Srpen 2013

Kniha není seriál

31. srpna 2013 v 11:51 | Veu |  Veu says
Ahoj čtenáři Bronxy,
jsem tu nová, tak se tu pomalu zabydluji a rozkoukávám. Doufám, že se vám moje články budou líbit stejně jako články Ronnie a Fíí a že si s chutí vždy můj článek přečtete. Tetnto článek bude změť mých pocitů a věcí z kterých se potřebuji vypsat, tak doufám,že mě hned při prvním článku nevypískáte.

Protože moje prázdniny byly strašně moc záživný, tudíž jsem je celé proseděla u počítače, tak jsem se rozhodla začít sledovat nový seriál Under the dome. Je to podle knižní předlohy Stephena Kinga, jeho jako spisovatele mám strašně moc ráda, a tak jsem si řekla, že si knížku během prázdnin přečtu. Bohužel jsem se k tomu dopracovala až začátkem týdne, a jsem z toho celkem v šoku. Protože seriál už má nějakých 10 částí, kde Angie, jedna z hlavních postav, stále žije, ale v knížce ji hned na začátku zabijí. I když v knížce jsem zatím na 250 stránce, tak se to hodně liší. Vím, že nikdy seriál není stejný jako knížka např. Pretty little liars nebo The Vampire diaries, ale tohle se liší až moc. Tak si tak někdy říkám, jak to autor knihy může dopustit. Já být autorem knihy, kterou čtou po celém světě, tak bych to nenechala tak rapidně změnit a kecala bych to doho, ale možná to tak King chtěl, kdo ví. Každopádně jsem zvědavá, jak kniha dopadne, a jestli bude alespoň konec seriálu stejný jako kniha.

Štve to někoho stejně jako mě?


Sobota, poslední prázdninová sobota. Je to příšerný vidět to napsaný. V pondělí to už zase začne, pro některý jako i pro mě, už v neděli, pokud jste intrák. Určitě jako většina z vás, tak i já se tam vůbec netěším. Po tom co jsem viděla náš krásný rozvrh, tak jsem myslela, že pojedu nakoupit TNT a vyhodím školu do vzduchu. Jdu do třeťáku, tak bych si neměla stěžovat a měla bych být smířená s tím, že ve škole budu od rána do večera, ale když vidím rozvrh ostatních, kde mají jen do tří nejdéle, tak mě to zabíjí. No posuďte sami, jak skvělý rozvrh mám.

Tak tohle je ode mě všechno, přeju Vám pěkný start do novýho školního roku. :)



I ty Havrane

30. srpna 2013 v 23:04 | Ronnie |  Ronnie says
Ahoj všem čtenářům našeho blogu - mimochodem chtělo by to nějaký specifický název, protože čtenáři blogu BRONXY je poněkud zdlouhavé, proto pokud máte nějaký originální nápad na název, sem s ním.
Hlásím se pravděpodobně naposledy v tomto měsíci a tak vám přeji úspěšné zahájení školního roku.
Hned na začátek bych ráda přivítala novou duši mezi BRONXY článkery, Veu. Tímto jí přeju mnoho čtenářů, příznivců a především pevné nervy se mnou a s Fíí, protože jak jste si asi sami všimli, netrpíme syndromem častého přispívání článků na blog.

Pro dnešek mám hned několik věcí. Za prvé, když jsem prohledávala internet a hledala materiál pro své tumblr http://ave-ronnie.tumblr.com/ (Název je rozhodně nesebestředný a rozhodně se nepošklebuji latinskému "Ave Caesar". Mimochodem vidíte, jak jsem své tumblr potunila playlistem? Ave já!), objevila jsem gif přesně vyadřující můj život. A ne, tentokrát tam není Justin s kouskem pizzy aneb můj život na jedné fotce - Justin a jídlo.


Jako bych se v tom viděla.

No to bylo jen něco pro odlehčení. Včera se mi stala na Plzeň docela podivná věc, tedy alespoň pro mě na Plzeň vskutku zvláštní. Šla jsem po ulici ne jinak než obvykle, sluchátka v uších a okolí jsem tak nějak ignorovala, když v tom mě zastavil úplně obyčejný normální běžný kluk a zeptal se, jestli bych s ním nezašla na kafe. Jeho průměrnost zveličuji především proto, že v Plzni se mi něco podobného párkrát povedlo, ale většinou to byla stará garda a tím myslím věkovou kategorii 65+, což asi chápete, že je trochu mimo mou ligu - doufám, že si moji přátelé odpustí nemístné komentáře(haha). Neříkám, že se mi nestalo, aby mě někdo cizí jen tak pozval na kafe uprostřed ulice. Stalo se mi to snad všude, především a hlavně v Praze, která se v posledních pár měsících stala mým druhýmdomovem, ale jen ne v Plzni. Nedavno jsme o tom s Fíí vedly rozsáhlou debatu. Matně si vzpomínám, jak jsme pár měsíců zpátky na literatuře rozebírali dílo Petr a Lucie a moje spolužačka prohlásila, že jí připadalo zvláštní, když se Petr s Lucií seznámil v metru. My se přeci s cizími lidmi jen tak do řeči nedáme, už od mala nás tomu tak učili. Naši češtinářku, která je generací našich rodičů, to poměrně zarazilo. Ptala se, jak se seznamujeme. Spolužačka odpověděla, že přes sociální sítě a nebo přes kamarády na party. Řekla přesně to, co bych řekla já. Možná jsem trochu omezená, ale nevzpomínám si, že by se ve třídě ozval někdo, s jiným názorem. Upřímně, až do té doby jsem o tom příliš nepřemýšlela, přišlo mi to normální, ale teď zpětně si uvědomuji, že to asi není příliš správné, když člověka zarazí pozvání na kafe od cizího člověka uprostředka ulice. Zajímalo by mě, jestli je to jen plzeňská specialita, nebo to tak platí všude v městech menších, než je Praha. Nebo je to mnou? Ale v takovém případě, proč by to pro mě bylo běžné všude, jen ne v Plzni?

Co vy a vaše zkušenosti s těmito "náhodnými" pozváními? Přijímáte je?


Včera uprostřed hluboké noci jsem si jak jinak, než četla a zatímco jsem hltala krátký příběh Williama Willise, uvědomila jsem si jednu věc. Čím víc čtu, tím horší je pro mě vybrat oblíbeného autora. Vždycky jsem byla přesvědčená, že nejoblíbenějším dílem pro mě může být jedině Harry Potter a autorem J.K.Rowlingová. Pak se mi do ruky dostala Anna Karenina a já podstatně zaváhala. Stejně to postupovalo s Bájěčnými lety pod psa, 1984, Saturninem, Anděli a Démony a dalšími. Postupem času jsem dospěla k názoru, že mým nejoblibenějším autorem je Paolo Coelho, nejoblíbenějším dílem stále Harry Potter a v jeho těsném závěsu se drží Anna Karenina, Veronika se rozhodla zemřít a Hostitel. Jenže pak se mi dostaly do rukou Hunger games a žebříček se mi zhroutil jak domeček z karet, do kterého se opře slabý vánek.
Posledním takovým zlomem byla právě včerejší noc, kdy jsem se zamilovala do děl Edgara Alana Poea. Už dřív jsem zalistovala jeho Havranem, což se mi líbilo, ale bylo to jen jedno dílo, a proto jsem Poea nemohlá více soudit. Musím se přiznat, že jeho tak trochu nešťatné prostředí absolutně vyjadřuje melancholii mého současného psotoje k naší existenci.
Mohla bych Poea zařadit k mým oblíbencům, ale už to dělat nebudu, protože je mi jasné, že za pár týdnů objevím zase někoho, kdo mě pohltí stejně jako on, a celý žebříček by se zase celý změnil. Plyne z toho pro mě jedno ponaučení. Autorova díla jsou bránou do jeho duše a každá duše je nenahraditelným originálem, proto těžko můžu porovnávat nesrovnatelné. Těžko můžu říct, že Obraz Doriana Graye je lepší než Malý princ, protože je to jako tvrdit, že jedna duše je lepší, než ta druhá. To je zvrácenost. Takže končím s nějakými "hitparádami" literátů. Budu je obdivovat, budu je milovat, ale nikdy je už mezi sebou nebudu srovnávat..... Vůbec nevím, čeho jsem tímto článkem docílila, asi jsem se chtěla jen vypsat. No každopádně pokud mohu něco doporučit, Poe je skvělou četbou, jen na někoho možná trochu pesimistickou.


Ave Twerku

28. srpna 2013 v 21:51 | Ronnie |  Ronnie says
Twerk twerk drazí čtenáří, opět se hlásím o slovo(vidíte, jak se snažím dodržet předsevzetí?). Stejně jako vy, už netrpělivě očekávám příjezd Fíí z dalekých severských krajů Velké Británie. Ne že bych jí přála koec dovolené, to vůbec ne, jen po bez mála třech týdnech si připadám až moc sociálně izolovaná, haha.

Každopádně pro dnešek bych se ráda zmínila o VMA's 2013, které proběhly v noci z neděle na pondělí. Čím bych jen měla začít. Asi výstupem Lady Gaga. Opravdu mě zaráží, jak mc umí být lidé krutí, protože aby na ní bučeli ještě před začátkem vystoupení mi přijde dost ohavné. Je to zneuctěn práce, kterou interpret odvádí. Kdybych tam byla a vystupoval někdo, koho jako zpěváka neuznávám, nechala bych si své projevy nesouhlasu pro sebe, protože i když daného zpěváka nemám ráda, uvědomuji si, že se snaží a dává do toho všechno. Skutečně bych přála dotyčným, kteří jsou schopni přijít a na někoho(ať už je to kdokoliv) bučet, aby se postavily na podium a byli vybučeni celým sálem.
Naštěstí Lady Gaga je ohromná zpěvačka a ještě lepší showmanka, takže se nenechala rozhodit a všem zlým jazykům zklaplo. Musím se přiznat, že ačkoliv nejsem žádný velký fanda, její show bych vážně chtěla vidět. Totéž platí o Madonně.

Hodně kontroverzní bylo i vystupení Miley Cyrus. Všímám si, že spousta lidí tráví čas tím, že sedí u twitteru a píšou o ní různé ne příliš lichotivé věci, především kvůli vystoupení na VMA's s Robinem T. Jen tak dál(a teď nejsem vůbec pohlcena do svých sarkastických poznámek, myslím to smrtelně vážně). Víte, ono negativní reklama bývá nejúčinější a fakt, že jsou už tři dni po předávání těchto cen a Miley se stále na základě VMA's objevuje ve světových trendech na twitteru, svědčí o tom, že Miley ve svém plánu uspěla. Už nikdo nepochybuje o tom, že je zase zpátky na hudební scéně, navíc opět válcuje žebříček top songů na itunes. Co se týká vystoupení s Robinem, je smutné, kolik lidí připomíná, že Robin má manželku - viděli jste vůbec ten klip? Obě verze? Každopádně, na Miley pyšná jsem, strhla na sebe neskutečnou pozornost a pár dní média mluví jen a jen o ní. Co se týká hlasového projevu, u Miley se nemusíme bát, že nebude slyšet ani s dvěmi mikrofony. Shrnula bych to asi tak, že lidé by si měli ujasnit význam slova "kurva". Dál už na toto téma nehodlám s NIKÝM diskutovat. Váš názor, můj názor, není třeba válčit :)


Co asi nikoho nepřekvapilo, byl dětinský přístup Taylor Swift, která neopomněla při přebírání ceny za písničku I knew yu were trouble udělat jakousi narážku na Harryho Stylese, který se jí vysmál do obličeje, čímž v mých očích docela výrazně stoupl - je fajn, že si z toho nic nedělá. Nechápejte mě špatně, já Taylor ráda měla... Když mi bylo tuším čtrnáct patnáct. Její písničky vyjadřovaly mé 'broken heart' nálady a tak nějak jsem se s ní ztotožňovala. Problém je, že jsem již vyrostla, zatímco ona působí tak, že trpí zastydlou pubertou, protože přesně tyto projevy(viz výše zmíněné VMA's) by se daly tolerovat, pokud by jí bylo čtrnáct, ale ne přes dvacet. Každopádně, gratuluji k ceně a stále děkuji za to, že mě naučila nosit podpatky i s žirafí výškou :).

Dál bych VMA's asi nerozebírala, co si budeme povídat, ono ani není co. Prestiž těchto cen není valná(ostatně to už není ani u gramy, natož zde). Co se týká outfitů, nikdo mě nijak výrazně nenadchl, ale ani nepohoršil, takže tomu se také věnovat nebudu.

Připomenu nedokončenou písničku Twerk, která dneska pravděpodobně záměrně unikla ze studia. Není sice zvláštním přínosem pro hudební odvětví, ale je to Cyrus a Bieber, takže pro mě modla(haha, ne dělám si srandu, ale líbí se mi kombinace jejich hlasů).



Wow, nějak mi dochází slova, možná že je to jen a jen dobře, co?(Haha). No Tak já už toho pro dnešek nechám, možná ještě přidám řetězák aneb samorozhovor či jak jinak to mám shrnout jedním slovem. Mám vybrané téma knihy, ale pokud máte sami nápady či zvláštní otázky, sem s nimi :)


Štěstí, věc to pomíjivá

25. srpna 2013 v 22:39 | Ronnie |  Ronnie says
Poslední dobou mám takové ty myšlenky o smyslu celé naší existence a nechci být škarohlíd, ale trpím docela silným pesimismem a cinismem. Snažím se ony myšlenky zahnat, protože kdykoliv si sednu a filozofuji, jde z toho na mě docela těžká deprese. Například štěstí. Nečekám, že budu permanentně zářit jako sluníčko, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak moc je štěstí pomíjivé. Jako malá jsem si přála být doktorkou, čarodějkou, princeznou, dokonce i manželkou Daniela Hůlky(to necháme bez komentáře), zkrátka vším možným, na co si děti hrají, ale především jsem chtěla být šťastná. Pak jsem trochu povyrostla a chtěla být herečka nebo kardiochirurg, ale opět hlavně šťatsná. Nyní nemám přímo vyhraněnou profesi, ale vím jistě, že bych víc než cokoliv na světě chtěla být šťastná. Jenže problém je, že mám pocit, že jsem nikdy doopravdy šťastná nebyla. Prožila jsem pár okamžiků, kdy jsem čekala neuvěřitelně velký nával štěstí, který mi vydrží, ale ono ne. Možná ani v tu chvíli jsem neměla radost, protože jsem věděla, že to za chvilku pomine. Nejspíš jsem z toho byla ještě ve větší depresi než obvykle. Mám trochu obavy, že zkrátka šťastná být ani nemůžu, a tak začínám být v životě poměrně apatická. Když o tom tak přemýšlím, něco, co bych přirovnala k jisté formě pocit štěstí, jsou chvíle, kdy najdu knížku, která tak trochu vyjadřuje můj postoj, například Veronika se rozhodla zemřít, nebo negativní konec Hunger games.
Dneska mi na twitteru vyběhlo několik tweetů. Nejdřív "Už aby byl prosinec", poté "Už aby byl podzim", a mě v tu chvíli jen na chviličku proběhlo hlavou "Už aby byl konec, úplný konec". Bylo to opravdu jen na okamžik, ale napadlo mě to. To skutečně čekám, než tohle přetrpím a odejdu? Až přeživořím život a konečně odejdu na klid? Nechci se k životu stavět jako k nepovedenému rande, na kterém počítáte každou minutu a modlíte se, abyste to měli už za sebou. Nechci život brát zrovna takhle, ale tak nějak si nemůžu pomoct.
Napadá mě, co když je život jako knížka? Když je knížka špatná, snažíte se jí přelouskat, ale všechno se to neuvěřitelně vleče, a pak jste konečně na konci a oddycháte si, že to máte za sebou. A když je dobrá, hltáte ji velkými doušky a než se nadějete, jste na konci. Chcete vědět, jak to dopadne, ale ještě nechcete, aby to skončilo... Pokud je tomu tak, nevím, co je horší.


No nic, to je ode mě pro dnešek vše, vaše poněkud zasmušile smýšlející Ronnie.

PS: Followněte náš blog na www.instagram.com/bronxyblog :)

Tajmeství skrytá v kosmetické taštičce

24. srpna 2013 v 20:04 | Ronnie |  Beauty
Všimla jsem si, že většina blogů má článek typu "Moje kosmetická taštička", ve kterém ukazují, kterou kosmetiku majitelky blogů používají. Samozřejmě Ronnie nemůže být pozadu, a tak jsem tento článek udělala také :)


1) Make-up
Avon
Co se týká make-upu, poměrně často to střídám, ale řídím se pravidlem "Avonem nic nezkazím". Vyzkoušela jsem několik druhů a kromě toho za 49 kč se mi snad nestalo, aby mi vyloženě nesedl.


2) Pudr
Avon
Myslím, že v tomto případě je to totéž jako u make-upu.


3) Zdravíčka
Alcina
Alcina patří k trochu dražším značkám, než třeba Rimmel, ale vyplatí se investovat. Zdravíčka vydrží poměrně dlouho na tváři a nespotřebuje se jich mnoho. Konkrétně toto balení mám od vánoc a ještě půlka náplně v něm zbývá.


4) Stíny
Dior
Tyto stíny si nemohu vynachválit. Snadno se nanáší, vydrží dlouho a nedělají 'kruhy pod očima'.


5) Řasenky
Dior a Chanel
Nevěděla jsem, kterou z nich mám představit, protože obě jsou výborné. Nedělají zbytečné pucky na řasách, ale dobře je zvýrazní. Navíc výhodou je, že když pláčete, tak vám slzy neudělají onen hororový efekt. Nevím, jak je to možné, vážně.


6) Lesky na rty
Estée Lauder, Clinique a Lancome
Co se týká barev, Clinique a Lancome jsou pro mě mnohem užitečnější, ale EL zase vydrží a to dlouhou dobu i když jíte nebo pijete. Je to v hodný kandidát na večírky a podobně.


7) Rtěnky
Primark, Maybelline, Rimmel - Kate Moss, Chanel
Spokojena jsem se všemi a musím se přiznat, že každou z nich využívám hojně. Jen rtěnku z Primarku ala Nicki Minaj používám spíše jako podklad pro ty dvě od Maybelline, protože nejsou příliš výrazné, ale světlý podklad barvám dodá šťávu. Co se týká Kate Moss, vyzkoušela jsem několik odstínů a značek rudé rtěnky, ale Kate Moss je jasně nejlepší. Chanelka je skvělá, vydrží dlouho, jen je díky perleti možná až moc výrazná :)


A jakou kosmetiku používáte vy?

Stačí se chaosu podívat do očí...a proplesknout ho

23. srpna 2013 v 0:57 | Ronnie |  Ronnie says
Zdravím naše věrné bronxylovery. Rozhodla jsem se, že tento blog je až příliš zanedbáván, a proto si dávám devatenáctinové předsevzetí, že přidám minimálně tři až čtyři články týdně(haha, jsem na sebe skutečně zvědavá). Problém je, že ne vždy vím, o čem psát, tedy lépe řečeno, o čem psát, aby vás to alespoň trochu bavilo a zajímalo. Po krátkém uvážení jsem si uvědomila, že napsat několik článků během týdně a udržet si vaši pozornost a nadšení je pravděpodobně nemožná kombinace. Jenže předsevzetí je předsevzetí, a tak se budu zkrátka vypisovat, jako například v tomto článku.

Je něco po půl jedné ráno a já si dávám pauzu od studia maturitních okruhů z biologie a psychologie. Ne, nejsem tak hloupá, abych neudělala maturitu hned ze dvou předmětů(ano a připomenu to ještě jednou, odmaturovala jsem s jedinou dvojkou z praktické zkoušky, jinak se samými jedničkami. Jen se pochlub Ronnie), ale učím se na přijímací zkoušky na obor, který dostal akreditaci až na druhé kolo příjímacích řízení. Upřímně, skutečně nechápu, jak jsem se to všechno a ještě něco navíc dokázala naučit. Mám pocit, že teď mi to rozhodně neleze do hlavy. Navíc mě velmi irituje, že přijímačky nedělám i z literatury, která v mém maturitním studiu byla něčím jako oázou v poušti.

(Pozn.: Asi takto vypadám při svých pokusech o studium)

Co se týká příjímacího řízení, mám samozřejmě ještě pojistku v podobně Ekologie na FELce(samozřejmě, je to opravdu tou poslední nejposlednější možností, kde přetrpět rok a na jaře to zkusit znovu), kde se nedělají přijímačky. No, docela mě zaráží postup celého přihlašování. Když jsem vyplňovala přihlášku, v podstatě žádné informace jsem se nedočkala. Samozřejmě kromě výrazného připomenutí poplatku 500 kč, na to se nesmí zapomenout, že? Jenže ono by se docela hodilo zdůraznit, že se do 23.8.2013 mají dodat ověřené kopie vysvědčení ze všech ročníků na střední škole. Poslední dobou moc email nekontroluji, protože jsem stále na cestách, nebo jako teď se učím u babičky, kde je to s internetem velmi omezené. No dámy a pánové, ještě že jsem se teď náhodou podívala, jestli mi nepřišlo něco od škol, protože ano, přišlo. Dneska ráno mi přišla upomínka o dodání těchto ověřených kopií. Nádhera. Takže zítra místo studia poletím domů, budu lovit vysvědčení z prváku, druháku, třeťáku a čtvrťáku, poběžím na poštu, kde nechám alespoň 2 stovky za ověření kopií a pak to všechno budu muset odnést na děkanát oné fakulty. Skvělý plán. Ještě bych zmínila, že mám jet do Prahy. Vysloveně se na páteční den těším, což mi připomíná, že bych asi měla jít spát, abych to všechno zvládla(měla jsem 2 kávy a energeťák, takže krásnou bezesnou noc, drahá Ronnie).


PS: Během následujícího týdne hodlám vyplodit dva články na téma "Tajemství skrytá v kosmetické taštičce" a "Nejnovější úlovky, za pakatel". Plus ještě jeden mám napsaný, ale pořád váhám, jestli ho zveřejnit. Je to o cyberšikaně a cyberstalkingu(hrklo ti? Tak to ti hrklo správně). No uvidíme, uvidíme.

xoxo Ronnie

Slovensko aneb jak jsem neprošla dveřmi

20. srpna 2013 v 21:49 | Ronnie |  Ronnie says
Ahoj mladiství rebelující intelektuálové, Ronnie se po kratší odmlce opět hlásí o slovo, tentokrát o rok starší a moudřejší. Za dobu nepřítomnosti mých názorů, nejapných poznámek a úšklebků plných sarkazmu a ironie jsem v tichosti oslavila své devatenácté narozeniny. No dobře, oslavila je trochu sporný výraz. Šlo spíše o smuteční setkání, které se vzápětí zvrtlo ve veselé zapíjení dalšího kroku k pomalu ale jistě blížícího se stáří a následné smrti.
Ovšem tento článek nechci příliš věnovat rozboru akce ve stylu dvacátých let(to až v dalším příspěvku), ani zkoumáním rozdílů osumnáct versus devatenáct. Vlastně ani nevím, jaké konkrétní téma tento článek bude mít. Spíše vás chci jistým způsobem seznámit s týdnem na Slovensku u mé skvělé a úžasné kamarádky Nikolety. Tím jistým způsobem myslím, že sem vypíši několik poznatků a postřehů, které jsem si během pobytu a cesty odnesla.

1) Osoba, která vás vykrmí víc než vaše babička, je babička vašeho kamaráda/kamarádky.
Proč? Jednoduché. Ačkoliv i vlastní babičce se špatně odolává, přeci jen, za těch několik let se člověk naučí pár fíglů, jak ony nášupy jídla obejít, alespoň do jisté míry. Kdežto u babiček vašich přátel je to jiné. To zkrátka musíte jíst, abyste neurazili(a navíc, ono je to tak dobrééé).


2) The Sims 3 a simíkovské charakterové vlastnosti aneb kde jsem se našla.
Nemohu popřít, že jsme krom neustálého přecpávání se také občas zapařily simíky s několika datadisky a trochu mě zarazilo, v kolika vlastnostech jsem se našla. Například Nemůže vystát děti. Dobře, to je naprosto všeříkající vlastnost, ale pak taková Avantgarda... Nikdy by mě nenapadlo, že jsem avantgardní člověk, ale poté, co jsem si všimla podnětu, který je vlastní pouze této vlastnosti, "Povyšovat se nad střední proud", jsem se musela zamyslet. To je totiž naprosto přesné vyjádření mého postoje ke společnosti.


3) Na diskotékách hrají nejlepší songy až těsně před zavíračkou.
Bez komentáře(haha).


4) Češi jsou tupci a nevzdělanci nevzdělaní aneb jak se ztrapňujeme neznalostí slovenského jazyka.
Ano, ano. Je to smutné, ale nevyhnutelné. Fakt, že na Slovensku běží minimálně třetina televizních pořadů s českým dabingem, dává Slovákům jasnou výhodu. Nedělá jim problém porozumět některým frázím, když vyjedou do čech. Totéž se ovšem nedá říct o naší slavné ČR, kde jsou dvě slovenské fráze z filmu natočeném roku 1986 naprostou raritou.


5) Hrochové tě vidí ať se snažíš sebevíc.
Opět ponechám bez komentáře.


Hudební novinky, které stojí za pozornost

20. srpna 2013 v 20:45 | Ronnie |  News
1) Avril Lavigne - Rock N Roll


2) Ariana Grande, Nathan Sykes - Almost Is Never Enough


3) Lady Gaga - Applause


To nejlepší(?!) z českého youtube

11. srpna 2013 v 16:33 | Ronnie |  Ostatní
5) "Jednou...."


4) Mr.Bean?!


3) Tcarára kokodák


2) Dovolte mi podotknout, že člověk, který za tohle dá 349 korun, musí být buď hluchý a nebo jejich příbuzný.


1) Jak jste si asi všimi, Katka s Jindrou patří k velkým favoritům mého výběru a kdyby mi to nebylo poněkud trapné, má čestné místo i jejich další hit Červenám, který je obohacen velkou spoustou efektů.


A co vy, máte nějaké typy na podobná videa? Pochlubte se!

TOP10: Seriály

10. srpna 2013 v 23:30 | Ronnie |  Ronnie says
10) Dr.House


Nepříjemný morous Gregory House, kdo by ho neznal. Tato seriálová postava, kterou ztvárňuje britský herec Hugh Laurie, je už dá se říci legendou.
Tento seriál bych doporučila všem milovníkům lékařským seriálům a vyznavačům humoru založeném na ironii a sarkastických poznámkách.

9) Hellcats


Pompomy, roztleskávačky, Ashley Tisdale. Seriál, který byl překvapivě poněkud neúspěšný, a tak se druhé série už nedočkal. Osobně jsem si tuto show zamilovala a nemůžu popřít, že to byl jeden z důvodů, proč jsem kdy vůbec začala s cheerem.

8) Červený trpaslík


"Je užitečný asi tak jako automat na kondomy ve Vatikáně". Červený trpaslík je u nás poměrně oblíbený britský sitkom, který neodmyslitelně patří k devadesátým letům minulého století. I přes poměrně velký časový odstup si fanoučci vydupali další serii a tak se po více než deseti letech na plátně opět sešli Arnold Jidáš Rimmer, Dave Lister, Kocour, Kryton a další.
Červeného trpaslíka miluji, ale člověk si k němu musí najít cestu. Ne každý pochopí a docení britský humor.

7) The Vampire Diaries


Co si budeme povídat, devadesát procent fanoušků tohoto serálu jej tolik prožívá jen díky polobohům jako je Ian, Paul, Mike a další. Myslím, že samotný děj začíná být trochu přitažený za vlasy a už je to až příliš komplikované, ale díky faktu, že až na zoufalé vyjímky se v seriálu běžně nevyskytují oškliví muži, celá show bude mít fanoušků vždycky dost. A jí mohu konstatovat, že se to týká i mě.

6) Zoufalé manželky


Zoufalky, klasika. K tomuto preciznímu seriálu nemám moc co dodat, snad jen své vlastní vřelé doporučení lidem, kteří přemýšlí, jestli se do sledování již zakončeného přběhu vůbec pustit.

5) Přátelé


Kdo nezná seriál Přátelé, jakoby nežil. Potěší v každé chvíli a vykouzlí úsměv na tváři divákům všech generací.

4) Akta X


Seriál pro milovníky krimi, konspiračních teorií a nadpřirozena. Pokud tyto žánry nejsou vysloveně vaše parketa, seriál vás asi moc nenadchne, snad jen přitažlivý i když trochu podivínský agent FBI, Fox Mulder.

3) Sex ve městě


Mužům vstup zakázán. Carrie, Miranda, Samantha a Charlotte se s nimi totiž nemazlí a rozhodně se nestydí přiznat své skutečné dojmy, které se panům asi příliš líbit nebudou.

2) Gilmorova děvčata


Nehodlám popírat, že tentro seriál je poněkud zkreslený, ale díky Lorelainu smyslu pro humor rozhodně stojí za shlédnutí a v mém žebříčku je rovnou na druhém místě.

1) Chirurgové


A konečně máme vítěze. Je to tak, Mc Vysněný a Mc Žhavý mě zkrátka dostali. Ne dobře, není to jen o těch super sexy doktorech. Seriál ukazuje mezilidské vztahy v nemocničním prostředí, konkrétně z chirurgického oddělení Seattle Grace. Samozřejmě zde najdete i spoustu lékařských zápletek, ale na rozdíl od Dr.House to není prioritou celého seriálu. Osobně bych celou show doporučila už jen kvůli Cristině Yangové, kterou ztvárnila Sandra Oh. Musím se přiznat, že Chirurgy sleduji už několik let a pořád mě nepřestávají bavit. Na rozdíl třeba od TVD, Chirurgy jsem ochotna sledovat znovu a znovu od první série až po dosud poslední natočenou.