Z Londýna do Glasgow a zase zpět

3. července 2013 v 15:46 | Ronnie |  Ronnie says
Je začátek prázdnin, podle všeho by mělo být léto v plném proudu a spousta lidí se vydává za odpočinkem do teplých krajů. Já oproti tomu nejsem velký milovník plážového polehávání, a tak letošní letní dovolenou strávím trochu více na severu, než se nachází vybraná tropická letoviska.
Celý týden před jsem nemohla usnout nedočkavostí. Naspala jsem tak maximálně pět hodin denně a byla ráda alespoň za ně. Ale konečně to přišlo. Čtvrtek, 29.června 2013 konečně nadešel. S kamarádkou Marki vyrážíme na mistrovství Evropy v Cheerleadingu, které se letos koná ve skotském Glasgow.
Samozřejmě jsme neplánovaly jen dvoudenní dovolenou, kterou strávíme v hale, naopak. Celé mistrovství mělo být jen bonbonkem celých dnů památek, zajímavostí a především nákupů.


Do Londýna, konkrétně na Baker Street jsme dorazily kolem páté hodiny podvečer. Dobře, možná už bylo šest, to si přesně nevzpomínám. Náš jediný cíl pro tento den bylo jídlo, jídlo a Victoria Station, kde na nás měl čekat bus, který nás zaveze do skotského Glasgow. Pravda, ve skutečnosti jsme čekaly spíše my na něj, protože měl skoro hodinu zpoždění. Spousta z vás si teď asi klade otázku, proč jsme neletěly rovnou do Glasgow, ale braly to přes Londýn, když jsme si ho ani pořádně neprohlédly, až na Buckinghamský palác, který byl náhodou hned u naší trasy na zastávku. Řeknu vám jedno - zpáteční letenka do Londýna, 1200 kč a zpáteční jízdenka London - Glasgow, 600 kč, a zpáteční letenka z Prahy do Glasgow, 6000 kč, chápete?
Jako správné shopaholičky jsme se stavěly i tento krátký několikahodinový den v Londýně na nákupy vyhlášené Oxford Street. Bohužel tam bylo tolik lidí, že jsme ulici brzy opustily a byly rády, že jsme z toho davu pryč.
Cetu na Victoria Station bych nerozebírala nebýt jedné události. Události s názvem VOGUE HOUSE! Šly jsme poněkud skrytou uličkou v centru Londýna a v tom jsem to spatřila. Obrovské dveře pokryté zvláštním božským leskem. Vogue House, centrum všeho. Cítila jsem, jak se mi rozzářily oči. Mé budoucí pracoviště! Vougue. Bože Vogue. Panebože! VOGUE!


Všechno probíhalo jak má, alespoň do chvíle, kdy nám kontrolovaly jízdenky na autobus. Přeci jen se chybička vloudila. Jízdenka byla zaplacená na 21:00, bohužel ale až následujícího dne. Sakra! V tu chvíli mě popadnul záchvad paniky a dala jsem se do zoufalého pláče. Do dneška si nejsem jistá, jestli jsem opravdu byla tak vystrašená z toho, že se samy budeme potloukat přes noc Londýnem, nemáme kam jít a ještě k tomu nám propadne noc v hotelu, nebo jestli jsem to spíš vyhnala do extrému jen proto, abych v řidičích vzbudila soucit, a do autobusu nás přeci jen vzaly. Každopádně to zabralo a my za menší poplatek deseti liber za každou mohly jet. Jsem si jistá, že tento menší poplatek rozhodně nebyl oficiální a černošský řidič autobusu si za ně koupí nové kalhoty. Díky bohu alespoň za to! A tímto hlásím tisíceré díky veškerým muslimským tradicím, protože nebýt arabské rodiny, která přišla na poslední chvíli a prohlásila, že pokud nebudou moci sedět pohromadě, ale budou nuceni sedět každý zvlášť, tak nikam nejedou. Díky nim jsme mohly jet my.
Ráno, po cestě plné ztracených nervů díky neuvěřitelně pomalé wifi v autobuse společnosti megabus, jsme dorazily do propršeného Glasgow. Heuréka! Konečně prší. Abyste pochopili mou radost, v Anglii jsem dohromady strávila už dohromady asi měsíc, ale pršelo jen jednou zhruba deset minut a těm třem kapkám se ani nedalo pořádně říkat déšť. Zkrátka a dobře, nikdy jsem nezažila to tipické britské počasí. Až teď.
Bylo sedm hodin ráno a my mohly na hotel až po poledni. Proto jsme začly nakupovat a to i přes fakt, že jsme s sebou ani jedna neměla moc peněz a naše 'manko' se prohloubilo s desetilibrovým poplatkem za cestu autobusem. Díky bohu za Primark, kde se dá vždycky nakoupit i s minimálním obnosem a to ve velkém.


Dorazily jsme na hotel. Pokojík byl opravdu útulný, televize měla hned několik programů - k našim favoritům patřily E4, E4 + 1 a VIVA či MusicBox, kde hrály pořád dokola zhruba tři písničky. Jediné, co mě trochu zarazilo, byla sprcha. Když na internetu bylo "Sprcha na pokoji", nemyslela jsem, že to bylo bráno doslova. Sprcha totiž opravdu na pokoji byla. Žádná místnost, proště malá buňka pro sprchu. Ale za tu cenu? Nebudeme si přeci stěžovat.
Po velmi příjemné dlouhé a horké sprše jsme si následující tři hodiny opakovaly, že se musíme zvednout a jít třeba nakupovat, nebo se podívat po městě.
Jak jsme si řekly, tak se také stalo. Kolem páté večerní jsme si došly do poundlandu, do Primarku a do Tesca. A pak jsme opět pokračovaly tam, kde jsme přestaly. Spánek.
A najednou byla sobota. Den D pro ECC(European Cheerleading Championship) seniorů. Vydaly jsme se k hale. Mě už od rána nebylo zrovna nejlépe, ale nic jsem neříkala, protože jsem očekávala, že to rozchodím.
Po třech a půl kilometru jsme se objevily u haly, kde se mistrvoství konalo. Prošly jsme hlavním vchodem a divily se, proč po nás nikdo nechce zaplatit vstupné. Pokrčily jsme nad tím rameny a šly přímo do tělocvičny. Očekávaly jsme totiž, že se lístek platí tam. Ale moment! Ani tam po nás nikdo nic nechtěl. Zkráceně, dvacet liber vstupného, které jsme si ukládaly stranou, jsme mohly v klidu využít k nákupům, což mě osobně neuvěřitelně zvedlo rozpočet.
Mistrovství bylo neuvěřitelné. To, co někteří předváděli dostatečně vystihuje pouze slovo WOW! - videa, včetně českého národního týmu dodám k článku časem, až se mi všechny videa nahrajou na youtube.


Bohužel po několika hodinách se má nevolnost zhoupla do bodu neúnosnosti, a tak jsem se raději vydala zpátky na hotel, kde jsem si vzala paralen a ze všeho se prospala. Asi to celé bylo jen z vyčerpání. Přeci jen, když týden spíte pět hodin denně, pak v autobuse asi tak dvě hodiny a další den strávíte na nohou, tělo evidentně řekne stop. Co naplat.
Marki se na hotel vrátila zhruba v devět hodin večer a na bodu programu byla cheer party, na kterou se mi na jednu stranu chtělo, ale na tu druhou... No moc vám nepomáhá, když vidíte tým plný vysokých cheerek v finska s perfektní pletí, blond vlasy po zadek a dokonalým make-upem a oblečením. Nechtěla jsem být za českého šmudlu. Nakonec jsme nikam nešly, protože jsme stále byly tak unavené, že jsme usnuly(já také a to po pěti hodinách spánku přes odpoledne).
Přišla neděle, den památek a částečně i nákupů. Lilo jako z konve a byla zima. Už mi to počasí začlo připadat poněkud otravné. Ne ten déšť, ale ten neuvěřitelně studený a protivný vítr.
Došly jsme do haly, kde si Marki zapomněla den před tím koupit triko z cheerového mistrovství. Já podpořila boj proti rakovině koupí silikonového náramku skotských cheerek.


V zimě, dešti a větru jsme se tedy vydaly zpátky do centra. Cestou sme navštívily Iceland a musím podotknout, že jsem naprosto znechucená cenami salátu Coleslaw v českých obchodech a kavárnách. Jak je možné, že za ani ne deset deka coleslawu dám v Crossu zhruba 30 kč a v Icelandu dám za půl kila o 100% lépe chutnajícího salátu Coleslaw se sníženým obsahem tuku jen 75 pencí, což je asi 23 kč?! To bych se mohla rozčilovat do nekonečka.
Naší další zastávkou byla katedrála a upřímně byla perfektní. Anglicky mluvící občan by celé prostředí nazval trochu "creepy", ale mě se to líbilo. Jako člověka se spisovatelským zájmem to na mě opravdu působilo. Jen jsem se trochu bála, když jsme se rozhodly katedrálu obejtí a ocitly jsme se na pláni plné superstarých náhrobků. Mě osobně přijde neuctivé po nich šlapat, ale nebyla jiná cesta. Vážně jsem se trochu bála, protože tam nikdo jiný nebyl, počasí bylo sychravé a šlapat po mrtvolách. Řeknu vám, nic moc.
Jako bonus jsme pokračovaly na hřbitov - Glasgow necropolis. To mi věru moc nepomáhalo, zvlášť když jsme zaznamenala cosi zvláštního. Na několika fotkách z hřbitova je zvláštní mlha, která tam rozhodně nebyla. Napadlo mě, že je to z té zimy, ale pak jsem to zavrhla, protože jsem s telefonem fotila i v mrazech.
Jednu věc musím podotknout. Ačkoliv chápu britskou mentalitu lépe než kdokoliv jiný - myslím tím smysl pro humor, styl života a podobně, jedno mě zaráží a to jejich přístup k hřbitovům. Jak někdo může jít na hřbitov venčit psa nebo na procházku, jao do parku?! Je to ujeté a zvrácené. A děsivé, zvlášť když si vezmu, jak strašidelně bristké hřbitovy vypadají. Oproti tomu jsou naše zábavním parkem.




Co se týká nákupů, moc jsme toho ten den nestihly. Byla neděle a všue zavíraly brzy. Proto jsme zamířily jen do Tesca, kde jsem si koupila Vogue pouze za dvě libry.
Při cestě na hotel jsmě objevily takové maličké zapadlé dětské kasíno - nejde o to, že vyhrajete peníze, ale spíše nějakou sladkost nebo tak. Naházeli jsme do automatů několik pencí a vyjelo nám spousta ticketů. Upřímně řečeno, vyjelo jich tolik, že jprvní, co mě napadlo bylo "Jsme bohaté". To samé prý napadlo i Marki. Bohužel, tickety měly tak malou hodnotu, že jsme 175 lístečků dostaly jen 5 pidi balíčků Haribo.


Následující den jsme musely opustit hotel. Sbalily jsme si věci a řeknu vám, narvat půlku Primarku do příručního zavazadla opravdu není nic snadného - udělám video a všechno vám ukázu, pokud bude zájem.
Odevzdaly jsme čipové karty a vydaly se po dalších zajímavostech města. Už jich tolik nebylo, ale musím se přiznat, že stát před skotským BBC byl opravdu zážitek - vypadá to, že jsem si prohlédla samá budoucí pracoviště(viz Vogue House).
Dále bych zmínila, že místní univerzita je univerzita s velkým U! Na něčem takovém bych chtěla studovat - opět si pokládám už tolikrát omílanou otázku. Proč jsem chudá?!


Celý pobyt v Glasgow jsme zakončily nákupy. V Primarku, jak jinak. Utratily jsme poslední peníze, které jsme nedávaly stranou na jídlo a vyrazily na autobus.
Co se týká Glasgow jako takového. Je to díra. Těšila jsem se do Skotska tak, jako snad ještě nikam, ale Glasgow bylo opravdu zklamání. Není to tak, že bych z celé Británie viděla jen Londýn a teď se mi jinde nelíbilo. Ne, tak to opravdu není. Navštívila jsem již několik měst a stále si stojím za tím, že Brighton je ještě hezčí než hlavní město Spojeného království.
Skotsko jsem si představovala trochu víc zeleně a víc historicky. Glasgow je.... Zvláštní a nehezké, nemůžu si pomoct. Na druhou stranu, muzea jsou zde opravdu zajímavá a stojí za to je navštívit.
Ovšem nechci Skotsko zavrhnout a proto uvažuji, že příští léto se vydám do kus vzdáleného Edinburgu, které je podle všech opravdu nádherné. Spousta lidí mi říkala, že Glasgow nesahá Edinburgu ani po paty, takže uvidíme. Navíc nemohu nenavštívit město, které J.K.Rowling inspirovalo k sepsání Harryho Pottera.


Cesta autobusem do centra Londýna byla opravdu NE-KO-NEČ-NÁ! Nejsem si jistá, jestli někteří lidé slyšely třeba o základech slušného chování, ale přišlo mi vysloveně netaktní, když si jistá slečna v půl třetí ráno, kdy celý autobus spal, vyndala telefon a začala telefonovat. Nešlo ovšem o to, že vedla telefonát. Šlo o to, že hulákala na celý autobus tak, že i řidič musel hlásit do mikrofonu, ať toho nechá. Efekt ovšem nulový.

Do Londýna jsme dorazily něco málo po šesté ráno. Zlámané, unavené jsme se tedy vydaly na průskum. Nejprve jsme se stavěly pro pití a pak jak jinak než v Primarku provést úplně, ale opravdu úplně poslední nákupy.
Bohužel času bylo příliš na to, abychom si prošly jen úplné srdce Londýna, ale ne dost na to, abychom viděly i něco více. Navíc má taška nebyla z nejlehčích a naše únava byla opravdu groteskní.
To byl důvod toho, proč jsme se vydaly na Baker street už ve 3 hodiny a doufaly, že nás easybus nabere o několik hodin dříve. Obě jsme měly vybitý telefon a ipod a na letišti jsme mohly sedět a nabíjet, aniž by nás někdo odněkud vyhazoval.


A co bylo dál? Už toho není příliš k vyprávění. Dojely jsme na letiště a letadlo nás s mírným zpožděním dovezdlo do Prahy.
Na závěr podotknu už jen dvě věci. Ta první se týká One Direction. Nikdy jsem proti nim nic neměla a upřímně jako jednotlivce je mám i celkem ráda, jen je neposlouchám. Jenže jako celek mi na nic cosi nesedí. Tím nechci pobouřit directioners, vůbec ne, zkrátka to není můj styl:) Ale je věc, která mi vadila na celém Londýně - v Glasgow se tento jev tolik neprojevoval. Já chápu, že jsou místní, ale jsou všude. Opravdu doslova všude. V suvenýrech, v HMV, na tričkách, na taškách, na samolepkách, v Hamleys prostě všude. Musím se přiznat, že už chápu, když mi někdo řekne, že se mu Justin zhnusil už jen tím, že ho cpou, kam můžou. Myslím, že totéž se mi stalo i u 1D. Já prostě beru, že je mají v suvenýrech, na tričkách a hrníčkách, že hrajou fakt na každém rohu, jsou přeci jen místní. Ale když už i v Primarku mají jejich kartonové postavy, to už jsem trochu znejistěla, ale pořád jsem se uklidňovala tím, že jsou jejich, a že v Primarku mají také všechno. Jenže vrcholem všeho byly asi tři druhy bonbonů s jejich hlavama. V Primarku!!! To už bylo opravdu moc. Co tím vlastně chci říct. Beliebers, directioners, apeluji na vás. Necpěte vaše idoly, kam se dá. Spoustu lidí odradí už jenom ta všudypřítomnost. Vážně.


Poslední věc. Chci něco napsat o mém vztahu k Londýnu. Byla jsem na tomto místě už čtyřikrát. Poprvé to bylo v deváté třídě, kdy mě Londýn moc nezaujal. Strávila jsem zde tehdy asi čtyři hodiny. Nejspíš mě nestihnul okouzlit. Podruhé jsem zde byla v prváku a to už jsem začínala tomuto městu přicházet na chuť. Pak jsem zde byla před rokem n celý týden bez omezování programem školy. Byl to týden, kdy jsem si uvědomila, že Londýn pro mě nebude jako pro spostu lidí jen oblíbené město s červenými budkami.
Už jsem ve fázi, kdy se v centru Londýna více méně orientuji, kdy už vím, kam jít na jídlo, protože tam dobře vaří, vím kam jít, když chci ušetřit pár liber. Procházím kolem Big Benu a už nejásám "Proboha Big Ben!", ale vždycky mě to dostane. Kdykoliv procházím nebo projíždím kolem této stavby, jsem tak nějak naměkko. A to jsem loni kolem něj projížděla minimálně třikrát denně.
Londýn mě ani na poněkolikáté nezačal nudit. Je to město, které mě vždycky dostane svou velikostí. Rozloha ale nedělá z Londýna město s velkým M. Je to ten způsob, kterým Londýn dokáže spojit staletí historie, etnika, vyznání, života a kultury v jeden vkusný celek. Miluju Londýn a vždycky se sem budu ráda vracet. Někomu vlhnou oči při pohledu na Eifelovu věž, u mě je to při pohledu na červený dvoupatrový autobus, kterých zde jezdí stovky, ne-li tisíce.
V Anglii jsem se zamilovala. Poprvé to nevyšlo, podruhé to byla láska na celý život. I will always love you London!


PS: Začínám přicházet na chuť bristkému přízvuku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 VeuBiebs VeuBiebs | Web | 3. července 2013 v 17:33 | Reagovat

Krásný článek, jen nevím jestli je to chyba v mém noťasu,ale zobrazují se mi bohužel jen dvě fotky, u zbytku je jen bílé prázdno :-/

2 bronxy bronxy | 3. července 2013 v 17:38 | Reagovat

[1]: Mě se ukazuje všechno, tak nevím :-/

3 Káťa Káťa | 3. července 2013 v 21:17 | Reagovat

Opravdu úžasně píšeš!:O
Ty tvoje články, jak to umíš napsat ? :O Wow !!!
Londýn, je krásný město, škoda jen, že většina lidí ho bere jen za to ěmsto s červenejma budkama atp..
Také jsem tam byla, už 4x, a měla sem to podobně jako ty, poprvé mě to nezaujalo, ale podruhé už to bylo něco jinýho. :)
BTW: jak si říkala/psala  ty krásný města  tak nádherí město není jen Brighton, ale i Hastings :) Ale to ejn tak by the way.. ;) :D
Fakt úžasně píšeš, respekt!:O :D :)))

4 bronxy bronxy | 3. července 2013 v 22:22 | Reagovat

[3]: Děkuji:) Hastings, tam jsem také byla, ale jediné, co si vybavuji, je zápach ryb :D osobně mě hodně zaujalo Cambridge a Eastbourne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama