Ronnie |  News
Konečně je to tu! Snad nejočekávanější videoklip konce roku 2013. Eminem s Rihannou to dali opět dohromady a vyplodili další hitovku, která pravděpodobně překoná i jejich původní megahit Love The Way You Lie.

Klip je z mého pohledu hodně povedený, jistým způsobem ukazuje to, co se děje čas od času uvnitř každého z nás. Osobně se mi hodně líbí tranformace současného Eminema do jeho starých klipů či vystoupení. A co se týká Rihanny, její současný styl mi hodně sednul a v tomto klipu je vážně výborná.
Dávám jak videoklipu, tak písničce pět hvězdiček z pěti už proto, že videoklip není zbytečně dlouhý a vyjadřuje asi všechno, o čem písnička je. Navíc mám velkou slabost jak pro Eminema, tak pro Rihannu.


Najdi to, zčekni to, miluj to

15. prosince 2013 v 16:30 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo
Pro nedělní odpoledne jsem se rozhodla zevřejnit článek, ve kterém bych vám ráda doporučila jeden z mých nejoblíbenějších seriálů vůbec. Ano, zase seriál.
Tentokrát nepůjdeme až za velkou louži, ale překročíme jen kanál La Manche a zastavíme se na Bristkých ostrovech. Někteří z vás už možná nejspíš tuší, že Skins nebudou úplně obvyklým seriálem, jaký by trhal převratné úspěchy v Hollywoodu. Brtánie je zkrátka jiná, což se na seriálu výrazně projevuje. Setkáme se zde se skupinou středoškoláků, kteří nepatří zrovna k nejgeniálníjším výkvětům nižší britské vrstvy. Společně s nimi se setkáváme s náročnými situacemi, kterým člověk může jen těžko předcházet, rozcházíme se a zase se zamilováváme.
Jak jsem již nastínila, Skins jsou ojedinělí. Zápletky jsou poměrně drsné a bez obalu. To samé se dá říct o humoru, který se zde občas vyskytuje. Upřímně, ne každý tomu bude rozumět a ne každému tento druh syrového a drsného vtipkování sedne. Pro představu, po smrti jedné z hlavních postav(ano, to je další aspekt. Oblíbená postava vám může umřít z dílu na díl a to naprosto nečekaně), se naše vkutálená parta rozhodne ukrást rakev s jeho tělem a uspořádat vlatní smutenčí slavnost, protože všichni dostanou zákaz jít na oficiální rozlučkový ceremoniál, a tak po městě jedou v malém 'prdítku' s rakví na střeše, která je větší než celé auto. Devadesát devět procent britů by se potrhalo smíchy. U nás zhruba polovina národa, a ve spojených státech by snad každý pohoršeně volal se žádostí o stažení seriálu z televizních obrazovek.

Nebudu vám lhát. U většiny seriálů se na konci série pokaždé všechno víceméně v dobré obrátí. Ne tak u Skins. Závěr každé série nám připraví naprostý šok, jaký nám obvykle může připravit jen život. To se mi na Skins hodně líbí. Nic není tak růžové a vyumělkované jako ve většině amerických seriálů. Je zde drama, ale ne to umělé a nepravděpodobné, jako například v Lhářkách, ale takové, které se může stát komukoliv z nás.
Osobně jsem začala Skins sledovat proto, že jsem často na tumblr reblogovala různé citáty z tohoto seriálu a především proto, že seriál je britského původu s výhradně britskými herci, takže jsem chtěla pochytit trochu britského přízvuku. Musím se přiznat, že do teď jsem se naučila jen několik nových velmi neotřelých nadávek, kterých je ve Skins požehnaně, slovíčko lovely a citoslovce wow s bravurním přízvukem.
Momentálně jsem dokoukala druhou sérii a stále ještě rozdýchávám veškeré události, které naprosto zvrátili mé představy o špatných koncích. U Skins totiž platí pořekadlo Nikdy není tak špatně, aby už nemohlo být hůř.

A tak jsme přežili pátek třináctého

14. prosince 2013 v 2:06 | Ronnie |  Ronnie says
Nevím, jak to chodí u vás, ale v mém případě má každý pátek třináctého stejný průběh. Bývá to jeden z těch lepších dnů, kdy se ke konci všechno podělá aniž by se stalo něco zásadního. Sedíte doma, užíváte si chvíli vytouženého a zaslouženého klidu a najednou si něco uvědomíte. V tu chvíli si uvědomíte, jak moc v hajzlu všechno je. Omlouvám se za své výrazy, ostřejší budu až časem, protože nemůžu z článku na článek obrátit os stoosmdesát stupňů.
Ano, já jsem ten gramatický nacista, co nepodporuje vulgaritu v psaném projevu, ale poslední dobou si uvědomuji, že pokud píšu, měla bych to být já, ne učebnice. A když je něco kurva v prdeli, tak je to kurva v prdeli a ne v růžovoučkém miminkovském zadečku. Podstatou věci jsou slova a upřímnost. Takže já od této chvíle budu výslovně upřímná.


Co je to vlastně pátek třináctého? Proč se toho dne obvykle tak bojíme a to i pokud jsme zarytí odpůrci pitomých pověr? Proč se vždycky něco pokazí? Nebo se to podělá vlastně každý den, jenom na jiné dny nemáme obětního beránka, a tak jsme raději z vědomí vytlačili fakt, že se všechno hroutí celou dobu?

Nebezpečí pátku třináctého nespočívá v živelných katastrovách, padání ze žebříků a černých kočkách. Nebezpečí je v našich hlavách. Jsou to naše myšlenky, které vylaká vsugerovaná temnota tohoto rádoby smolného dne. Začneme se utápět v nezdarech, zlomených srdcích a nedořešené minulosti. Přemýšlíme, lapáme po dechu a najednou sedíme v půl jedné ráno na podlaze s flaškou vodky u pusy.


Proč prostě pátky třináctého nevyškrtneme? Nebo jen nezapomeneme na to, že se tohoto dne máme tak nějak obávat? Myslím, že kdyby místo pátku třináctého mělo nosit smůlu třeba úterý, nic by se nezměnilo. Jen bychom se místo pátků obávali úterý. Nebo pondělí, stejně jako Garfield. Pro toho bylo pondělí nejhorším dnem v týdnu, jenže když ho vyškrtnul, zjistil, že nemůže být šťastný. Nejspíš na tom něco bude. Kdyby nebylo v Garfieldovo světě pondělí, do zkonání světa by v kinech běžel jeden jediný film. Stejné je to i s našimi pátky třináctého. Nejspíš čas od času potřebujeme pročistit naše myšlenky a zkrátka začít promítání nového filmu. Protože koukat po celý zbytek života na Titanic člověka po nějaké době docela omrzí.


Elyar Fox

11. prosince 2013 v 17:15 | Ronnie |  Slavní neznámí
Zdravím naše věrné čtenáře. Přicházím s novým článkem, který konečně zapadá do jiné rubriky než do Ronnie says. Dobře, co si budeme nalhávat, tak trochu to spolu stejně souvisí.
Dneska jsem se rozhodla zveřejnit pokračování naší nepravidelně aktualizované šňůry Slavní neznámí, které tentokrát věnuji mladému britskému zpěvákovi Elyarovi Foxovi, kterého bych, jako člověk ovlivněný různými fabases, nazvala jedním všeříkajícím výrazem, a tím je secute.

Elyar pochází podle mých stalkerských informací z Londýna. Je mu osmnáct let(poprosila bych mé blízké plné humoru, aby se zdrželi svých poznámek), narodil se 15.července v roce 1995.
Začal stejně jako většina současných mladých nadějných hvězd přidáváním videí s covery známých songů na youtube. Jak šel čas, skupina jeho příznivců byůa větší a větší, však skutečnou díru do youtubového světa udělal až s coverem songu Boyfriend od Justina Biebera. Video má téměř neuvěřitelných pět milionů shlédnutí. Docela slušné na to, že se jedná o obyčejné video bez různých technických vychytávek.

Samozřejmě veškerému coverování předcházela školní kapela, psaní hudby takzvaně do šuplíku a podobné malé krůčky, které ve finále jsou pro budoucí kariéru docela důležité.
Od coverů se dostal k vlastnímu nahrávání a teď o víkendu dokonce zpíval na Jingle Bells v Londýně, kde měl šanci porozprávět s Katy Perry, nebo Lady Gaga, které taktéž na vánočním festivalu vystupovaly. V současné době se chystá na britksé turné s Union J.

Co se týká osobních faktů, Elyar sám sebe vidí jako velkého jedlíka a kdyby mohl jíst po zbytek života jen jediné jídlo, byla by to pizza. Jeho 'celebrity crush' je Cheryl Cole a jednou by rád udělal duet s Adele nebo Katy Perry. Kočky jsou jeho oblíbenými zvířaty a kdyby mohl cestovat časem, vrátil by se do sedmdesátých let, především kvůli hudbě. Podle všeho má skutečně rád Good Charlotte, seriál Útěk z vězení a dvě a půl kostky cukru v šálku kávy. Má jednoho bratra, napsal už 79 písniček a na kytaru hraje už devět let. Já osobně bych všem fanynkám doporučila při setkání s Elyarem použít voňavku London značky Burberry(haha).

Pokud bych měla shrnout svůj vlatní pohled a názor, který si postupně utvářím od Londýnských Teen Hoot, Elyar na mě působí jako milá, přátelská trochu ukecaná osoba, která tu slávu a podobné věci, které s tím vším souvisí, má až jko vedlejší produkt, což je v současné době, kdy je podobných začínajících zpěváků plno, jako závan čerstvého vzduchu. Trochu mi mrzí, že jsem v době, kdy jsem se s ním setkala, neměla nejmenší tušení, o koho se jedná. I když, je pravda, že bych nyní teď tak v pohodě už asi nebyla :D

Elyarovi o dnešní půlnoci vyšlo video k debutovému singlu Do it all over again, doporučuji zčeknout. Každopádně jsem zvědavá na jeho další postup, věřím, že o něm ještě hodně uslyšíme.