I ty Havrane

30. srpna 2013 v 23:04 | Ronnie |  Ronnie says
Ahoj všem čtenářům našeho blogu - mimochodem chtělo by to nějaký specifický název, protože čtenáři blogu BRONXY je poněkud zdlouhavé, proto pokud máte nějaký originální nápad na název, sem s ním.
Hlásím se pravděpodobně naposledy v tomto měsíci a tak vám přeji úspěšné zahájení školního roku.
Hned na začátek bych ráda přivítala novou duši mezi BRONXY článkery, Veu. Tímto jí přeju mnoho čtenářů, příznivců a především pevné nervy se mnou a s Fíí, protože jak jste si asi sami všimli, netrpíme syndromem častého přispívání článků na blog.

Pro dnešek mám hned několik věcí. Za prvé, když jsem prohledávala internet a hledala materiál pro své tumblr http://ave-ronnie.tumblr.com/ (Název je rozhodně nesebestředný a rozhodně se nepošklebuji latinskému "Ave Caesar". Mimochodem vidíte, jak jsem své tumblr potunila playlistem? Ave já!), objevila jsem gif přesně vyadřující můj život. A ne, tentokrát tam není Justin s kouskem pizzy aneb můj život na jedné fotce - Justin a jídlo.


Jako bych se v tom viděla.

No to bylo jen něco pro odlehčení. Včera se mi stala na Plzeň docela podivná věc, tedy alespoň pro mě na Plzeň vskutku zvláštní. Šla jsem po ulici ne jinak než obvykle, sluchátka v uších a okolí jsem tak nějak ignorovala, když v tom mě zastavil úplně obyčejný normální běžný kluk a zeptal se, jestli bych s ním nezašla na kafe. Jeho průměrnost zveličuji především proto, že v Plzni se mi něco podobného párkrát povedlo, ale většinou to byla stará garda a tím myslím věkovou kategorii 65+, což asi chápete, že je trochu mimo mou ligu - doufám, že si moji přátelé odpustí nemístné komentáře(haha). Neříkám, že se mi nestalo, aby mě někdo cizí jen tak pozval na kafe uprostřed ulice. Stalo se mi to snad všude, především a hlavně v Praze, která se v posledních pár měsících stala mým druhýmdomovem, ale jen ne v Plzni. Nedavno jsme o tom s Fíí vedly rozsáhlou debatu. Matně si vzpomínám, jak jsme pár měsíců zpátky na literatuře rozebírali dílo Petr a Lucie a moje spolužačka prohlásila, že jí připadalo zvláštní, když se Petr s Lucií seznámil v metru. My se přeci s cizími lidmi jen tak do řeči nedáme, už od mala nás tomu tak učili. Naši češtinářku, která je generací našich rodičů, to poměrně zarazilo. Ptala se, jak se seznamujeme. Spolužačka odpověděla, že přes sociální sítě a nebo přes kamarády na party. Řekla přesně to, co bych řekla já. Možná jsem trochu omezená, ale nevzpomínám si, že by se ve třídě ozval někdo, s jiným názorem. Upřímně, až do té doby jsem o tom příliš nepřemýšlela, přišlo mi to normální, ale teď zpětně si uvědomuji, že to asi není příliš správné, když člověka zarazí pozvání na kafe od cizího člověka uprostředka ulice. Zajímalo by mě, jestli je to jen plzeňská specialita, nebo to tak platí všude v městech menších, než je Praha. Nebo je to mnou? Ale v takovém případě, proč by to pro mě bylo běžné všude, jen ne v Plzni?

Co vy a vaše zkušenosti s těmito "náhodnými" pozváními? Přijímáte je?


Včera uprostřed hluboké noci jsem si jak jinak, než četla a zatímco jsem hltala krátký příběh Williama Willise, uvědomila jsem si jednu věc. Čím víc čtu, tím horší je pro mě vybrat oblíbeného autora. Vždycky jsem byla přesvědčená, že nejoblíbenějším dílem pro mě může být jedině Harry Potter a autorem J.K.Rowlingová. Pak se mi do ruky dostala Anna Karenina a já podstatně zaváhala. Stejně to postupovalo s Bájěčnými lety pod psa, 1984, Saturninem, Anděli a Démony a dalšími. Postupem času jsem dospěla k názoru, že mým nejoblibenějším autorem je Paolo Coelho, nejoblíbenějším dílem stále Harry Potter a v jeho těsném závěsu se drží Anna Karenina, Veronika se rozhodla zemřít a Hostitel. Jenže pak se mi dostaly do rukou Hunger games a žebříček se mi zhroutil jak domeček z karet, do kterého se opře slabý vánek.
Posledním takovým zlomem byla právě včerejší noc, kdy jsem se zamilovala do děl Edgara Alana Poea. Už dřív jsem zalistovala jeho Havranem, což se mi líbilo, ale bylo to jen jedno dílo, a proto jsem Poea nemohlá více soudit. Musím se přiznat, že jeho tak trochu nešťatné prostředí absolutně vyjadřuje melancholii mého současného psotoje k naší existenci.
Mohla bych Poea zařadit k mým oblíbencům, ale už to dělat nebudu, protože je mi jasné, že za pár týdnů objevím zase někoho, kdo mě pohltí stejně jako on, a celý žebříček by se zase celý změnil. Plyne z toho pro mě jedno ponaučení. Autorova díla jsou bránou do jeho duše a každá duše je nenahraditelným originálem, proto těžko můžu porovnávat nesrovnatelné. Těžko můžu říct, že Obraz Doriana Graye je lepší než Malý princ, protože je to jako tvrdit, že jedna duše je lepší, než ta druhá. To je zvrácenost. Takže končím s nějakými "hitparádami" literátů. Budu je obdivovat, budu je milovat, ale nikdy je už mezi sebou nebudu srovnávat..... Vůbec nevím, čeho jsem tímto článkem docílila, asi jsem se chtěla jen vypsat. No každopádně pokud mohu něco doporučit, Poe je skvělou četbou, jen na někoho možná trochu pesimistickou.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kateřina Kateřina | 1. září 2013 v 10:51 | Reagovat

jak si sem vložila ten gifs s Johnym deppem ?? .. Boží článek ..

2 Ronnie Ronnie | Web | 1. září 2013 v 18:01 | Reagovat

[1]: Uložíš si gif(nejspíše z tumblr, tam jich je hafo) a vložíš ho stejně jako obyčejnou fotku :) do nedávna jsem netušila, že to vůbec jde :D

3 Kateřina Kateřina | 3. září 2013 v 12:27 | Reagovat

Já právě taky ne :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama