Hunger games aneb nechť vás vždy provází štěstěna

9. srpna 2013 v 10:19 | Ronnie |  Literatura
Vím, že jsem kdysi dávno psala, že o knihách budu psát jen na přání, ale trilogie Hunger games od americké spisovatelky Suzanne Collins mě zaujala natolik, že musím udělat vyjímku.

Musím se přiznat, že ze začátku jsem byla vůči Hunger games vcelku skeptická. Všeobecně nemám ráda davové šílenství po čemkoliv, a tak jdu často proti proudu(dobře, teď by někteří mohli zmínit Justina Biebera nebo Harryho Pottera, ale připomínám, že Justina i Harryho jsem si zamilovala už v dobách, kdy ani jeden z nich nebyl ani z části tolik populární). Očekávala jsem další slaboduchou romanci typu Stmívání, kdy introvertní nevýrazná hlavní postava bude řešit citové vnitřní melodrama a bude se rozhodovat mezi idolem X a idolem Y.
Ačkoliv jsem toho názoru, že knihy jsou lepší než filmové zpracování (snad až na The Vampire Diaries), jako první jsem se dostala k filmu, kdy mě kamarádka donutila se na to podívat. Celá myšlenka mě samozřejmě zaujala a to takovým stylem, že jsem se na film podívala hned několikrát během pár dní.
Nemusím ani zmiňovat, že jsem záhy sáhla po knize. Ani u té však naše začátky nebyly z nejrůžovějších. Odradila mě už první věta, která jasně naznačila, jaký stylem jsou všechny díly napsané. V přítomném čase, což opravdu nemám ráda a díla psaná touto formou obcházím velku oklikou. Byla jsem rozhodnuta, že si knihy nepřečtu, ale nakonec mi to nedalo a přeci jen jsem se dala do četby. Dobře jsem udělala. Téma trilogie mě natolik pohltilo, že jsem mě nesympatický styl písemného projevu více méně vůbec nevnímala.


Je mi naprosto jasné, že následující filmové zpracování bude založené především na Peeta vs. Hurikán, ale ve skutečnosti je tento příběh až v pozadí. A také jsem smířena s tím, že spousta lidí to bude považovat jako hlavní motiv celého příběhu. Je to škoda.
Jsem toho názoru, že Suzanne bude velmi inteligentní a vzdělaná žena. Způsob, jakým vyjádřila společnost a lidskou rasu, je přímo dechberoucí a upřímně si dokážu představit, že takto jednoho dne naše populace dopadne(když bychom chvíli polemizovali, dojdeme k závěru, že už v tomto extrému dávno jsme).

Soudě dle internetových diskuzí záěr celého příběhu většinu lidí zaskočil, ale já se musím přiznat, že jsem onen zvrat, kdy se Katniss rozhodně věnovat smrtelný zásah novopečené prezidentce Coinové, čekala od momentu, kdy se v knize objevil třináctý kraj. Suzanne není ten typ, co by dělal z každého sebelepšího tématu pohádkovou a naivní frašku. Musím se přiznat, že v tomto ohledu mi byly Hunger games mnohem sympatičtější než Harry Potter. Jasně, J.K.Rowling zabila pár hlavních postav, ale já nemluvím jen o smrti. Na konci, kdy Harry konečně zlikviduje Voldemorta, nabydete dojmu, že se všichni vezmou za ruce a společně si zaspívají hymnu přátel orchideí, což je trochu pohádková představa lidství. Hunger games jsou v tomto ohledu úplně jiné. Kraje sice povstanou, ale ve finále válka přinese tak velké ztráty více méně pro nic. Je jasně naznačeno, že nadvláda Kapitolu se změnila pouze v nadvládu třináctého kraje. Samozřejmě, že ne v extrémním provedení vzájemného vyvražďování nezletilých splátců(i když kdo ví, jak by to bylo, kdyby Katniss nevystřelila po mrs.Coinové), ale je to jen otázkou času. Líbí se mi ta myšlenka, že lidstvo je nepoučitelné a moc příliš silnou drogou. Silně na mě zapůsobily deprese a hrůzné výjevy, které se staly součástí Katnissina života po konci války a dlouho poté, co si společně založili rodinu. Opět bych to ráda porovnala s Harry Potterem, kdy Harry a spol i přes ty hrůzy, co viděli, koho všeho zabili, mají celkem klidné spaní. Katniss a Peeta oproti tomu mají i řekněme patnáct let po všem strach(a nejspíše i oprávněný).


Co se týká postav, nikdy jsem netrpěla extrémní záští vůči Snowovi. Neměla jsem ho ráda, to rozhodně ne, ale oproti tomu mi víc vadila Coinová, protože ona a její třináctý kraj byla Snow a Kapitol v bledě modrém. Nejspíš to bylo ještě horší, protože v utlačovaných a hladovějících obyvatelích krajů zažehla svou propagandou(která byla po krátké úvaze pravděpodobně ještě horší než ta Kapitolská) naději, kteoru vzápětí hodlala uhasit. Zapůsobilo na mě, že tématem nebylo dobro proti zlu, ale spíše zlo proti ještě většímu zlu. Zkrátka, žádná strana nebyla čistá a je jen na nás, z koho nám bude víc špatně.
Už od začátku mi byl sympatický Haymitch. Někomu nejspíš jeho alkoholismus nesedl(nebo při nejmenším ho zklamalo, že ani o válce nepřestal pít), ale když se nad tím tak zamyslím, předpokládám, že já bych byla po hrůzách z arény smrti nasáklá lihem zrovna tak.
Ovšem postava, kterou jsem špatně odhadla byl Peeta. Nazývala jsem ho notorickým řitním horolezcem. Na druhou stranu na svoji obhajobu musím říct, že to se týkalo mého dojmu z filmového Peety, ale u knížky se mé pochybnosti o jeho loajalitě rozplynuly. Ovšem nemyslete si, že jsem u filmu omdlévala u Hurikána, ten mi byl nesympatičtější nejště víc, jen jemu to zůstalo i po přečtení knížky.

Jsem neuvěřitelně ráda, že jsem se nakonec k Hunger games dostala. Přesně něco takového, bych někdy chtěla napsat. Dílo o společnosti, její zhýralosti a nechutnosti lidského pokolení, kde je ona romantika až někde hodně v pozadí.
V knihách byly momenty, které mě hodně oslovily a donutily mě přemýšlet o budoucnosti, vlastních rozhodnutích a podobně. Často jsem se promítala do zlomových a kritických bodů Katnissina života a přemýšlela, jak bych se rozhodla já. V tomto momentě položím otázku, na kterou si sama neumím odpovědět. Kdybyste byli vy ve dvanáctém kraji a z osudí vytáhli jméno vašeho mladšího sourozence, šli byste dobrovolně? Otázka je samozřejmě mířena pouze na ty, kteří mají mladší sestru nebo bratra(pochybuji, že ti, co mladšího sourozence nemají, se dokážou vtělit do této situace).


Ve všech knihách bylo hned několik momentů, které mě rozbrečely. Nebyla to smrt Prim, Finnicka a dokonce ani samotné umírání Routy. Byla to především gesta jako například chléb, který jedenáctý kraj poslal na vlastní náklady Katniss jako poděkování za Routu a to i přes to, že tam všichni napůl umírali hladem nebo naopak surové zacházení mírotvorců s mužem, který začal na náměstí zpívat Routinu písničku, protože mi to připomělo, že ačkoliv je to jen kniha, tyto momenty se v reálu děly, i když si to nechceme přiznat, tak se dějí a dít se budou. V mnoha ohledech mi Hunger games přijdou podobné jako 1984 od George Orwella, především rozdělením společnosti a zlomením lidského ducha.
Trilogii dávám pět hvězdiček z pěti a myslím, že budu muset přečíst ještě mnoho knih, abych narazila na něco dalšího, čemu budu ochotná dát tak vysoké hodnocení.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama