Říjen 2013

L'oréal: BB cream 5 v 1

14. října 2013 v 17:10 | Ronnie |  Beauty
V posledních pár týdnech se mi sešlo hned několik poměrně vyhledávaných make-upů najednou, tak toho hned využiji a napíšu na ně recenze. Začnu BB creamem od L'oréalu, který je běžně k dostání od cca 299 korun v kamenných obchodech.

L'oréal nude magique: BB cream 5 in 1


Tento BB cream je poměrně ojedinělý, protože samotný krém je čistě bílý s nepatrnými tmavými zrníčky, které se po setkání s kůží přispůsobí tónu vaší pleti, což považuji za velké plus. Upřímně jsem se trochu děsila, když jsem viděla, že je možnost výběru pouze ze dvou odstínů(nečekaně tmavý a světlý). Měla jsem strach, abych nebyla buď moc bílá nebo moc tmavá( a všechny to dobře známe, ve většině obchodů mají nějaké podivné světlo, že zakreje 'masku' i výraz upíra). Nakonec jsem ale byla příjemně překvapena, jak perfektně se tento BB cream umí přizpůsobit.
Skvělá věc je, že ho stačí skutečně málo, a tak třiceti mililitrová tuba poměrně dlouho vydrží. Dokonce jej nemusíme ani příliš upravovat během dne, což je další klad, zvlášť pokud během dne nemáte příliš času zabývat se make-upem.
Jako nevýhodu bych viděla to, že poměrně špatně kryje. Já osobně nepoužívám žádný seciální přípravek na zamaskování kruhů pod očima, ale s tímto krémem mi nic jiného zkrátka nezbývá. Ale to je jen mé osobní pré.
Osobně bych tento BB cream doporučila těm z vás, kteří nemají příliš problémy s pletí(samozřejmě pár pupínků má občas každá), ale jak jsem řekla, poměrně špatně kryje, takže pokud bojujete s problematickou pletí a jdete zrovna na rande, kde na své pupínky nechcete moc upozorňovat, asi bych zvolila něco jiného. Ovšem na druhou stranu, po tomto BB creamu se téměř netvoří pupínky(což se u hory dalších konkurentů skutečně říct nedá), takže je to sporné.
Myslím, že co se týká poměru ceny a kvality, řekla bych, že je to odpovídající.

Happy Ending

13. října 2013 v 18:00 | Fíí |  Fii says
Taky jste si všimli, že 95% filmů má šťastný konec?
Hlavní hrdina nakonec vyhraje boj s neléčilnou nemocí a najde svou životní lásku, kterou si již myslel, že nikdy v životě neuvidí nebo když hlavní hrdina putuje přes LIDUPRÁZDNOU poušť, na kterou již miliony let nikdo nevkročil, čistě náhodou opět za svou životní láskou, je těsně před totálním vyčerpáním sil zachráněn výpravou, která čistě náhodou taky prochází ve stejnou chvíli pouští, na kterou již milion let nikdo nevkročil a čistě náhodou převáží zásoby vody. Och jaká NÁHODA.

Neříkám, že happy endy nemám ráda, vždycky šťastně uroním slzu, když je hlavní hrdina zachráněn, ALE přichází jádro problému. Myslím, že nejsem jediná, kdo patří mezi jedince postižené syndromem happy endů, tedy nemoc, vyznačující se přehnanou důvěrou v to, že happy endy ve filmech se mohou stát i v reálném životě.
Bohužel, je vše tak, že v reálném životě by náš hlavní hrdina zemřel a i kdyby ne, jeho životní láska by se k němu rozhodně nevrátila, neboť za to, co udělal to prostě nejde a náš druhý hrdina by pochopitelně na poušti zemřel.


To už nám, ale na konci filmu nikdo neřekne a my jsme proto vystaveni naivním představám a myšlenkám na to, že se nám takové věci doopravdy splní, a že náš život opravdu bude jednou dokonalý a perfektní a náš princ si nás při západu slunce odveze na bílém koni, že se nám nikdy nerozmaže líčení ani nerozcuchají vlasy, a že vlastně vždycky budeme tak neuvěřitelně okouzlující, že nás bude chtít každý člověk na planetě.
Bohužel opak je většinou pravdou.

Ovšem náš syndrom happy endů nám neumožňuje tento fakt připustit,a proto neustále žijeme v té naivní představě, a proto máme poci, že nás život pouze zklamává, i když to tak vlastně není, protože věci jako ve filmech se nikdy stát nemůžou.


Kalanetika - zpevněná postava za pár dní

13. října 2013 v 17:55 | Ronnie |  Love your body
Půlhodinka denně stačí
Cvičební program, díky kterému si zformujete postavu již za dva týdny, je založen na pravidelném cvičení po menších dávkách. Je tedy nutné každý den opakovat předepsané cviky. Vyhraďte si na ně pravidelnou půlhodinku, o které víte, že budete mít stoprocentně čas, náladu či sílu cvičit. Jestliže jednou vynecháte, postava si to zapamatuje a vrátí se zpět. Předepsaných cviků je šest, které se opakují po sadách.

Cvik č. 1: Zadeček a stehna
Lehněte si na zem a nohy si položte na postel tak, abyste je měla vyvýšené. Od pat až po kolena by měly ležet na posteli. Zvedejte pánev do vzduchu, a tak budete posilovat stehna a hýždě. Cvik proveďte šestnáctkrát v jedné sadě (celkem deset sad). Dohromady tedy zvednete boky stošedesátkrát. Nebojte se, to číslo se zdá být děsivé, ale cvik sám o sobě není těžký a zvládne ho i ta, která běžně necvičí.

Cvik č. 2: Bříško
Nohy si ponechejte položené na posteli, dejte si ruce za hlavu a zvedejte se jako při sklapovačkách. Protože se tento cvik provádí opět v deseti sadách po šestnácti, nemusíte se zvedat až úplně nahoru, stačí jemné kmitání.

Cvik č. 3: Podbřišek
I spodní břišní svaly potřebují zpevnit. Zůstaňte ležet na zemi ve stejné pozici, ale tentokrát do vzduchu zvedejte nohy. Záda mějte v klidu položená na tvrdé podložce. Nohy nikdy nepokládejte na postel! Opět proveďte stošedesátkrát.

Cvik č. 4: Stehna
Lehněte si na bok, spodní nohu skrčte do úhlu 90° a horní zvedejte nataženou. Každou nohou jej proveďte ve třech sadách po šestnácti.

Cvik č. 5: Vnitřní strana stehen
Zůstaňte ležet na boku. Spodní nohu nechte rovně nataženoum, horní pokrčte v koleni a přehoďte přes tu dolní jako most. Tu zvedejte, ale ne švihem, opět ve třech sadách po šestnácti.

Cvik č. 6: Boky
Klekněte si na zem tak, abyste stála na kolenou (a neseděla na zadečku). Zvedněte ruku nahoru do strany a natáhněte se za ní. Ve stejné chvíli si sedněte zadečkem na opačnou stranu, než kam směřuje vaše ruka. Měla byste cítit tah ve svalech na boku v pase. Opakujte v pěti sadách po šestnácti.

Tyto cviky by vám měly zabrat zhruba půl hodinu denně. Po pravidelném dvoutýdenním cvičení byste měla mít už viditelné zpevnění a zformování všech problematických partií těla. Nejlepších výsledků však dosáhnete, budete-li i nadále pravidelně cvičit.


Designblok 2013

13. října 2013 v 15:19 | Veu |  Veu says

Jak si můžete všichni přečíst v mém medailonku po levé straně, že studuji grafickou školu, tak to má své výhody, protože hodně jezdíme na různé výstavy. První v letošním školním roce byl Designblok, na Designbloku jsem byla již po třetí a musím říct, že tento rok to bylo asi nejslabší.
Designblok jsem navštívila 9. 10. se svojí školou, kdyby náhodou někdo chtěl jít, tak bohužel dnes (v neděli) výstava končí a další bude až další rok. Jako obvykle jsme měli sraz na Masarykově nádraží, kde jsme mrzli asi 20 minut, protože učitelé se dohadovali, kam půjdeme a tak dále. Myslela jsem, že ze mě bude rampouch. Nakonec se rozhoupali a šli jsme k hlavnímu nádraží čekat na tramvaj číslo 9, která nás dovezla k Superstudiu Nákladové nádraží Žižkov, kde byla první část výstavy. Radši se nezmiňuju o "inteligenci" svých spolužáků, kteří na celou tramvaj křičeli "Já mám právo sedět." Jako vážně? To jsou vážně inteligencí tak nízko?! No ale nebudu to řešit nebo článek bude úplně na jiné téma. Strašně moc mě uchvátilo to, že to bylo v nákladovém nádraží.




I když to bylo nákladové nádraží a podle obrázku si dokážete představit, jak to tam asi vypadalo, tak to měli fakt dobře promakané. Výstavy byly v různých sekcích skladiště a i ve vlaku. Ten vlak mě fakt uchvátil, prostě starý nákladní vlak, no moc starý ne, prostě nákladní vlaky, které vidíme denně na kolejišti a v nich vystavené kousky.



V této části výstavy mě zaujalo auto Velorex z krajky od firmy Kříž (viz obrázek nad). Když jste na to sáhli, tak jste věděli, že je to krajka a mysleli jste si, že se to pod vaším dotykem rozpadne, ale ne, bylo tím potažené celé auto. Tam jsme strávili asi 15 minut, protože jsem se nemohla nabažit pohledu na to a na vystavený koutek k tomu. Pokud se chceš dočíst něco víc o automobilu, tak zde je odkaz (http://www.kriz.cz/clanky/detail/designblok-13-vysivany-svatebni-velorex.htm)



Zde jsme měli hodinu a půl čas, a protože tam bylo málo výstavních místností, takže jsme půl hodiny proseděli na lavičce u vyřvávajících reproduktorů. A když už jsme měli za 10 minut odcházet, tak mě a kámošce spolužáci oznámili, že bylo i druhé patro. (Fakt? Vážně?!) Kde si všichni užili zábavu, protože tam byl Heineken, a jako prezentaci použili zrcadlovou místnost a lasery, takže podle vyprávění, to byla nejlepší místnost, kterou jsem bohužel nenavštívila. (S foťákem v ruce jsem já :D)



Potom jsme se zase přemístili tramvají do další části výstavy, do Openstudia Kafkův dům. Openstudio námpředstavilo prezentace designérů, designérských studií, škol i vizionářské projekty světových značek. Zde jsme bohužel dostali jen 45 minut čas, takže jsme vše nestihla proběhnout, ale z celé budovy mě zaujala růžová místnost. Bohužel netuším, od koho vystavované věci byly, ale prostě svět růžové, která slečna by neodolala? Jen mě tam zarazili obrazy, které tam byly vystavené a to konkrétně nahá obézní žena (je taky na obrázku). A potom mě uchvátil Heineken, sice teď tam nebyli lasery, ale byla zde UV světla, takže vše svítilo, takže jsem měla radost jako malé dítě.





Po vyšlapání asi pěti pater nahoru a dolu, mě nohy bolely tak strašně moc, že jsem byla ráda, že jdu. Ale museli jsme navštívit ještě třetí dům, i když učitelka řekla, že je to nepovinné, jenže většina lidí řekla, že nepůjdou, tak jsme na konec museli všichni. Letěli jsme strašně moc rychle. Asi nemůžeme chodit pomalu? Všichni už jsme byli celkem unavení a tak, když jsme viděli velký plakát Designbloku, tak jsme skákali radostí. Poslední část se jmenovala Art House Colloredo-Mansfeldský palác, který se nacházel u Karlova mostu. V této části výstavy jsem prošla jen jedno patro a to jsem nepochopila, co mělo značit. V místnosti hrála pomalá hudba, na plátně byla promítaná krajina a všude z koberce byli udělané takové přístřešky.




Jenže to už jsem tomu nevěnovala moc pozornost a chtěla jsem odejít. Se spolužačkou jsme totiž byly vyřízené, takže jsme prošly jen jedno patro a utíkaly jsme pryč z výstavy.


Myslím si, že na celém dnu, byl nejlepší párek v rohlíku na nádraží, protože jsem celý den nic nejedla a můj žaludek to uvítal.





Pokud se chcete dozvědět víc, tak zde je odkaz na oficiální stránku Designbloku. (http://www.designblok.cz/#)

Veu :)


I Was Drunk

12. října 2013 v 18:00 | Fíí |  Fii says
Věta, kterou již asi každý z nás někdy slyšel, možná i vyslovil.
A je to také ta nejhorší výmluva, kterou jsem kdy slyšela jako odpoveď na otázku "Proč jsi proboha tohle udělal/a"
Někteří si myslí, že nejlehčí způsob jak odůvodnit své činy mezi první a poslední skleničkou alkoholu je
"Byl/a jsem opilý/á"
Ano byl, ale každý by měl znát svou hranici mezi tím, kdy nám alkohol ovlivňuje smysly natolik, že je nedokážeme ovládat a tím, kdy se chováme tak, že se za to další den nestydíme. Svádět naše činy na to, že jsme byli opilý je opravdu velmi chabé. Pokud se prostě ztřískám tak, že se nedokážu ovládat, fajn, ale musím za to nést následky.

I přes to, že je přeci někdo opilý nedělá věci, které nechce. Jen věci, na které za normálních okolností nemá až takovou odvahu bych řekla. Věta "byl/a jsem opilý/á" je tedy ideální věta pro to, udělat to, co doopravdy chceme, ale neztratit tím svůj dosavadní postoj ve společnosti, neboť po této větě je v dnešní společnosti "vše omluveno a odůvodněno" a lidé prakticky na člověka nezmění názor, protože byl přece opilý.

Ale nyní se tedy dostáváme k hlavní otázce. Proč se stydíme za to, co si přejeme nebo chceme udělat?
Pokud se oblklopujeme lidmi, o kterých říkáme, že nás mají rádi takové, jací doopravdy jsme, můžeme tedy doopravdy dělat co chceme a nemusíme to dělat pouze ve stavu opojení alkoholu nebo ne?

Nabízí se zde tedy další otázka, obklopujeme se lidmi, které můžeme nazývat opravdovými přáteli, nebo jen těmi, kteří jsou pro nás společensky výhodní, ale musíme si před nimi zachovat důstojnou tvář a odhalit jim ze sebe pouze to co oni uznávají a ne to, jací doopravdy jsem ?

Mám pocit, že právě takto vznikl fenomén "Byl/a jsem opilý/á", jen díky tomu, že lidé, kterými se oblklopujeme nejsou ti, se kterými bychom doopravdy chtěli být, a proto se uvádíme do stavů opilosti, abychom mohli dělat věci, které doopravdy chceme a být s lidmi, se kterými opravdu chceme.





One Night Sex

11. října 2013 v 18:00 | Fíí |  Fii says
V návaznosti na předchozí článek se dostávám k tématu "Sex na jednu noc".
A to tedy hlavně k tomu jaký má tato věc význam.
Pokud má člověk tak zhrzené ego a potřebuje si ho nějak pozvednout, je tato možnost jediným východiskem?
Přijít do baru, sbalit holku/kluka, vyspat se s ní/ním a už jí/jeho nikdy nevidět?
Tohle tedy zvedá lidem zpátky jejich sebevědomí ?

Nevím jestli mi to přijde tolik zvláštní právě proto, že mě tohle jako možnost pozvednutí ega nepřijde uspokojivá,
nebo to, že si nedokážu představit sex s úplným cizincem.
Jestli je to tím, že nad vším moc přemýšlím a beru v úvahu to, že ta určitá osoba může být třeba terorista, budoucí masový vrah, nebo jakýkoli zločinec, s čímž bych se po budoucím zjištění asi nedokázala srovnat a kromě faktu, že může trpět všelijakými nemocemi, o kterých vám při prvním setkání opravdu neřekne. Vím, že zním jako největší pesimista, ale přijde mi, že je lepší na takové věci myslet, než je vypouštět.

A proto se vracím zpět k pro mě nepochopené otázce, proč ?
Pokud mi to někdo dokáže vysvetlit, prosím udělejte to.



Jen jedno jablko denně

11. října 2013 v 13:04 | Ronnie |  Love your body
Momentálně sedím znuděná na přednášce z technické dokumentace a projíždím webovky literárek(vysloveně jsem se neminula oborem). Mou oblíbenou kratochvílí je objevování knižních novinek na české literární scéně a teď jsem objevila skutečnou lahůdku, na kterou musím poukázat, aniž bych ji měla přečtenou. Ona kniha sejmenuje Jen jedno jablko denně, kterou napsala Emma Woolfová. Stačilo si přečíst anotaci, abych pochopila, že tato knížka mi bude hodně blízká, protože i já měla období, kdy můj denní příjem se skládal jen z jablka a šálku kávy.
Posle všeho zde autorka popisuje svůj boj s anorexií a jak moc tato nemoc ovlivňuje její běžný život.
Teď si asi říkáte, proč byste měli sáhnout zrovna po této knize, když na toto téma bylo napsáno už nespočet děl. Jak jsem řekla, nemohu podat přesné informace, četla jsem jen na internetu dostupnou ukázku, ale Emma ukazuje anorexii jako onemocnění, které se více než na těle projevuje na duši pacienta a jeho blízkých, což není u knih s touto tématikou úplně běžné. Navíc nám to pomůže pochopit, že anorexií netrpí jen dospívající dívky toužící po modelingové kariéře, ale i ženy s úspěšnou kariérou, muži nebo lidé, kteří i v těžké fázi onemocnění trpí nadváhou. Anorexie je jako všechny ostatní choroby. Nevybírá si.


Jak berou rozchod holky vs. kluci

10. října 2013 v 18:00 | Fíí |  Fii says
Nedávno jsem s jednou ze svých kamarádek toto téma probírala a zjistila jsem, že mezi tím jak vnímají rozchod holky a kluci je opravud rozdíl. V čem ? To se hned dozvíte.

Jak snášejí rozchod dívky?
Dívky, jakožto citlivější bytosti prožívají rozchod velice emocionálně.
Několik dní trvá ta nejemočnější část, kterou dívky nejčastěji probrečí a přehrávají si v hlavě scénáře, co bylo špatně, co by udělaly jinak, proč se to vlastně stalo, jestli je chyba v nich a hlavně vzpomínají na chvíle strávené se svým milým.
Tato fáze se po několika dnech vytrácí a nadchází fáze smutku, již ale bez breku, a konečně vyrovnáváním se s celu situací.
Ta po nějakém čase také uplyne a přichází fáze nového začleňování do společnosti a následného hledání nového potenciálního přítele.

Jak snášejí rozchod kluci ?
U kluků probíhá přesně opačný průběh než u dívek.
Většinou díky podpoře svých všeznalých kamarádů, kteří mu říkají, že to stejně byla kráva a že mu pomůže když si začne s jinou, přesně tohle udělá. Buď si tedy onen kluk, začne chvilku po rozchodu užívat s jinými dívkami, nebo se dokonce rozhodne s nějakou začít rovnou chodit.
Toto bohužel moc dlouho nevydrží a kluk si začíná uvědomovat, že mu bývalá dívka vlastně chybí, a že nechtěl, aby se tohle stalo a přichází emoční část. Ovšem to vše až ve chvíli, kdy je dívka ze všeho, jak se říká, venku a tento kluk je pro ní již minulost, což jeho ego zraňuje mnohem více a je pro něj o to těžší se ze všeho dostat.


Jaký postup je tedy rozumnější ??
Jsem dívka, a proto jsem zastáncem toho, že dostat se ze všeho hned na začátku, kdy máme k breku důvod, je lepší, než dostávat se ze všeho o měsíc nebo více později, protože pro co člověk v tu chvíli truchlí ? Proto, že byl tak hloupý a neuvědomil si to všechno už na začátku ?
Nevím, jestli je to tím, že jsem se jako dívka narodila a mám tedy vrozený takový ten dívčí kodex, nebo proto, že tomu tak opravdu je.


You Better Work B*tch

9. října 2013 v 17:37 | Fíí |  Fii says
Nevím, jestli je to jen můj pocit, nebo ne, ale přijde mi, že poslední dobou se mezi holkama řeší hlavně hubnutí.
Tyto dívky se pak rozdělují do dvou skupin:
1) ty co se rozhodnou, že zhubnout chtějí
2) ty co se tváří, že chtějí zhubnout, ale mají miliony výmluv k tomu, proč to dělat nemohou

Já se chci zaměřit právě na skupinu druhou, neboť mě již tyto neustálé výmluvy unavují.
Jsem zastáncem toho, že když se chce, tak jde všechno a to bez výhrady.

Výmluva typu "Nemám čas." je už ale doopravdy ohraný výraz a skoro se cítím poníženě, že se jí vůbec zabývám.
Čas se dá najít vždycky, musí s ním jen člověk dokázat hospodařit.
Na cvičení stačí půl hodiny denně, na internetu je spoustu videí k workoutům trvajícím 15-30minut, takže mi neříkejte, že si nedokážete alespoň ob den takhle krátkou dobu na cvičení najít. Opravdu nevěřím tomu, že to nejde.
A proto označuji NEDOSTATEK ČASU za nejabsurdnější výmluvu.


Výmluva bolí mě tohle, bolí mě tamto.
Ano, opravdu se může stát, že vás něco bolí, ale nebolí vás to věčně a hlavně workouty se dají přizpůsobit k tomu, aby vám vyhovovali a hlavně workoutů existuje tolik, že je opravdu nemožné, aby jste nenašli nějaký, který by vám seděl.
Samozřejmě se taky může stát, že se u vás vyskytuje nějaké dlouhodobé zranění, ale i přes to věřím v to, že i tak to jde dokázat, stačí v sobě najít jen tu vůli chtít.


Ano, opravdu existují soutěže pro bodybuildery na vozíčku.
A když i člověk na vozíčku dokáže najít tolik odhodlání k tomu, začít cvičit, tak vy musíte taky.

Výmluva nemám peníze na to chodit do fitka, nebo na to, abych si domů koupila činky a karimatku.
Na problém číslo 1, už asi odpověď znáte sami, k tomu aby člověk mohl cvičit opravdu do fitka chodit nemusí, ano v určitých směrech to může někomu vyhovovat více, ale znám spoustu a spoustu žen a dívek, které cvičí pouze doma a nikdy nebyly spokojenější, takže NEMÁM PENÍZE NA FITKO pro mě neexistuje.
Problém číslo 2, k čemu činky a karimatku? Já třeba začínala s dvěma půl litrovými flaškami vody a dekou a co myslíte ?
Zvládla jsem to.

Lahev pracího prášku? Proč ne ? "Činky" se dají najít všude.

Takových výmluv se dá najít ještě mnoho, ale myslím, že tyhle 3 jsou asi nejčastější.
A všechny jsou doopravdy jen VÝMLUVY.
Takže jsem zpět u toho, že když je někdo opravdu pevně rozhodnutý zhubnout, nic mu v tom nebrání.
Stačí jen odhodlání a pevná vůle a hurá do toho !!
Výsledky stojí za to.


Jak přežít přednášku

8. října 2013 v 21:47 | Ronnie |  Ronnie says
Znáte to. Sedíte na neskutečně nezáživné přednášce nebo hodině a váš mozek je tak otupělý, že začínáte pochybovat, že se vůbec dožijete jejího konce.
Na jedné z takových přednášek jsem se rozhodla sepsat několik tipů na přežití. Pokud tento článek budete číst v pohodlí domova, nejspíš si několikrát poklepete na čelo, ale vězte, že na dané hodině si na mě ještě vzpomenete.


1) SPĚTE!!!
Spánek je nejdůležitějším zdrojem energie, tak proč nedospat včerejší flám či půlnoční WOW maraton?

2) Čtěte si.
Člověk by nevřil, jak moc zajímavě působí Zločin a trest uprostřed hodiny Dějin elektrotechniky. Čtením se zabavíte, navíc můžete dohnat skluz v literatuře.

3) Vytáhněte notebook
Pokud jej máte a profesorům to nevadí, máte vyhráno. Stačí předstírat zápis poznámek a místo toho stavět nový vymazlený bunkr v Minecraftu.
Horší je to ovšem, pokud notebook nevedete, nebo vám jej vyučující netrpí.

4) Hrajte hry se sousedem
Piškvorky, šibenice, lodě, karty... Je tolik možností.

5) Hraj hry sám(a)
Duel v piškvorkách Ronnie vs. Veronika.
Dobře, to mi zní zoufale i na přednášce, ale výhodu to má. V káždém případě jste vítěz.

6) Trénujte na slovní fotbal
Stačí si vypsat nějaký neskutečně dlouhý a těžko vyslovitelný pojem z probírané látky a z jeho písmen skládat další slova.

7) Pište povídku
Nemusíte to nikomu ukazovat, ale při psaní jde o únik do úplně jiného světa, což je na nudných hodinách naším cílem.

8) Počítejte
Cokoliv. Počet dlaždic, kolikrát vyučující řekne dané slovo, pí na desátou děleno sinusem konstanty ný. Zabírá to. Jen čas od času hrozí výbuchy vzteku, zvlášť když ke konci ztratíte nit.