Mají z nás strach?!

6. října 2013 v 22:54 | Ronnie |  Ronnie says
Byl to opět jeden z těch pátečních večerů, kdy nejdete poznávat krásy večerního maloměsta, jako je Plzeň, ale raději zůstanete doma s šálkem horkého čaje a kamarádkou, se kterou probíráte ty holčičí věci jako v Sexu ve městě.
Nevím, čím to je, ale naše konverzace s Fíí mají vždy až podivně přesnou osnovu.
1) Škola. Jsem jsem hloupá já, nebo profesoři?
2) Vztahy. Je to mnou, nebo jimi?!
3) Konspirační teorie. Všichni lžou

Téma číslo jedna známe všichni a předpokládám, že všichni si dokážeme představit, jakým směrem se tato debata ubírala. Poslední bod raději nechám bez odezvy, protože tohle je vskutku bohaté téma a nikdo z nás nemíní záhadně zmizet, protože ví víc, než obyčejný smrtelník(:D:D).
Zůstaneme u zlaté střední cesty. Musím se přiznat, že v půlce rozvinuté koncerzace jsem se tvářila asi takto:


Začalo to obvyklým "Kde je sakra problém?!". Samozřejmě tyto diskuze nepřinesou nic nového, krom toho, že naše vnitřní úvahy "to jsem vážně tak ošklivá a nesnesitelná, že mám šanci jen u těchto existencí?" jsou vyřčeny nahlas.
Jako obvykle jsme se scholy na tom, že naše nejaktivnější období co se týká socializace bylo v době od 12ti do čtrnácti let, kdy jsme dovolím si tvrdit, nevypadaly úplně ideálně. No rozhodně teď obě vypadáme lépe. Dokážete si asi představit, jak jsem vypadala ve čtrnácti s metrem osmdesát a pětasedmdesáti kily, které nádherně zvýrazňovaly můj nerovný nos, ze kterého jsem měla trochu komplexy. Nemluvě o vlasech. Dodala bych ještě, že líčení modrými stíny bych asi také nepovažovala za vrchol profesionálního stylingu.
Nevím proč, ale v mém případě šlo o to, že jsem skutečně netrpěla obavami, abych se náhodou nevtírala. Bylo mi třináct, byla jsem usmrkaná sedmačka, ale i tak jsem si sedla k deváťákovi, kterému jsem hned po příchodu ze školy napsala zprávu na ICQ. Bylo mi jedno, že jsem byla trapná a poměrně duševně labilní a chorá. Zkrátka jsem to zkusila.
Nyní si dovoluji tvrdit, že když chci, umím se vyfiknout. Mám o patnáct kilo méně, poměrně zdravé vlasy, víceméně čistou pleť a modré stíny s vnitřní linkou nepoužívám. Problém je, že když vidím přijatelný protějšek, čekám na akci od něj. Raději si nechám utréct šanci, než abych riskovala, že budu za vtěrku. Smutné. To je sakra smutné. Kolikrát jsem si dávala předsevzetí, že to překonám. Když už ne v reálu, tak alespoň v té virtuální realitě facebooku. Ne, zkrátka ani na facebooku si ho nepřidám do přátel, to by bylo přeci moc hrrr a trapné. A tak si v té téměř prázdné jídelně raději sednu sama, než k tomu klukovi, co se mi líbí a sedí sám.
Ovšem zaznamenala jsem, že jakmile přijedu do Prahy, nebo kamkoliv jinam, kde mě 99,9% obyvatelstva nezná, tentro problém je mi tak nějak cizí. Řeknu si "no co, nikdo mě tu nezná. Ráno odjedu a zapomene se na to". Nevíte někdo, jak tento přístup převést i na mé rodné město? Docela by se to hodilo.

Asi po půl hodině Fíí přišla se zajímavým poznatkem. Jeden z jejích přátel jí jen tak mimochodem oznámil, že se jí kluci bojí oslovit. Upřímně, nechápu, proč by se měl někdo bát oslovit Fíí, protože je jednou z nejhodnějších osob, které znám. Takže u Fíí je problém, že se jí kluci bojí. Je to u mě totéž? Jestli ano, proč? Vím, že působím jako neskutečně neurotický, pesimistický, temný a ujetý člověk, ale pokud tohle překonáte a neoslovíte mě jedním z těchto způsobů, nemyslím si, že by byl důvod se mě bát. Pokud váš ovšem odpuzuje můj vzhled, nastává tu problém(sakra, to mám sáhnout po modrých stínech a návlecích na ruku?).

PS: Dovoluji si vás pozvat na můj osobní blog s postřehy týkající se ryze jen pobytu na vysoké škole http://collegecraps.blogspot.cz/ a twitter http://www.twitter.com/veronikalav.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama