Září 2013

Střední škola=peklo

29. září 2013 v 17:00 | Veu |  Veu says
Je víkend, což znamená, že se pokouším napsat článek sem na bronxy.

Chodíme do školy měsíc a popravdě musím říct, že mě to unavuje. Ne protože by šlo o učení a tak, ale o neustálé hádky, poslouchání kdo s kým je a není. Nejradši bych odešla někam daleko a jen křičela. Protože třeba například moje spolubydlící nejspíš nezná nic jiného než téma kluci,kluci a zase jenom kluci. Není den, co by neřešila, že jí někdo neodepisuje a že jí zrušil rande. Prakticky nikdy nemluvíme o mně, ale celou dobu mluví jen o sobě. Jenže prostě i přes to všechno ji mám ráda a je to jediný člověk, který se semnou fakt baví. Mohla bych se s ní přestat bavit, ale to bych na vše byla sama a to bych psychicky nezvládla.
Až teď ve třeťáku jsem dospěla k názoru, že vlastně nikdy jsem neměla kamarádku s kterou bych si pořádně rozuměla a naše porozumění by bylo oboustranné. Znáte takové to přátelství ze základky, kdy si řeknete, že se spolu budete bavit celý život, no to se taky nekonalo, teď když se potkáme, tak si pomalu ani neřekneme ahoj.
Tento článek nepíšu proto, abych byla litována, ale protože jsem se chtěla vypsat a možná některým z vás otevřít oči, jestli se v přátelství necítíte stejně, jestli se necítíte spíš jako "živý" deníček než kamarádka.

Kdyby nás dohromady nespojil intr, tak nikdy tento článek nenapíšu, protože bych se s ní nikdy nebavila. Vybírejte si líp spřízněné duše než já. :)

Jak (ne)udělat dojem na holku

29. září 2013 v 0:36 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo
V posledním týdnu jsem se seznámila s několika mladými muži. S některými díky bohu, s některými naneštěstí, což mě přivedlo k myšlence napsat článek s výběrem několika nejzajímavějšími 'balícími' frázemi, se kterými jsem se v poslední době setkala(ať už ve společnosti nebo i na internetu).

1) Muž, nebo něco jemu velmi vzdáleně podobného: "Ahoj, říkají mi Nova"
Dívka: "Cože?"
Muž, nebo něco jemu velmi vzdáleně podobného: "No jako Casanova, přece"


Uch, opravdu je tohle možné? Bohužel ano.

2) Z internetu
VyjadřujuSeJakoPětiletý: AhojíčeQ


Netřeba komentářů.

3) Rádoby originální příslušník opačného pohlaví: "Ahoj, hele... Neznáme se od někud? Mám pocit, že tě znám"


Jako vážně?

4) Z internetu:
NadrženéPrase69: "Ty tvoje kozičkyyyyy"


Vážně si myslíte, že uspějete, když holku oslovíte slizkou frází o jejíh prsou, třebaže jen na internetu?

5) Rafinovanější rádoby originální příslušník opačného pohlaví: "Ahoj, ty jsi ta, nooo, promiň vypadlo mi jméno. Ale znáš se s mým kamarádem Pavlem, vyprávěl mi o tobě"
Dívka žádného Pavla nezná. Další alternativou je: "Pamatuješ, jak jsme tu byli spolu minulý týden? Byla jsi tu asi v půl páté, říkala jsi, že se sem dneska za mnou vrátíš!"
Dívka byla minulý týden v zahraničí. Vynalézavost některých hochů skutečně nezná hranic.


6) Chlapec, který vás vidí jako vaši matku: "Dobrý den, dovolte, abych se představil. Mé jméno je ----"
Skutešně? Doopravdy? Nebo jsem snad jediná, komu trochu vadí, když mu stejně MLADÝ kluk vyká? Jsem teprve v kategorii -náct, takže přehnaná diplomacie spíše uškodí, než pomůže. Žádná holka se nechce v devatenácti cítit jako vyzrálá čtyřicítka, zvlášť pokud takto osloví kluk, který je evidentně stejného věku, jako daná slečna.



Samozřejmě, že snaha by se měla ocenit, ale co je moc, to je příliš.

Na co v blízké době do kina?

24. září 2013 v 20:16 | Ronnie |  News

Carrie, horor natočený podle stejnojmené novely od S.Kinga. Upřímně se na filmové zpracování velmi těším, protože Carrie je jediné dílo od Kinga, které mě opravdu nadchlo(nějak tomuto autorovi nemohu přijít na chuť).


Catching fire, dlouho očekávané pokračování trilogie Hunger games. Nevím jak vy, ale já si skutečně užiju scénu, kde bude Liam H., představitel Galea bičován. Jsem si jistá, že budu v kině hlasitě povzbuzovat daného mírotvorce(:D:D).


I my prorazíme

21. září 2013 v 15:04 | Veu |  Veu says
Zdravím vás zase o víkendu (haha kdy jindy, když máme sociální intr bez internetu -_-), jako snad každého mě skolila chřipka, protože ve škole je maximálně 10 stupňů,ale učitelé tvrdí, že je teplota v normě, takže se ještě topit nebude. Když už nás tam chtěj, tak ať topí ne?! To samé na intru zima zima zima. Takže jsem byla v pátek doma,marodila jsem a přemýšlela o čem bych mohla psát.
Inspiraci na tento článek jsem dostala na Facebooku, kdy se někdo mezi sebou dohadoval o české a slovenské muzice, jeden zastával názor, že naše muzika se nemůže vyrovnat té zahraniční, a druhý mu oponoval, že může. A tak jsem přemýšlela, co vůbec já na českou a slovenskou muziku.
A první, co mě napadlo, byl otřesný rap, kde není slyšet nic jiného než sprstá slova, protože to slyším denně ve škole od kluků. Ale to mě neodradilo a projela jsem playlist v mém telefonu a světe div se, našla jsem dost písniček od našich interpretů. A u pár písniček si myslím,že by 100% prorazily i v cizině.

Ráda bych psala, že ČR je na tom s muzikanty líp než SK, ale po tom, co slyším, jak Celeste Buckingham zpívá, musím tvrdit opak. Ona mě očarovla už v Superstar(tušim:D), a jediná se dostala dost vysoko. Protože jí sleduju na FB, tak vím,že je i dost úspěšná v cizině a mluvilo se dokonce o písničce s Pitbullem.

Dál je tu děvčaty obdivovaný Ben, i když v tomto výběru by mi mohl kdokoliv oponovat, ale já si myslím, že i Ben má na zahraniční scénu, jak zpěvem, a kdyby ne zpěvem, tak jeho vzhledem. (Ano projevuju se jako vlhká 13 :D) Jeho nová písnčka Stop je vážně dobrá a když jsem jí slyšela prvně, a nevěděla jsem se od koho je, tak jsem se segry ptala, kdo to je? A upřímně jsem typovala nějakou zahraniční novou krev, ale když řekla, že je to Ben, tak mě to mile překvapilo.


Myslím, že bych mohla psát dál a dál,ale tohle jsou pro mě dva TOP zpěváci, co se týká Česka a Slovenska. Napište svůj názor, protože tohle mě vážně zajímá :)

Nezapomeň nás sledovat na Facebooku nebo na Instagramu !

Dobrý večer, aneb komparz

20. září 2013 v 16:12 | Ronnie |  Ronnie says
Už dlouho si říkám, o čem zajímavém bych mohla napsat článek, ale upřímně mě nic nenapadalo. Až do včerejší noci, kdy jsem dělala komparz při natáčení Expozitura 2. Rozhodně nemíním vyprávět, že jsem byla velká hvězda a podobně, jak někteří nejspíš čekáte, protože to rozhodně není pravda, protože jestli v celé epizodě budu vidět někde vzadu jako rozmazaná šmouha, bude to můj velký záběr(:D:D). Chci napsat o svém zážitku, kdy jsem měla možnost nahlédnout do zákulisí natáčení, což bylo poměrně zajímavé.
Sešli jsme se 19.září na Černém mostě v Praze a pak přibližně hodinu jeli společně autobusem do jakési vesnice. Upřímně, když jsme projížděli tou malou zapadlou dědinou, říkala jsem si "sakra, jak se v takové bohem zapomenuté 'řiti' může něco vůbec natáčet?!". No, jak jsem zjistila, skutečně může. Celá akce probíhala na statku,který byl předělaný na poměrně útulný hotel. Prostředí bylo krásné, ale bohužel si ho člověk plně nedokázal vychutnat, protože byla skutečně kosa.


Zhruba dvacet minut po našem příjezdu si nás holky zavolali k sobě dvě paní(nevím, co přesně u filmu dělaly, každopádně to nebudu specifikovat), aby si nás prohlédli. Hned na to ukázali na mě a ještě jednu slečnu, že jsme připraveny a schváleny, a že máme jít do maskérny. Teď bych asi měla zmínit, že s sebou jsme si měli vzít oblečení jako milenky bohatých podnikatelů na party, a protože to byl můj první komparz vůbec, pro jistotu jsem si vzala čtvery šaty a troje boty, kdyby náhodou. Táhla jsem toho plnou tašku, která mi po cestě po Praze nad míru vadila a proč? Ano, abych mohla natáčet v černých džínách a bílé košili, ve kterých jsem přijela.
No každopádně jsem vybelhala do karavanu s maskérnou, kde mě nalíčili a trochu načesaly. Potěšilo mě, že se maskérkám líbil můj parfém London od Burberry(Nikolet, děkuji:D), což mi poměrně zvedlo sebevědomí. Alespoň pro danou chvíli. Co se týká líčení, pokud mohu doporučit make-up bez závislosti na financích, berte MAC. O čtrnáct hodin později, úplně zmožena cestováním, řádně unavena, jsem vystoupila z vlaku v Plzni. Očekávala jsem, že budu flekatá, rozmazaná a celkově dost 'poničená', ale až na prosakující kruhy pod očima se s líčením nestalo absolutně nic. A to jsem spala jak v autobuse, tak ve vlaku.
Pár minut na to si mě a jednu slečnu, co také dělala komparz historicky popvé, zavolali na první scénu. Šlo jen o vystupování z auta, ale co se týká poprvé, je každý nervózní, ať už se to týká čehokoliv. Nutno konstatovat, že na tomto záběru se skutečně nedalo nic zkazit, ale i přes to jsme to natáčeli na dvakrát(:DDDD). No a to bylo pro notnou chvíli vše, protože samotní herci měli dorazit až kolem desáté večer. Naštěstí nás ale na čekání přesunuli do interiéru, takže jsme nemuseli mrznout ve stanu u ne příliš funkčního topení.
Samotné natáčení začalo tuším kolem půl jedenácté, kdy jsme dělali účastníky večírku pro vyšší vrstvy společnosti. No nebudu zacházet příliš do detailů. Jen zmíním, že jsme se zdravili s hlavními postavami, v dalším záběru jsem se měla usmát do kamery(což v samotné finální verzi nejspíš vystříhnou, protože jsem byla zajité příliš škrobená a pan režisér mi furt říkal, že se mám víc zubit, což jsem kategoricky odmítla, protože víme, jak dopadlo mé zubení na fotce s Justinem). Později jsme se zase zdravili s poradcem pana prezidenta(Marek Taclík), další postavou, kterou ztvárnil Jiří Dvořák a podobně.
Skončili jsme asi ve tři hodiny ráno, kdy jsme dostali za komparz zaplaceno a společně jeli zpátky do Prahy, kam jsme dorazili asi v půl páté, takže jsme krásně stihli první metro a já vlak do Plzně v 5:15. Humorné bylo, když v Rokycanech nastoupilo dost lidí, kteří mířili do Plzně do školy, zato já vypadala jako člověk jedoucí z velkého flámu.
Každopádně, abych to zakončila, ani neočekávám, že se ve finálním sestřihu objevím, ale zkušenost to bylo rozhodně zajímavá. Poznala jsem trochu lépe, jak to na takových natáčeních chodí, viděla jsem zblízka poměrně velké množství herců, kteří se objevují na televizních obrazovkách a upřímně ty peníze nejsou rozhodně špatné.
Na závěr vznesu několik malých postřehů, které mě osobně docela zaujaly.

1)Můj první poznatek je, že top topic a džus z černého rybízu nahrazuje černé a bílé víno(dobře, to jsem asi nejspíš objevila ameriku). Je to sice nepatrný detail, ale stejně mě to zaujalo.
2)Kolem filmu(když nepočítám herce) se pohybuje hodně mladých lidí, což mě docela překvapilo. Čekala jsem jedince s letitou praxí.
3) I přes to, že my jako komparz jsme ti nejposlednější s nejsposlednějších, se k nám většina štábu chovala s respektem. Například kdykoliv mi dolévali džus do skleničky(jako ono červené víno), který jsem tam popíjela docela hojně(vy, co mě znáte víte, jak je to s mým extrémním pitným režimem), děkovali mi, což mi přišlo poměrně zvláštní. To oni mi něco dávají, to oni ke mně přišli a sami mi to dolili. Já bych měla děkovat:D
4) Můj závěrečný postřeh asi nikoho nepřekvapí, ale stejně to musím zmínit. Charisma herců. Všichni dobře víme, že dobrý herec musí mít nějaké ty vlohy, všichni sledujeme televizi s vědomím, že známé tváře to charisma mají, ale tentokrát jsem si to zažila na vlastní kůži. Nevím, jestli si onu dávku charismatu každý herec vytvoří až časem a praxí, nebo jestli se s tím rodí, každopádně, je to na těch lidech hodně poznat.

No to je ode mně asi vše. Jsem nevyspalá, unavená a celkově bez života, tak omluvte mé chvílemi nejspíš nesrozumitelné a slohově pochyné formulace. Vlastní fotky bohužel nemám, protože i přes to, že jsem chtěla fotit, upřímně jsem si to nedovolila. Přeci jen, byl to můj úplně první komparz a asi by mi do budoucna moc nepomohlo, kdyby mě vyhodili z natáčení hned napoprvé. Nikdo tam nefotil, tak jsem to raději neriskovala. Možná příště už budu trochu drzejší(pokud příště bude:D).


Little things

17. září 2013 v 16:19 | Fíí |  Fii says
O víkendu jsem konečně po svém návratu z Anglie byla hlídat své dvě malé sestřenice a zjistila jsem, že věc, která mi téměř nejvíce chybí z dětství, je schopnost umět se radovat z maličkostí.
Celé odpoledne jsem si hrála se 4letou upovídanou Amálkoou a víc a víc jsem si uvědomovala, jak krásné a bezstarostné dětsví je a jak věci, které jsou pro nás téměř samozřejmostí umí dětem vykouzlit nezapomenutelný úsměv na tváři.

Tak třeba Amálka mi ukazovala nové červené balerínky a vyprávěla, jak moc se zase těší na léto, až je bude moci nosit, poté začala mluvit o zimě a jak už se nemůžee dočkat až napadne sníh a konečně si bude moci vytáhnout boby a sáňky a postavit sněhuláka. Očíčka se jí přitom rozzářili a okamžitě se začala usmívat. Je to možná trochu klišé, ale dětský úsměv je jedna z nejnádhernějších věcí vůbec. Uvědomíte si, že je lepší hledat na věcích nejdříve to dobré než to špatné, jako to většinou "my starší" děláme. Já si třeba při slově zima vybavím pouze několik vrsev oblečení a hnědou břečku vzniklou smícháním sněhu a posypem na vozovky.


Další takovouhle situaci jsem zažila ještě v Anglii, přesněji v londýnském podmořském aquariu. V sekci s malými mořskými rybkami jsem poněkud nepřítomně procházela kolem aquárií až jsem se u jednoho náhodného zastavila. Zírala jsem prázdně do zdi, když v tom přiběhl malý chlapeček, chvilku si prohlížel aquárium před sebou a z ničeho nic se celý rozzářil a začal před aquáriem poskakovat a anglicky křičet "tatí, tatí já našel Nema, tatí to je Nemo!!! Vyfoť ho prosím, musím si ho dát do deníčku", když konečně onen tatíněk udělal o co ho syn žádal, chlapeček se přitiskl co nejblíže k aquariu a neustále opakoval "to je ten nejlepší den mého života, to je ten nejlepší den mého života".

V tu chvíli si uvědomíte, že ke štěstí stačí opravdu jen maličkosti, a že není nutné čekat na to, až se konečně stane něco velkého a my budeme šťastní, protože většinou nestane. Stačí se jen pořádně dívat kolem sebe.


Cituji: Báječná léta s Klausem

14. září 2013 v 16:48 | Ronnie |  Literatura
"Tak já ti něco řeknu," začal a po známém způsobu zvýšil hlas. "Ať je Klaus, jakej je, pořád je pro tuhle zemi lepší než pan socialista Zeman!"
Kvido do bratra nenápadně šťouchl loktem.
"Než nějakej vychlastanej socdemák s proříznutou hubou!" hulákal dědeček a mocně potáhl s cigarety.
Paco si od babičky vysloužil vyčítavý pohled.
"To byl jenom vtip, dědo," řekl Kvido chlácholivě.
"Vtip?" vrtěl dědeček stříbrnou hlavou. "Jo tak vtip?"
"Vychlastanej?" šeptal Kvidovi Paco, narážeje na dědečkovu všeobecně známou pijáckou minulost. "Od celoživotního alkoholika bych čekal trochu stavovský solidarity..."

:D:D

Posilovna

11. září 2013 v 22:26 | Fíí |  Fii says
Dnes, jelikož bylo na běhání venku poněkud pochmurně, jsem se rozhodla, že navštívím posilovnu.
Tak tedy přijdu, zaplatím, převleču se, vlezu na pás a před sebou nějakou tu chvilku běhání.
Když mě přestává bavit sledování Kobry 11 na televizi před sebou, začínám se rozhlížet kolem sebe a zjišťuji, že lidé v posilovně se dají rozdělit do krásných 6ti skupin.

Skupinač č. 1 - HEKAČI
tedy borci, kteří si nakráčí do tělocvičny v "hustých hadrech", přijdou ke stroji, zvolí zátěž přibližně stejně velkou jako já a začnou posilovat. Abyste mi rozuměli, nemám problém s tím, že zvedají malou zátěž, každý musí někde začít, ale to, jak jí zvedají. Každý jednotlivý cvik se neobejde bez hlasitého "uáááá", "grrr" nebo "joooo" (prostě takových těch zvuků, které vydáváte, když chcete napodobit medvěda), samozřejmě dostatečně nahlas na to, aby to slyšel i celý zbytek fitka.

Skupina č.2 - NARCISOVÉ
Aneb týpci, kteří již mají celkem vypracovanou postavu a bohužel to taky o sobě ví a patřičně to dávají najevo.
Začínají tím, že volí zásadně velice uplé oblečení, které jejich svalstvo zvýrazňuje. Následně, těsně po východu ze šatny, obejdou uvítací kolečko kolem tělocvičny, aby každý věděl, že jsou již na scéně. K posilování volí zásadně stroje, na které je vidět za všech koutů a tělocvičny, a poblíž kterých se nejlépe nachází zrcadlo, aby mohli po několika sériích cviků okamžitě zjistit o jak moc větší svaly právě mají. Pokud zjišťují, že se jim i přes to nedostává dostatek pozornosti, přichází uvítací kolečko č.2, tentokrát již se zastavením u několika dalších podřadných lidí ve fitness centru, čímž o sobě již opravdu dávají dobře znát.

Skupina č.3 - VŠECHNO VÍM, VŠECHNO ZNÁM
Tedy ti, kteří sice přijdou ve sportovním oblečení, na první pohled připraveni trénovat, ovšem ve výsledku tomu tak vůbec není. Pouze chodí od stroje ke stroji, ležérně u něj postávají, tváří se, že začnou cvičit, ovšem poté co náhodou zbystří člověka, který má o posilování na stroji zájem, ochotně ho k němu pustí a s radostí mu vysvětlují, jak stroj používat a kolik sérií udělat, ač je zřejmé, že to dotyčný velice dobře ví.

Skupina č.4 - BALIČI
Chlapi, ktěří přišli do posilovny jen proto, aby mohli okukovat a následně nabalovat přítomné dívky a ženy.
Většinou volí taktiku "10x za sebou potřebuju použít stroj na proti tvému, opravdu náhodně ve chvíli, kdy jsi tam i ty", i za předpokladu, že je stroj určen převážně pro pohlaví ženské.

Tímto se dostáváme k Skupině č.5 - MODELKY
Dívky, většinou bujného poprsí a pochybné barvy vlasů, které do fitness centra přichází v nejnovější adidas soupravě, obtaženém tílku s dostatečným výstřihem na to, abychom viděli, zda má dotyčná piercing nebo ne, dokonalým make-upem, za jehož vytvoření by se nemusel stydět kde jaký maskér a samozřejmě dokonalou úpravou vlasů, nejlépe tedy vlasy vyžehlené, podle nálady navlněné a v 90% také rozpuštěné. Jejich hlavním cílem, při pobytu ve fitness centru je nezpotit se. Na běhacím pásu volí rychlost maximálně 4, což se rovná rychlosti 150ti letého staříka, přecházejícího přes přechod. V tomto stavu setrvají něco kolem půl hodiny a pak se rádoby vyčerpaně jdou protáhnout na druhý konec posilovny, přičemž samozřejmě musí projít kolem všech svých bezmezných obdivovatelů.

Skupina č.6
tuto skupinu tvoří nejmenší počet návštěvníků fitka a to lidé, kteří si přišli dát do posilovny opravdu do těla a je jim úplně jedno, že na sobě nemají zrovna nejnovější model cvičební soupravy, a z toho, že jsou zpocení, vyčerpaní a zničení mají doopravdy radost.



Oni lžou

10. září 2013 v 22:52 | Ronnie |  Co se jinam nevešlo
Už dávno nejsem naivní malá školačka, co věří všemu, co se píše v novinách nebo vysílá v televizi. Říkejte si, že jsem blázen, ale věřím v řadu konspiračních teorií, nebo alespoň nevěřím oficiálním verzím spousty závratných událostí. Zítra máme jedenáctého září, tak zmíním třeba útok na obchodní metropoli v New Yorku a na Pentagon. Už dlouho si nemyslím, že za tím stojí teroristé, ale naopak jsem přesvědčena, že se jedná o útok organizovaný zevnitř. Je spousta nesrovnalostí, výpovědí, důkazů, záhadných úmrtí, kterým bych se mohla věnovat, ale to tak strašně rozsáhlé, že by vás to stejně nebavilo a než bych se dostala k jádru věci, jsem v důchodu. Jediné, co bych asi zmínila je to, že jisté skupině lidí je jedno kolik lidí zahyne, pro ně jsou to jen čísla a hlavně, nálet na dvojčata vyvolal neuvěřitelný strach a všichni moc dobře víme, že strach je mocný nástroj.
Jak jsem řekla, je nespočet pochybných událostí s ještě pochybnějším průběhem. Člověku se to může zdát trochu přitažené za vlasy(ve skutečnosti je to jisté vnitřní odmítání pravdy v záchvatu pohodlnosti), ale když se o danou událost začne zajímat blíže, vyjde najevo spousta věcí, které nás nutí zamyslet se nad tím, co se nám to ti nahoře vlastně snaží namluvit. Momentálně se zabývám masakrem v Sandy Hook. Opět je zde spousta věcí, které mě skutečně zaráží a fascinuje mě, že ještě někdo vůbec věří zmanipulovaným zprávám, zvlášť když na svědectví jsou najímáni herci. Teď si říkejte, že jsem fakt střelená a retardovaný asociál, co se nudí. Fajn, klidně, ale co když mám video?

Buď je ona žena vážně dcerou štěstěny, že se nachomýtla ke všem třem smutným událostím bez škrábnutí, nebo to trochu smrdí levotou. Samozřejmě je tu možnost, že u těchto událostí se objevily tři různé ženy, které jsou si náhodou podobné, ale není to až moc velká náhoda? Ta podoba je dost výrazná.


Další video je Egypt/Syrie. No ona celá ta záležitost se Syrií je dost podivná, takže mě tohle vůbec nepřekvapuje.

Tímto článkem nechci způsobit převrat nebo ta něco. Chci jen, abychom se občas trochu víc zamysleli nad vším, co se nám dostává z televize nebo z novin, protože všechno se dá ovlivnit, když má někdo dost peněz.

Chřipka aneb co tě nezabije, ale oslabí

10. září 2013 v 20:22 | Ronnie |  Ronnie says
Hned na úvod musím pogratulovat Miley Cyrus k totálnímu rozsekání čtyřiadvaceti hodinového rekordu na VEVO. Kolem jedné hodiny odpoledne měla už přes čtrnáct milionů shlédnutí(původní držitelé rekordu byli One Direction a jejich Best Song Ever s necelými třinácti miliony) a do konce počítání zbývalo ještě dobrých pět hodin. Nyní má Wrecking Ball dvacet milionů a na youtube je zhruba 26 hodin, takže hateří stavte se třeba na hlavu, ale Miley drží rekord s neuvěřitlným náskokem před druhým místem, a to i bez výrazných reklamních spotů.
Myslím, že tohle je jeden z jejích nejlepších klipů, bohužel většina naší lehce primitivní populace nechápe význam a akorát hloupě kecá.
Námitky jsou zbytečné, kdo tohle nezažil, nemá šanci to pochopit.

No to bylo jen na úvod k aktuálnímu dění alespoň co se hudebního světa týká. U aktualit ale pořád ještě zůstaneme. Právě jsem narazila na článek o nevysvětlitelných zvucích, které se po dvou letech opět přihlásily o slovo. Upřímně řečeno, kdybych si měla vybrat, jestli žít někde uprostřed Sahary nebo v Kanadě, mou jasnou volbou by byla Sahara, protože kdykoliv se někde děje něco paranormálního(děsivé zvuky bez zdroje, duchové, UFO, příšery a tak podobně), děje se to právě v Kanadě. Brrr.


Včera večer jsem se rozhodla opět zaktualizovat svou čtečku a konečně jsem se odhodlala stáhnout si bibli. Uhm, věděli jste, že bible má něco málo přes 1500 stran? To snad neměly ani všechny díly Harryho Pottera dohromady(dobře, to přeháním) a to jsem to četla s pauzami pomalu devět let(tohle tak přeháním, protože 8 a půl roku jsem čekala na další díly). Každopádně jsem skutečně zvědavá, kdy to dočtu.
Jako další výzvu jsem zvolila Inferno od Dana Browna v ORIGINÁLE, který je podstatně náročnější vzhledem k odborným definicím a komplikovanosti Brownovo příběhů. Originál Harryho Pottera je oproti tomu leporelo o třech větách, co se týká složitosti na překládání. TOEFL, jdu si pro tebe.

Pomalu se už dostáváme k názvu článku. Venku začalo být konečně normální počasí, které ve mě vyvolává klid a mír. Bohužel jsem ale jen člověk, a tak na mé zdraví působí sychravé počasí úplně stejně jako na většinu ostatních. Zkolila mě viróza, chřipka či cokoliv jiného, co mě nutí srkat horký čaj s medem a posmrkat milion papírových kapesníčků denně. A vskutku není nad to, chodit s tím do práce. Opakuji, TOEFL, jdu si pro tebe.


Na závěr pronesu pár vět k zamyšlení. Většina z nás nejspíš slyšela o takové věci, která s sebou nese řadu komplikací Říkáme jí život. To víme asi všichni. Bohužel ne všichni jsou obeznámeni s faktem, že každý máme svůj vlastní, a proto neustále tráví svůj volný čas zaobíráním se života ostatních lidí, čímž akorát vytvářejí další komplikace, o které vskutku nikdo nestojí. V životě si dokážeme nadělat spoustu problémů sami, nepotřebujeme k tomu asistenci, nepotřebujeme nechtěné diváky, kteří jsou znuděni vlastní existencí, nepotřebujeme nejapné komentáře a připomínky od lidí, kteří se neumí vypořádat ani s vlastním životem, natož s cizím. Žádám proto, aby se někteří zamysleli nad tím, co zatím v životě, krom sezení za počítačovou obrazovkou a psychopatickým komentováním ostatních pod rouškou anonymity, dokázali. Probuďte se a zkuste také žít vlastní životy.