Červen 2013

I'm UNICORN

30. června 2013 v 0:35 | Fíí |  Fii says
Už od chvíle, kdy jsem se z pátého ročníku dostala na víceleté gymnázium a vešla poprvé do nové třídy, byla jsem jiná. Nejlépe jsem svou odlišnost promítala do stylu oblečení. Všechny mé kamarádky nosily ty stejné džíny, trička s ROXY potiskem a hlavně průlom v módní obuvi - DCčka. A já? Sytě modré kalhoty, žluté tričko, přes které bylo další modré a na uších svítivě žluté náušnice, které jsem pochopitelně měla doma ve všech barvách, které vyráběli. Netvrdím, že jsem byla nejstylovější nebo nejkrásnější, v očích většiny lidí jsem pravděpodobně byla za nejpotrhlejší dívenku na škole, ale co tím chci říct je to, že jsem byla šťastná a sebevědomá. Rozdávala jsem úsměvy na všechny strany a z velké části se mi také vraceli. Po čase také začali přicházet ohlasy ze stran opačného pohlaví a musím říct, že stěžovat jsem si doopravdy nemohla.


Pak ale přišel velký průlom. Nastoupila jsem do kvarty, tedy do čtvrtého ročníku na víceletém gymnáziu (9.třída), a většina lidí už se na mne nekoukala, tak jako dřív. Všichni si na mne ukazovali prstem, šeptali si a probírali "Co má zas ta trhlá holka z kvarty na sobě ?". Jelikož nejsem zrovna povahově nejsilnější člověk, po čase jsem to nedokázala ustát a rozhodla se 'začlenit'. Vyházela jsem většinu svého oblečení a doplňků a nakoupila vše potřebné proto, abych zapadla mezi své vrstevníky. Zpočátku byly ohlasy velmi pozitivní, lidé si přestali ukazovat a spolužáci se mnou začali mnohem více komunikovat. Říkala jsem si "Konečně jsem šťastná a možná i oblíbená". Mé nadšení ovšem netrvalo dlouho. Ač jsem si to neuvědomovala, ze sluníčka rozdávajícího úsměvy na všechny strany se stávala pouze vyhaslá hvězda. Sebevědomí kleslo na bod mrazu, ale já stále nevěděla co je špatně. Byla jsem přeci stejná jako všichni ostatní, tak proč oni byly šťastní a já ne? Proč se o mě kluci přestali zajímat ?


Dnes, bohužel téměř o 3 roky později si vše uvědomuji. Jednoduše, nebyla jsem to já. Tak moc jsem chtěla být jako ostatní, že jsem ztratila to nejcennější. Samu sebe. Je to trochu klišé, ale tím nejdůležitějším v životě je zůstat sám sebou, protože jen tak může být člověk doopravdy šťastný.

Posledních pár let jsem si připadala jako v cizím těle, jako chodící schránka, která se podřídila společnosti, aby zapadla. A moc dobře vím, že to bylo špatné. Ne každý má v sobě dostatek síly bojovat za ostatní, ale každý má v sobě sílu bojovat sám za sebe, jen jí musí najít, já to nedokázala.

Není lehké být modro-žlutý jednorožec ve stádu hnědých koní, ale věřte mi, stojí to za to a teď to moc dobře vím. Dělejte to pro sebe a věřte, že i přes všechno, čím si budete muset projít, budete těmi nejšťastnějšími lidmi na světě.


A jak to se mnou vše dopadlo?
Opět jsem si vybudovala vlastní styl. Ne již tak extrémní jako dříve, ale přece. Po dlouhých 13 letech jsem se odhodlala a ostřihala si vlasy. Ze svých 90ti centimetrových dlouhých, hustých vlasů do pasu jsem udělala 25ti centimetrové téměř mikádo a nikdy jsem nebyla spokojenější. Do svého šatníku jsem znovu zařadila poněkud výstřednější kousky jako dlouhé asymetrické sukně, nebo průhlednější blůzky a nakoupila boty na podpatku, kterých jsem se dříve bála, protože bych přece byla moc vysoká. Opět si všímám, že se na mě lidé koukají trochu zvláštně, ale vůbec mi to nevadí, protože vím, že tohle jsem já a nikdo mi nestojí za to, abych se změnila.


Takže na závěr. Ceňte si sami sebe a mějte se rádi, protože není důležité to, aby Vás přijímali ostatní. Důležité je, přijmout sám sebe.

Hrdě vystupte z řady a buďte JEDNOROŽCI.

"Aby byl člověk nenahraditelný, musí být vždy jiný." Coco Chanel

Čas hledání, čas změn

24. června 2013 v 1:27 | Ronnie |  Ronnie says
Ahoj ahoj. Je to již pár dní, ne-li týdnů, co jsem napsala poslední článek. Měla jsem o čem přemýšlet, a tak jsem se raději moc nerozepisovala. No každopádně jsem zpátky s článkem, který jsem chtěla napsat už od úspěšného složení maturitní zkoušky.

Je několik minut po půlnoci a já tu sedím s vědomím, že ty čtyři roky na střední škole mám už za sebou. Na začátku, v prvním ročníku, se to celé zdálo neuvěřitelně nekonečné a dlouhé a nedokázala jsem si vůbec představit, jaké to bude, až konečně střední školu opustím. Abych byla upřímná, přijde mi to tak trochu vzdálené i teď, když už je to za mnou.

Období, které strávíte ať už na střední škole, gymnáziu nebo třeba učňáku, je vždycky obtížné pro člověka, který je, jak se říká, jiný. Svým způsobem se vlastně liší každý, ale v tomto období dospívání a velkých změn fungují určitá a docela striktní pravidla. Pokud je jednou porušíte, jste vyloučeni ze společnosti a zpátky se dostáváte jen velmi obtížně. Většina čtenářů asi tuší, o čem mluvím. Zkrátka a dobře, jste jiní a tyhle čtyři roky jsou časy, kdy se jakákoliv 'úchylka' netoleruje.

Já osobně jsem prošla v tomto období velkou řadou změn. Neustále jsem měnila barvu vlasů, styl oblékání, dokonce se u mě střídala i období extraverze a introverze. Celé roky mě to mátlo, nevěděla jsem, proč se vlastně neustálím, ale nyní už chápu, že to celé byla jen snaha zapadnout. Vždycky jsem byla trochu jiná než ostatní. Žiju ve svém vlastním světě (dobře, teď zním trochu jako schizofrenik) a lidem obvykle trvá delší dobu, než si na to zvyknou.

Už v prvním momentě, kdy jsem vešla do poměrně polorozpadlé učebny na střední zdravotnické škole v Plzni, pojala jsem ke všemu jistou nedůvěru. Ke svojí třídě, třídní učitelce, školní hierarchii a podobně. Nemohu popřít, že jsem se v deváté třídě na střední těšila, ale ve chvíli, kdy jsem překročila práh nové školy, mi došlo, že to budou náročná léta.
Jak jsem řekla, lidem trvá dlouho, než se naučí žít v mém světě. Na základní škole mojí třídě přesně tento proces trval zhruba osm let a vzhledem k tomu, že čím jsem starší, tím komplikovanější pravděpodobně bude i mé vnitřní já, se tohle soužití těžko vmáčkne do čtyř let.


Co tím chce básník, lépe řečeno Ronnie, říci. Období střední je časem růstu, změn a hledání sama sebe a není to lehké, pokud jste trochu jiní. Dnes a denně mi chodí zprávy, ať už sms nebo na twitteru či facebooku, přijímám telefonáty nebo odpovídám na emaily, ve kterých je jednoduše řečeno volání o pomoc. Tento článek chci věnovat přesně lidem jako já nebo ti, kteří mě skrz tyto problémy kontaktují. Vždycky se najdou lidé, kteří se na vás budou koukat skrz prsty. Vždycky se budete hádat s rodiči. Vždycky se najde ten prohnilý božský(nebo třeba božská), který vám bude lámat srdce. Všude narazíte na tu krávu, co vám s chutí vrazí kudlu do zad, protože sama to jinak neumí. Ne vždycky budete mít nejlepší známky. Nikdy nic nebude perfektní, ale to je život. Někdo se vám směje, že máte pár kil navíc? Serte na ně! Oni mají víc problémů se sebou samotnými a tak si svoje komplexy vybíjí na vás. Každý si tímto obdobím musí projít a nebude to jednoduché, nebudu vám lhát. Jenže i když se to třeba teď nezdá, budou to léta, na které nikdy nezapomenete a nakonec se vám do paměti i přes všechno to bláto, kterým budete muset projít, vryjí jen ty dobré okamžiky. Na střední budete vzpomínat jen v dobrém, protože co vás nezabije, to vás posílí. Proto prosím vás z celého srdce, žijte ty čtyři roky na plno. Dělejte ty chyby, upadněte na ten nos, ale hlavně nelitujte. Na to jsou čtyři roky až příliš krátká doba. Zapomeňte na to, co říká ostatní, na tom nezáleží. Hledejte sami sebe. Je jedno, jak moc mimo budete, jestli si nabarvíte hlavu na růžovo a budete nosit boty s pudlem, jste to vy a jednoho dne během těchto čtyř let poznáte, kam přesně patříte. Najděte si cíl a snažte se ho dosáhnout, i když ostatní říkají, že nemůžete. Je to fuk. Neohlížejte se a jděte vpřed. A nebojte, nejste sami, kdo brečí do polštáře. Jak jsem řekla, každý si tím jednou musí projít a to, že zrovna nejste královnou maturitního plesu? No a co, málo kdo má to štěstí(nebo možná tu smůlu). Nikdy se nebojte být sami sebou. Nikdy!